Zelenina, jakou v hospodě nepotkáte

Všimli jste si, že na jídelních lístcích mnoha restaurací najdete sice jasně vypsaný druh masa, ale naprosto nepopsané druhy zeleniny, které se k nim servírují?

Vypadá to nějak takhle:
"Rib Eye Steak" - vysoký roštěnec z mladého uruguayského býka s pepřovou omáčkou, americké brambory, zelenina

Kdybychom všechno odbývali tak jako chudinku zeleninu, vypadaly by na jídelních lístcích všechna jídla: "maso, omáčka, příloha"

Většina "zeleniny"  v restauracích je ve skutečnosti profláknutá trojice - mrkev, hrášek, kukuřice. Nic osobního proti nim nic nemám, jen mi vadí, že nám jejich nadužívání poněkud zkresluje pohled na to, co to zelenina opravdu je. Přiznejme si že je to zeleninový mainstream a jeho používání má jasný důvod - tahle směs je laciná a prodává se zmražená v pytlíku. No potěš!

I restautrace, které se tváří hogo-fogo jsou schopné člověku nabídnout tuhle zeleninovou tragédii, patřící tak do bufet na stojáka. I když i tam by asi udělali lépe, kdyby dali přednost alespoň nějaké sterilované směsi.

Pak ovšem také máme různé druhy zeleniny, které hrají úplně jinou ligu a proto se s nimi v kuchyních restaurací nesetkáváme.

Příkladem je okra neboli proskurník jedlý, zvaný též jedlý ibišek. Je to plodová zelenina typická pro kuchyni Předního východu a Severní Afriku. U nás se už ale pěstuje také. Připravuje se většinou jako nakládaná, nebo je součástí zeleninových směsí pro kuskus (recepty by se našly). Naložená okra se dá koupit v obchodech s bulharskými potravinami. Nakládá se však několika způsoby a proto je dobré se obchodníka vyptat, na co přesně je tento druh naložení vhodný.

Ačokča či též korila je další taková zajímavost. Češi ji občas pěstují pod názvem paprikookurka. Znám ji, protože ji pěstovala jedna moje kamarádka. Jedí se v salátech, sterilizují se jako okurky a nebo se používají plněné jako papriky.

Naprosto vzácně se můžeme v restauracích u nás setkat s něčím tak běžným, jako jsou dýně. Nejčastěji slouží jako dekorace na baru nebo u vchodu. Je to paradox, protože i když většina lidí ví, jak dýně vypadají, jejich kuchyňské zpracování si představit neumějí. Přitom by právě domácí oranžové dýně mohly snadno nahradit dovážené batáty. Obě plodiny mají pestré využití v kuchyni, které zhruba odpovídá možnostem využití brambor včetně chipsů a hranolků. Výjimku z dýňového opovržení snad tvoří dýně hokaido, z nichž se občas v restauracích připravuje polévka.

Úplně neznámou kapitolou jsou pak malé zimní dýně acorn, které se v Texasu upravují i na sladko jako svérázný druh horkého cukroví.

Topinambur v restauraci určitě nenajdete. Přitom patří mezi druhy velmi jemné zeleniny, která mívala kdysi značnou oblibu. Přezdívalo se jim Jeruzalémské artyčoky, což (prý) odkazuje na jistou podobnost v chuti.  Dnes je asi najdete spíše na zahrádce někoho, kdo se snaží o permakulturu, případně v lese, kam je nasazují lesníci jako potravu pro divočáky. Něco více si o nich můžete přečíst na stránkách Cuketka.cz a trochu překvapivě se z nich nevyrábějí jen saláty a přílohy, ale i sirupy a džemy. V restauraci? Děláte si legraci?

Artyčok se u nás vyskytuje pouze naložený. V restauracích na něj narazíte maximálně jako na jednu ze složek pizzy. Za nejlepší způsob přípravy artyčoků se přitom považují artyčoky vařené v osolené vodě s trochou citrónovou šťávou (nebo i přímo s kusy citrónů). Podává se k nim pak rozehřáté máslo nebo různé omáčky. Samozřejmě mnoho kuchařů nedá dopustit na všemožné jiné vlastnoručně odzkoušené recepty. Pěstovat se dají i u nás, takže pokud máte zahrádku s dobrou půdou na jižním svahu, můžete to zkusit! Šance že takový artyčok potkáte u nás v restauraci se ale blíží pravděpodobnosti zásahu meteoritem.

Černý kořen neboli hadí mord španělský bývala oblíbená lahůdková zelenina od 16 století. V kuchyni má podobné využití jako chřest, který se ovšem jisté své renesance dočkal. Snad je to tím, že syrový černý kořen při loupání roní lepivé bílé mléko. To se asi kuchařům při přípravě nelíbilo. Kupodivu existuje i mnohem méně lepivý způsob přípravy, který je ale zároveň méně známý. Při něm se omyté kořeny vaří ve vodě s trochou mouky a pak se jejich slupka prostě jen stáhne. Nejběžnější a asi i nejlepší způsobem přípravy je vařený černý kořen s nějakou jemnější omáčkou - bešamelem nebo bílou holandskou. Pokusy prodávat u nás černý kořen v supermarketech skončily neslavně, což nebylo překvapivé, protože se začaly dovážet po několika desetiletích bez přiměřeného informování a skoro nikdo nevěděl co s nimi. Proto je v současnosti najdete asi jen v nějakých "zdravých" prodejnách.

Trochu odlišný postup přípravy

Pozor: Mnoho receptů na úpravu černého kořene tvrdí, že chutná jako pastiňák, ale není to pravda!  Jeho chuť je jemná a pokud jí chcete vůbec cítit, tak rozhodně nekombinujte černý kořen s česnekem, feferonkami nebo výrazným kořením. Pokud nejste barbaři, tak byste je třeba k chřestu také nedali.

Krkoška čili Krabilice hlíznatá - tak o téhle rostlině jsem jen četl. Kdysi nesmírně oblíbená zelenina jejíž malé bulvy se v prosinci a lednu pekly jako pečené kaštany a bývaly prý dokonce oblíbenější.


Vodnice, jó vodnice (angl. turnip) mám rád, i když většina lidí vůbec neví co to je. V obchodech se objevují většinou typu "snowball" z Itálie nebo ze Španělska pod matoucím označením "ředkev-vodnice" (Ředkve jsou ale Raphanus zatímco zelí a vodnice Brassica.) a se značně pochroumanou natí. To je trochu depresivní, protože listy se vodnicím nenechávají jen tak pro ozdobu. Mladé zelené lístky mají pikantní chuť a přidávají se na chlebíčky, do pomazánek a do salátů. Samotné bílé bulvy mívají chuť jemnou a nejlepší jsou nakrájené na plátky s trochou soli samotné nebo k chlebu s máslem. Pokrájené na kostky se dají přidat do salátů nebo se dají vařit, plnit, smažit...

Kromě bílých vodnic se občas můžete v obchodech setkat i s červenou Kašmírskou vodnicí přezdívanou našimi předky kongulů (podle tamnějšího názvu gonglu). Ta zdaleka není tak nevinná jako bílé vodnice. Syrová chutná docela ostře a proto se často používala spíše na vaření. Na Sibiři byste ji mohli často dostat nakrájenou na větší kusy a podušenou s další zeleninou jako přílohu. Jíst se dá i syrová nasolená jako ředkev k pivu nebo jako říznější přísada do salátů. Podobné využití má i vodnicím příbuzný tuřín (angl. rutabaga)

Ano, tohle byla přehlídka dosti vzácných zelenin, ačkoli na vesnici byste se s nimi setkali asi mnohem snadněji, než byste čekali, a v supermarketech mnohé z nich jsou.
Takže kde je problém? Mají malou představivost kuchaři nebo strávníci?
Nebo se kuchařská fantazie naprosto vyčerpává jen použitím "exotické" kořenící směsi?
Proč se v restauracích "samozřejmě" téměř nesetkáte ani s tak běžnou zeleninou, jakou je třeba dušená kapusta?
Operuje tu snad nějaká tajná spiklenecká skupina na potírání zeleniny? 

Občas mě tahle konspirační teorie napadá, zvláště když vidím dehonestující tažení vůči růžičkové kapustě a brokolici, což mohou být opravdu chutné věci, když jim hrubě neubližujete. Ano, jistě také jsem ve školní jídelně dostával rozvařené "zelené cosi", jenže jsem tam jedl také podrážky předstírající že jsou řízky a omáčky typu UHO, UBO a UČO. Přesto tažení proti flákotám a omáčkám nikdo nepořádá.

Zkrátka zhnusení odnesla zase jenom zelenina...

Legenda o Prvním světlonoši

Kdysi (je to už déle) jsem se zamýšlel nad tím, co nás opravdu odlišuje od zvířat.
Bylo to v dobách reálného socialismu, kdy jsme se učili, podle tehdy již vědecky vyvrácených teorií, které ale zůstávaly ideologicky stále platné,  že tím zásadním rozdílem je to, že lidé používají nástroje.

Přitom každý, kdo alespoň někdy navštívil ZOO Praha musel vidět malpy kapucínské, které s nástroji zacházely až překvapivě zručně. Po čase přišel úkrok v podobě "vylepšení" tohoto tvrzení, totiž že lidé jako jediní používají nástroje k výrobě jiných nástrojů. To už ale mezitím byly známy i pozorování vran a mořských vyder, takže se naše "nástrojová nadřazenost" ukazovala dost sporná.

Pokus o podobnou argumentaci řečí také moc nevyšel, protože se ukázalo, že některá zvířata mají tak složité soustavy komunikačních signálů, že je jinak, než jako řeč ani označit nelze. 

Tehdy jsem se ptal sám sebe, jestli vůbec existuje nějaký kvalitativní rozdíl mezi lidmi a ostatními tvory, nebo zda jsou všechny rozdíly opravdu jen kvantitativní. Tedy jestli se opravdu třeba od špačků lišíme jen výkonnějšími mozky, lepší schopností  vzájemné komunikace a horší aerodynamikou.

Přesto jsem si celkem nečekaně uvědomil, že jednu takovou generální odlišnost opravdu máme.
Víte, představuji si evoluci vlastně trochu jako olympiádu nebo spíše nadaci X-Prize - stále se v ní vypisují nové soutěže. Soutěž o nejlepší metabolismus, soutěž o účinnější dýchání, soutěž o rychlost, soutěž o sociální chování, o sexuální rozmnožování, o inteligenci...

