V dopise Lenky Procházkové, který se jinak zabývá církevním majetkem jsem narazil na formulaci, která mě až zaskočila jednoduchostí formulace a zároveň úplným rozporem s realitou. Dovoluji si tedy odcitovat tento odstavec celý:
"Obsahem dvoustranných čili bilaterálních smluv je především záruka svobodného šíření katolické víry v signatářských zemích, umožnění katolické výuky ve školách státních i privátních, přítomnost katolických kněží v ozbrojených i policejních složkách státu a ve věznicích. Tyto smluvní povinnosti signatářských států vyvažuje Svatý stolec garancí, že katolická církev využije všechny vhodné prostředky pro mravní formování obyvatel ve prospěch obecného dobra podle principů katolické nauky."
Převedeno do hovorové řeči dostává katolická církev obrovské pole pro vlastní propagaci (propagandu) snad ve všech myslitelných státních institucích. Za to slibuje, že udělá obyvatele lepšími, mravnějšími a bude šířit dobro.
Domnívám se, že pokud v současnosti požaduje církev plnění nějakých dohod od státu, měly by také státy požadovat účty z konání obecného dobra a z mravního formování obyvatel.
Mám dojem, že většina smluv s církvemi (nejen tzv konkordáty) vykazuje jistou nerovnost. Zatímco jejich plnění ze strany států doložit lze, plnění závazků ze strany církví naopak doložit nelze.
Většinou se zdá, že činnost církví nemá na morální úroveň obyvatel vliv, nebo má dokonce vliv negativní.
článek1: Osel.cz
článek 2: Osel.cz
článek 3: Osel.cz
článek 4: Osel.cz
Obecné výzkumy navíc ukazují jako morálně zaostalé spíše ty státy, kde má náboženství silnou roli ve společnosti.
Ani v oblasti duševního zdraví si náboženská víra nevede příliš dobře.
Jistě, známe i psychology, kteří jsou zároveň nábožensky činní jako například Jaro Křivohlavý nebo Isidor Baumgartner. Ti odlišují "patologickou" a "zdravou" náboženskou víru. Pokud bychom ovšem jejich hlediska promítli zpětně do minulosti, museli bychom většinu činnosti církví (buďme spravedliví, nebyli to jen katolíci), označit jako patologickou.
A tak zatímco populární články se snaží interpretovat víru spíše jako lék, odbornější veřejnost stále více vidí v poškození duševního zdraví původ samotného náboženství.
Náboženské prožívání či přímo pocit transcendentna lze dokonce určitým poškozením mozku "nastartovat" a naopak náboženství má zjevně schopnost změněné stavy vědomí navozovat (asi jako po drogách).
Otázka je, zda vůbec můžeme od společnosti vytvářející efekt řízeného šílenství očekávat, že udělá společnost etičtější, mravnější nebo jakkoli celkově lepší.
neděle 18. prosince 2011
Luxusní větrníček
Před nedávnem jsem pročítal jakousi zprávu o tom, nakolik se vyplatí nebo naopak nevyplatí malá větrná elektrárna. Článek pro domácí větrníky vyzníval značně nepříznivě a při patřičném podložení důkazy jsem mu musel dát za pravdu.
Stručně lze námitky proti malým domácím větrným elektrárnám shrnout do dvou bodů:
1.) Vyrábějí prostě málo proudu a získanou energii ještě dále ztrácejí při ukládání a opětovném použití. Je jednodušší připevnit klikovou hřídel čerpadla rovnou k „větrníku“ než se snažit energii skladovat.
2.) Nevyplatí se, protože jejich cena a účinnost dávají naději na komerční návratnost přes dvacet let, ale v záruce jsou jen dva až tři roky a v celkové sumě nejsou započtené ceny za servis.
S oběma námitkami nelze než souhlasit, přesto mi to nedá, abych k problematice malých větrných elektráren ještě něco nedodal.
