Prospěšnost evropské roztržky s Ruskem

Existuje velmi mnoho důvodů, proč by bylo dobré udržovat alespoň nějak přiměřeně fungující diplomaticé vztahy s Ruskem ze strany Evropské unie. Tohle zamyšlení ale míří opačným směrem. Chci se ptát: Mohlo by být pro Evropskou unii nebo pro evropské země nějak prospěšné, kdyby EU až tak dobré vztahy s Ruskou federací neměla?

V první řadě si musíme uvědomit, že není zase až tak dobré být spojenec s Ruskem kvůli tomu, jak se Rusko ke svým spojencům chová. Totiž že je oslabuje ekonomicky a hlavně politicky. 

Nedělá to z nějaké zlomyslnosti, ale z důvodu zisku a zabezpečení vlastní vnitřní bezpečnosti (a není v tom samo). Každý spojenec totiž může ekonomicky a politicky vyrůst a ve vztahu přebrat iniciativu. Slabým spojencem se naopak lépe manipuluje a uzavírají jednostranně nevýhodné obchody. 

Účelem ruských trollích farem je tedy především roztříštit a znepřehlednit domácí politickou scému států, které nejsou s Ruskem v otevřeném konfliktu. I nepříliš vyhraněný konflikt přirozeně povede k výraznějšímu odporu vůči dezinformačním kampaním.

První výhodou otevření diplomatického konfliktu s Ruskem by tedy bylo omezení vlivu ruských trollů na politiku.

Hlavním vývozním artiklem Ruska je energie, což je také dlouhodobě výhodné. Investicí do ropovodů, plynovodů a jaderných elektráren vzniká dlouhodobá závislost, ve které se jen málokterá odběratelská země odváží protestovat proti zasahování Ruska do vnitřních záležitostí. 

Evropská unie je energeticky závislá na Rusku dokonce ještě více, než ČR. Některé země jsou dokonce výhradně závislé (více než 75 %) na dovozu ruské ropy či zemního plynu. 

I náznak možné ztráty energetického zásobování by přinutil EU více diverzifikovat zdroje energie a tím zvýšil energetickou bezpečnost. Zároveň by vznikla obrovská příležitost pro země, které by na trhu mohly Rusko nahradit.

Co myslíte, má EU svou armádu? Inu ne, nemá. Jenže pokud chce být brána vážně, měla by ji mít. Podobně jako by měla mít integrovaný záchranný systém pro případ rozsáhlých katastrof.  

Ohrožení by motivovalo EU k vytvoření společných propojených obranných a záchranných systémů - armády, federální policie, záchranných složek i medicínských institucí (například pro případ pandemií).

Přiznejme si, že kromě eura a výkřiků euroskeptiků se nám EU vlastně nijak moc nepřipomíná. Rozhodně nijak nevnímáme evropské politiky jako skutečné politiky. Vlastně moc netušíme že vůbec existují. Pokud se zeptáte na evropského prezidenta, většina lidí nebude znát ani jeho jméno.  

Pevnější semknutí EU, které by mohlo vést až ke skutečné evropské federaci s fungující a respektovanou celoevropskou politikou by mohl být další bonus, který bychom mohli získat.

Konflikt s Ruskem by asi z Evropských států nejhůře neslo Německo. Jeho vývoz dělá 27,4 miliardy eur ročně a téměř stejné množství tvoří dovoz. Převážně je to vlastně výměna výrobky z Německa za energii z Ruska. I uvnitř EU jsou státy, kterým se příliš nelíbí dominatní postavení velkých států a konflikt by mohl pomoci "zamíchat karty". 

Oslabení Německa v rámci EU by byl přímý důsledek konfliktu s Ruskem a existuje dost zemí, které by takovou změnu uvítaly.

A konečně by měla roztržka i jeden "kosmický" důsledek. Evropská kosmická agentura totiž dosud nemá vlastní pilotované kosmické lodě. 

Spolupráce s Ruskem, byť ne vždy úplně hladká, drží při zemi investice do vývoje vlastních pilotovaných kosmických lodí. 

Je to pochopitelné. Evropa nemá s vývojem pilotovaných kosmických lodí vůbec žádnou zkušenost. Tedy ne takovou, která by skutečně vedla k výsledku. Investice do  takového podniku jsou zároveň vysoké a rizikové. Ve chvíli, kdy se nabízí používání lodí prověřených desetiletími a mnoda desítkami (v pilotované verzi) nebo i stovkami (včetně nákladní verze) startů, se taková investice může snadno jevit jako nevýhodná.

