O rozkoši z otázek

Tahle poznámka bude kratičká, ale pro mě vlastně velmi důležitá. Jde mi o to, abych někde zanechal písemně svůj názor na jeden paradox. I když půjde i tentokrát o jeden z konfliktních bodů mezi mnou a některými věřícími, ve skutečnosti je to vlastně o něčem úplně jiném.

Víte, všichni se podvědomě bojíme nevědět a školy nás utvrzují v tom, že nevědět je špatné.
"Jak to že to nevíš!"
"Myslet znamená houby vědět!"
...no znáte to!

Lidi proto poznání, že něco nevědí, většinou deprimuje, zvláště ve chvíli, kdy by člověk vědět opravdu měl. Ani nám ostatním není proto nepochopitelné, když věřící považují za deprimující, že lidem nedává věda úplné odpovědi na jejich otázky.
Dovolím si citovat z jedné diskuse na osacr.cz

Poznáváním se sice část otázek zodpovídá, ale vzniká ještě více otázek nezodpovězených. Část života sice může být uspokojivá, ale nakonec člověk stejně zemře s tím, že neví všechno, že nenašel velkou teorii sjednocení (vědec) nebo že nezjistil, jaký je tedy ten pravý smysl života (filozof).

Jak je vidět, vidí věřící činnost vědce jako něco dočasně uspokojivého, ale celkově velmi depresivního, protože to vyvolává otázky. Ano, věda nikdy nedává definitivní odpovědi, to je pravda! Jenže jako u všech věcí na světě ani nevědění a přiznání nevědomosti není vždy a za všech okolností špatné.

Pokud najdete otázku, na kterou ještě nikdo nezná odpověď, protože si nikdo před vámi žádného rozporu nevšiml, už tím se stáváte objeviteli. Přiznaná nevědomost je naopak pro vědu nutná protože naprostou většinu věcí o našem světě skutečně nevíme. Uznání nevědomosti dává prostor objevitelství a radosti z objevování. Už nalézání nových otázek tedy může být zdrojem radosti, protože slibuje potěšení z dosud neobjeveného.

Pokud by nějaký vědec opravdu odpověděl na všechny otázky světa, bylo by to nesmírně smutné - celý zbytek svého života by nemohl dělat to, co má nejraději a na jeho práci by nikdo nemohl navázat.

Mnozí věřící (ale snad ne všichni) se kvůli přesvědčení, snaží zaplácnout díry ve svých vědomostech pojmem "Bůh", protože mají pocit že jsou otázky vždy deprimující. Paradoxně se tak připravují o množství radostí, které náš svět skutečně nabízí a které mohou být i opravdu prospěšné.