Tím „něčím“ je jejich postavení „luxusního“ ale ve skutečnosti hloupě předraženého zboží. Všemožné druhy větrných elektráren nejsou nijak konstrukčně ani výrobně nákladné, jak dokazují už plánky na domácí větrnou elektrárnu z doby socialismu, nebo nekonečné množství pokusů s různě rozřezanými barely a novodurovými trubkami. Lopatky či „křídla“ mohou být stejná, jako u leteckých modelů, dynama vyrábět umíme a pokud jde o elektroniku, bývá v těch hračkách mnohem jednodušší než v nejlacinějším mobilním telefonu. Dokonce někdy nemusí být vůbec.
Není žádný důvod, aby nejmenší větrné elektrárny stály více, než dva až tři tisíce korun. Tedy více než desetkrát méně, než skutečně stojí. Pak pochopitelně začnou některé výpočty vycházet výrazně jinak. Malý „větrníček“ by uvítal leckterý chatař, turista a majitel horské boudy jako nabíječku baterií nebo náhradní zdroj.
Jenže pro ně se zatím žádné malé větrné elektrárny nevyrábějí, vyrábějí se pro snoby, kteří se chtějí chlubit svou „ekologičností“ nebo si napravit karmu za požívání SUV.
Hodně to celé připomíná situaci, která panovala ještě nedávno, na trhu čteček elektronických knih. Cena kolem deseti tisíc korun za přístroj složitosti a výrobních nákladů kalkulačky byla nejen nesmyslně přemrštěná, ale úplně zabíjela možnost, že by takové knihy bylo možné prakticky požívat. A tak zatímco si v Africe stavějí domorodci větrné elektrárny z odpadků a jízdních kol, my mudrujeme nad elektrárnami za desetitisíce, abychom dospěli k názoru, že proud z nich by pro nás byl přece jen příliš drahý.
Módní „zachraňování planety“ udělalo z malých větrných elektráren luxusní zboží – idiotsky luxusní.
Stručně lze námitky proti malým domácím větrným elektrárnám shrnout do dvou bodů:
1.) Vyrábějí prostě málo proudu a získanou energii ještě dále ztrácejí při ukládání a opětovném použití. Je jednodušší připevnit klikovou hřídel čerpadla rovnou k „větrníku“ než se snažit energii skladovat.
2.) Nevyplatí se, protože jejich cena a účinnost dávají naději na komerční návratnost přes dvacet let, ale v záruce jsou jen dva až tři roky a v celkové sumě nejsou započtené ceny za servis.
S oběma námitkami nelze než souhlasit, přesto mi to nedá, abych k problematice malých větrných elektráren ještě něco nedodal.
Tím „něčím“ je jejich postavení „luxusního“ ale ve skutečnosti hloupě předraženého zboží. Všemožné druhy větrných elektráren nejsou nijak konstrukčně ani výrobně nákladné, jak dokazují už plánky na domácí větrnou elektrárnu z doby socialismu, nebo nekonečné množství pokusů s různě rozřezanými barely a novodurovými trubkami. Lopatky či „křídla“ mohou být stejná, jako u leteckých modelů, dynama vyrábět umíme a pokud jde o elektroniku, bývá v těch hračkách mnohem jednodušší než v nejlacinějším mobilním telefonu. Dokonce někdy nemusí být vůbec.
Není žádný důvod, aby nejmenší větrné elektrárny stály více, než dva až tři tisíce korun. Tedy více než desetkrát méně, než skutečně stojí. Pak pochopitelně začnou některé výpočty vycházet výrazně jinak. Malý „větrníček“ by uvítal leckterý chatař, turista a majitel horské boudy jako nabíječku baterií nebo náhradní zdroj.
Jenže pro ně se zatím žádné malé větrné elektrárny nevyrábějí, vyrábějí se pro snoby, kteří se chtějí chlubit svou „ekologičností“ nebo si napravit karmu za požívání SUV.