I jen dostatečně velký diplomatický konflikt s Ruskem by mohl vést k přehodnocení investic Evropy do kosmického programu.

 Co tím chci říci? Podobně jako Rusko není ve skutečnosti kompaktní celek (ale musí tak v rámci své politiky vystupovat), není kompaktním celkem ani Evropa. A stejně jako v Rusku existují skupiny, pro které je konflikt s Evropou velmi nevýhodný, existují v Evropě početné skupiny, pro které by mohl být rozchod s Ruskem z dlouhodobého hlediska velmi výhodný. Přitom Rusko by rozhodně plošně postihl odklon od Evropy více než samotnou Evropu.

To, že tedy Putin vyhrožuje "tvrdými sankcemi" je podle mě nepochopení situace. Není to na první pohled vidět, ale ruská vláda tahá za kratší konec lana a bylo by na místě více diplomacie, slib prošetření události případně oficiální omluva. Nemám však pocit, že by se ruská diplomacie komukoli v posledních desetiletích omluvila.

Blackface

 Exportování amerických politických a kulturních problémů do celého světa je rozhodně bizár. Jedním z nich je boj proti tzv blackface. 

Historie natírání bílých komiků a zpěváků na černo je dlouhá a zvláště v USA často nepěkná, jenže...

Jednak i v USA dělali blackface často komici a zpěváci, kteří afroamerickou kulturu opravdu milovali - rozhodně se nenaučíte třeba hrát dobře jazz z nenávisti a rasismu. Tady se dostávám k jednomu paradoxu - v jazzu panoval určitý rasismus naruby, protože obecná představa říkala, že bílý hudebník nemůže pořádně zahrát jazz. Hudebníci se tedy barvili na černo proto, aby byli pro jazz dostatečně černí. Ano, zní to divně, ale ukazuje to, jak málo současní lidé chápou starší verze vlastní kultury. Ostatně nebýt takových "kulturních průsaků" asi bychom vůbec nezažili rozvoj moderní populární hudby.

A pak tu máme i lidi z úplně jiného prostředí jako je právě Československo a později Česká republika. V Československu nebylo nikdy slovo "černoch" chápáno čistě negativně a neměli jsme ani žádnou zkušenost s otrokářstvím, alespoň ne od ranného středověku. (Vlastně jediným člověkem, který v nedávné době takto slovo "černoch" veřejně použil byl Adolf Born.)

Jako blackface vystupoval u nás za mlada například Frank Towen o jehož (místy až přehnaném) obdivu ke kultuře afroameričanů snad ani nejde pochybovat. 

Když se tedy současný český protagonista natře na černo, aby představoval třeba Loise Armstronga, těžko to chápat, jako projev rasismu, protože v první řadě napodouje umělce mnohem slavnějšího a významnějšího než je on sám. 

Boj proti blackface je tedy v některých případech proti logice antirasismu.

Hlavně se tu ale dostáváme někam na úroveň kolektivní viny a argumentace uražeností. Pokud je show, pořad nebo akce vysloveně postaven na převlecích, tak jde vždycky o nějakou formu karikatury reálných postav, etnik, zaměstání...

Jestliže není urážlivé, pokud se žena může převléknout za muže, muž za ženu, Čech za nacistického zombie důstojníka a Rus za Skota, proč by mělo být nepřípustně urářžlivé natřít si obličej hnědým krémem?

Černošství se prostě stalo v USA politickou identtou, která nesmí být uražena ani vtipem. Jenže taková výjimečnost by z principu žádné politické identitě náležet neměla. 

Co z toho? No, USA má rozhodně problém s vyrovnáním se s identitou občana USA. Hlásit se k USA totiž znamená i přijmout podíl na historii plné otrokářství a rasismu. A také vidíme, že se s tímto problémem vyrovnat neumí, protože se jej pokouší řešit apikací kolektivní viny. 

Tragédie je, že tuhle deformovanou podobu světa jako dominantní kultura vyváží. 

Tak si říkám, že jsem byl na kalendářích Klubu Terryho Pratchetta dvakrát za trolla. Není to rasismus (nebo druhismus)? No asi není, stejně jako kdybych šel na Všefandomovou maškarádu za Benjamina Siska. (Není to pravděpodobné jen proto, že tenhle startrekový kapitán je na mě moc "ezo")