Jeden můj příbuzný kdysi říkával, že za asi 80% všech problémů je lidská neschopnost domluvit se.Řekl bych, že tahle poznámka či spíše povzdech by se dala doslovně aplikovat na naši politiku a možná na politiku vůbec. Snad s malým dovětkem, že za neschopností domluvit se bývá často také snaha jedné strany (politiků) se dialogu vyhnout.
Nemožnost se domluvit je podle mě hlavním zdrojem blbé nálady, která tu od devadesátých let vládne. Neustále dokola se tu používá několik technik pseudodialogu, které bychom měli systematicky potlačovat. Jsou to:
Jednosměrný dialog
Jde o stále oblíbenější a odpudivější způsob projevu, šířený spolu s manažerským argotem. Používá se v něm totiž obrat "diskutovat něco" či "diskutovat směrem k". Slovo "diskutovat" v tomto použití znamená sdělit, což se ale drasticky liší od chápání diskuse, která je obousměrná. Dostáváme i k takovým zhůvěřilostem jakými je prohlášení "diskutovali jsme to na našem letáku". Zvláště komunální politici mají pak pocit že opravdu vedli diskusi, ve skutečnosti ale jen oznamovali nebo nařizovali.
Neskutečně nepříjemná je tu podobnost s představou diskuse kterou vedli normalizační komunisté. Otázka jestli mezi chováním současných manažerů a tehdejších komunistů přímá spojitost, nebo zda jde pouze o paralelní vývoj, není úplně nepodstatná. V každém případě si takový přístup o střet s občanskými aktivitami přímo říká.
Salámová metoda
Jde o známou nátlakovou metodu rozšířenou už za doby reálného socialismu, která je ovšem v základě ryzí podvod. Dělá se to tak, že se kdesi v polích postaví například kus silnice (nejen silnice, ale zvláště pro ně to bývalo typické), o kus dál zase další kus a jinde zase jiný. Na různé aktivisty a zemědělce je pak vyvíjen nátlak prostřednictvím médií, s tím, že pokud nebude dostavěn další kus stavby, nebude mít současná stavba smysl.
Poznámka: Na námitku že silnice je stavěna na úseky,
nikoli jako celek, je třeba namítnout, že takový úsek by měl mít před
svým schválením smysl i v případě, že by na něj další část napojena
nebyla. Schválená část silnice by tedy měla vést odněkud někam a ne
začínat a končit uprostřed pole. Při téhle námitce vždycky duchu slyším
nějakého imaginárního navrhovatele onoho zákona, jak říká: "To je
nesmysl, takhle to nikdo nezneužije, to je taková pitomost, že by to
přece nikdo neudělal!"
Potom slyšíme že ekologové, památkáři nebo statkářka Havránková brání výstavbě dálnice, dolování a podobně. Samozřejmě že je to blbost! Dokud nemáte vyřešené všechny podmínky stavby kterou děláte, neměli byste do země ani kopnout.
Poznámka: Tenhle přístup není samozřejmě typický jen pro
silnice. Každý, kdo se učil o jaderné energetice věděl už dávno, že
jednou budeme potřebovat úložiště jaderného odpadu.
ČEZ se přesto po několik desetiletí tváří že to není pravda. Není divu, že se
pak se starosty a místními obyvateli jedná těžko nebo vůbec. To není problém jaderné energie nýbrž naprosté arogance ČEZu.
Je to dokonalá ukázka záměny viníka a oběti. Vinen takovou situací je samozřejmě stavitel, který neměl ošetřeny všechny potřebné náležitosti a přesto se do stavby pustil. Žádně chráněné druhy se mu zákeřně do cesty nepřistěhovaly, ekologičtí aktivisté (které si stále média pletou s ekology) je na stavbu nepašují. Zemědělec si nevybudoval svůj statek aby bránil vlastní vojtěškou jeho buldozerům v práci a zlomyslní zahrádkáři nevysázeli alej v předtuše že tudy za dvacet let povede silnice. Podsouvání zlého záměru je opravdu nechutné, zvláště když se ho chopí veřejnonesvéprávná média.