Člověk mezi tyhle soutěže přidal disciplínu, v níž s ním nemůže zatím žádný tvor na Zemi soutěžit - ovládání ohně. Opravdu si myslím že neexistuje okamžik, který by byl v historii lidstva významnější pro jeho budoucnost, než právě tenhle. Na tomhle objevu je pár fascinujících detailů, které se objeví jen když se nad ním opravdu hluboce zamyslíte.

První, co hned každému nedoje je, že za tímhle objevem musel být jen jeden jediný člověk. Nevíme ani, jestli to byl muž nebo žena, ale to rozhodnutí musel udělat jednotlivec, protože v té době měli všichni tvorové vrozený strach z ohně.

Žádná skupina lidí si tedy pro oheň nevyrazila. Rozhodnutí jednotlivce změnilo osudy všech dalších lidí a naše kultura je od té doby na ohni závislá, protože nám umožnil neuvěřitelné věci. První světlonoš také musel přijít na to, že je oheň potřeba živit a zjistit čím. Aniž to tak nazval, objevil také palivo. Jen díky ohni jsme dokázali přežít ledové doby, osídlit studená místa planety, tepelně upravovat potraviny a pohánět stroje včetně kosmických lodí. Tohle všechno nám dal pravděpodobně nějaký nepříliš pohledný Homo erectus téměř před dvěma miliony let.

Ten druhý aspekt jsem už trochu zmínil. První světlonoš se musel vědomě rozhodnout jednat proti vlastní přirozenosti - proti vlastním pudům. Od dob kdy blesky zapalovaly karbonské pralesy měli všichni suchozemští živočichové hluboko ve svých instinktech zapsán strach z ohně.

Oheň patřil mezi nezkrotné všeničící živly, který v nich vyvolával podobnou hrůzu jako v nás představa jaderného výbuchu. Odvážit se vstoupit na doutnající spáleniště a připálit si vlastní louč od stále ještě hořících zbytků lesa, to chtělo odvahu skutečně titánskou. Byl v tom také kus pohrdání stovky milionů let ověřovanou zkušeností. V psychologickém významu to byla skutečná vzpoura proti bohům.

První světlonoš nás možná může trochu poučit o nás samotných. Proti pudu může mít dostatečnou sílu jen jiný pud. Jaký pud to ale mohl být? Prvního světlonoše nemohla vést vidina zisku, protože si ještě nemohl ani představit, k čemu by mu mohl být oheň dobrý. Kdyby uměl mluvit jako my, nedokázal by stejně zdůvodnit, proč udělal to co udělal.* Jediná motivace, která ho k tomu mohla přimět, byla totiž jeho vlastní zvědavost.

*Poznámka: Kdyby tedy První světlonoš musel podstupovat grantové řízení na projekt "Oheň", nikdy by mu takový výzkum nebyl schválen. Není to absurdní?

Nejzvláštnější na tom je, že tento jedinec opravdu dosáhl jisté nesmrtelnosti. Ta je ale zapsaná jen v nás, v našich zvycích a naší lidské kultuře. Z něho samotného nám nezbylo vlastně nic. Nejen že nevíme, jak První světlonoš vypadal, nedokážeme k němu přiřadit ani kousek kosti, ani jediný zub a přesto se nás jeho život, jeho rozhodnutí a jeho čin stále každodenně dotýká.

Co myslíte, jak dlouho nám tahle výjimečnost ještě vydrží?

Ateismus = satanismus?

S názorem že ateisté jsou vlastně satanisté se setkávám častěji, než by mělo být normální v tak nevěřící zemi, jakou je Česká republika. Pokud se pokusím zjednodušit myšlenku náboženských zaslepenců, která vytváří rovnítko mezi těmito dvěma skupinami, mohu dojít k několika jednoduchým tvrzením, která by se dokonce dala vyjádřit v rovnicích:

Bůh je dobro.
Kdo neuznává Boha, neuznává dobro.
Zlo je princip odlišný od dobra.
Personifikací zla je Satan.
Kdo neuznává Boha je tedy satanista.

Tato představa má jistou vadu a to, že se celá pohybuje pouze uvnitř křesťanského náboženského myšlenkového schématu*, které mimochodem není příliš odlišné od toho současného muslimského. Problém je v tom, že abrahámovská náboženství vytvořila ideu vzpurného sluhy božího. Satan je tedy božím zrcadlovým obrazem – tak jako má Bůh pod sebou hierarchii andělů, má Satan také svou hierarchii padlých andělů. Je to představa armády proti armádě, tedy alespoň v jakési klasické verzi.

*Poznámka: V tomto článku míněno je vysloveně římskokatolické myšlenkové schéma, ale paralelní myšlenkový vývoj je vidět i v pravoslaví a protestantismu.

Typický ateista

Bez této představy by nemohl žádný satanismus vzniknout. Ateisty vytvořilo náboženství (je tedy o mnoho starší) ale satanisty teprve křesťanství. Za ateisty lze lidi označit zpětně na základě jejich názorů, ale před křesťanstvím prostě žádní satanisté existovat nemohli. Teprve když byl křesťanský myšlenkový rámec pevně ukotvený v evropské společnosti, mohli se objevit také první zběhové z Božího do Satanova tábora.

Proč vlastně lidé takto zbíhali?
Podívejte se zpátky na definici. Ve skutečnosti celá visí na prvním tvrzení. Pokud není pravdivé, je všechno úplně obráceně. Jestli je Bůh zlo, pak o Satanovi lže a Satan pak není personifikací zla ale dobra. V Bibli i v realitě se pak dá snadno najít dostatek rozporů, které takovou myšlenku vysloveně podporují.

Samozřejmě že jde o falešné dilema. Vytvořením jakéhokoli i iluzorního nepřítele lze vždycky dobře sjednotit svoje stoupence, jenže toto je už v logice „vyšší dívčí“, na kterou se většina průměrně inteligentních nevzdělaných lidí prostě sama nemohla dostat. Ostatně nepřišli na to i mnozí opravdu vzdělaní a inteligentní lidé, kteří prostě byli do zažité představy světa ponořeni příliš hluboko.

Druhým důvodem mohlo být tvrzení, že je zlo principem odlišným od dobra. Pokud se člověk dostal do opravdu zlé situace, z níž neviděl východisko „klasickými“ metodami a modlení k Bohu zjevně nepomáhalo, obrátil se prostě ke konkurenci.

Prvotní satanisté se asi chovali přesně podle představ církve o tom, jak by se měli takoví uctívači antiboha chovat. Není přitom od věci si připomenout, že popis černých mší byl vlastně původně očerňující propagandou proti bakchanáliím. Postupem času se ale přidávaly další a stále nové detaily. Čím větší bylo totiž pronásledování satanistů, tím dokonalejší obraz o satanistických rituálech církev vytvářela.

Církev ovládala nejen představy a chování svých věřících, ale i své opozice!

Bylo by jistě zábavné (ale i smutné) sledovat, jak se vyvíjely představy satanistů o Satanovi, protože jde o paralelní vývoj náboženských představ. Dokud byla představa Boha poměrně fyzická, byla taková i představa Satana. Stejně jako se mohli zjevit andělé nebo panenka Marie, mohli se zjevit i Satanovi služebníci – ostatně, znáte to z pohádek. V době, kdy se z Boha stala imaginární entita či univerzální princip se pak mohl objevit i La Veyův satanismus, v němž Satan slouží v podstatě také jen jako symbol.

A jak je o tedy s ateisty a satanisty? Inu, je to složitější. Jak je vidět z předchozího popisu, mohou se někteří satanisté hlásit k ateismu naprosto právem. Především starší satanisté 19. století často vnímali konflikt křesťanství a satanismu také jako personifikaci souboje antické kultury, existující jaksi stále "v podzemí" evropské civilizace, s asketickou a totalitní křesťanskou - katolickou kulturou. V současnosti je ale satanismus (ten ateistický) mezi ateisty spíše příznakem neschopnosti zbavit se myšlenkové šablony v níž byl takový člověk vychován.  A konečně někteří satanisté jsou prostě jen svérázným druhem věřících - jejich Satan je totiž také bůh-imaginární postava, jen s jiným znaménkem.

Běžné zařízení ateistického obývacího pokoje

Tím ovšem nechci snižovat hodnotu jednotlivce, který si takovou cestu vybere, jen je nefér generalizovat v opačném směru a považovat automaticky všechny ateisty za satanisty nebo si myslet, že je snad satanismus jakýmsi ateismem na druhou. Není to tak. Naopak satanismus má v sobě příznak vzpoury, která může pominout usmířením. Moderní ateismus by naproti tomu neměl vycházet ze vzteku, ale z poznání.

A tady na samotném konci se dostávám k tomu, co stálo na samotném počátku mého zamyšlení. Jak je to s ateisty a s dobrem? Jisté je, že ateisté neodvozují své chápání dobra od Boha (ostatně věřící také ne, jen tomu věří). To ovšem na druhou stranu neznamená, že by podle nich mělo být dobro jednoduchou negací křesťanských představ. Ateismus sám ale žádný návod na chápání dobra nedává, zato staví člověka před úkol rozpoznat co je dobro.

Krok z dogmatického smýšlení o dobru je tedy zároveň prvním krokem ke skutečnému zkoumání etických principů.

Poznámka: Zajímavou literaturou z ateisticko-satanistického prostředí jsou knihy Anatola France, zvláště pak Vzpoura andělů.

Nad knihou Maria Livia Zlatý řez

Vedle známějšího bratránka π vypadá číslo φ nezajímavě, ale jen do té doby, dokud si o něm něco podstatného nepřečtete.

O zlatém řezu se toho napovídalo a napsalo mnoho, často na hranici či za hranicí mystiky. Dokázali byste ale říci, co to vlastně je, co má společného s pentagramem, malířstvím, slunečnicí, ananasem, spirálními galaxiemi a Fibonacciovou posloupností? Víte že existují také zlaté trojúhelníky, zlaté obdélníky a zlaté gnómony. A víte také, že se většinu historie vlastně zlatý řez jmenoval úplně jinak? 

Dobře, když to tedy všechno víte, tak knihu Zlatý řez od Maria Livia nemusíte vůbec číst. Tahle knížka se totiž vůbec ničím jiným nezabývá.

Objev poměru, kterému se teprve od 19. století říká zlatý řez, měl dramatický dopad na filosofii, protože šlo o iracionální číslo, které ukazovalo, že svět není postaven na prostých poměrech. Samotný princip rozvedený do nekonečného množství příkladů je přitom nesmírně prostý: Stačí rozdělit úsečku tak, aby poměr její větší a menší části byl stejný jako poměr její větší části k celku.Tento poměr se pak nazývá Zlatý řez .

