Nedávno přišel výrazně levicový server A2larm s článkem Stanislava Bilera: Rada ČT chce zničit veřejnoprávní televizi. Nesmíme jí to dovolit. Popisuje hrozbu, kterou podle autora představuje nástup toho, čemu říká "ultrakonzervativní klika". V nové radě ČT je tím myšlena trojice Xaver Veselý, Lipovská a Matocha.
Článek se ale především týká pravděpodobných následků odvolání dozorčí komise. Cituji:
S návrhem na odvolání dozorčí komise přišla na zasedání Hana Lipovská.
Ta pracovala čtyři roky pro Institut Václava Klause, který platí právě
Kellner. Lipovská byla kandidátkou kardinála Duky, jemuž za její
nominaci poděkoval prezident Zeman. Pozornost vzbudila třeba v červnu,
kdy byla již coby radní ČT zachycena v hradní limuzíně s Jiřím Ovčáčkem.
Aby toho nebylo málo, je Lipovská od léta členkou institutu, který
založila Jana Bobošíková, aby mohla bojovat proti EU, komunismu
a homosexualitě. Bobošíková byla ředitelkou ČT krátce na přelomu let
2000 a 2001, kdy se s její pomocí Klaus se Zemanem neúspěšně pokoušeli
televizi ovládnout.
Proč to neříci, také od této trojky očekávám průs...švih. To ale neznamená, že by v ČT probíhal nějaký nečekaný palácový převrat. Spíše bych to označil za radikální zrychlení procesu hniloby.
Když už jsem tohle přirovnání použil, měl bych říct, že mi ČT vlastně hodně připomíná přestárly strom nakažený dřevokaznou houbou. Některé větve jsou ještě úplně zdravé a vytvářejí opravdu kvalitní obsah. Jiné jsou deformované a jejich ovoce je nevalné kvality. Pak má pár větví naroubovaných z komerčních televizí, působící jako pěst na oko a jsou tu i kusy zcela prožrané a toxické.
Relativně zdravá část zpravodajství a publicistiky, je pro mě hlavním důvodem, že ČT přiznávám právo na existenci. Jenže k publicistice patří i pořady propagující blátivé myšlení a pseudovědu, jako třeba Sama doma.
Za toxickou část považuji především pořady náboženské redakce, které jsou často daleko za hranicí nejen dobrého vkusu, odbornosti a racionality, ale i lidskosti. Prosazováním názoru že "nevhodná" sexuální orientace je "léčitelná" upřímnou náboženskou vírou a agresivní rétorikou proti ateistům brousí na hraně zákona.
Problém je, že vedení České televize vždy obhajovalo všechny své pořady. Nezdá se tedy, že by mezi nimi dělalo, nebo vůbec poznávalo nějaký kvalitativní rozdíl.
Posledních pár desítek let také Česká televize podlézala pražskému arcibiskupovi Dominiku Dukovi i politikům z okolí Václava Klause. Není přitom těžké si všimnout, že poslední rána do vazu ČT hrozí právě od jejich sympatizantů.
Jenže České televizí nehrozí ani tak pokácení, nebo podpálení vzpouřenci, nýbrž vyřazení. Televize, ať jsou jakékoli potřebují mít nějaký profil. Něco, na co se člověk může spolehnout. Česká televize takový profil nemá. Plodí zároveň věci na velmi dobré úrovni i populistický odpad, rozhovory se špičkovými vědci i esoteriky. Pořady prosáklé propagandou a fake news i pořady proti fake news. Nejvíce za všeho připomíná univerzální vesnický obchod se sortimentem: rakve, biče, volejovky.
Problém je, že takové médium už máme a dělá totéž mnohem lépe. Jmenuje se internet. ČT se svou nemotorností dostává do soupeření s něčím, čemu nemůže konkurovat. Tím, že je placena v podstatě z daně, protože příspěvky na její provoz platí občané povinně, nemá kontrolu nad tím, jaký je o její produkci skutečný zájem a ztrácí představu o svém významu. Tedy sama sebe výrazně přeceňuje.
Rvačka o kormidlo, v níž vede skupina, která vytváří nejvíce xenofobní, homofobní, propagandistický a nejméně zajímavý obsah opravdu není to, co by ČT zrovna potřebovala.
Popravdě potřebovala by ČT přesně pravý opak - diváci si jí totiž chtějí cenit za její serióznost a i když je mnohokrát zklamala, jsou ochotni jí dát znovu a znovu ještě další šanci. Když ale úplně přijde o možnost, že by takovou mohla být, rozhodně padne. Ne snad, že by musela rovnou zaniknout, ale padne na dno diváckého zájmu.
Někteří moji kamarádi občas hlásají hovadiny. Říkám jim to, ale z přátel je kvůli tomu neodstraňuji. Někdo z nich kloktá dezinfekci do bazénu, další říká, že by na homeopatii mohlo něco být a ještě další klidně prohlásí, že současné soustavné ztrapňování předsedy vlády a jeho patolízalů jejich vlastními výstupy dává nějaký důvod k tomu, abychom si tady zase instalovali monarchii.
Možná zapomněli, že seriál "Jistě, pane ministře" a jeho pokračování "Jistě, pane premiére" pocházejí z Velké Británie, která ještě stále má královnu.
