Nepochopené filmy V. - Strážci - Watchmen

Tentokrát se pozastavím u filmu, který je přijímán velmi kladně, přesto mám pocit, že mu nemalá část lidí částečně nerozumí a ani nemůže rozumět.

U filmu Strážci - Watchmen od Zacka Snydera se totiž setkávám se nečekaným druhem nedorozumění. Je na něm zvláštní to, že ho chápu a přece ho svým vysvětlováním nedokáži překlenout.

Snad každý při sledování tohoto filmu pozná, že se odehrává v paralelní realitě. Mnohem těžší ale je zjistit která z těch realit to opravdu je. Nápověd je už v titulcích dost, přesto to každému nedojde.

Watchmen nestojí jen na té paralele, že jde o svět, kde studená válka eskalovala ještě dál a ani to že v něm existují superhrdinové, nejsou jediné odlišnosti od našeho světa.  Je vybudovaný na mytologii osmdesátých let - doslova na "urban legend".

Ne nadarmo je prvním z mrtvých Strážců Dolarový Bill což vyvolává pocit, že jde o odkaz na Nixonův šok (nevím, jestli stejný pocit vyvilával i původní komix). Asi ne náhodou Dr. Mannhattan podezřele nápadně připomíná „Džina“ z populárně naučného filmu ze studia Walta Disnyho  „Tvůj přítel Atom“ a samozřejmě také  postavu postavu Captain Atom podle které byl v komixu vytvořen.

Podobně jsou interpretovány historické události. Armstrong jako první větu na Měsíci říká: „Good luck mr. Gorsky“. A že ve filmu vojáci hippíky postřílejí? Jistě, je to přibarvené, ale ideály hippies byly přece v osmdesátých letech skutečně převálcovány zbrojením i konzumní společností.
Pro film Watchman není podstatné to, co se reálně stalo, ale jak to bylo přijato. Proto Američané v téhle realitě válku ve Vietnamu vyhráli. Dodnes totiž nedokáží přiznat, že to byla prohra.

To samozřejmě není všechno. Nejde jen o odkazy na čas studené války, mnohem důležitější je atmosféra, kterou k mému velkému zklamání nemohou lidé narození jen o trochu později pochopit. Osmdesátá léta nebyla hezká doba. Každé ráno jste vstávali s jistotou, že svět může kdykoli skončit jedinou patovou výměnou balistických raket a když jste usínali, věděli jste, že se ráno už nemusíte probudit.

Všichni jsme se na to snažili zapomenout, chodili jsme do restaurací, bavili se s kamarády, četli nové knížky. Jenže i tak jsme měli pocit že je vzduch těžký jako mazut. Opravdu těžko se to vysvětluje, ale pořád jsem měl pocit, že bych měl zahodit tu masku normálního občana, protože to co se dělo bylo šílené. Přesně tohle dělají Strážci, když se dokola navzájem ujišťují, že jim život superhrdinů nechybí. Jestli mi rozumíte, chápete, že Watchmen jsou jakousi méně stravitelnou verzí Zeměplochy.  

Jsou v něm všechny přízraky mého dětství a dětství těch kdo byli tehdy dost staří a prozíraví, aby viděli tu hrůzu skrytou pod nudně všedním povrchem. Přitom za to všechno nějakým způsobem mohli obyčejní lidé. Ty příšerné politiky zvolili, ideály opustili, uzavřeli se do sebe. Pokud by tedy přišel atomový armagedon, přijímali bychom to jako součást toho všeho.

O tom mluví Sally Jupiter – představitelka původní superhrdinky Hedvábný přízrak (Silk Spectre), když říká „Déšť padá na vinné i nevinné.“

Jeden z nejlepších rozhovorů, který to přesně ukazuje, se ale odehrává mezi Hollisem T. Masonem - starším představitelem superhrdiny Sova a jeho nástupcem Danielem Dreibergem:

Hollis T. Mason : Chtěl jsem říct, že my jsme to měli moc snadné. Nebylo fér, že vy jste museli dávat do pořádku naše problémy. A Nixon vám zatápěl.
Nixon, ten vůl! A to jsem toho vola pětkrát volil.
Daniel Dreiberg: Zase lepší než komanči, ne?

Hlavní postavy – superhrdinové Sova, Hedvábný přízrak a Rorschach – se snaží zjistit co se skutečně děje, ale přes svou akčnost se vlastně stávají jen diváky. Se superhrdinou Ozymandiasem v závěru prostě nemůžete souhlasit, ale přesto jeho pohnutky naprosto chápete, právě díky dobovému kontextu.

Film sestavený z pověr a dobových mýtů pro mě vlastně zachycuje realitu věrněji, než historické dokumenty, protože se dotýká toho, jak lidé tehdy mysleli a co cítili. Samozřejmě že mnoho najdete už v komixu, který byl filmu předlohou, jenže film je odlišné umělecké médium a zaslouží si být posuzován nezávisle.

Domnívám se, že i přes zdánlivou doslovnost se ve skutečnosti film od komixu odychyluje a dělá jej v ději, symbolech i celkovém vyznění kompaktnější, což naopak musí nutně dráždit příznivce původního komixu.
Proti němu má ale film hned několik výhod - retrospektivní způsob vyprávění vyvolávající dojem že "tohle všechno už je minulost", obrazovou stylizaci s dobovou televizní, případně filmovou barevností a využití upravených dobových záběrů. Téměř samostatnou kapitolou je hudební doprovod.