φ pak v desítkové soustavě vyjde jako


1,6180339887 4989484820 4586834365 6381177203 0917980576 2862135448 6227052604 6281890244 9707207204 1893911374 8475408807 5386891752 1266338622 2353693179 3180060766 7263544333 8908659593 9582905638 3226613199 2829026788 0675208766 8925017116 9620703222 1043216269 5486262963 1361443814 9758701220 3408058879 5445474924 6185695364 8644492410 4432077134 4947049565 8467885098 7433944221 2544877066 4780915884 6074998871 2400765217 0575179788 3416625624 9407589069 7040002812 1042762177 1117778053 1531714101 1704666599 1466979873 1761356006 7087480710 1317952368 9427521948 4353056783 0022878569 9782977834 7845878228 9110976250 0302696156 1700250464 3382437764 8610283831 2683303724 2926752631 1653392473 1671112115 8818638513 3162038400 5222165791 2866752946 5490681131 7159934323 5973494985 0904094762 1322298101 7261070596 1164562990 9816290555 2085247903 5240602017 2799747175 3427775927 7862561943 2082750513 1218156285 5122248093 9471234145 1702237358 0577278616 0086883829 5230459264 7878017889 9219902707 7690389532 1968198615 1437803149 9741106926 0886742962 2675756052 3172777520 3536139362 1076738937 6455606060 5921658946 6759551900 4005559089 ... a tak dále.

Jistě, pokud nejste Rain Man, asi vás taková tabule čísel nezaujme, naštěstí je ale autor knihy Mario Livio  izraelský astrofyzik. I když je v ní tedy matematických ukázek a hříček požehnaně, hlavní důraz leží na významu čísla φ v našem světě, ve světě umění, filosofie, astronomie a biologie. Při tom obratně napadá i několik dlouho tradovaných mýtů.

A musím říci, že to dělá dobře, kniha je velmi čtivá i pro méně matematicky zdatné nátury asi do 4/5. Zanechá ve vás pocit, že ji chcete mít v knihovně a občas se do ní podívat znovu.

Mario Livio samozřejmě není jediným člověkem, kterého zlatý řez uhranul tak, že o něm napsal knihu  Olsen Scott napsal podobnou publikaci Záhadný zlatý řez a do češtiny byla přeložena také kniha rumunského estetika prince Matila Costiesco Ghyka: Zlaté Číslo aneb Jak pýthagorovské rytmy a obřady ovlivnily vývoj západní civilizace

Zákony jsou kvůli moudrým

Zákony jsou kvůli moudrým,
nikoli aby sami nekřivdili, nýbrž aby jim nebylo křivděno.

Epikúros  ze Samu

Tenhle Epikúrův citát mi ze všech jeho zachovaných fragmentů připadá nejsmutnější. Nevím, proč tak silně dopadá právě na Čechy, snad pro polohu naší země, snad pro náš malý počet, ale pravdou je že i v jiných národech vidíme jeho platnost.

Zvláštní vztah společnosti k mudrcům a naopak mudrců ke společnosti nacházím v tom, že moudří lidé pomáhají společnosti v těžkých časech, zlepšují vnitřní podmínky a zvyšují její šanci na přežití. (Biolog by řekl že zvyšují fitness.) Zajímavé na tom ovšem je, že od určité míry už nezvyšují svoji vlastní (na rozdíl od diktátorů). Je to takový altruistický paradox.

Pokud chcete zničit nějakou kulturu tak, aby se opravdu rozpadla, v první řadě zničte její mudrce. V jistém smyslu je úplně jedno, jestli je prostě jen nenecháte bádat a stýkat se s lidmi, přinutíte je emigrovat, nebo jestli je slavnostně odstřelíte na náměstí. 

Půjde to překvapivě snadno, protože i když jsou mudrci ve společnosti podstatní, nepřipisuje jim společnost větší důležitost než jiným občanům a naopak vysoce cení přirozené vůdce, jejichž autorita je ovšem tvořena převážně pouze jejich sebedůvěrou.

Jakmile společnost přijde o své mozky, stává se z ní manipulovatelné stádo. Proto každá diktatura vždycky zaútočí proti inteligenci (třídě) i proti vzdělávání samotnému (kromě vlastních dogmat). Jediné co jí pak stojí v cestě jsou právě ony zmíněné zákony. Žel i ty platí jen tehdy, dokud za nimi stojí dostatečně velká síla.

I když se naštěstí nemůžeme "pochlubit" tak masivním vybíjením inteligence, jako třeba Kambodža v letech 1975 až 1979, přesto jsou naše dějiny vůči mudrcům velmi nemilosrdné.

Když se pokusíte shrnout poslední století, zjistíte, že šlo o opravdový exodus české inteligence. Na konci třicátých let to byl útěk před nacistickou okupací (až stovky tisíc lidí, nejvyšší odhady až půl milionu), přelom čtyřicátých a padesátých let spustil další vlnu emigrace před komunistickými perzekucemi (asi 100 000lidí), po roce 1968 začala další vlna emigrace (asi přes 250 000 lidí).

Počet lidí, kteří emigrovali v letech po roce 1989 se zatím neuvádí, dá se ale předpokládat, že nám tady v republice opět pár tisíců lidí chybí. V shrnutí práce Dušana Drbohlava a Miroslavy Rákoczyové: Sociální dopady emigrace a migrace z venkova do měst ve střední a východní Evropě (EN) se uvádí:

K emigraci dochází také u vysoce kvalifikované pracovní síly. Odhaduje se, že v roce 2010 z České republiky emigrovalo na 700 lékařů a hrozba hromadného odchodu do zahraničí lékařům posloužila jako nástroj k prosazení svých (především mzdových) požadavků. I když 700 osob představuje pouze nízký podíl celkového počtu lékařů pracujících v zemi, jejich emigrace prohlubuje rostoucí nerovnováhu v tomto segmentu pracovního trhu. Do zahraničí rovněž odcházejí čeští vědci a výzkumníci – podle odhadů jich v dalších zemích OECD působí 3,350 až 5,800 (tj. 10-17 % českých odborníků v oblasti výzkumu a vývoje). Emigrace odborníků je převážně dočasného charakteru a jejich zahraniční pracovní zkušenosti přispívají ke zvyšování lidského a sociálního kapitálu v České republice Někteří vysoce kvalifikovaní pracovníci se však po návratu potýkají s potížemi a stresem při opětovné adaptaci na život v České republice; nejvyšší nespokojenost v pracovní oblasti přitom po svém návratu vykazují právě lékaři. Riziko odlivu pracovní síly zůstává pro Českou republiku i nadále relevantní.

Víra v dočasnost emigrace uváděná ve shrnutí je v současné době ale opravdu jen víra. Není žádný důvod si myslet, že se původní rozhodnutí o návratu do vlasti časem nezmění v pevné rozhodnutí o trvalém přesídlení. Naše republika totiž příliš pracovních ani dalších vzdělávacích příležitostí nedává. Také je trochu sporné, jestli opravdu můžeme takovou emigraci považovat pouze za "ekonomickou", nebo zda je za takovou jen vydávána v rámci současné ekonomistické ideologie.

Když si to tedy sečtete, máte tu emigrace 30´-40, 60´-70´, 90´ a s velkou pravděpodobností také 10´. V každé generaci, každých 20 let je naše inteligence pravidelně decimována. Lidé rozumní, moudří a vzdělaní nás opouštějí, protože nejsme schopni zajistit jejich uplatnění ani jejich bezpečí. 

Jistým způsobem je zázrak, že naše kultura a náš stát přes to všechno stále ještě existuje.

Svatý Jan Nepomucký podlehl v souboji s chobotnicemi

Jedna z prvních dnešních zpráv (20. března 2013), kterou považovala naše církevněprávní televize CT uvést, bylo že si dnes připomínáme  svátek úmrtí Johánka z Pomuku známějšího ovšem spíše pod svým posmrtným jménem sv. Jan Nepomucký.

Tahle divná postava má se skutečnou osobou Johánka z Pomuku asi stejně společného, jako má divadelní zjev Shakespearova Richarda III. daleko k jeho skutečnému vzhledu.

Rozbor obou postav byl do dnešních dnů historicky pěkně zpracován. Co nebylo zpracováno ani dostatečně je zmapování jejich využití v propagandě. Zatímco Richard III. se stal (ne)hezkým příkladem černé propagandy, tedy té sloužící k očernění protivníka, Jan Nepomucký posloužil typický příklad bílé propagandy k vylepšení ne právě pěkné pověsti ŘKC 18. století.

To se téměř podařilo, což dokládá i to, že první český kostel v Americe byl zasvěcen právě tomuto světci. Jenže pak si ŘKC stačila velmi rychle reputaci zase zkazit. A tak zatímco v Latinské Americe je dnes sv. Jan Nepomucký jedním z nejrozšířenějších a nejváženějších světců, u nás byl jeho mýtus propírán při Sporu o smysl českých dějin. Nakonec byl v podstatě odsouzen.

Cituji heslo na Wikipedii:

Roku 1925 zrušila československá vláda svátek sv. Jana Nepomuckého (16. květen) jako den pracovního klidu. Kolem roku 1950 byl jeho svátek vymazán z občanského kalendáře zcela a nahrazen Přemyslem.

Zajímavé je, jak dobře se takové mýty ujímají daleko od místa svého původu. Možná je to vlastně právě tím, že se správná pohádka má odehrávat za devatero horami a devatero dolami (z pohledu zpoza oceánu tedy u nás). Nicméně i tak si každý národ nakonec do mýtu přisype něco ze svého domova.

Jakmile se s upravováním příběhu začne (a ono se začne vždy), nikdy netušíte, kam až mohou úpravy zajít. Někdy se dokonce stanou z padouchů klaďasové, jako při předělávání Hypatie na sv. Kateřinu Alexndrijskou. 

Tak se může stát, že v inuitském kostele za polárním kruhem najdete u stolu při Poslední večeři Páně sedět apoštoly kolem tuleně. V kostele v Cuzcu se na obraze při stejné příležitosti servíruje morče.

Morče boží, které snímá hříchy světa

V Africe se Ježíš stává černochem a v Číně Asiatem, zatímco v Evropě může být i blondýn.

blonďák?

 ...nebo rastafarián?

Samozřejmě že se při šíření tak překopaného příběhu, jakým byl mýtus o sv. Janu Nepomuckém musela taky jednou přijít ke slovu větší než malá dávka fantazie. 

Tuhle sochu vytvořenou slovinským sochařem Francem Bernekerem 

 najdete u kostela sv. Kancijana ve slovinské Krani

A čemu vlastně věříte vy?