Protože podobné nápady mají i lidé vcelku inteligentní, trochu se v tom porýpám.
Ok, nejprve se tedy podívejme na současné evropské monarchie. Královstvím či knížectvím jsou například Španělsko, Dánsko, Švédsko, Belgie, Lichtenštejnsko, Monako, Nizozemské království a zmíněná Velká Británie. (Jestli jsem na nějaké království zapomněl, tak snad mi to ono království promine.)
Všechna evropská království mají jednu věc společnou: Jsou to konstituční monarchie. To znamená, že má král nebo královna minimální reálnou moc. Dost se to podobá úloze prezidenta například u nás.
Srovnání monarchy s prezidentem má ale ještě jednu úroveň, kterou bychom si měli uvědomit. Pokud se zeptáme, jak zvládá pandemii třeba Španělsko, Belgie nebo Monako, tak přiměřená odpověď je: Nic moc.
Ovšem v případě Španělska a Belgie je to vcelku tragédie, zatímco Monako má statisticky 6129 nemocných na milion obyvatel a 51 mrtvých na milion prostě proto, že tam nikdy milion obyvatel nežil a oba dva mrtvé je třeba rozpočítat na neexistující populaci.
V každém případě je to vcelku jedno, protože reálný vliv králů a knížat na řešení pandemické situace byl nulový úplně stejně, jako byl nulový vliv Miloše Zemana na řešení pandemické situace u nás.
Zkrátka v Evropě monarchie fungují vlastně hlavně proto, že nefungují. Naopak země, kde monarchie fungují jako politický nástroj jsou z naší perspektivy skutečně hrozné. Hlavně co se týká lidských práv. Je to například Saúdská Arábie nebo Svazijsko. V tom druhém případě se ale už snad začíná blýskat na lepší časy.
Prostě to, že máme my politický systém z přelomu devatenáctého a dvacátého století, který "překvapivě" v 21. století působí dost nešikovně není důvod k instalování režimu, který je ještě o pár století starší a se všemi vychytávkami, které z něj dělají systém naprosto srovnatelný s tím naším, má úplně stejné problémy.
Kromě toho pokud dojde na srovnání mocnářů a vůbec politiků, tak Babiše nesrovnáváme s anglickou královnou ale s tímhle pánem:
PS: V původním příspěvku byl zmíněn i minulý předseda spolku Sisyfos Leoš Kyša, ale naštěstí přiznal, že jen trollil, takže se situace "I ty Brute!" tentokrát nekonala. To mě na jednu stranu uklidnilo, ale zároveň i zneklidnilo, protože opravdu nepoznám kdy to myslí vážně. Obávám se, že pokud se zblázní, budu si tím jist až v okamžiku, kdy bude něco vykládat do televize.
Po celé atlantické civilizaci se na pomnících historických velikánů objevují nápisy vzpomínající jejich prohřešky. Jinde se sochy rovnou kácí k zemi. Ano nechybí ani jásot davu.
Historici se samozřejmě vytasí s pseudovysvětlením, že ten národ, který bere svoje dějiny příliš emotivně a že je tudíž nějak nevyspělý. Asi tím chtějí naznačit, že oni sami jsou nad věcí a mají nad dějinami ten správný nadhled.
Myslím si, že mít správný nadhled nad stavbou nebo stržením pomníku je něco, co samo o sobě nedává smysl.
Pomníky jsou vlastně takové vidtelné a hmatatelné připomínky emotivně velmi vypjatých událostí, nebo osobností, které vzbuzují nesmírně silné emoce.
Vztyčení sochy je, nebo by alespoň měl být, počin vedený silným a poměrně trvalým sentimentem. Totéž ovšem představuje stržení nebo odstranění sochy.
Abych citoval Wikipedii (protože mi ten popis přijde poměrně výstižný):
Sentiment (franc. z lat. sentimentum, cítění, cit) znamená cit,
silné a bezprostřední hnutí mysli, náklonnost nebo odpor, který není
závislý na rozumové úvaze. Vyvolává kladné nebo záporné osobní zaujetí,
které může být přechodné nebo trvalé a nepodléhá zcela vědomé kontrole.
Pomníky jsou z podstatné míry nástroje fixování společných sentimentů. Proto pomník, který nevyvolává emoce, vlastně žádným pomníkem není. Je to jen více, nebo méně vkusná dekorace, která vyvolává pouze estetické reakce,
Ve skutečnosti asi ale neexistuje moc pomníků, které by měly pouze tu emotivní vrstvu, kterou měly v době svého postavení.
Například sousoší sv. Václava mělo v době svého vzniku znázorňovat české křesťanské patrony. Jako osobnost je přitom sv. Václav docela sporný. Pravděpodovně to byl podobný "řezník" jako jeho bratr a jako obecně Přemyslovci těchto dob. Jeho životopis je poněkud mytologizovaný, ale jinak stejně nudný jako životopisy většiny ostatních světců.
Pro stále méně křesťanský národ Čechů se jeho význam patrona úplně ztrácí. Přesto se k jeho soše váže mnoho kladných emocí spojenýc s událostmi, které se kolem ní odehrávaly. Pro současnost nejvýznamnější je samozřejmě vzpomínka na listopad roku 1989.