Salámová metoda je jedním z obrovských zdrojů blbé nálady, vzteku a nenávisti v naší společnosti.
Dialog po rozhodnutí
Lidověji i výstižněji se tomuhle říká "vysílání otloukánka". Podstata téhle techniky je v tom, že je nejprve přijato rozhodnutí a pak teprve je do postižené oblasti (těžbou, radarem, dálnicí, zrušením továrny) vyslán jakýsi mladíček v obleku, "aby to těm místním vidlákům vysvětlil". Pravděpodobnost, že se mu to podaří je blízká nule. V takovou chvíli by bylo přípustné něco vysvětlovat jedině s výrazem nejvyššího pokání a odkazem na časovou tíseň. Rozhodnutí, která tenhle přístup vyžadují, ale musí většinou dělat armáda nebo hasiči, rozhodně ne stavitelé elektráren a dálnic.
Pak je to rozhovor, který nemá vůbec žádný význam, kromě toho, že si na firemním či státním otloukánkovi mohou místní zchladit žáhu. Vlastně to žádný dialog není a dokonce i kdyby bylo původní rozhodnutí z dlouhodobého hlediska správné, je takové jednání naprosto amorální. Ubírá totiž lidem pořádný kus jejich svobody.
Šlo opět o způsob velmi rozšířený za normalizace, ovšem s tím, že
rozhodnutí bylo v mnoha případech přijato už v Moskvě na UV KSSS a za otloukánky chodili naši čeští
komunisté. Dodnes ho radostně používá naše vláda, městské části, kraje, telefonní operátoři, ČEZ i další státníky podporované firmy.
Pokusy s občanskou angažovaností
Jednou za čas se někdo z politiků pokusí o něco jako dialog s veřejností. Vynechám teď různé televizní pořady, kde pravděpodobně platí pravidlo, že se do publika nesmí dostat nikdo kdo vyšel základní školu na poprvé. Bude to nějaká běžná diskuse na vesnici.
Pokud budou tématem vodovodní přípojky jednotlivých domů, bude na besedě narváno, když ale jako hlavní téma uvedete rozvoj kraje na třicet let dopředu, zůstane sál prázdný. Politik z toho usoudí, že "běžní lidé" nedokáží plánovat tak daleko dopředu. Vytvoří si sebepotvrzující lež (on to dokáže!).
Jak je to opravdu?
Za prvé si musíme uvědomit, že jsme zde ještě neměli tak stabilní třicetileté období, aby se v něm nemohlo stát cokoli. Velké části obyvatelstva je navíc přes šedesát. Plánovat něco na třicet led dopředu už zavání fušováním do práce příští generace. Není iracionální, že je zajímají plány na nejbližších pět let. Ti lidé opravdu potřebují žít už teď.
Za druhé se ještě nikdy nestalo aby ve velkých plánech opravdu někdo dal na názory z lidu. Ignorovány jsou i petice s desítkami tisíc hlasů. Není tedy překvapivé, že takové diskuse považují normální lidé za mlácení prázdné slámy. Tím že na ně nechodí se chovají velmi racionálně.
Za třetí nežijeme v době, kdy by byli politici považováni za důvěryhodné osoby, spíše jsou vnímáni jako budoucí obyvatelé věznic. Diskutovat s někým koho považujete jen za dosud neodsouzeného zločince, je samo o sobě ponižující a nebezpečné, natož když nad vámi on cítí převahu.
Ani v tomto přístupu nenajdete proti době sedmdesátých a osmdesátých let žádný podstatný rozdíl.
Změňte tyhle tři věci a občanská angažovanost ve veřejných věcech začne fungovat. Dokud se ale budou používat všechny výše uvedené metody, bude většina pokusů o dialog s občanskou společností jen přiléváním oleje do ohně.
Příklad takové diskuse ze života: Veřejná diskuze o nové radnici na Praze 8 (2011)
úterý 26. února 2013
pondělí 25. února 2013
Zapomenuté symboly (ve filmu)
Minulý rok v listopadu jsem v rámci tradičního festivalu krátkých nezávislých filmů Brněnská šestnáctka navštívil mimo jiné retrospekci pozapomenutého amatérského a později též televizního filmaře Čeňka Zahradníčka. Jeho životní příběh by jistě vydal také na film (něco na způsob Obsluhoval jsem anglického krále) ale o něm mluvit tak úplně nebudu.