Hodně to celé připomíná situaci, která panovala ještě nedávno, na trhu čteček elektronických knih. Cena kolem deseti tisíc korun za přístroj složitosti a výrobních nákladů kalkulačky byla nejen nesmyslně přemrštěná, ale úplně zabíjela možnost, že by takové knihy bylo možné prakticky požívat. A tak zatímco si v Africe stavějí domorodci větrné elektrárny z odpadků a jízdních kol, my mudrujeme nad elektrárnami za desetitisíce, abychom dospěli k názoru, že proud z nich by pro nás byl přece jen příliš drahý.
Módní „zachraňování planety“ udělalo z malých větrných elektráren luxusní zboží – idiotsky luxusní.
pátek 25. listopadu 2011
Zvrácený
Je cosi zvráceného v našem státě a nemyslím tím jen politiky.
Je zvrácené, když mohou studentky a studenti snadněji legalizovat svoje výdělky z prostituce, než z hraní hudby na náměstích.
Je něco zvráceného v tom, když organizace na "ochranu práv" vybírají peníze od muzikantů na "ochranu" jejich práv před nimi samými a pokutují i zpěv státní hymny.
Je zvrácené, když vám mohou za zapomenutou pokutu v tramvaji za deset let zkonfiskovat vybavení bytu.
Je zvrácené, když za zničení památky nedozírné ceny nebo krádež veřejných prostředků smějí být uděleny pokuty výrazně nižší, než je zisk pachatele.
Je zvrácené, když pravidla pro zvolení do zákonodárných sborů vytvářejí stejní lidé, kteří jsou podle nich voleni.
Je zvrácené, když zemi vládne zloděj.
Je zvrácené, když lékař musí shromažďovat informace o vaší rodině a majetku, ale na internetu nenajdete videa z jednání radnic, kvůli "ohrožení osobních údajů."
Je zvrácené, když jsou z daní země, kde jsou tři čtvrtiny ateistů, odváděny miliardy na platy farářů a církevní výdaje.
Je zvrácené, když lidé podezřelí z korupce vytvářejí strategii proti korupci.
Je zvrácené, když v době internetu požadují úřady desetitisíce korun za informace, které by měly být veřejné.
Je zvrácené, když jsou názory teologa a astronoma na původ vesmíru považovány za stejně hodnotné.
Je zvrácené, když korupčník káže o morálce a komunistický kolaborant klade věnce k památníku 17. listopadu.
Je zvrácené, když je lidem, kteří válku nikdy nezažili vnucováno povědomí o jejich podřadnosti kvůli údajné zbabělosti jejich prapředků.
Je zvrácené si zvát zahraniční experty, aby nám poradili to co víme, ale lidé ve vedení to nechtějí slyšet.
Je zvrácené, se přes dvacet let vymlouvat na komunisty, protože za tu dobu lze vybudovat stát od základu.
Je zvrácené, když v oficiálních médiích dostávají mnohonásobně více prostoru pověry než věda.
Je zvrácené, když máme zastupitelskou demokracii a přesto většina lidí nemá koho volit.
Je zvrácené, když novináři podlézají politikům, protože se bojí, že by se s nimi jinak přestali bavit.
Je zvrácené stavět tunel za desítky miliard a vysvětlovat lidem, že není na důchody a na lékaře.
Je zvrácené začít stavět silnici dříve, než je vykoupena půda na které má stát.
Je zvrácené, když jsou za celebrity vydáváni lidé kvůli svým známostem a ne díky svým schopnostem.
Je zvrácené, když v pohádkách hrají prince lidé, kterým už dávno bylo čtyřicet.
Je zvrácené, když je svoboda podnikat v průmyslu povýšena nad svobodu dýchat.
Možná mi ale připadá svět vzhůru nohama, protože jsem to naopak já, kdo je zvrácený.
Své názory na tyhle věci ale změnit nechci.
Je zvrácené, když mohou studentky a studenti snadněji legalizovat svoje výdělky z prostituce, než z hraní hudby na náměstích.
Je něco zvráceného v tom, když organizace na "ochranu práv" vybírají peníze od muzikantů na "ochranu" jejich práv před nimi samými a pokutují i zpěv státní hymny.
Je zvrácené, když vám mohou za zapomenutou pokutu v tramvaji za deset let zkonfiskovat vybavení bytu.
Je zvrácené, když za zničení památky nedozírné ceny nebo krádež veřejných prostředků smějí být uděleny pokuty výrazně nižší, než je zisk pachatele.
Je zvrácené, když pravidla pro zvolení do zákonodárných sborů vytvářejí stejní lidé, kteří jsou podle nich voleni.
Je zvrácené, když zemi vládne zloděj.
Je zvrácené, když lékař musí shromažďovat informace o vaší rodině a majetku, ale na internetu nenajdete videa z jednání radnic, kvůli "ohrožení osobních údajů."
Je zvrácené, když jsou z daní země, kde jsou tři čtvrtiny ateistů, odváděny miliardy na platy farářů a církevní výdaje.
Je zvrácené, když lidé podezřelí z korupce vytvářejí strategii proti korupci.
Je zvrácené, když v době internetu požadují úřady desetitisíce korun za informace, které by měly být veřejné.
Je zvrácené, když jsou názory teologa a astronoma na původ vesmíru považovány za stejně hodnotné.
Je zvrácené, když korupčník káže o morálce a komunistický kolaborant klade věnce k památníku 17. listopadu.
Je zvrácené, když je lidem, kteří válku nikdy nezažili vnucováno povědomí o jejich podřadnosti kvůli údajné zbabělosti jejich prapředků.
Je zvrácené si zvát zahraniční experty, aby nám poradili to co víme, ale lidé ve vedení to nechtějí slyšet.
Je zvrácené, se přes dvacet let vymlouvat na komunisty, protože za tu dobu lze vybudovat stát od základu.
Je zvrácené, když v oficiálních médiích dostávají mnohonásobně více prostoru pověry než věda.
Je zvrácené, když máme zastupitelskou demokracii a přesto většina lidí nemá koho volit.
Je zvrácené, když novináři podlézají politikům, protože se bojí, že by se s nimi jinak přestali bavit.
Je zvrácené stavět tunel za desítky miliard a vysvětlovat lidem, že není na důchody a na lékaře.
Je zvrácené začít stavět silnici dříve, než je vykoupena půda na které má stát.
Je zvrácené, když jsou za celebrity vydáváni lidé kvůli svým známostem a ne díky svým schopnostem.
Je zvrácené, když v pohádkách hrají prince lidé, kterým už dávno bylo čtyřicet.
Je zvrácené, když je svoboda podnikat v průmyslu povýšena nad svobodu dýchat.
Možná mi ale připadá svět vzhůru nohama, protože jsem to naopak já, kdo je zvrácený.
Své názory na tyhle věci ale změnit nechci.
Vyspělejší než Itálie...
O tom, jak se dá z jakékoli zprávy udělat večírek s ohňostrojem, svědčí článek z IHned.cz.
Optimistický titulek hlásá, že jsme vyspělejší než Itálie. Sice jsme se od posledního průzkumu propadli o dvě příčky, ale to zase tak nevadí, protože jsme stále ve skupině nejprogresivnějších zemí světa.
No jak se to vezme. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem s opovržením komentoval "vyspělost" Španělska, Francie a také Itálie. Historie, památky, umění, ano to tam skutečně je ale třeba vzdělání?
Ne, to opravdu ne.
Takže jsme je nepředehnali, spíše jsme se pod ně nepropadli, za námi zůstávají ve skupině nejvíce prosperujících států Spojené arabské emiráty, Polsko, Uruguay a Itálie.
Není jich tedy nijak moc, pokud to budeme brát i nadále po dvou příčkách dolů, stačí dva roky a už se mezi nejvyspělejší země počítat nebudeme...
Optimistický titulek hlásá, že jsme vyspělejší než Itálie. Sice jsme se od posledního průzkumu propadli o dvě příčky, ale to zase tak nevadí, protože jsme stále ve skupině nejprogresivnějších zemí světa.
No jak se to vezme. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem s opovržením komentoval "vyspělost" Španělska, Francie a také Itálie. Historie, památky, umění, ano to tam skutečně je ale třeba vzdělání?
Ne, to opravdu ne.
Takže jsme je nepředehnali, spíše jsme se pod ně nepropadli, za námi zůstávají ve skupině nejvíce prosperujících států Spojené arabské emiráty, Polsko, Uruguay a Itálie.
Není jich tedy nijak moc, pokud to budeme brát i nadále po dvou příčkách dolů, stačí dva roky a už se mezi nejvyspělejší země počítat nebudeme...
Světlo dělá show
Předpokládám, že touhle dobou právě skončilo další krásné kino. Tentokrát je to Scala v Brně. Důvod konců většiny těhle nádherných sálů je v nich samotných. Ne v jejich velikosti ani konstrukci, dokonce často ani v zastaralosti vybavení, ale v jejich provozovatelích. Zapomněli že film je show a nevědí jak dělat show.
Většina z nich si myslí, že prostě přijdete do práce, zapnete všechny světla, dáte film do promítačky a ony se vám nějak vydělají peníze.
Tímhle způsobem ovšem lze naprosto jistě jen prodělat spodky. Kino je sál postavený kvůli tmě a světlu. A světel je v něm skutečně hodně. Máte nouzová světla, hlavní sálová světla (a někdy i pomocná sálová světla), pódiové světlo kterým se nasvěcuje celé pódium, reflektory a světla s Fresnelovými čočkami, světla předsálí a světla která osvětlují reklamu.
Většinu z těch světel neumí nikdo obsluhovat.
To lidé si opravdu myslí, že umění ovládat světla znamená vědět, kde je vypínač!
Například světla v předsálí by vůbec neměla svítit celou dobu projekce, měla by se rozsvěcet, na dobu než se sál vyprázdní a znovu naplní. Ta světla jsou totiž většinou záměrně předimenzovaná právě proto aby palác ohromoval svou září. Když je ale necháte puštěné celou dobu, sežerou víc proudu, než kolik jste vybrali na vstupenkách.
Dnešní majitelé to většinou nechápou a proto tu a tam nechávají v původních světlech nějakou žárovku. Výsledkem je, že v předsálí zůstává permanentní pološero. Je to přece jednodušší!
Když občas vidím v té temnotě všechnu tu mosaz, bronz, kamenné a dřevěné obklady, sochy...zkrátka všechno co mělo být osvětleno a vystaveno na odiv, jímá mě smutek.
Ještě horší je to ale v samotném sále. Ve většině kin nenajdete jediného člověka, který by dokázal obsluhovat reflektory. Hra světelných kuželů, bez kterých se žádná skutečná filmová slavnost neobejde, se prostě nekoná.
A vzhledem k tomu, že jen minimum kin mívá dnes ještě také něco jako přípojku na mikrofon, vypadá vše co se děje na pódiu jako bleší divadlo v pantomimě.
Reflektor má schopnost soustředit pozornost celého sálu do jednoho bodu, pocitově vytáhnout dopředu třeba jedinou postavu, například člověka, který program uvádí. Ano naše konzumní kina takového člověka nemívají, ale v kinosále přece nemusíte mít jen filmy. Kinosál je odhlučněná místnost, dají se v ní pořádat koncerty a přednášky, udělování cen, kongresy...
Cokoli co má mít slavností punc a atmosféru.
Jenže to by nesmělo být vidět, jak se všichni snaží na kinu šetřit.
Počínaje těmi žárovkami...
Většina z nich si myslí, že prostě přijdete do práce, zapnete všechny světla, dáte film do promítačky a ony se vám nějak vydělají peníze.
Tímhle způsobem ovšem lze naprosto jistě jen prodělat spodky. Kino je sál postavený kvůli tmě a světlu. A světel je v něm skutečně hodně. Máte nouzová světla, hlavní sálová světla (a někdy i pomocná sálová světla), pódiové světlo kterým se nasvěcuje celé pódium, reflektory a světla s Fresnelovými čočkami, světla předsálí a světla která osvětlují reklamu.
Většinu z těch světel neumí nikdo obsluhovat.
To lidé si opravdu myslí, že umění ovládat světla znamená vědět, kde je vypínač!
Například světla v předsálí by vůbec neměla svítit celou dobu projekce, měla by se rozsvěcet, na dobu než se sál vyprázdní a znovu naplní. Ta světla jsou totiž většinou záměrně předimenzovaná právě proto aby palác ohromoval svou září. Když je ale necháte puštěné celou dobu, sežerou víc proudu, než kolik jste vybrali na vstupenkách.
Dnešní majitelé to většinou nechápou a proto tu a tam nechávají v původních světlech nějakou žárovku. Výsledkem je, že v předsálí zůstává permanentní pološero. Je to přece jednodušší!
Když občas vidím v té temnotě všechnu tu mosaz, bronz, kamenné a dřevěné obklady, sochy...zkrátka všechno co mělo být osvětleno a vystaveno na odiv, jímá mě smutek.
Ještě horší je to ale v samotném sále. Ve většině kin nenajdete jediného člověka, který by dokázal obsluhovat reflektory. Hra světelných kuželů, bez kterých se žádná skutečná filmová slavnost neobejde, se prostě nekoná.
A vzhledem k tomu, že jen minimum kin mívá dnes ještě také něco jako přípojku na mikrofon, vypadá vše co se děje na pódiu jako bleší divadlo v pantomimě.
Reflektor má schopnost soustředit pozornost celého sálu do jednoho bodu, pocitově vytáhnout dopředu třeba jedinou postavu, například člověka, který program uvádí. Ano naše konzumní kina takového člověka nemívají, ale v kinosále přece nemusíte mít jen filmy. Kinosál je odhlučněná místnost, dají se v ní pořádat koncerty a přednášky, udělování cen, kongresy...
Cokoli co má mít slavností punc a atmosféru.
Jenže to by nesmělo být vidět, jak se všichni snaží na kinu šetřit.
Počínaje těmi žárovkami...
úterý 18. října 2011
Hrabáč pražský
Vědecká klasifikace Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: hrabáči (Tubulidentata)
Čeleď: hrabáčovití (Orycteropodidae)
Druh: hrabáč pražský (Orycteropus pragensis)
Hrabáč pražský (Orycteropus pragensis) je středně velký savec původem z ze střední Evropy. Anglické jméno megakokot [m:ga:kkt] pochází ze slovenštiny a znamená „politické prase“. Hrabáč pražský byl původně řazen do rodu homo jako člověk (Homo sapiens sapiens, Homo erectus, Homo habilis) díky značným podobnostem. Nicméně dnes již víme, že ty jsou pouze důsledkem konvergentní evoluce. Z podobných důvodů má hrabáč pražský společné rysy s prasaty, kteří vůbec nejsou lidem příbuzní.
Nejbližší příbuzní hrabáče pražského jsou hrabáč brněnský a hrabáč bruselský. Na rozdíl od hrabáče kapského nežere termity. Potravu si opatřuje jako sociálnní parazit .
Z důvodů maskování v lidské společnosti často předstírá, že umí hrát golf. Nesnáší však jakékoli náznaky kultury a je alergický na zeleň.
Hrabáč je velice dobře přizpůsoben k hloubení tunelů, jimiž se dostává ke státním, městským i firemním pokladnám. Tunely hloubí pomocí svých silných předních hrabavých nohou, které jsou opatřeny drápy.(tzv tunelování)
Zbarvení hrabáče pražského je růžové, někdy překryté šedivým sakem.
Oblast v níž se vyskytují hrabáči pražští se pozná podle jejich zaschlého trusu, který se rozpadá v pravidelných šestiúhlých útvarech známých jako tzv. zámková dlažba.
Hrabáče pražského můžete v ČR spatřit ve státních institucích a managementu větších firem.
Je celkem hojný, chráněný není.
Odstřel je povolen celoročně.
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: hrabáči (Tubulidentata)
Čeleď: hrabáčovití (Orycteropodidae)
Druh: hrabáč pražský (Orycteropus pragensis)
Hrabáč pražský (Orycteropus pragensis) je středně velký savec původem z ze střední Evropy. Anglické jméno megakokot [m:ga:kkt] pochází ze slovenštiny a znamená „politické prase“. Hrabáč pražský byl původně řazen do rodu homo jako člověk (Homo sapiens sapiens, Homo erectus, Homo habilis) díky značným podobnostem. Nicméně dnes již víme, že ty jsou pouze důsledkem konvergentní evoluce. Z podobných důvodů má hrabáč pražský společné rysy s prasaty, kteří vůbec nejsou lidem příbuzní.
Nejbližší příbuzní hrabáče pražského jsou hrabáč brněnský a hrabáč bruselský. Na rozdíl od hrabáče kapského nežere termity. Potravu si opatřuje jako sociálnní parazit .
Z důvodů maskování v lidské společnosti často předstírá, že umí hrát golf. Nesnáší však jakékoli náznaky kultury a je alergický na zeleň.
Hrabáč je velice dobře přizpůsoben k hloubení tunelů, jimiž se dostává ke státním, městským i firemním pokladnám. Tunely hloubí pomocí svých silných předních hrabavých nohou, které jsou opatřeny drápy.(tzv tunelování)
Zbarvení hrabáče pražského je růžové, někdy překryté šedivým sakem.
Oblast v níž se vyskytují hrabáči pražští se pozná podle jejich zaschlého trusu, který se rozpadá v pravidelných šestiúhlých útvarech známých jako tzv. zámková dlažba.
Hrabáče pražského můžete v ČR spatřit ve státních institucích a managementu větších firem.
Je celkem hojný, chráněný není.
Odstřel je povolen celoročně.
Tainterovo dogma
Na několika besedách v Praze a také na jedné v Brně jsem se setkal s tvrzeními vycházejícími z knihy Josepha A. Taintera - Kolapsy složitých společností. Na téhle knížce je zajímavých několik věcí. První je ta, že vůbec upozornila na problematiku kolapsů. Druhou takovou okolností je, že přijímá jako nezvratná tvrzení, která nijak nezdůvodňuje.
Stejně nekriticky je pak přejímají i jeho čtenáři.
Tvrzení, že vnější příčiny nebo válka nemohou být důvodem kolapsu prostě nejsou pravda. Zánik kultury útokem jiné lépe vyzbrojené a početnější kultury samozřejmě vysvětlit lze. Ekologické důvody mohou být někdy tak dramatické, že není potřeba hledat další důvody ve struktuře společnosti. Například výbuch sopky Théra v 17 století př. n. l. by bezpečně dovedl ke kolapsu jakoukoli fungující civilizaci doby bronzové, bez ohledu na to zda by byla právě na vzestupu nebo ve fázi úpadku.
Podobně se tvrzení,že "špatná vláda je cenou za jakoukoli vládu", neopírá vlastně vůbec o nic. To že ideální vládu neznáme neznamená, že neexistuje možnost takovou vládu vytvořit.
Poslední pověra se týká samotné složitosti. Tainter předpokládá, že důvodem úpadku je přílišná složitost společnosti. Úplně při tom ale přehlíží její účelnost. Složitost která nemá funkci samozřejmě vede k úpadku společnosti, protože je chorobná. Na společenské úrovni odpovídá rakovině. Sám jsem pracoval ve společnosti, kde jsem měl nad sebou sedm ředitelů. Taková společnost není o nic přirozenější ani životaschopnější než dvouhlavé tele.
Společnosti, které kolabují kvůli neúčelné složitosti jsou samozřejmě patologické, protože jim chybí mechanismus, který by nesmyslné útvary odstraňoval a ty potom plodí další patologické vyhlášky, akce a podútvary. Při této zhoubné činnosti navíc spotřebovávají prostředky, které by byly potřeba jinde.
To co je na knize přínosné je zjištění, že kolaps z důvodů neúčelné složitosti nezpůsobuje chudina ani střední třída, ale mocenská elita (oficiální i neoficiální). Jde o úřady a spolky, které hromadí majetek a moc, samy ale nic neprodukují, naopak produkci brzdí nebo úplně blokují (stát - přehnané daně z výroby, mafie - výpalné od podniků a farmářů).
Zatímco Tainter se k problému nesmyslné složitosti staví zcela fatalisticky, já tvrdím, že řešení má. Je jím vytvoření sebeozdravného systému založeného na hodnocení účelnosti - tedy vyhodnocení, zda instituce skutečně slouží účelu, pro který byly vytvořeny. S tímhle požadavkem bychom se měli vrhnout jak na náš mocensko-byrokratický aparát, tak na mocenské struktury Evropské unie.
Pokud se tomu vyhneme, čeká nás kolaps, který by pak byl samozřejmě naprosto přirozený.
http://en.wikipedia.org/wiki/Joseph_Tainter
http://www.dokoran.cz/index.php?p=book.php&id=469
http://www.kosmas.cz/knihy/142045/kolaps/
http://en.wikipedia.org/wiki/Jared_Diamond
Stejně nekriticky je pak přejímají i jeho čtenáři.
Tvrzení, že vnější příčiny nebo válka nemohou být důvodem kolapsu prostě nejsou pravda. Zánik kultury útokem jiné lépe vyzbrojené a početnější kultury samozřejmě vysvětlit lze. Ekologické důvody mohou být někdy tak dramatické, že není potřeba hledat další důvody ve struktuře společnosti. Například výbuch sopky Théra v 17 století př. n. l. by bezpečně dovedl ke kolapsu jakoukoli fungující civilizaci doby bronzové, bez ohledu na to zda by byla právě na vzestupu nebo ve fázi úpadku.
Podobně se tvrzení,že "špatná vláda je cenou za jakoukoli vládu", neopírá vlastně vůbec o nic. To že ideální vládu neznáme neznamená, že neexistuje možnost takovou vládu vytvořit.
Poslední pověra se týká samotné složitosti. Tainter předpokládá, že důvodem úpadku je přílišná složitost společnosti. Úplně při tom ale přehlíží její účelnost. Složitost která nemá funkci samozřejmě vede k úpadku společnosti, protože je chorobná. Na společenské úrovni odpovídá rakovině. Sám jsem pracoval ve společnosti, kde jsem měl nad sebou sedm ředitelů. Taková společnost není o nic přirozenější ani životaschopnější než dvouhlavé tele.
Společnosti, které kolabují kvůli neúčelné složitosti jsou samozřejmě patologické, protože jim chybí mechanismus, který by nesmyslné útvary odstraňoval a ty potom plodí další patologické vyhlášky, akce a podútvary. Při této zhoubné činnosti navíc spotřebovávají prostředky, které by byly potřeba jinde.
To co je na knize přínosné je zjištění, že kolaps z důvodů neúčelné složitosti nezpůsobuje chudina ani střední třída, ale mocenská elita (oficiální i neoficiální). Jde o úřady a spolky, které hromadí majetek a moc, samy ale nic neprodukují, naopak produkci brzdí nebo úplně blokují (stát - přehnané daně z výroby, mafie - výpalné od podniků a farmářů).
Zatímco Tainter se k problému nesmyslné složitosti staví zcela fatalisticky, já tvrdím, že řešení má. Je jím vytvoření sebeozdravného systému založeného na hodnocení účelnosti - tedy vyhodnocení, zda instituce skutečně slouží účelu, pro který byly vytvořeny. S tímhle požadavkem bychom se měli vrhnout jak na náš mocensko-byrokratický aparát, tak na mocenské struktury Evropské unie.
Pokud se tomu vyhneme, čeká nás kolaps, který by pak byl samozřejmě naprosto přirozený.
http://en.wikipedia.org/wiki/Joseph_Tainter
http://www.dokoran.cz/index.php?p=book.php&id=469
http://www.kosmas.cz/knihy/142045/kolaps/
http://en.wikipedia.org/wiki/Jared_Diamond
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)