Proto také nelze hodnotit například mariánský sloup na Staroměstském náměstí pouze z pohledu jeho původního významu, ale je k němu potřeba přihlížet i z perspektivy roku 1917 a 1918. Teprve potom se zdá být jeho stržení 3. listopadu 1918 naprosto logickým vyůstěním sentimentů, které se k němu vázaly. Zároveň je pak logické, proč nebyl tento sloup za první ani druhé republiky obnoven.
Praha se v současné době chová k pomníkům značně podivně. Vzpomenu případy několika z nich.
První z nich je, pro svou absurdnost, socha Harmonie. Znázorňuje v reálné velikosti prapodivného gurua Sri Chinmoye, který mimo skupinu svých uctívačů pravděpodobně nepředstavuje vůbec nic. U někoho tento "ideál" vyvolává jen mírný úsměv u jiného zimnici. V každém případě socha velmi realisticky zobrazuje malého, dokonale plešatého pána s bříškem ve středních letech.
Konkrétně pro Prahu a toto místo je jeho význam nulový. Může ale sloužit k měření hladiny při záplavch.
Sri Chinmoy je uctíván relativně malou skupinou, ale za to velmi intenzivně. U takového člověka by se dalo očekávat umístění jeho sochy kdesi v soukromé zahradě nebo v meditačním chrámu vlastněném společností uctívačů, ne ve veřejném prostoru, kde vlastně nějak nemá co dělat. Na druhou stranu socha nestojí uprostřed náměstí a na břehu Vltavy ani nepůsobí nijak výrazně rušivě.
I tak je socha Harmonie dobrou ukázkou, jak pomníky nestavět. Pomník na veřejném místě by měl být alespoň pro většinu opravdu nějakou připomínkou. Zde je spíše legrační dekorací.
Dalším podivným pomníkem je mantikora na Klárově. Jde o pomník československých letců nazvaný Okřídlený lev, vytvořený Colinem Spofforthem a odhalený roku 2014. Na pomník se sesypalo množství estetických námitek včetně těch, které říkaly, že něco podobného lze pořídit na Aliexpresu.
Zkrátka zdálo se, že tuhle sochu nikdo nechce, zároveň bychom ale rádi měli někde nějaký pomník našil letců, bojujících za 2. světové války v Británii i v dalších armádách proti nacistickému Německu. Strkanice a silácké řeči kolem nechtěné sochy ale z odhalení pomníku dělaly trpkou frašku.
V případě tohoto pomníku nejsem zdaleka tak kritický, jako ostatní. Jsem ale přesvědčen, že jeho umístění je dokonale blbé. Existuje spousta míst, kde by umístění takového pomníku mělo logiku a nevypadalo by blbě - pietní místa na hřbitově, před některou školou vzdělávající vojáky nebo letce, na schodiště na Letnou naproti Čechovu mostu....
Klárov mezi tato místa nepatří. Pomník kolem sebe nemá žádný prostor, žádné klidné nerušivé pozadí. Namísto toho je hned vedle další podivná plastika - Pomník druhého odboje.
Jde opět o plastiku, která kolem sebe chtěla mít prostor a nedostala ho. Ve výsledku působí tedy Klárov trochu jako externí depozitář lapidária, ale rozhodně ne jako trvalé umístění.
Pomník československých letců je dobrým příkladem, jak pomníky neinstalovat a neodhalovat. Tedy pokud nechcete úplně všechny otrávit. Když už chcete někomu postavit omník, tak sežeňte sochaře a zaplaťte ho. Nečekejte desítky let jestli to někdo náhodou neudělá za vás a když už to někdo udělá za vás a vy od něj pomník přijmete jako dar, tak mu dejte vhodné místo a nekecejte pak roky o tom, jak je ta socha příšerná!
V průběhu koronavirové pandemie se pak začal jeden pomník budovat, jeden byl definitivně prohlášený za schválený s datem očekávaného dokončení a jeden byl neočekávaně odstraněn.
Začnu tím nejméně populárním z této trojice. Pomník Marii Terezii by za jiných okolností vyvolal množství kontroverzí nad názory a činy této paní. Namísto toho budí, a je potřeba říci, že naprosto oprávněně, záchvaty smíchu.
Návrh sice byl vybrán ve veřejné soutěži, či spíše soutěžích, které běžely do roku 2013, ale s nulovým nadšením, rozdílem jediného bodu a pravděpodobně jediný, kdo si jeho vybudování opravdu přál byl radní Lacina. Socha má být odhalena 20, října 2020.
Patrně kvůli soše byl původně Morávkův park, pojmenovaný po hrdinovi protinacistického odboje Václavu Morávkovi, který padl při přestřelce s gestapem, přejmenován na Park Marie Terezie. Zástupci Prahy 6 tvrdí, že přejmenována byla jen část parku, ale je to přesně obráceně. Jen části parku bylo ponecháno jeho jméno. Takže kromě jiného dokázali naštvat i nějaké ty pamětníky a potomky lidí z protinacistického odboje.
Tento pomník splňuje téměř vše, co od pomníku nechceme - nebyl postaven vděčným národem, který by si přál tuto mocnářskou postavu oslavit. Naopak většina národa vůbec nechápe, proč se taková socha vůbec staví (a navíc tak velká) a aní jí to nijak nezajímá. Pomník by neměl působit směšně, což se také nepovedlo. A konečně měl by být na místě, kde se na něj už při odhalení přijde podívat dostatek lidí. U pomníku císařovny nevěděli místo, kde má stát ani signatáři petice proti jeho postavení.