Namísto toho vzpomenu jeden zvláštní rys amatérského filmu, který se z moderní tvorby téměř vytratil. Víte, už před téměř sedmdesáti lety měli amatérští filmaři umělecké ambice. Ve stejné době se už ale ve filmových studiích točily "velké" a především drahé filmy.
Kdyby se je amatéři pokusili napodobit se všemi těmi davy před i za kamerou, kulisami a ohňovými i jinými efekty, neměli by šanci něco takového zorganizovat ani zaplatit. Také se to nestalo.
Namísto toho se vypravili úplně jiným směrem, totiž k používání symbolů. Tahle cesta byla mnohem méně nákladná na finance, ale mnohem více náročná na fantazii, navíc může být cestou mnohem emotivnější než naturalistické zobrazení - zapojuje totiž do hry divákovu představivost.
Čeští amatérští filmaři tento přístup samozřejmě nevynalezli, film byl pod vlivem divadla a symbolismu od svého počátku. Velmi rychle ale pochopili jeho potenciál.
Dva filmy Čeňka Zahradníčka a Vladimíra Šmejkala z roku 1934 tuhle cestu i vývoj dokumentují velmi názorně - Atom věčnosti a Příběh vojáka.
Atom věčnosti je jednoduchý příběh o svedené dívce s moralismem v závěru, ale také je to jedno z prvních takto "masových" použití symbolů v amatérském filmu. Ty jsou zde ale přímočaře jednovýznamové, komicky zjednodušující, často doslovné jako "koukat na kozy", "šla se utopit s bubnem".
V Příběhu vojáka už symboly takto přímočaré ani doslovné nejsou. Nejde u nich jen o to co znamenají ale také jakou při tom vzbuzují emoci, tedy jak vypadají. Věřte mi, že ještě nikdy nevypadaly padající kostky domina tak děsivě.
Používání symbolů podobným způsobem jsme mohli později vidět i v profesionálním filmu. Často ho podobně používal Karel Zeman a také Jan Švankmajer (ne všechno co v jeho filmech vypadá jako symbol ale symbol je). Najdete je například i ve Vávrově Krakatitu.
V moderních filmech se ale symbolů (snad kromě těch "provařených") vyskytuje stále méně a méně, jako kdyby lidé zapomínali, že film je umělecké dílo a má se vyjadřovat se i jinak než jen přímočaře. Na rozdíl od reality má na metaforu právo.
Poznámka: Ve filmu Legenda o sudu (2011) Mikoláše Orlického z FAMO jsou také nově použité symboly a to jak jednovýznamové (slabé) tak mnohovýznamové.
Namísto toho vzpomenu jeden zvláštní rys amatérského filmu, který se z moderní tvorby téměř vytratil. Víte, už před téměř sedmdesáti lety měli amatérští filmaři umělecké ambice. Ve stejné době se už ale ve filmových studiích točily "velké" a především drahé filmy.
Kdyby se je amatéři pokusili napodobit se všemi těmi davy před i za kamerou, kulisami a ohňovými i jinými efekty, neměli by šanci něco takového zorganizovat ani zaplatit. Také se to nestalo.
Namísto toho se vypravili úplně jiným směrem, totiž k používání symbolů. Tahle cesta byla mnohem méně nákladná na finance, ale mnohem více náročná na fantazii, navíc může být cestou mnohem emotivnější než naturalistické zobrazení - zapojuje totiž do hry divákovu představivost.
Čeští amatérští filmaři tento přístup samozřejmě nevynalezli, film byl pod vlivem divadla a symbolismu od svého počátku. Velmi rychle ale pochopili jeho potenciál.
Dva filmy Čeňka Zahradníčka a Vladimíra Šmejkala z roku 1934 tuhle cestu i vývoj dokumentují velmi názorně - Atom věčnosti a Příběh vojáka.