Cena, riziko a lék který je zároveň nemoc

Nejlepším způsobem jak vydělat, je způsobit závislost. Tohle je pravda, kterou dobře znají všichni dealeři drog a proto vždy nabízejí první dávku zdarma. Mám rád myšlenkový model který označuji jako "droga" k popisování podstaty zla. V mé představě vyjadřuje popis závislosti.

Kdysi jsem měl práci, v níž jsem se opravdu setkával s lidmi na drogách a i když mi pohled na to co se s nimi dělo připadal hrozný, byl zároveň nesmírně poučný. Já ale nebudu mluvit o biochemii, psychologii a sociálních poruchách. Když mluvím o modelu "droga", myslím tím spíše jakousi patologii společnosti, než osobní utrpení těch lidí, které jsem tehdy viděl. I když spolu tyhle věci velmi úzce souvisí.

Typickým příkladem "drogy" je mafiánské myšlení. Důvod proč jdou mafiánské skupiny a skutečné drogy tak dobře k sobě je v tom, že už podstata každé takové mafie je droga. Má to vždy v podstatě stejné fáze:

1.) zahrnutí dobrem
2.) prodej štěstí
3.) ochrana před utrpením
4.) trest a omerta


První co jakákoli mafie udělá aby vás získala je, že pro vás udělá něco dobrého. Skutečná Mafie vás třeba spasí před bankrotem, náboženská sekta vás bude bombardovat láskou, politická strana udělá meeting s gulášem zdarma, banka pro vás najde zajímavý způsob zhodnocení vašich peněz, prodejní firma vám nabídne zájezd do zahraničí spojený s prezentací vysavačů.

Samozřejmě to nikdy není tak, jak to vypadá. Vždycky je to jenom ten dealer, který nabízí první dávku drogy zdarma. Vždycky za to něčím zaplatíte. Jistě, nejsem zase takový skeptik abych tvrdil že jakýsi altruismus neexistuje, ale tohle nikdy není altruismus, je to špinavá hra právě proto že si na altruismus hraje.
Chtějí odvést vaši pozornost a získat důvěru.

Druhá fáze je zdánlivě optimistická. Obchod s mafiemi v ní vypadá jako skutečný rovnoprávný obchod. Vy něco dáváte jim a získáváte za to pocit štěstí. Možná mlátíte hlavou v mešitě o koberec, účastníte se sletů křesťanské mládeže, školíte se v MLM, investujete peníze. A samozřejmě také získáváte nové členy, stoupence, oběti.

Za to dostáváte pocit sounáležitosti nebo i nadřazenosti, naději na spasení nebo lepší budoucnost.Vždycky ale dostanete nakonec méně, než jste vložili a mnohem méně než jste čekali. Vlastně o hodně přijdete, jenže se budete bránit to přijmout.

Tak přichází třetí fáze, v níž si kupujete už jen to, aby vám nebylo hůř. Je to stejné, jako když si zapalujete cigaretu ne proto, že byste na ní měli chuť, ale proto, že se vám bez ní klepou ruce. Platíte Mafii za ochranu, kterou byste ovšem nepotřebovali, kdyby vaše okolí nebylo ovládáno podobnými mafiemi, cpete dál peníze do zbytečnosti, jen abyste přeplatili svědomí které vám říká, že jste vyhodili neskutečné množství peněz zbytečně.

Víte že učení vaší církve či politické strany  je zrůdné, ale namísto toho abyste přiznali, svůj omyl, hledáte chybu v tom že pochybujete. Ještě usilovněji mlátíte hlavou o zem, drmolíte zdrávas, ještě tvrději vystupujete proti odpadlíkům a žádáte tresty pro kritiky, hledáte oporu u autorit, kterým už stejně nevěříte. Tak moc chcete věřit! Jenom si nepřiznat, že je to celé úplná blbost!

Je v tom kus iluze ztracených investic, kus sociální i různě velký kus fyzické závislosti.

Udělat krok dál je smrtelně nebezpečné, zůstat bezpečně smrtící. Ve čtvrtém kroku přichází vzpoura. Chcete se odtrhnout, jenže na vás dopadá zákon omerty. Kdo špatně mluví o Mafii zaslouží smrt. O Mafii se nemluví. Tresty, které jste ještě nedávno prosazovali se sypou na vaši vlastní hlavu. Tohle dobře znají všichni odpadlíci od islámu, katolicismu, pravoslaví, scientismu...

Když tohle přežijete, vysvobodíte se z jedné pasti. Kolem jich jsou samozřejmě tisíce.
Princip drogy - léku, který dokáže tlumit jen bolest, kterou sám způsobuje je vlastní bankám, politickým stranám, velkým koncernům jako je Shell, Monsanto, Microsoft, ČEZ.... Je podstatou homeopatie, fungování církví a sekt, multi level marketingu...příkladů byste jistě našli mnoho.

Podstatné na tomhle modelu je, že pachatelé jsou zároveň také oběti. Možná proto pro něj bývá občas používán pojem "mentální virus". Někteří lidé se takovému označení brání, přesto popisuje tento děj poměrně výstižně.

Je to tím, že si už hodně lidí dokáže spojit představu "drogy" či "mentálního viru" s náboženstvím, mnohem méně lidí si dokáže jejích znaků všimnout i u jiných činností jako jsou ty zmiňované výše a téměř nikdo si neuvědomí, že jeho rysy má i šíření extenzivního zemědělství, pastevectví nebo mnohá (ne-li všechna) státní zřízení.

Když se z lovce stává pastevec, vyměňuje nejistotu lovu za zdánlivou jistotu vlastnictví stáda. Stádu ale nakonec obětuje svou osobní svobodu a nedokáže se jej už vzdát protože stádo natolik změní okolní prostředí že je život bez něj nemyslitelný. Příkladem mohou být vysychající oblasti Severní Afriky a Přední Asie.

Nástup zemědělství začal původně jako reakce na hladomor na Předním Východě. Jakmile se ale zemědělství rozšířilo (nástup neolitu), už nebylo cesty zpět, protože se zvýšila hustota obyvatelstva. Lidem se žilo sice hůře ale zato jich na stejné ploše mohlo žít více. Lovci a sběrači při střetnutí se zemědělci nutně museli prohrát.

Poznámka: viz Jared Diamond - Kolaps

Tím se nakonec dostávám k zásadnímu problému - nemůže být každá lidská kultura jen takovou "drogou"? 
Přes všechno co jsem před chvílí napsal věřím spíše na základě odhadů, než poznatků, že tomu tak není. V tom je podstata mého velkého vnitřního sporu s Tainterem, který ekonomickými pojmy popsal v knize Kolapsy složitých společností totéž co já považuji za příznačné pro model "droga". 

Když říká že "špatná vláda je daní za jakoukoli vládu", říká tím jinými slovy že "bankrot je nevyhnutelnou cenou za půjčku" nebo ještě jinak, že "neúspěch je cenou za jakoukoli snahu". Ta třetí formulace sice zní hodně buddhisticky ("touha je pramenem všech našich strastí") ale zároveň v ní lze najít základní rozpor: zaměňuje cenu a riziko. Zatímco cena je ale v tomto přirovnání nevyhnutelná, riziko představuje pouze možné ohrožení, jež je možné překonat.

Někteří vědci věří...

V dokumentárních filmech se už tohle rčení stává mantrou, stejně jako v kreacionistických pseudovědeckých příručkách. Dostávám na něj zvolna alergii. Přitom se v něm skrývá také jedno velké obvinění proti naší pedagogice, vědě a intelektuálnímu elitářství.

Napadlo vás někdy dříve, že by se vědci opravdu ve sporu s kreacionisty měli o něčem poučit? Vidíte, mě také ne.

Problém formulace "někteří vědci věří" je v tom, že staví vědecké teorie na úroveň náboženských dogmat. (Tj jeho hodnota je v tom kolik lidí mu věří.) Odráží to skutečnou představu většiny běžných lidí o vědě. Každé vědecké tvrzení je vnímáno odděleně a zároveň je neověřitelné.

Vezměte si třeba klasický spor o tom jestli je Země stará 6 tisíc let nebo 4 a 1/2 miliardy let. Pokud se v problému vyznáte, zkuste si jen tak v hlavě říci, jak byste reagovali na tvrzení kreacionismu mladé Země. Dobrá, a teď si proberte, kolik z těch argumentů, které jste si sesumírovali, něco říká člověku s běžným středoškolským (například ekonomickým) vzděláním.

Pokud jste použili pojmy jako "poločas rozpadu radioizotopu draslíku", měli byste si zároveň uvědomit že:

1.) Pro normálního člověka je radioizotop prostě něco co vydává radioaktivní záření.
2.) Nemá páru o tom, co je to poločas rozpadu
3.) Neumí si představit, jak by se něco takového dalo měřit

Pro něj samozřejmě zní argument kreacionisty, že uhlí mohlo vzniknout také velkým tlakem a teplotou (všichni víme jak vypadají uhlířské milíře) velmi přijatelně. Dokonce mu ani nijak nebude vadit, že se v takovém případě bavíme o mnohem mladším geologickém procesu, než je utváření planety.

Abych to demonstroval ještě na něčem zdánlivě absurdněji jednodušším, zkuste si vzpomenout na spor heliocentriků s geocentriky. Dnes se obecně samozřejmě učí heliocentrismus. Je to obecné dogma v pravém smyslu toho slova, protože jen nepatrný počet lidí dokáže vysvětlit, jak na něco takového mohli lidé vůbec přijít.

Naše zkušenost, a to dokonce i z pohledu kosmických letů, nám totiž říká, že je to přesně obráceně, tedy že pravdu má geocentrický pohled. K tomu abychom vůbec chápali původ heliocentrismu potřebujeme vědět podstatné věci o zdánlivém retrográdním pohybu planet a k vysvětlení se nám bude hodit i Newtonův gravitační zákon, případně i Keplerovy zákony.

Vidíte, právě jsem použil tři termíny, které lidé běžně také nechápou - "retrográdní pohyb", "Keplerovy zákony" a "Newtonův gravitační zákon". I když se to učili, vnímají je jako technobláboly, podobně jako třeba hlášky ze Star Treku.

Přitom u každé takové poučky hrozí otázky "Jak?" a "Proč?"
Kdybyste opravdu narazili na velmi inteligentního člověka z nějakého kmene, kde se tyto poznatky nerozšířily, nebylo by to vysvětlování na jedno odpoledne a možná byste museli udělat i pár poměrně dlouhodobých astronomických pozorování, aby uznal, že je něco takového možné.

Neméně náročný by byl důkaz že je Země skutečně kulatá a nikoli placatá jak se nám jeví.

Jako důkazy se zpravidla uvádí: 

1. vynořování lodi na obzoru na oceánu (to že je nejprve vidět stěžeň)
2. při cestování podél poledníků se mění výška Polárky nad obzorem
3. stín Země při částečném zastínění Měsíce je kruhový.
4. působení Coriolisovy síly

Nic z toho nelze použít v běžné diskusi jako skutečně pádný důkaz. (Snad pokud je místo rozhovoru nedaleko přístavu.) Argumentace Coriolisovou silou si navíc žádá další vysvětlení, které je opět potřeba dokládat pokusem. I tak je ale pro nás (kavárenské povaleče) snadnější dokázat kulatost Země než evoluci.

Proto jistým způsobem není správné se zlobit na kreacionisty, když vykládají evoluční teorii bizarně deformovanými způsoby, nebo proti ní brojí argumenty typu "Boeing 747" či "neredukovatelné složitosti".
Víte, vlastně musíte  vědět o přírodě docela hodně, abyste zpětnou aplikací nějakého pseudoevolucionistického paskvilu nestvořili krokokachnu.


Jestli je potřeba v něčem kreacionisty opravdu uzemňovat, tak v požadavcích na okamžitou odpověď, který je prostě zpravidla nesplnitelný kvůli jejich neznalosti problému.

Poznámka: Ostatně ani Richardu Dawkinsovi na vysvětlení moderního pojetí evoluční teorie nestačil jeden odstavec.

Představují si jednoduchou odpověď protože na podobné otázky zpravidla dostávají jednoduchou odpověď. Pokud ale odpověď zjednodušíte na neověřitelné přímočaré tvrzení, uděláte přesně to, co jim předkládali k uvěření jejich náboženští guruové.

Měli by dostat vysvětlení nikoli přes míru složité ale ne přehnaně zjednodušené, pochopitelné a ověřitelné. To bývá často problém. Věda má opravdu neskutečně špatný PR. Naštěstí ke každému vědeckému objevu existuje příběh, důvody a vysvětlení. Jen se o nich příliš málo mluví.

Problém možná i většiny vědeckých teorií je v tom, že jsou na školách předkládány jako dogmata. Každý člověk má vždycky právo se ptát. Proč to tak je?
Není odpovědí: Prostě to tak je!

Taková prohlášení, vyvolávají představu že vědecké myšlení a bádání je vlastně "taky víra". Navíc obsahují i prvek elitářství (častý v náboženstvích) - kdo se dobře učí (tj věří oficiální vědě a plní její požadavky) je "chytrý" a "vzdělaný".
O tom že se z vědy stává "náboženství pro intelektuální elity" svědčí i jeden z oblíbených nápisů na tričkách: Příliš hloupý pro vědu? Zkus náboženství.

Tragédií takového přístupu je, že nikdy nemůže ve společnosti vyhrát. Jednak proto, že existují i inteligentní věřící, ba i kreacionisté (schopnost podvést sám sebe dostává s vysokou inteligencí netušené možnosti) a také proto že náboženství hraje proti vědě na přesně opačnou strunu "nebyl nijak výjimečný, nebyl nijak vzdělaný a přesto si ho Bůh vybral". Není divu, že se pak stává útočištěm lidí, kteří byli nějakým způsobem označení za "nedostatečné" (ať už z jakéhokoli důvodu a právem či neprávem).

V takovém světle nemůžeme považovat za nepochopitelné, když počet lidí věřících ve stvoření světa a jiné vize kreacionistů stagnuje nebo lokálně i stoupá. Nemůžete mít elitářský světonázor, který by zastávali všichni. Jakákoli elita je už ze své definice vždy menšinou.

Pokud má mít v budoucnosti sekulární myšlení, věda, volnomyšlenkářství a vůbec moderní evropská kultura nějakou budoucnost, měli bychom se v propagaci vědeckého myšlení, v jeho vysvětlování a pochopení zaměřit právě na děti a na průměrně inteligentní lidi. Nejdříve ale potřebujeme zbavit vědu nátěru elitářství a dogmatických prohlášení. Zkrátka ji musíme zase začít vnímat jako disciplínu diametrálně odlišnou od náboženství.


Poznámka: Způsob, jakým dnes školy vyučují děti obsahuje vlastně hned tři velké "hříchy" proti vědě: 
Učí děti tvrzením věřit, namísto toho aby o nich pochybovali a zkoumali je.
Nevysvětluje co to vlastně jsou ony "vědecké postupy", proto se někomu může zdát, že jsou ještě nějaké jiné stejně dobré postupy, které vedou ke stejně dobrým výsledkům. 
Během základní školy nezíská dítě představu o tom, co to vlastně věda je, tedy toho že její poznatky by měly tvořit homogenní celek

Málo zelená

Možná jste si všimli (a ti kteří ne, tak těm to řeknu v následujících řádcích), že jsem byl jistý kratičký čas členem Strany zelených. Ano, už nejsem a chtěl bych vám říci proč. Stále ji považuji za asi nejméně zkorumpovanou politickou stanu, která je také ve svém vystupování nejprůhlednější. Přesto mi další členství v ní nedávalo smysl.

Víte, SZ bývá často kritizována za věci, za které tak úplně nemůže, a  nebývá naopak kritizována za to, co na ní vadilo mě. Hlavním problémem téhle politické strany (kromě mého obecně nepřátelského postoje k politickým stranám) je totiž to, že je příliš málo zelená.

Co tím myslím? Základní premisou ekologie je neexistence univerzálních řešení. Vždycky tedy existují niky, které mají stejné podmínky a kolem nich jsou jiné niky, které mají podmínky jiné. Každé takové prostředí tedy potřebuje individuální přístup a stejný vzor myšlení by se měl přenášet i do politiky "zelených" stran.

Proto na mě působí dosti depresivně, když se uvnitř SZ koná jakýsi neformální spor o to, jestli má být stranou uprostřed, ale kousek doprava nebo kousek doleva. Zelená politika by především měla reagovat na každý problém individuálně. To znamená že by na úrovni velkých celků (stát, EU) měla působit nesmírně individualisticky (zdánlivě hodně pravicová) a na lokální úrovni velmi sociálně až socialisticky (zdánlivě velmi levicová).

Nepochopení tohoto principu sdružování skupin kolem společných problémů a zájmů, a zároveň udržování vztahů mezi nimi, je důkaz absolutního politického vybočení z vlastního směru.

Poznámka: V tomto smyslu měla SZ od počátku vystupovat jak proti zalesňovacím snahám EU, které jsou vhodné možná pro Holandsko, ale ne pro nás, tak proti solárnímu farmaření, které je v rozporu s ekologickými podmínkami naší republiky.

Něčím velmi podobným je i politický program SZ. Nechápu jak může existovat zelená politická strana, která nemá na prvním místě programu ekologii. První tři body by se měly vždy týkat půdy, vody a vzduchu.

Budiž, v programu na rok 2010 nějaké takové body jsou uvedeny až v třetí části, ale jsou:

a. Prosadíme přísnější zákon o ochraně ovzduší

b. Budeme bránit zastavování kvalitní orné půdy dalšími velkosklady a hypermarkety

c. Budeme striktně trvat na zachování ekologických limitů těžby

d. Budeme bránit privatizaci a tunelování státních lesů

I když tyto body působí přívětivě, o tom jestli by byly opravdu dobré by rozhodl až způsob, kterým by byly naplněny. Velkosklady a hypermarkety jsou (žel) na mnoha místech tím jediným zařízením, které místním lidem nabízí zaměstnání. Uhlí nedolujeme pro zábavu, ale kvůli energii atd. Jinými slovy, nejde jen o to něco zakázat, ale účinně to nahradit.

Ke každému z těch bodů je třeba připsat řešení a u žádného z nich nelze takové řešení najít na úrovni republiky. Za ideálních podmínek by to byly ty pravé úkoly pro Zelené, jenže ti právě většinou až ke konkrétním kauzám a jejich řešením nejdou. Jakmile by kromě obecného slova "limity" program obsahoval přímo jména oblastí a vesnic s návrhy jak je zachránit, začalo by to dávat smysl.

Konečně třetím, ale stejně důležitým problémem je to, že zelení nedokázali mluvit s lidmi, kteří podmínky v naší republice tvoří - se zemědělci. Když se mluví o ekologii, zpravidla tuhle skupinu nikdo na mysli nemá. V naší republice ale podstatnou část krajiny tvoří kulturní step.

Zemědělci nejsou jen potenciální voliči, jsou skutečnou enviromentální, krajinotvornou ba přímo geologickou silou. Na tom, co budou pěstovat závisí stav svrchní vrstvy ornice, na tom, jestli nechají nějaké remízky množství ptactva a hmyzu, na tom jestli budou správně kosit louky a vypásat meze závisí celé vzácné lokální ekosystémy.

Při tom všem jsou samozřejmě důležitou složkou výroby potravin pro (alespoň částečnou) domácí potravinovou soběstačnost.Vytvářet podmínky pro zemědělce a zvyšovat jejich vzdělání je pro naši krajinu a životní podmínky naprosto zásadní a podobné je to samozřejmě i s rybníkáři a lesníky.

Je naprosto logické, že se ekologicky myslící lidé budou s těmito skupinami dostávat do sporů, zároveň je ale nemyslitelné, aby v mnoha případech nevystupovali společně. Jenže právě k tomu dochází.

Proč?

Když se podíváte na výsledky voleb v roce 2010, je to úplně jasné.

Zkrátka Stranu zelených tvoří městští intelektuálové, kteří vesnici a tedy ani skutečným lokálním lidským ani ekologickým problémům nerozumějí a pokud jim rozumějí, neumějí o nich mluvit.

To je hodně bolestivé zjištění, protože pak toto lidé nemají vlastně žádnou politickou stranu nebo hnutí, které by na republikové úrovni hájilo jejich zájmy. Naše politika přitom jednoznačně potřebuje návrat ekologického myšlení, nejsem si ale jist, že se vrátí ještě někdy do Strany zelených.

Jak poznat profesionálního lháře

Jsou lidé, kteří se mě ptají, proč třeba nemám rád pana Jakla a jak jsem mohl tak dlouho dopředu tvrdit že Václav Klaus je amorální postava. Je to poměrně jednoduché. Dobrý podvodník nikdy nezapírá přímo, namísto toho používá metodu "red hering" (čili uzenáč). Podvodníci samozřejmě používají další logické klamy, tenhle ale představuje způsob jak se vyhnout následkům vlastního jednání. Je to prostě metoda zametání problémů.

Název dostala podle triku používanému při svádění psů ze stopy při lovu na lišku. Tehdy jezdci táhli napříč přes liščí pachovou stopu sledě přivázaného na provaze. Málo vycvičení psi se samozřejmě nechali oklamat.

Řečnický "red herring" je prostě informace nahozená namísto odpovědi, která má odpoutat pozornost. Jde samozřejmě o argumentační klam, ale zároveň také způsob jak vysloveně nelhat, ale neříci to co říci nechcete.

Zdaleka ne vždycky je používání téhle metody odsouzeníhodné, často se v ní (i proti své vůli) musejí pocvičit mnohé hostitelky aby zabránily konfliktům a celkovému zhoršení atmosféry na banketech a večírcích.

Něco naprosto jiného je ale její použití v běžném hovoru, když se tím chceme vyhnout přiznání omylu. Pak existuje jisté riziko, že tak někoho opravdu naštvete.

A konečně je naprosto trestuhodné, když je tímto způsobem politikem skrývána informace, na kterou mají voliči ze zákona nárok. Pak už není rozdíl mezi nezodpovězením otázky a lží. Někdy je to i dost trapné.

Dodatek: Mnohem podrobnější rozbor Jaklova výstupu spáchal Marek Picha na blogu Argumentace v článku Jaklování. Viditelně s tím měl mnohem více trpělivosti než já.  Kromě praktiky "red herring" upozorňuje také na řadu dalších úskoků (logických klamů), kterých se Jakl během vykrucování dopustil.

Věčný život jako hedonistická past

Poznámka: Toto zamyšlení je, zvláště v první části, inspirováno jedním rozhovorem se Stanislavem Hudským.

Křesťané, muslimové a obecně mnozí věřící vytýkají rádi ateistům hedonismus, aniž často vědí co to slovo vlastně znamená. Křesťanská i muslimská ideologie je přitom na jistém druhu hedonismu přímo postavená. Dokonce je to podstata jisté myšlenkové pasti, kterou je představa věčného života.

S ním souvisí i jedna z námitek ateistů vůči těm věřícím - otázka:
Jaký by měl věčný život smysl?
Je to argument velmi zajímavý, ač málo probíraný.

Poznámka: Zde vycházím ovšem z představy smyslu života, která je vlastní teistům - tj života který byl stvořen za konkrétním účelem.

Zkuste si prosím představit že bych byl jakýsi bůžek - programátor. Stvořím si v kyberprostoru malou planetu a obydlím ji nějakými pidižvíky. Předpokládejme, že s nimi mám nějaký plán, například o nich píši jakousi školní práci.

Z mého pohledu by samozřejmě mělo smysl vsugerovat jim, že pokud se budou chovat určitým způsobem, čeká je obrovská odměna nebo obrovský trest v nekonečném posmrtném životě - byla by to součást výzkumu. Co by ale naopak nemělo vůbec žádný smysl by bylo, kdybych takový slib dodržel, tedy kdybych opravdu vybudoval malé peklíčko a malé nebíčko, kde bych zemřelé pidižvíky křísil z mrtvých a věčně je trestal nebo věčně uspokojoval.

Podívejme se ale na ten pokus ještě jinak. Myšlení mých pidižvíků je naprosto hedonistické a konsekvencionalistické. Co pidižík prožívá jako příjemné je podle něj dobré, co prožívá jako nepříjemné je podle něj špatné. Zároveň je ale schopen se zapřít a vydržet nějaké ty ústrky či vynaložit určité úsilí, pokud za to následuje o to větší odměna.

Čím větší je potenciální odměna, tím větší vydrží odříkání i její časový odklad. 

Když pidižvík opravdu vší silou své víry uvěří, že existuje něco jako nekonečný trest nebo nekonečná slast, dostane se do pasti. Žádné podstoupené utrpení není dost velké když se srovnává s představou nekonečně velké rozkoše v případě uposlechnutí, nebo nekonečně velkého utrpení v případě neuposlechnutí.

Obětovat činnosti nařízené mnou - bůžkem jejich světa - lze jakoukoli dobu, protože normální život je konečný a slíbená rozkoš či utrpení jsou nekonečné.

Problém tohoto experimentu je, že nic z toho nemám v plánu splnit, jenže pidižvík nemá důvod mi nevěřit - vždyť jsem přece stvořil je i jejich svět. Na druhou stranu bych si asi připadal jako opravdový úchyl, kdybych dané slovo dodržel. Rozhodně bych to považoval ze méně morální, než kdybych nechal pidižvíky postupně přirozeně umírat na jejich pidiplanetce, nebo dokonce i kdybych program prostě naráz vypnul.

Základní problém, tohoto dosud zábavného experimentu je v tom, že i onen Bůh který stvořil svět může být podobná lež a celé představení se pak dá sehrát kdykoli a nikoli s imaginárními pidižvíky ale s lidmi. A co je ještě horší, je v podstatě vyloučeno aby při velkém množství různých kosmologických mýtů taková náboženství nevznikala.

Navíc je naprosto jasné, co přesně slíbím lidem v posmrtném životě - to čeho měli v životě málo. Pokud bych jim například sliboval veřejné uznání, věčný mír, bohatství, nekonečné množství jídla a sexu, musel bych se zároveň postarat o to, aby toho všeho měli v reálném životě nedostatek, ale aby jim přitom zůstávala jasná představa, jak by to všechno bylo skvělé.

Přesně tak, budou věřit tím silněji, čím více se postarám o to, aby se jim nedařilo dobře!

Asi chápete, proč si myslím, že není náhodou když podobné náboženské představy vznikají zpravidla v otrokářských společnostech a v poušti.

Paradox obvoďáka

Také jste neradi chodili k obvodnímu doktorovi? Já už od dětství.
Moje obvodoní doktorka byla  korpulentní paní s pravěkým psacím strojem, která na mě vždycky dělala spíše dojem úřednice než lékařky. Když se nad tím více zamyslím, mám pocit, že i její diagnostické metody stály spíše na mých schopnostech autodiagnostiky. Když mi opravdu něco vážného bylo, připadal mi obvodní lékař jen jako zdržující mezistupeň prodlužující mé utrpení.

Mimochodem není bez zajímavosti, kolik z takových podobných školních, závodních a obvodních lékařů, které jsem za život potkal, označovali jejich pacienti přezdívkou Mengele. Jinými slovy, neměl jsem o práci obvodních lékařů ani dobré mínění ani přiměřenou představu.

Velkou změnou pro mě byla před několika lety nouzová návštěva ordinace jisté mladé doktorky, která zjevně do mé představy obvodního lékaře vůbec nechtěla zapadnout. Moderní vybavení i přístup mi připomínaly spíše doktora McCoye, ač v mnohem půvabnějším vydání. Navíc to bylo asi poprvé, co jsem si diagnózu u obvodního lékaře nestanovoval sám.  

Moje přesvědčení o neužitečnosti obvoďáků tehdy dostalo pořádnou trhlinu. Pochopil jsem, že obvodní lékaři mohou být nejenom nesmírně užiteční, ale že mohou být dokonce jednou z nejdůležitějších částí celého systému zdravotnictví.

Přesto mi při zavedení "regulačních poplatků" v první chvíli pravá nesmyslnost takového opatření vůbec nedošla, namísto toho jsem se rozčiloval nad tím, že je to vlastně forma trestu - pokuta za návštěvu lékaře. To je sice pravda, ale zdaleka to není největší problém. Je úplně jedno, kolik se v ordinacích platilo, šlo o jejich účel. Smyslem téhle neodůvodnitelné platby bylo omezit počet "zbytečných" návštěv u lékaře.

„ nastavení prahové ceny zdravotní služby, která omezí zbytečné čerpání péče. Regulační poplatek nemá být prohibitivně vysoký, aby neomezoval poptávku po péči, jejíž poskytnutí je účelné. “
(Kulatý stůl k budoucnosti financování zdravotnictví v ČR, 2009).

Situace před rokem 2008, který se měl stát pro české zdravotnictví reformním, ukazovala podle tvůrců reformy na to, že dochází k neúměrnému plýtvání finančních prostředků plynoucích do oblasti zdravotnictví. Počet návštěv u lékařů byl neúměrně vysoký, a také finance vydávané za léčivo byly ve srovnání s jinými státy v Evropě jedny z nejvyšších.
(Diplomová práce Bc. Adéla Pernicová: Problematika regulačních poplatků v kontextu krajské politiky)

Takové opatření je naprosto kontraproduktivní. Účelem zavedení poplatků mělo být snížení nákladů na zdravotnictví, jenže platby praktickým lékařům tvoří asi 15 % z celkových nákladů na zdravotnictví, jejich služeb ale využívá asi 80 % pacientů. V případě specialistů je to přesně obráceně. Chodí k nim asi 15 %, ale náklady na jejich péči tvoří 45 % nákladů na péči.

Navíc byly do odůvodnění shrnuty dva různé druhy nákladů - náklady za návštěvu lékaře a náklady za léky.

V čem je problém? Když to řeknu jednoduše, mají praktičtí lékaři za úkol zachytávat nemoci v raných stadiích, protože čím je nemoc pokročilejší tím je léčba komplikovanější, méně účinná a také podstatně dražší. Ideální obvoďák tedy udržuje své pacienty zdravé (co nejvíce prevence). To odpovídá i studii RAND, o kterou se zavádění poplatků opírá.

Většina zemí Evropské unie rovněž systém regulačních poplatků v určité podobě využívá. Celá myšlenka byla postavena na experimentu, který provedla organizace RAND. Ta potvrdila, že pokud jsou pacienti nuceni částečně hradit zdravotní péči, které využívají, dochází k poklesu její spot řeby. Experiment prokázal snížení především spotřeby preventivní péče. Negativní dopad však mělo snížení spotřeby na vrstvu chudých, kde se prokázalo zhoršení jejich zdraví.
(Diplomová práce Bc. Adéla Pernicová: Problematika regulačních poplatků v kontextu krajské politiky)

Poznámka: Mimochodem, všude se píše, že zdravotnictví představuje třetí největší výdaj v rozpočtech krajů vedle školství a dopravy . Stojí za to srovnat náklady na zdravotnictví s náklady na dopravu na straně 45 - Středočeký kraj.

Současná absurdita zdravotnictví je tedy v tom, že se snaží ušetřit škrtáním. Ne že by to nefungovalo nikde, ale ve většině případů to skutečně nefunguje, protože rozmístění ordiancí vzniklo na základě lokálních potřeb a jejich vysoká návštěvnost by nás měla spíše těšit. Snížením návštěvnosti praktických lékařů dosáhneme jen toho, že se budou nemocní dostávat k specializovaným lékařům se zanedbanými onemocněními. Podle mého předpokladu tedy bude následkem škrtání v nejbližších letech nárůst nákladů na léčení. Je to výměna krátkodobého zisku za dlouhodobou ztrátu.

K ušetření peněz by naopak vedla investice do primární péče, především do zdokonalení prevence a diagnostiky  - nebyly by předepisovány zbytečné léky a nemoci by byly rozpoznávány v ranějších stadiích.

Samozřejmě že by si to celé zasloužilo podrobnější  ekonomický i odborný rozbor. Laický rozum ale radí přesně opačný postup, než zvolila naše vláda i další země Evropy.

PS: Mimochodem, kdyby se našel lékař, který by mě udržoval zdravého, určitě bych mu dokázal zaplatit víc než jen regulační poplatek, protože by mi to za to stálo.

Konec Narcise I. - není co slavit

Moji přátelé, kteří mě znají jako neúnavného bojovníka proti Václavu Klausovi jistě očekávali, že se zúčastním také včerejšího vynášení Morany. Mohu je uklidnit, že jsem to původně měl v úmyslu, nicméně únava a nachlazení mě přesvědčily, že to není nejlepší nápad.

Namísto toho jsem to později sledoval televizní zpravodajství. Ze zkušenosti vím, že se našim médiím nedá věřit - formálně nestranné reportáže jsou často až příliš poplatné něčímu přání, ať už ve vedení televize nebo reportéra samotného. Tentokrát mi to ale nevadilo. Měl jsem totiž pocit že opravdu není co slavit.

Klaus byl z rozhodnutí několika desítek lidí naším prezidentem deset let. Ten čas nám, ani naší republice nikdo nevrátí. Jen skuteční tupci si myslí, že čas jsou peníze, čas je totiž mnohem cennější! Co je ještě horší, nebýt krádeže pera a naprosto ostudné amnestie, mnoho lidí by si dodnes myslelo, že to byl vlastně dobrý prezident.

Václav Klaus má ale na svém účtu mnohem větší prohřešky, které mu u veřejnosti prošly. Občanská společnost nezkrátila čas jeho vlády ani o jediný den a co horšího, kdyby se dnes objevil nějaký jiný Klaus, jen s jiným jménem, proklestil by si cestu na Hrad znovu.
Proto není co slavit, protože jsme se nepoučili.

O rozkoši z otázek

Tahle poznámka bude kratičká, ale pro mě vlastně velmi důležitá. Jde mi o to, abych někde zanechal písemně svůj názor na jeden paradox. I když půjde i tentokrát o jeden z konfliktních bodů mezi mnou a některými věřícími, ve skutečnosti je to vlastně o něčem úplně jiném.

Víte, všichni se podvědomě bojíme nevědět a školy nás utvrzují v tom, že nevědět je špatné.
"Jak to že to nevíš!"
"Myslet znamená houby vědět!"
...no znáte to!

Lidi proto poznání, že něco nevědí, většinou deprimuje, zvláště ve chvíli, kdy by člověk vědět opravdu měl. Ani nám ostatním není proto nepochopitelné, když věřící považují za deprimující, že lidem nedává věda úplné odpovědi na jejich otázky.
Dovolím si citovat z jedné diskuse na osacr.cz

Poznáváním se sice část otázek zodpovídá, ale vzniká ještě více otázek nezodpovězených. Část života sice může být uspokojivá, ale nakonec člověk stejně zemře s tím, že neví všechno, že nenašel velkou teorii sjednocení (vědec) nebo že nezjistil, jaký je tedy ten pravý smysl života (filozof).

Jak je vidět, vidí věřící činnost vědce jako něco dočasně uspokojivého, ale celkově velmi depresivního, protože to vyvolává otázky. Ano, věda nikdy nedává definitivní odpovědi, to je pravda! Jenže jako u všech věcí na světě ani nevědění a přiznání nevědomosti není vždy a za všech okolností špatné.

Pokud najdete otázku, na kterou ještě nikdo nezná odpověď, protože si nikdo před vámi žádného rozporu nevšiml, už tím se stáváte objeviteli. Přiznaná nevědomost je naopak pro vědu nutná protože naprostou většinu věcí o našem světě skutečně nevíme. Uznání nevědomosti dává prostor objevitelství a radosti z objevování. Už nalézání nových otázek tedy může být zdrojem radosti, protože slibuje potěšení z dosud neobjeveného.

Pokud by nějaký vědec opravdu odpověděl na všechny otázky světa, bylo by to nesmírně smutné - celý zbytek svého života by nemohl dělat to, co má nejraději a na jeho práci by nikdo nemohl navázat.

Mnozí věřící (ale snad ne všichni) se kvůli přesvědčení, snaží zaplácnout díry ve svých vědomostech pojmem "Bůh", protože mají pocit že jsou otázky vždy deprimující. Paradoxně se tak připravují o množství radostí, které náš svět skutečně nabízí a které mohou být i opravdu prospěšné.

Babovřesklý syndrom

Než se začnu vůbec rozepisovat dál, měl bych říci, že jsem film Babovřesky ještě neviděl, nemělo by to ovšem vadit, protože nechci psát ani tak o něm, jako jeho následném efektu a o tom, co ho skutečně vyvolalo.

Zdeněk Troška je dlouhodobě mezi filmovými kritiky v nemilosti. Do jisté míry se stal symbolem filmového bahna. Nepřekvapuje mě to, ani sám Troška snad nikdy netvrdil, že by jeho Kameňáky měly nějaké umělecké ambice. Člověk se až musí divit, kde se berou ti lidé, kteří na jeho filmy chodí asi jen proto, aby se nad nimi mohli pohoršovat na ČSFD.

To co se stalo s filmem Babovřesky ale kritiky i filmaře vyvedlo z míry.
O přepisování filmové historie se začalo psát už 19. 2. 2013, když vydělaly přes 20 milionů korun, tedy asi tolik, kolik stály.  O osm dní později 27. 2. se už psalo o 42 milionech. Bulvár jen opomenul, že jde o tržby a nikoli o zisk, přesto vynikající výsledek!

Faktem je, že Babovřesky uvrhly české filmaře do problémů. V našich krajích totiž není zvykem, že by se jakýkoli film dostal výrazně do plusových čísel. Vlastně není vůbec obvyklé, když si nějaký film na sebe vydělá. Navíc právě Troškovy filmy peníze ze Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie tradičně nedostávají.

Poznámka: Troška občas něco na film dostane, není to tak, že by nedostal nikdy nic, ale bývá to spíše vzácněji.

Kritici se samozřejmě vyjádřili naprosto standardně:
Novinky: Výkaly a vulgarismy zaujaly národ
iHned: RECENZE: Babovřesky jsou jako Kameňák light. Troška si vzal na paškál Hollywood
iDnes: RECENZE: Babovřesky se baví jako dítě, jež žvatlá první sprosté slovo

To co v recenzích opravdu nenajdete je, proč tedy má nové Troškovo dílo takový úspěch. Jediný kdo se o něco takového pokusil je J. X. Doležal
Reflex: JIŘÍ X. DOLEŽAL: Babovřesky? Samozřejmý úspěch!


Pokud to nechcete číst celé, zjednoduším vám to prostým konstatováním, že JXD dospěl k názoru, že humor byl v českých filmech vždycky jednoduchý a poněkud blbý.

Úplně s ním nesouhlasím, ale i to je vlastně v tuhle chvíli jedno. Úroveň humoru je v českých filmech naprosto rozdílná a nesrovnatelná - viz. Gagman, Muž z prvního století, Těžký život dobrodruha , Pytlákova schovanka, Otrantský zámek,  Šíleně smutná princezna, Noc na Karlštejně, Ukradená vzducholoď, Návštěvníci, Kdyby tisíc klarinetů, Kdo chce zabít Jessii?, Comback, Cyranův ostrov , Ženy v pokušení nebo i (JXD citovaný) Císařův pekař a pekařův císař.

V českém prostředí je prostě hlad po komediích, který čeští filmaři neumějí uspokojit částečně proto, že (už) humoru nerozumějí a částečně proto, že si myslí že pro ně není komedie dost dobrá. To že komedie uspěje na českém filmovém trhu snadněji, je tedy samozřejmé (i když asi nedostane dotaci), nijak z toho ale nevyplývá, že by taková komedie nutně musela být hloupá.

To že se Zdeněk Troška zaměřuje právě na komedie je tedy částečným vysvětlením, ale právě jen částečným.

Ani vysvětlení že důvodem Troškova úspěchu je to, že natáčí filmy pro blbé publikum, není a nemůže být pravdivé. Za posledních dvacet let vzniklo u nás spousta filmů apelujících na lidskou blbost, mezi oblíbené se jich ale dostalo minimum a mezi ziskové ještě méně. Takže otázka zůstává: Co udělal Troška jinak?

Mnoho filmařů u nás ve svých filmech předstírá, že je kdesi výš. Z mého pohledu mi mnohem více vadí kýčovitý projev ve filmu Filipa Renče Rebelové, nesnáším Brabcův Máj a V peřině. Proti nim má Troška výhodu v tom, že nepředstírá vyšší uměleckou úroveň.

Jeho filmy na nic jiného než na lidovou taškařici nehrají. Tohle přiznávám jako divák zcela jiných žánrů - Troška ve svém projevu prostě nelže, když jdete na Trošku, dostanete Trošku.

A za třetí to dělá dlouho.

Ještě jednou:
1.) Nepředstírá něco co není.
2.) Drží svůj standard.
3.) Dělá to dlouho.

Za tu dobu si už lidé zvykli, co od něj mají očekávat. Jeho filmy jsou o trošku vtipnější než televizní estrády a navíc vypadají jako "od nich" tj z jejich vesnice. Všem lidem se (i díky zhnuseným filmovým kritikům) Troška nějakým způsobem zapsal do podvědomí. Nehrozí tedy, že by na jeho filmy (až na pár filmových masochistů) chodili jiní lidé, než ti, kteří je opravdu vidět chtějí.

Při 10 500 000 obyvatelích ČR to může dělat něco ke třem čtvrtinám milionu diváků. (Ve skutečnosti jich samozřejmě bude více, jde ale o to kolik z nich půjde na takový film do kina.) Pro ně Troška točí a ví to!

Filmaři, kteří si dnes a denně stěžují na nedostatečné divácké ocenění jejich filmů by si především měli uvědomit: 
Kolik je v naší republice potenciálních diváků jejich filmů?
Dokáží jim všem opravdu říci, že existují?
Budou schopni být svému projevu tak dlouho věrní, aby jim mohlo jejich publikum porozumět?

Tohle je velké poučení z filmu Babovřesky pro všechny české filmaře.

V naší republice lze točit ziskové filmy, pokud máte publikum, které je opravdu chce vidět.

Marsovské lodě v přístavech

Lodě jsou v přístavech v bezpečí, proto však nebyly postaveny.
kontraadmirálka Grace Murray Hooper

Ten citát plně vystihuje nejproblematičtější paradox - abychom mohli život opravdu prožít, musíme občas riskovat že o něj přijdeme. Někteří lidé se dokáží nebezpečí světa natolik děsit, že jim jejich strach zabrání dělat cokoli smysluplného.  Trochu novinkou je, když se takto začnou chovat také instituce.

Nejen NASA ale i Roskosmos se v současnosti staví k průzkumu Měsíce a případné objevitelské misi na Mars dost rezervovaně a jako jeden z hlavních důvodů uvádějí bezpečnost. Zvláště v případě první agentury stupňovanou až k absurditě.

Robert Zubrin - zakladatel Mars society přistoupil k tomuhle problému velmi pragmaticky - navrhl stanovit cenu života astronauta. Jsem v principu proti této myšlence, protože si myslím, že současný stav neřeší ale spíše komplikuje.


1.) Účet bez hostinského 
Otázka nakolik můžeme mít život bezpečný a přitom plnohodnotný má pro každého člověka jinou odpověď. Například v případě kosmického letu je pro jednoho člověka odměnou už samotné riziko, jiný by doufal v odměnu v podobě společenského uznání a další by požadoval vysokou finanční sumu. Nemůžeme přitom tvrdit, že život toho posledního má největší cenu, protože za něj nasmlouval nejvíce.

Poznámka: Krásnou scénku na toto téma můžete vidět ve filmu Right Stuff, když se Charlese Elwooda „Chucka“ Yeagera přijdou lidé od letectva zeptat, jestli poletí s X-1.

V případě stanovování průměrné ceny života se dostáváme do podobné situace, jenže z ní bude vyšachován ten, který má jako jediný právo o svém životě smlouvat - jeho vlastník. Nejen že nás to zbavuje jednoho podstatného lidského práva, navíc to v principu problém neřeší.  Účelové podceňování a přeceňování podle toho, jak bude pro kterou firmu výhodné (podnikatelé versus pojišťovny), může kosmický výzkum zablokovat stejně spolehlivě jako současná přestrašenost.

Poznámka:  Mohlo by se zdát, že pojišťovny a armáda už cosi takového dělají, i v tomto případě jde ale spíše o zmírnění následků pro pozůstalé, než o skutečnou cenu života.

2.) Zneužití k jinému účelu
Subjektivnost takového hodnocení je ale jen jeden z problémů takového ohodnocení. Druhým problémem je aplikování tohoto měřítka v případech, kdy být aplikováno nemá. Takovým příkladem může být aféra kolem Fordu Pinto. Šlo o automobil, který trpěl při nárazu zezadu nebezpečím proražení nádrže. Jeho posádka většinou při takové nehodě uhořela.

Management firmy Ford zjevně o tomto problému věděl, bylo ale pro něj finančně výhodnější případně zaplatit pojistku pozůstalým (jejímuž placení se dalo i vyhnout), než se pokusit zvýšit bezpečnost automobilu. Zajímavou souvislostí je pokus o překvalifikování rizika, kdy v nových testech mělo být ověřováno obrácení na střechu ale nikoli náraz zezadu.

Tento případ silně připomíná překvalifikovávání rizika při zjištění závad v případě projektu Apollo a Space Shuttle. V obou projektech nebyly za nehodami nepředvídatelné nástrahy kosmického prostoru, ale naprosto předvídatelná opomenutí způsobená snahou neměnit výrobní postup - tedy ušetřit peníze. Firmy na jednu stranu tedy už s jakousi cenou životů posádky počítají a jak se zdá není ani příliš vysoká.

Právě za tím je potřeba vidět i důvod současného šílení po bezpečnosti. Pokud začne jakákoli firma při výrobě nějakého dopravního prostředku kalkulovat s jistotou smrti předvídatelného počtu lidí z předvídatelných a odstranitelných příčin, je to něco, na co nedokáže společnost přistoupit. To je totiž cosi diametrálně odlišného od střetnutí s nepředvídatelným rizikem

Poznámka: Ostatně pokud bychom přešli na zcela ekonomický model, mohli bychom si pak představit skutečnou válku vedenou tržním způsobem tak, že by od sebe válčící strany odkupovaly životy vojáků a podle výše konta by si pak vlastní vojáky odstřelovali sami.

3.) Status hrdiny
Poslední ale nikoli nejméně důležitým důvodem pro mé pochybnosti o finanční vyčíslitelnosti hodnoty života astronauta je to, že peníze nejsou primární hodnotou. Samy o sobě vlastně žádnou hodnotu nemají - tu jim dává teprve společnost. Subjektivní hodnotu věcem pak dáváme my a to jen proto, že jsme živí.

Koupitelné věci mají zkrátka svoje limity a za žádnou z nich by normální člověk život nevyměnil.

Přesto jsou lidé schopni a ochotni pouštět se do opravdu extrémně rizikových a nesmírně nákladných podniků, pokud jsou přesvědčeni, že to dělají kvůli nějaké vyšší (nebo spíše základní) hodnotě. Ani dnes není na světě méně peněz, než bylo třeba v roce 1965, kdy J. F. Kennedy vyhlašoval projekt Apollo, nebo v roce 1955 kdy začal program amerických superraket a kolonizace sluneční soustavy. Prostě je státům najednou jen za těžko dát peníze na něco takového.

Poznámka: Dramatický paradox je třeba srovnání nákladů na kosmické projekty  a olympijské hry. O ceně vojenských projektů nemluvě.

I když to zní někdy až trapně, umějí se lidé stále finančně i osobně obětovat za svou rodinu, přátele, národ, za lidstvo. Základními hodnotami jsou totiž přízeň společnosti a sebehodnocení. Ty jsou sice opravdu penězi nevyčíslitelné, zároveň ale nesmírně dostupné.

Příkladem takového zdánlivě absurdního chování je záchrana posádky vzducholodi Italia. Množství záchranných akcí, výše rizika i finanční náročnost, to všechno přesahovalo většinu představ o tom, co by byla schopna vynaložit pro záchranu pár lidí nějaká komerční skupina. Záchranné akce byly zároveň v podstatě stejně rizikové, jako samotná expedice. Pokud bychom na ně uplatňovali pravidla bezpečnosti, jaké máme dnes v kosmonautice, nemohlo by k většině z nich vůbec dojít.

Podle dnešního ekonomického ani normativního přístupu by tedy trosečníci z Italie zachráněni nebyli. Přesto víme že se to společným úsilím podařilo, protože polárníci takové věci dělají. Museli to udělat prostě z důvodu svého sebehodnocení i proto aby neztratili úctu společnosti.

Přesvědčení, že nám kolegové z oboru v případě nebezpečí přijdou na pomoc je základní konstanta na které takové podniky stojí. Hrdinové přicházejí na pomoc a riskují při tom životy, protože právě to je dělá tím čím jsou.


Problém kosmonautiky není v nedostatečně přesném finančním ohodnocení života astronautů ale v jejím odmytizování. To co nám chybí je status hrdiny. Hrdina je ten, kdo si zaslouží to nejmodernější, nejlepší a nejdražší zřízení, protože se pouští do nebezpečí za budoucnost ostatních lidí. Proto má smysl vybavit ho nejlépe, jak to vůbec jde. První astronauti rozhodně byli hrdiny v tomto smyslu ať už tím co uměli, co představovali nebo tím, co pro to riskovali. 

Úpadek kosmonautiky začal ve chvíli, kdy začaly stárnout kosmické lodě. V podstatě to bylo tehdy, když  Nixon zrušil pokračování projektu Apollo. Tímhle okamžikem totiž řekl lidem, že kosmonautika už není výjimečná.

Běžní lidé a novináři přestali chápat astronauty jako hrdiny, v naprostém rozporu například s vnímáním sportovců, jejichž míra rizika i společenský přínos jsou mnohem nižší. To prosím bez urážky!
Kosmonautika se prostě stala běžným nebezpečným zaměstnáním, jakých je ovšem na světě mnoho, ať už jde o nošení síry nebo třeba potápění v kanalizaci.

A stejně ztratily svou zázračnou aureolu i kosmické lodě - dnes se na ně spíše díváme jako na předražený autobus. Často se používají v podstatě k politickým cílům a agentury se přitom tváří že jsou bezpečné, asi jako kancelář. Proto se od nich očekávají standardy běžné pro civilní dopravu. Nelze prostě chápat jako hrdiny lidi, kteří létají třicet let starým raketoplánem nebo přes čtyřicet let starým Sojuzem na stále stejné místo. (zvláště, když kolem toho není ani dostatek sebepropagace)

NASA ale i Roskosmos prostě začaly příliš brzy předstírat, že jsou jejich lodě dokonale bezpečné,  a především, že není třeba do nich cpát další peníze na jejich vývoj. (Že to ani tak nebyla pravda si samozřejmě lidé všimli.)

Když veřejně nepřiznáváme rizika, která je nutno přijmout, nemůžeme mít ani hrdiny. Když po přistání kosmonautů ulice nezasypou konfety a nevystřelí alespoň několik desítek tisíc lahví šampaňského, je prostě něco špatně. Hrdinové mají být oslavováni právě za to, že na sebe berou rizika za ostatní lidi.

S tímhle hrdinským - průkopnickým chápáním astronautiky je ale právě snaha o její zekonomizování v konfliktu.
Zubrinův návrh říká: Můžeme si dovolit riskovat život astronauta protože jeho cenu můžeme dopředu odhadnout.
Hrdinský přístup říká: Musíme riskovat život astronauta, právě proto, že je jeho cena pravděpodobně nezměrná pro budoucnost lidstva.

Ten druhý postup je pro dobytí Marsu (o který Zubrinovi jde) naprosto nezbytný. Kolonizace planet není standardní podnikání. Nikdo nemůže dát předem pravdivý odhad výnosů z provozu marsovské základny (předpokládá se tedy nízká) a nemůže dát ani pravdivý odhad rizik (předpokládají se tedy vysoká). Proto by i sebenižší hodnota života astronauta byla pro takový podnik chápána jako příliš velká.