Další pomník je Váňův sloup na Staroměstském náměstí.
Ok, vynechme teď složitější zdůvodnění, proč by se sloup stavět neměl, hlavně ta historická. Dost podrobně byla rozepsána jinde. Povezme si, jak by pomník a to jakýkoli, rozhodně být stavěn neměl.
Na tenhle pomník žádné výběrové řízení vypsáno nebylo. Sochař Váňa jej prostě vysochal, spolu se sympatyzanty přivezl do Prahy na lodi a čekal na vhodné politické ovzduší.
Mezitím konali různé prapodivné demonstrace, na které nemuseli mít povolení, protože šlo o náboženská shromáždění a ta mají ze zákona u nás speciální výjimku.Při jedné z akcí se skupinka sloupověrných v průběhu modlitby jala rozebírat historickou dlažbu, jindy podnikli zábor, aniž by na to měli potřebná povolení a byli vykázáni policií.
Zatím stačila radnice městské části několikrát zamítnout stavbu sloupu. Radní Wolf, který měl uloženo rozvázat s budovateli sloupu smlouvu s radnicí to nikdy neudělal a naopak později vyvolal hlasování, které v nepřítomnosti několika politiků, kteří byli proti, stavbu schválilo. Váňa se svého "příznivějšího ovzduší" dočkal.
Část lidí se teď diví, že stavba sloupu vyvolává ty sentimenty, které vedly kdysi ke stržení jeho předlohy. Ale copak všichni spadli z višně? Samozřejmě že musí znovupostavení pomníku vyvolávat stejné nebo dokonce ještě silnější emoce.
Při budování pomníku, který má něco vydržet rozhodně není nejlepší přístup "serem na všechny, kdo si nemyslí to, co my" a "my vám to tam nějak natlačíme".
Onen zmíněný odstraněný pomník je samozřejmě socha maršála Koněva. Nepovažuji to za extra tragédii, protože socha neměla nějak výjimečnou uměleckou hodnotu a navíc nebyla zničena, ale odborně semuta a odvezena do depozitáře.
Koněv měl sice na jednu stranu zásluhu na vítězství nad nacistickým Německem, ale na druhou stranu se také angažoval při potlačení povstání v Maďarsku a je mu připisován i podíl na okupaci roku 1968 (možná ne úplně právem).
O kontroverzích kolem této plastiky si můžete poslechnout v tomto videu na TC:10:50.
V každém případě vypadá odstranění sochy maršála Koněva poněkud zbytečně, protože už u ní nějakou dobu byla vysvětlující tabulka.
Na druhou stranu mi nepřipadá nijak divné, když si lidé nějaké doby prostě schovají méně oblíbené sochy do lapidária a vystaví si jiné, které se jim líbí víc a více odpovídají tomu, co si chtějí připomínat.
Nabízí se potom otázka: Co si vlastně chceme připomínat my?
Přiznávám se, že mám ze současného směřování pocit, jako kdybych bydlel v domácnosti staré paní s velmi staromódním vkusem. V takové té plné sto let starých věcí, deček, malovaných hrníčků a porcelánových sošek tanečnic a jelenů.
Žádná z těch věcí není vysloveně ošklivá, ale nedá se mezi tím žít. Nic neinspiruje pro budoucnost, všechno jsou jen vzpomínky na časy, kdy se pradědeček setkal se Starym Procházkou.
V Praze teď může jásat asi jen volič Koruny české - monarchistické strany Čech a Moravy. Je to však jásání menšinové, trapné a poněkud zavánějící demencí.
Proč? O tom někdy příště. Teď ještě pohled na nový pomník, který zdaleka tak kontroverzní není, zato je moderní a má v sobě i kousek inspirace - pomník Václava Dolejška, průkopníka rentgenové spektroskopie v akademickém parku AV Praha - Ládví.
V době, kdy div že nehrozí vzpoura kvůli povinnému nošení roušek, vážně uvažuji o tom, že si svoji roušku nejen nechám, ale že si pořídím i nějaké apartnější modely.
Jsem si jist, že tím budu některým lidem připadat trochu na hlavu, ale je mi to tak nějak jedno. Podle mě totiž benefity přiměřeného nošení roušek rozhodně převažují nad nevýhodami.
Jak jsem na to přišel? Na jaře 2020 při první vlně pandemie koronavoru bylo nařízeno nosit roušky v zásadě všude. Důsledek byl zajímavý, protože kromě velmi nízkého rozšíření samotného koronaviru SARS-CoV-2 téměř zmizely různé "rýmičky" a "chřipečky" - tedy onemocnění dýchacích cest, které se šíří podobným způsobem.
Nařízením trpěli samozřejmě alergici a astmatici, protože je jednak rouška přece
jen hůře prodyšná, ale také v klasické látkové roušce až příliš dobře
drží zachycený pyl. Tento problém ale nejen že vyšší verze masek či
superroušek nemají, ale dokonce pyl velmi dobře filtrují.
Respirační onemocnění je příčinou asi 8,5 % úmrtí, ale kromě toho umějí nemoci dýchacích cest na nějakou dobu pořádně snížit kvalitu života. Prostě je to nepříjemné a otravné. Navíc každý rok 2x!
Hlavně velká města, hromadné akce, rychlá mezinárodní doprava a obchodní spojení na velké vzdálenosti vysloveně svědčí šíření nepříliš ohleduplných resiračních onemocnění. Pokud vás tahle pandemie nepřesvědčila, možná vás nestihne přesvědčit ta příští. Při takových podmínkách není otázka "jestli" ale "kdy".
Teď se ale ukázalo, že můžeme tyhle problémy poměrně nenáročným zařízením výrazně snížit ba téměř eliminovat.
Dokonce si myslím, že by bylo nejlepší nosit do města, a vůbec na místa, kde je hodně lidí, nějakou filtrační přilbu. Současné modely jsou však ještě příliš energeticky náročné a komicky neohrabané. (Také mají podle mě ještě příliš málo funkcí.)
Mohla mít Amerika stejné podmínky pro vývoj civilizace jako Evropa? To je jedna z otázek, která mi po přečení knihy Jareda Diamonda ještě stále vrtá hlavou. Kmenům Lakotského kmenového svazu dalo v Severní Americe podobné podmínky až dovezení domestikovaných koní.
Něco podobného se stalo také v Jižní Americe s Araukány.
Pro osobní dopravu, lov i převoz materiálu to byl zlom, jenže...
Jenže koně evolučně pocházejí z Ameriky, stejně jako velbloudi. Lidé je tam prostě při své expanzi vyhubili někdy na konci doby ledové. (před 12 000 až 14 000 lety)
Jedna z námitek by mohla znít: Nepřeceňujeme ale zvířata jako zdroj síly? Nějak zapomínáme, že starověký Egypt, Řecko, Řím ale i Čína používaly dlouho spíše kombinaci lodní a pěší dopravy, než jízdu na vozech či koních.
V podstatě všechny evropské, africké a asijské starověké civilizace ale využívaly domestikovaná zvířata v zemědělství a při transportu těžkých nákladů. I zde máme trochu problém. Z Diamondových podmínek pro domestikaci - zvíře musí být sociální, poskytující domestikací dostatečnou výhodu, dobře se rozmnožující v zajetí a zároveň nikoli přehnaně agresivní a nebezpečné - nám vypadávají sloni a velbloudi.
Indický slon je největší domestikovaný tvor (přinejmenším o kterém víme). Domestikovat meafaunu je obecně problém, protože tato zvířata ohrožují lidi už jen svými rozměry.Sloni a velbloudi mají navíc období říje, kdy jsou pro lidi, a vlastně všechny tvory kolem, extrémně nebezpeční.
Nezdá se tedy, že by nebezpečnost a velikost divokých předků byla až takový problém, protože zdomácněn byl i skot a buvoli. Zřejmě je tady podstatný poměr benefitů a rizik.
Tedy lidé musejí domestikovaná zvířata nějak potřebovat a musejí to vědět.
A tady se dostávám k tomu hlavnímu problému - americké obří velbloudy a koně by bylo velmi výhodné domestikovat, jenže teprve 6 000 až 8 000 let potom co byla tato zvířata vyhubena a na obou amerických kontinentech zůstala jako jediné použitelné zvíře lama - nevhodná k těžké práci i k jízdě.
Proč ale obyvatelé Střední a Jižní Ameriky prostě nezapřáhli lamy do vozů, stejně jako to obyvatelé Mezopotámie udělali s buvoly, Asyřané s osly, Egypťané, Řekové, Římané nebo Číňané s koňmi? Ano, jde to a poměrně dobře. Odpověď je samozřejmě většině lidí známá: Nevynalezli vůz. Není pravda, že by neznali kolo, jen jej prostě nepovažovali za vhodné k dopravě. Je to o to víc fascinující, že ze Střední Ameriky známe z předkolumbovských dob hračky s kolečky.
Ranné civilizace měly často problémy, které z dnešního hlediska nechápeme (jako třeba to, že Římané nepoužívali v domácnostech vodovodní kohoutky, ačkoli jejich princip znali).
Dnes se samožřejmě lamy do vozů zapřahují, a tak to, co kdysi mohlo být rozhodující technologickou inovací, válečnou výhodou, způsobem šíření moci atd., zůstává jen zábavou.
Zbývá otázka: Zaplatili tak draze původní obyvatelé obou Amerik za lovecké úspěchy svých pradávných předků, nebo za absenci technických vynálezů?
Děláme dnes něco podobného, co se vymstí celému lidstvu ještě za tisíce let?
Hodně těžko se vyhnout tématu pandemie, když máte domácí kancelář a svým způsobem také domácí vězení, tedy když svět okolo ochromuje karanténa.
Pandemii už rozebral kde kdo z kdejakého úhlu pohledu a došlo samozřejmě ina politický a ekonomický dopad. Epidemie obecně mívají na společnost podobný vliv jako války. Zasažená společnost vždycky do určité míry zkolabuje - tedy zredukuje svoji složitost.
Pokaždé je na tom něco dobrého i něco špatného, přičemž poměr těch negativních a pozitivních vlivů nikdy nelze přesně odhadnout předem.
Co lze trochu odhadovat předem, je to, do jaké "hloubky" bude muset společnost zkolabovat.
To, co skutečně způsobí kolaps přitom není počet lidí, kteří při epidemii zemřou. Pro srovnání stejný počet mrtvých může způsobit lokální živelní katastrofa a přitom se systém zhroutí pouze lokálně, nikoli na celém území.
Důvodem kolapsu není sám o sobě ani počet nemocných, o které se musí někdo starat a kteří sami nevyvíjejí a ani nemohou vyvíjet žádnou výnosnou činnost.
To, co způsobí kolaps je exponenciální nárůst počtu (čili nárazová změna) nemocných, který standardní postupy a zásoby nedokáží pokrýt. Jak říkal jistý matematik: exponenciál je zlo!
To, o co se pokusí alespoň trochu příčetní politici, zdravotníci a vůbec nějaké státní složky je, vyhnout se exponenciálnímu nárůstu. Tedy udělat průběh epidemie co nejvíce "plochý" i když tím hrozí, že se čas částečné paralýzy pořádně protáhne.
A tady se dostávám k jedné trochu neodhadnutelné části: Jak dlouhá může být doba takových opatření, aby ve výsledku nebyly následky stejné, jako při exponenciálním průběhu? Pravděpodobně existuje způsob jak to spočítat, problém je, že bude použitelný na známé nákazy, které už většinou pandemie nezpůsobují.
Úplně nejhorší verzí je nedostatečně dlouhá karanténa. To je stav, při kterém jsou karanténní opatření odvolána předčasně a společnost namísto toho, aby se vzpamatovala, zažije ještě exponenciální nárůst počtu nemocných. Může to být opravdu poslední rána do vazu její ekonomiky (a následně i dalšího).
Problém v této situaci je, že politici jsou v zásadě diletanti odhodlaní velmi udatně bránit svůj názor, to je ovšem v téhle situaci spíše kontraproduktivní.
Nám se zatím předvedly tyto vzory politiků:
"Absolutně to zvládáme" - typicky Čína. I když vůbec nevíme, jestli Čínský přístup něco zvládá, můžeme si být jisti jedním: Data jsou falešná.
Čína by zůstala ekonomickým gigantem i kdyby vymřely 2/3 obyvatelstva a proto tu kolaps na základní úroveň v současnosti nehrozí. Její absolutní kontrola nad obyvatelstvem se jí při tlumení nákazy hodí, na druhou stranu, právě absolutní kontrola nad obyvatelstvem vedla k tomu, že byl virus dlouho nerozpoznán a lidé, kteří o novém koronaviru psali jako první, byli zmizeni.
A právě proto také máme i my tento problém.
Pro tyto politiky je důležité 1. jak to vypadá zvenčí 2. co je to bude stát
Je u nich naděje na tlumení exponenciálního nárůstu, ale zároveň jistota, že se nedozvíme, pokud to tak úplně nevyjde. Dopadem epidemie bude pravděpodobně další přitvrzení režimu.
"Přirozená imunita" - Politici, kteří maji názor, že nejlepší možností by byl přirozený průběh. Obecně absolutní nýmandi, kteří netuší že by je takový průběh mohl stát i mnohem víc, než jen politické křeslo.
Pokud se jim podaří svoji vizi uhájit a obyvatelstvo s nimi bude zajedno, můžeme se těšit i my na místa, kam budeme v Evropě jezdit na laciné dovolené (pokud si nevybereme ještě horší možnost)
"Zmatkáři" - Ať se na první pohled snaží působit jakkoli, absolutně nerozumí tomu, co dělají (například zakáží obchod s veškerým ochranným materiálem a pak zakáží vycházet bez roušek). U těchto politiků nejvíce hrozí riziko nestálosti názorů - tedy nejhoršího představitelného průběhu s předčasně ukončenou karanténou.
Když se podíváte z okna, asi neuvidíte nic, co byste znali z katastrofických filmů. Přesto tam někde umírá dvacáté století - století běhání po úřadech, konferencí na které bylo nutné létat přes půl planety a možná také století příliš tolerovaného náboženství.
Ve chvíli, kdy ministr zdravotnictví ohlásí zákaz početných akcí bez tradičních náboženských výjimek, protože pandemie je hrozivější než kritika věřících, než krachy divadel a firem, než přerušené vzdělání i společenský život...to už nikdy to nebude jako dříve.
Dříve neexistovala síla, která by přiměla stát jako zaměstnavatele uvažovat o homeoffice jako o plnohodnotné alternativě kanceláře. Teď už existuje.
Neexistovala síla schopná donutit zdravotnickou veřejnost a politky jednat společně, globálně a strategicky proti šíření potenciální pandemie. Ve chvíli, kdy jedna nemoc dokáže zničit ekonomiku podstatné části světa, už taková síla existuje.
Co víc, zůstává tu viset jako damoklův meč, protože jakákoli epidemie z kteréhokoli koutu světa se může změnit v globální pandemii.
Neexistovala doba, kdy víra v alternativní - nefungující léčebné procedury představovala tak viditelnou hrozbu. Teď je tato doba tady.
Nikdy v historii také neměla jedna informace vliv na tolik lidí na tak obrovské ploše. Je v tom velká neděje, ale zároveň velká hrozba.Svět je definitvně globalizovaný a lze jej globálně informovat, nebo mu prostřednictvím informací vládnout. A to se vším dobrým, co to znamená i se všim špatným.
Než sundáme roušky, padne mnoho klubů, kin, divadel, podnikatelů, později možná i pár ekonomik, ministrů, vlád...
Na mnoha místech se objeví prázdnota, kterou bude třeba zaplnit, ale už to bude jinak.
Tak jako mocenská schemata, myšlenky i říše 19. století ukončila až 1. světvá válka, jako renesanci odděluje od baroka období moru, tak silný sociální dopad bude mít tato pandemie. Tím silnější, čím déle bude trvat. Zatím se zdá, že jsme na začátku.
Před mnoha lety vzbudilo značnou pozornost vydání Hitlerovy knihy Mein Kampf v českém jazyce.
Jak se píše na stránkách Echo24:
Vydavatel Michal Zítko totiž v roce 2001 vydal originální text Hitlerovy
knihy ve stotisícovém nákladu a většinu z něj prodal. Poté čelil
obžalobě z propagace nacismu a dostal i tříletý podmíněný trest, který
zrušil až v roce 2005 Nejvyšší soud po Zítkově dovolání.
Méně lidí už ví, že v roce 2016 vyšla tato kniha znovu a prodalo se jí přes deset tisíc výtisků. Nezdá se přitom, že bychom čelili další vlně antisemitismu. Vlastně žádný nárůst ani mnoho lidí nečekalo. Mein Kampf je už dávno mimo kontext meziválečného období a je to poměrně zmatená a nečtivá kniha. Nejlépe tedy poslouží jako dobový dokument pro spory, zda se Hitler ve svých vývodech opíral o křesťanskou věrouku (ano na Krista se tam odvolává opravdu často). Přesto ve sporech s mentálně omezenými katolíky bude Hitler stejně nadále vydáván za ateistu, takže ani tuhle úlohu neplní kniha moc dobře.
V současnosti máme ale co do činění s trochu jinými knihami.
První z nich je "klasické antisemitské dílo" Jedovatá houba od Ernsta Heimera vydané nakladatelstvím Guidemedia. Jako hlavní problém vidím, že je kniha zařazena do kategorie "dětská literatura". Současný předseda spolku Sisyfos Jaromír Šrámek to nevidí až tak tragicky:
Faktické riziko je podle mě dost malé, protože pokud už má rodič v hlavě jen provázek spojující pravé ucho s levým, malého nácíčka
si vychová ve velkého nácka kniha nekniha. Na druhou stranu
knihkupectví prodávají stovky knih označených jako "alternativní
medicína". I když občas do této kategorie spadne něco nepatřičného,
například receptář bylinných čajů na běžné bolístky, často jsou to
texty, které poměrně vemlouvaným způsobem nabádají k sebepoškozování ať
již přímému, tedy třeba nebezpečné rady typu drastických diet na
"vyléčení" nádorů, nebo nepřímému, tedy pochvalné texty o homeopatii,
tzv. tradiční čínské medicíně, ájurvédě nebo třeba pseudopsychosomatice
vzor Klímová nebo Dahlke.
Dovolím si nesouhlasit. Především životy, které žijí děti nejsou ty samé, které si myslíme že žijí. Představa, že jim tuhle knížku musí koupit rodič je stejně zcestná, jako představa, že bude mít šanci jim vždy všechno vysvětlit.
Na rozdíl od Mein Kampfu, který nedokáže, kromě opravdu zažraného studenta dějin dvacátého století, přečíst téměř nikdo, je forma jednoduché až primitivní dětské knížky mnohem náchylnější k tomu šířit se horizontálně - půjčováním mezi dětmi. Prostředí dětských part a školních tříd má na děti často větší vliv než rodiče a k rychlý odsuzujícím soudům nemají děti nikdy daleko. (Copak si svoje dětství nepamatujete?)
A než člověk těžce vybojuje vlastní názory a vlastní (alespoň nějaký) rozum, může napáchat hodně věcí, které ho budou celý život mrzet.
Třetí knížkou o které chci mluvit je Komunismus (nejen) pro děti: aneb jak vše bude jednou jinak.
Tato knížka je podle mě nejnebezpečnější. Nejvíce u ní hrozí, že ji budou rodiče dětem číst. Rozumějte: rodiče věřící v komunistické ideály ji budou předčítat s uslzenýma očima svým dětem. Je to něco jako křesťanské pohádky pro malé křesťánky. Ano je to nejryzejší indoktrinace.
Zároveň je to ale také jediná z těchto tří knížek, do které bych opravdu chtěl nahlédnout, protože je naprosto současná.
Teď se asi v duchu ptáte: Co s tím?
Nedělejme si iluze, že knihy sloužící k vyvolání cílené nenávisti někdy úplně zmizí. A nedělejme si také iluze, že někdy bude doba, kdy se nebudou lidé pokoušet indoktrinovat děti nebezečnými politickými nebo náboženskými ideologiemi. Mezi učebnicemi na všech školách totiž chybí jedna velmi důležitá: Čítanka lží.
Děti by se měli od malička učit, že jimi ostatní budou chtít manipulovat pomocí lží. Měly by vidět, jak se dělá válečná propaganda, jak se vyvolává nenávist vůči konkrétní skupině a jak se nechat ovlivnit takovými manipulacemi co nejméně. Proto si myslím, že bychom tyhle texty měly zachovat a používat je (v malých dávkách) jako očkování proti propagandě.
Právě proletěla médii zpráva, že malijskému hudebníkovi Ballaké Sissokovi američtí celníci úplně rozmontovali jeho hudební nástroj - koru.
Kora má v malijské kultuře hodně zvláštní postavení. Jejich bardi - jaliové - věří, že v každé z nich sídlí duch. Mistrovství v hraní na koru se vysoce cení. Pořádná kora je také velmi drahá a ne každý jali si jí může dovolit. Není to věc, která by si zasloužila zrovna zacházení jako stavebnice z Ikey.
Ballaké Sissoko také není mimo Mali úplně neznámý. Mívá turné po celém světě (bývá hostem hlavně ve Francii) a samozřejmě má i heslo na Wikipedii. Dělá tedy více než dost pro popularizaci malijské kultury i obecně pro hudbu samotnou. O tom ale američtí celníci vůbec nic netuší.
Je takový paradox, který se v historii opakuje - džihádisté vědí, jakou hodnotu připisují Malijci své hudbě a loutno-harfám kora. Proto vyhrožují že je zničí. Američtí celníci nemají ani tušení, že má hudební nástroj takovou hodnotu, ani že se fakt extrémně těžko ladí (je to vlastně velmi vyvinutý typ hudebního luku, takže natažení jedné stuny má vliv na ostatní) ani jim nedojde, že dělají něco špatně, když nástroj rozmontují na součástky. Všechny kousky přece úhledně naskládají vedle sebe a pošlou majiteli! Nic se neztratilo ne? Tak vo co de?
V historii bylo spousta věcí zničeno lidmi, kteří vůbec netušili, jakou mají hodnotu. Vzpomínám si na jedno vloupání, do jisté zámecké knihovny, kde zloději, vybírali knihy s hodnotnými vazbami - to je sice hezké na pohled, ale rozhodně ne to nejcennější. Svítili si přitom listy z rukopisů, které jim připadaly jako nevzhledně svázané sešity...
Kulturní nevzdělanost už odsoudit umíme jenže od celníků (natož od zlodějů) zrovna všeobecný kulturní rozhled nečekáme. On je v tom vždycky ale také kus naivity a proto pokaždé opakuji: Naivita může působit roztomile, ale ve skutečnosti vůbec není hezká, vlastně je extrémně nebezpečná.
Opět se vracím ke své averzi na představu pravo-levého spektra. Podle mě by o politice vypovídalo víc, kdybychom ji poměřovají spíše trochu multidimenzionálně.
Zkusím to vysvětlit na příkladu:
Tohle samozřejmě není nějaký ideální model, jenom pár dimenzí politiky, které bychom měli chápat odděleně. Není tedy mým cílem hledat nějaký bod - těžiště mezi nimi.
Pokud byste na takovou pavučinu vynesli třeba ideální model středověkého království a přes něj nacistickou, komunistickou nebo frankistickou diktaturu, asi bychom se podivili, v kolika parametrech se shodují.
Na druhou stranu by se asi našlo pár konstitučních monarchií, které by na první pohled nešlo rozlišit od vyspělých demokracií.
Byl bych nerad, kdyby byly šipky považovány za ukazování směru "správným" a "špatným" směrem. Je například rozhodně pro všechny obyvatele výhodnější když budou mít třeba do jisté míry centrálně navrženou koncepci dopravy. Zároveň se ale téměř nikdo nechce vázat pouze na jízdní řády vlaků a autobusů.
Konzervativní společnost dává lidem určité jistoty, což je v principu dobré, ale příliš konzervatvní společnost stagnuje. Všichni tedy nakonec raději vidí společnost, která také do určité míry přijímá inovace. Společnost, která ale přijímá inovace příliš rychle s nimi přijímá i ty, které se časem neosvědčí.
Volné šíření informací vypadá skvěle, zvláště proti státní cenzuře, jenže cenzura zároveň říká, čemu se má věřit a čemu ne (ne že by to snad musela bt pravda). Bez cenzury se musejí všichni obyvatelé rozhodovat, čemu dají důvěru. Někde na škále mezi tím jsou kvalitní státní média, která dokáží posoudit kvalitu informací a necenzurují, pouze komentují (nesrovnávejte s naší realitou).
Aby toho nebylo málo, tak rovnovážné stavy na osách závisí i na aktuální situaci. Může dojít třeba k objevu, který ovlivní vývoj okolních zemí a to jak třeba po energetické či výrobní stránce, tak po sociální stránce. Pak se může stát setrvávání na konzervativnější úrovni potenciálně nebezpečným.
Podobně může s equilibrii zamávat válka, expanze na nové území nebo jakákoli technologická, klimatická či sociální krize.
Přijměte prosím tento model jako nepříliš dokonalý návrh k dalšímu řešení.
Poznámka: Reálně by muselo být "dimenzí" mnohem více. Například společnost může být inovativní ale zárveň přitom třeba nutně nemusí podporovat vědu, pokud inovace pouze přejímá. Vysoké daně automaticky neznamenají kvalitní a dostupné sociální a zdravotní zabezpečení - stát může peníze namísto toho dávat třeba do budování armády atd.