Atom věčnosti je jednoduchý příběh o svedené dívce s moralismem v závěru, ale také je to jedno z prvních takto "masových" použití symbolů v amatérském filmu. Ty jsou zde ale přímočaře jednovýznamové, komicky zjednodušující, často doslovné jako "koukat na kozy", "šla se utopit s bubnem".
V Příběhu vojáka už symboly takto přímočaré ani doslovné nejsou. Nejde u nich jen o to co znamenají ale také jakou při tom vzbuzují emoci, tedy jak vypadají. Věřte mi, že ještě nikdy nevypadaly padající kostky domina tak děsivě.
Používání symbolů podobným způsobem jsme mohli později vidět i v profesionálním filmu. Často ho podobně používal Karel Zeman a také Jan Švankmajer (ne všechno co v jeho filmech vypadá jako symbol ale symbol je). Najdete je například i ve Vávrově Krakatitu.
V moderních filmech se ale symbolů (snad kromě těch "provařených") vyskytuje stále méně a méně, jako kdyby lidé zapomínali, že film je umělecké dílo a má se vyjadřovat se i jinak než jen přímočaře. Na rozdíl od reality má na metaforu právo.
Poznámka: Ve filmu Legenda o sudu (2011) Mikoláše Orlického z FAMO jsou také nově použité symboly a to jak jednovýznamové (slabé) tak mnohovýznamové.
neděle 24. února 2013
Dokazatelnost a osobní bůh - reakce na Archiméda a Kojota
Jarda Kousal aka Archimédes na svém blogu vytvořil odpověď na jeden z mých článků, konkrétně na „O dokazatelnosti boží“. Vzhledem k tomu, že si v roli ďáblova (bohova) advokáta nezadá s Kojotem, budu muset odpovídat obšírněji.
První výtkou mě na chvíli vysloveně otrávil, působí totiž, jako kdyby ani článek nečetl. Už proto, že v něm například zmiňuji starověké bohy, jmenovitě Dia. Napsal:
Rozebral celkem správně, jak vytvořit a obhájit obhájit tezi. Ovšem v pojmovém aparátu rozumu.
Za prvé - měl by si ujasnit, o dokazatelnosti jakého boha či bohů mluví.
O osobním personifikovaném? O pantheónu nesmrtelných nadlidí? O “vesmírné síle”? O stvořiteli zemské biosféry? O všeobjímajícím dobru? O létajícím špagetovém monstru? U některých z nich je rozbor dokazatelnosti“správnosti teze” na místě, u některých není.
Za prvé jsem algoritmus v článku navrhoval tak, aby fungoval na co nejširší počet typů bohů od těch smrtelných germánských, přes různé chápání starořeckých bohů a boha pouštích náboženství až po boha filosofů a dokonce FSM.
Poznámka: Mimochodem je zajímavé, jak prvé v grafu vychází FSM, protože tvrzení o něm jsou pravdivá díky negaci na samém počátku. (Náboženství FSM na začátku jasně říká že tvrzení o něm jsou nepravdivá.)
Za druhé se celý článek jmenuje „O dokazatelnosti boží“ a z toho jasně vyplývá vymezení tématu – vztahuje se na bohy o kterých lze tvrdit „Bůh je“, což už je tvrzení – teze. Jakmile se něco stává tezí, můžeme to také takto pojmout.
S takto chápanými bohy jsou také všechny problémy protože takovým se obětují slepice i lidé a upravují se podle nich zákony i školní učebnice a osnovy. Proto tento článek vznikl.
Dobrá a teď udělám obrovský skok na úplně druhou stranu, protože i Archimédes tady argumentaci naprosto překlopil do jiné roviny.
Pokud můžu sáhnout do osobních zkušeností s místními věřícími (bez hysterických internetových hádačů), velmi často jde o provázání křesťanství s ideou mnohem hůře uchopitelnou. Mám na mysli tu část ideje Boha jako něčeho vyššího obecného, třeba i se vztahem k jedinci, které se ale projevuje jen způsobem logicky neanalyzovatelným a pozorováním neodvoditelným. Dokonce by se dalo snad říct, že nemožnost jednoznačného odvození takového Boha logickou indukcí nebo pozorováním (o Popperovské falzifikaci nemluvě) je součástí pseudo-definice takto chápaného Boha.
