Přináším opět jednu úvahu, ke které mě dovedl vývoj Elona Muska od kosmického vizionáře k podivně zmatenému záporákovi. Těch lidí, kterým se v poslední době stalo něco podobného bylo více, ale jí nemám v úmyslu se při tak krátkém zamyšlení zabývat jednotlivými případy.
Všechny je od zmíněného Elona Muska přes Roberta Dawkinse, J. K. Rowlingovou až po Stocktona Rushe a mnoho, mnoho dalších, spojují dva rysy: velké bohatství, úspěch v určitém oboru a totální nekompetence v oboru, kterému se nakonec rozhodli věnovat (zpravidla totálně odlišném než ve kterém slavili největší úspěchy) a absurdní víra ve vlastní inteligenci.
Jako člověka a fanouška pokroku mě samozřejmě mrzí, když jsou mí hrdinové korumpováni, ale o to více mě zajímá, jak k tomu vlastně došlo. Napadá mě několik možností. První se týká samotného bohatství. A právě tomu se zde budu věnovat.
Bohatství není jen množství nějakých předmětů a prostředků, je to také potenciál konat cokoli. Moc v pravém slova smyslu.Všechny velké sociálně inženýrské projekty prováděli velmi bohatí lidé – ty dobré i ty špatné. Je otázkou, jestli je vůbec morální, aby se tak velká moc koncentrovala v rukou jednoho člověka, který se takto vlastně stává panovníkem i když bez formálního procesu korunovace.
Pokud byste se ptali mě, tak ne. Není to morální. Chápu, že člověk může vykonávat odpovědnou práci, za kterou si zaslouží dvojnásobek nebo trojnásobek průměrného platu pokud se zeptáte, jestli si někdo zaslouží desetinásobný plat, řeknu že spíše ne, ale pokud půjde o ještě vyšší násobky, pak musím říct že je za nimi vždy cítit něco zlého.
Úplně jinak se ovšem k problému postavila Ayn Rand, která chápe bohatství jako primárně zasloužené a záporáci jsou zde ti, kteří se snaží tvůrčí duchy brzdit v jejich snahách. V zásadě říká, že bohatí si své bohatství zasloužili svou prací, inteligencí atd.
Její díla nabyla velké popularity hlavně v padesátých letech a dodnes je z vyjádření extrémních boháčů cítit "etos zaslouženosti", když mluví o své gigantické inteligenci (aniž by jí ovšem někdo něčím doložil) nebo tvrdé práci.
Problém je, že musíte být jistým způsobem asociální, aby vám nedošlo, že tento mýtus používáte kvůli udržení vlastní integrity. Nemůžete si připadat předurčeni k dobytí Marsu nebo otevření cesty do oceánu pro veřejnost a přitom vědět, že majetek, který k tomu používáte pochází z morálně problematických zdrojů. Musíte věřit, že jste k bohatství přišli právem.
Mýtus o nezměrné inteligenci bohatých jen zřídka postihne přímo pachatele veškeré zkázy, tak jak se to stalo Stocktonovi Rushovi, když nejen ignoroval testy svého DSV Titan, ale nechal vypnout i systém který měl varovat před poškozením trupu. Mnohem častěji dopadne na početné zástupy lidí, kteří zůstanou pro budoucnost neznámí.
Dojít k představě vlastní nadřazenosti ať už z důvodu bohatství, inteligence, moci, nebo všech těchto tři faktorů dohromady, je neskutečně snadné. Pokud znáte průměrné rozložení inteligence v populaci, musí vám být jasné, že to, co považujete za náhodný vzorek budou většinou lidé průměrně inteligentní. I relativně slabě nadprůměrně inteligentní jedinec tedy snadno propadne tendenci nahlížet na lidstvo svrchu pokud se od něj oddělí hrází bohatství.
Poznámka: Název tohoto příspěvku je narážkou na knihu Hojnost Budocnost je lepší, než si myslíte od Petera H. Diamandise a Stevena Kotlera.
