Víra v lepší budoucnost

Jako kriticky myslící člověk musím samozřejmě pochybovat i o tvrzeních, které mému myšlení připadají přitažlivé. Takovým tvrzením je i to že víra bez důvodu je už z principu špatná. Zatímco o neodůvodněné víře v to, co nelze žádným způsobem dokázat, mohu cosi takového tvrdit naprosto bez uzardění, v té druhé skupině existuje podle mě výjimka. Je to víra v šťastnou budoucnost. Tahle víra je opravdu zvláštní. Především nelze tvrdit že je úplně racionální ani úplně iracionální, ale zároveň může být obojí.

Je velký rozdíl, jestli na svou budoucnost v daný okamžik máme nebo nemáme vliv a jestli pro to přesvědčení máme také dostatek podstatných informací. Víra v šťastnou budoucnost navzdory důkazům, tvrdícím pravý opak je šílená, přesto může člověku v některých situacích pomoci přežít krizové situace. I ve chvíli kdy nemáme na vlastní budoucnost výrazný vliv, nemáme potřebné informace a víra v lepší budoucnost se tedy právem jeví jako iracionální, může být přesto prospěšná.

Víra, že budoucnost bude lepší, dělá totiž výrazně subjektivně lepší naší přítomnost. Očekávat dobré je už samo o sobě příjemné. S tímto paradoxem jsem se setkal mnohokrát ve vyprávění starších lidí. Mluvili o době padesátých let 20. století, která se do povědomí nás mladších zapsalo hlavně politickými procesy, ale v jejich vzpomínkách vypadala velmi odlišně. 

Tito lidé jsou schopní vám zazpívat tehdejší budovatelské písně (včetně ruských a čínských) a se slzou v oku vzpomínat na chmelové či bramborové brigády a akce Z (to "Z" znamená zvelebování). Nejsou to blázni ani kryptokomunisté, to po čem se jim stýská není komunistická ideologie ale atmosféra budovatelství, která byla typická právě nesmírně silnou vírou v lepší budoucnost. Je to stejné přesvědčení, které stvořilo futuristický design Československého pavilonu na Brusel Expo 1958.

O to větší samozřejmě následuje zklamání, pokud ona "lepší budoucnost" nenásleduje. To se opravdu stalo roku 1968. Okupace Československa nebyla špatná jen proto, že zastavila demokratický proces, především úplně zlomila víru lidí v to, že lepší budoucnost opravdu přijde.  S okupací přišla vlna rezignace na společnou budoucnost. Pokud hledáte původ hesla "kdo nekrade okrádá rodinu" najdete ho tady. Z této rány se československá společnost nikdy nevzpamatovala. Dodnes zůstává ke společné budoucnosti značně skeptická, což je bohužel postoj který také budoucnost vytváří.

Budovatelé socialistického Československa samozřejmě měli důvod očekávat lepší budoucnost právě proto, že se na ní podíleli, neměli ale pod svou kontrolou rozhodující politické síly světové politiky.
Iracionální víra v lepší budoucnost je tedy sama o sobě dobrá, ale perspektivně značně riziková.

Racionální vírou v lepší budoucnost je taková, která vychází z dostatku informací o okolnostech, které dělají z lepší budoucnosti pravděpodobný scénář budoucích událostí.  Jenže tato varianta už zdaleka tak optimistická není, pokud člověk zároveň nemá na tyto okolnosti dostatečný vliv.


Pak se jeho nálady zmítají mezi návaly přehnaného optimismu a pocity beznaděje, kdykoli se podmínky změní k lepšímu nebo k horšímu. Přesně takové scénáře jsou ale pro lidi překvapivě ty nejpřitažlivější. Vděčí jim za svůj úspěch řada hazardních her a mnohá náboženství. Lidé jsou prostě připraveni určité otřesy přestát a jejich překonání naopak zvyšuje atraktivitu vytyčených cílů.

Staroegyptské, křesťanské, buddhistické ani islámské náboženství by asi zdaleka tak dobře nefungovaly, kdyby mohli lidé příliš ovlivňovat všechny aspekty slibovaného posmrtného života, nebo kdyby je vůbec ovlivnit nemohli. Udržovat víru v šťastnou budoucnost a přitom ji nepravidelně narušovat třeba i jen předstíranou hrozbou, je způsob, kterým lze společnost udržet aktivní, dynamickou a zároveň ovladatelnou.

Konečně poslední možnost představuje případ, kdy víra v lepší budoucnost splývá s cílevědomostí, tedy kdy je tato víra naprosto racionální, protože máme dostatečné znalosti i schopnosti ji opravdu změnit k lepšímu. Navzdory tomu, že byli lidé v historii mnohokrát přesvědčeni, že právě takové úrovně jejich schopnosti a znalosti dosáhly, pravděpodobně i v budoucnosti půjde stále jen o klam způsobený nedostatkem informací.

Vždycky budou existovat síly (i mnohem větší než ty politické) které společnost nebude schopná v dané vývojové fázi ovládnout a které ji mohou ohrozit nebo i zničit. Přesto bude víra v lepší budoucnost vždycky nedílnou součástí šťastné přítomnosti.