Poznámka: O tomto typu Boha ale v článku píši. Z algoritmu také jasně vysvítá, co si o něm myslím – základní premisy pro vytvoření takového boha musely být lži. Na tom nic nemění ani subjektivní emotivní zdůvodnění jeho existence (jak za chvíli ukáži, spíše naopak).
Jako jiní kriticí Archimédes i Kojot naprosto ignorují podstatnou stránku vzniku idey. Ano, v bodě vzniku idey napadám i Kantovu ideu o níž mluví Kojot. Naše myšlenky a pocity jsou součástí našeho světa stejně jako například vlny na moři a stejně jako ony nemohou vzniknout samy od sebe.
Nikomu na světě se v hlavě sama od sebe idea boha (jakéhokoli) nevylíhla z ničeho, vznikla evidentně z nějakých jiných podnětů. Idea boha nemyslitelného a nevnímatelného však vyloučila všechny způsoby, kterými by mohla vzniknout. Vlastně jediný způsob který reálně zůstává je úhybný manévr, při němž byly bohům postupně odebírány poznatelné aspekty (to proěhlo dříve ve starověkém Řecku a později v křesťanství). Jenže tím se dostaneme k Saganovu Neviditelnému drakovi.
Biblický Bůh si také všechny uvedené cestičky prošel, což je dobře zdokumentováno právě v Bibli. Nejprve lidi vlastnoručně uplácal, osobně s nimi mluvil, zdrtil je potopou a ohněm, byli mu obětováni ovce i děti, až nakonec skončil jako jakási odhmotněná entita, ovšem stále s osobností a proklamovanými božími vlastnostmi – je vševědoucí, všemohoucí a dobrý. I když to tedy není starověký vousatý stařešina na obláčku, jeho vlastnosti stále má.
S odůvodněním subjektivního vnímání Boha pak Archimédes odmítá argumentaci o vyvratitelnosti boží existence:
V této podobě je debata o dokazatelnosti a vyvratitelnosti boží existence asi stejně smysluplná jako debata o objektivní analyzovatelnosti krásy nebo hrůzy.
Je totiž hlavně SUBJEKTIVNÍ.
V přeskoku z objektivní (jak je možno) roviny do subjektivní je několik podrazů skrytých už v samotném základě takového tvrzení. To že vnímáme Boha nebo bohy subjektivně ještě neznamená, že i podněty které nás k tomu vedou jsou opravdu subjektivní. A co je ještě důležitější, subjektivní prožívání není vůbec tak vyhraněně subjektivní (vlastní a neodhadnutelné), jak bychom si představovali.
Poznámka: Na podobné téma též v článku Daimion a neviditelné stromy
Ačkoli pro nás samotné bývá naše motivace záhadou, naše okolí to vidí dost jinak. Pro něj jsme mnohem čitelnější, než bychom si sami přáli.
Kdybychom nedokázali úspěšně vyvolávat pocity krásy nebo hrůzy (a další), neexistovalo by asi mnoho druhů umění ani třeba psychologie a samozřejmě ani náboženství. Poměrně dost těchto subjektivních pocitů máme relativně obstojně zmapovaných.
Ano, skutečně můžeme analyzovat, co v nás vyvolává tyto pocity, natolik jsme si podobní a podobné (nikoli stejné) je i naše prožívání. V součtu si ale můžeme být jisti, že měřítka podnětů vytvářejících pocity krásy a hrůzy opravdu existují. Liší se spíše naše (jednotlivců) citlivost k nim.
Proto když půjdeme do divadla, může se nám stát, že nás dojme příběh nějaké zcela vymyšlené postavy. Do divadla chodíme přece právě kvůli tomu. Ve stejném sále, je pravděpodobně více lidí, které příběh dojal podobně. Tvůrci dobře odhadli reakce velké části obecenstva, znamená to ale že je příběh pravdivější?
Vůbec tomu tak být nemusí a dokonce si toho můžete být i vědomi. