Ateismus = satanismus?

S názorem že ateisté jsou vlastně satanisté se setkávám častěji, než by mělo být normální v tak nevěřící zemi, jakou je Česká republika. Pokud se pokusím zjednodušit myšlenku náboženských zaslepenců, která vytváří rovnítko mezi těmito dvěma skupinami, mohu dojít k několika jednoduchým tvrzením, která by se dokonce dala vyjádřit v rovnicích:

Bůh je dobro.
Kdo neuznává Boha, neuznává dobro.
Zlo je princip odlišný od dobra.
Personifikací zla je Satan.
Kdo neuznává Boha je tedy satanista.

Tato představa má jistou vadu a to, že se celá pohybuje pouze uvnitř křesťanského náboženského myšlenkového schématu*, které mimochodem není příliš odlišné od toho současného muslimského. Problém je v tom, že abrahámovská náboženství vytvořila ideu vzpurného sluhy božího. Satan je tedy božím zrcadlovým obrazem – tak jako má Bůh pod sebou hierarchii andělů, má Satan také svou hierarchii padlých andělů. Je to představa armády proti armádě, tedy alespoň v jakési klasické verzi.

*Poznámka: V tomto článku míněno je vysloveně římskokatolické myšlenkové schéma, ale paralelní myšlenkový vývoj je vidět i v pravoslaví a protestantismu.

Typický ateista

Bez této představy by nemohl žádný satanismus vzniknout. Ateisty vytvořilo náboženství (je tedy o mnoho starší) ale satanisty teprve křesťanství. Za ateisty lze lidi označit zpětně na základě jejich názorů, ale před křesťanstvím prostě žádní satanisté existovat nemohli. Teprve když byl křesťanský myšlenkový rámec pevně ukotvený v evropské společnosti, mohli se objevit také první zběhové z Božího do Satanova tábora.

Proč vlastně lidé takto zbíhali?
Podívejte se zpátky na definici. Ve skutečnosti celá visí na prvním tvrzení. Pokud není pravdivé, je všechno úplně obráceně. Jestli je Bůh zlo, pak o Satanovi lže a Satan pak není personifikací zla ale dobra. V Bibli i v realitě se pak dá snadno najít dostatek rozporů, které takovou myšlenku vysloveně podporují.

Samozřejmě že jde o falešné dilema. Vytvořením jakéhokoli i iluzorního nepřítele lze vždycky dobře sjednotit svoje stoupence, jenže toto je už v logice „vyšší dívčí“, na kterou se většina průměrně inteligentních nevzdělaných lidí prostě sama nemohla dostat. Ostatně nepřišli na to i mnozí opravdu vzdělaní a inteligentní lidé, kteří prostě byli do zažité představy světa ponořeni příliš hluboko.

Druhým důvodem mohlo být tvrzení, že je zlo principem odlišným od dobra. Pokud se člověk dostal do opravdu zlé situace, z níž neviděl východisko „klasickými“ metodami a modlení k Bohu zjevně nepomáhalo, obrátil se prostě ke konkurenci.

Prvotní satanisté se asi chovali přesně podle představ církve o tom, jak by se měli takoví uctívači antiboha chovat. Není přitom od věci si připomenout, že popis černých mší byl vlastně původně očerňující propagandou proti bakchanáliím. Postupem času se ale přidávaly další a stále nové detaily. Čím větší bylo totiž pronásledování satanistů, tím dokonalejší obraz o satanistických rituálech církev vytvářela.

Církev ovládala nejen představy a chování svých věřících, ale i své opozice!

Bylo by jistě zábavné (ale i smutné) sledovat, jak se vyvíjely představy satanistů o Satanovi, protože jde o paralelní vývoj náboženských představ. Dokud byla představa Boha poměrně fyzická, byla taková i představa Satana. Stejně jako se mohli zjevit andělé nebo panenka Marie, mohli se zjevit i Satanovi služebníci – ostatně, znáte to z pohádek. V době, kdy se z Boha stala imaginární entita či univerzální princip se pak mohl objevit i La Veyův satanismus, v němž Satan slouží v podstatě také jen jako symbol.

A jak je o tedy s ateisty a satanisty? Inu, je to složitější. Jak je vidět z předchozího popisu, mohou se někteří satanisté hlásit k ateismu naprosto právem. Především starší satanisté 19. století často vnímali konflikt křesťanství a satanismu také jako personifikaci souboje antické kultury, existující jaksi stále "v podzemí" evropské civilizace, s asketickou a totalitní křesťanskou - katolickou kulturou. V současnosti je ale satanismus (ten ateistický) mezi ateisty spíše příznakem neschopnosti zbavit se myšlenkové šablony v níž byl takový člověk vychován.  A konečně někteří satanisté jsou prostě jen svérázným druhem věřících - jejich Satan je totiž také bůh-imaginární postava, jen s jiným znaménkem.

Běžné zařízení ateistického obývacího pokoje

Tím ovšem nechci snižovat hodnotu jednotlivce, který si takovou cestu vybere, jen je nefér generalizovat v opačném směru a považovat automaticky všechny ateisty za satanisty nebo si myslet, že je snad satanismus jakýmsi ateismem na druhou. Není to tak. Naopak satanismus má v sobě příznak vzpoury, která může pominout usmířením. Moderní ateismus by naproti tomu neměl vycházet ze vzteku, ale z poznání.

A tady na samotném konci se dostávám k tomu, co stálo na samotném počátku mého zamyšlení. Jak je to s ateisty a s dobrem? Jisté je, že ateisté neodvozují své chápání dobra od Boha (ostatně věřící také ne, jen tomu věří). To ovšem na druhou stranu neznamená, že by podle nich mělo být dobro jednoduchou negací křesťanských představ. Ateismus sám ale žádný návod na chápání dobra nedává, zato staví člověka před úkol rozpoznat co je dobro.

Krok z dogmatického smýšlení o dobru je tedy zároveň prvním krokem ke skutečnému zkoumání etických principů.

Poznámka: Zajímavou literaturou z ateisticko-satanistického prostředí jsou knihy Anatola France, zvláště pak Vzpoura andělů.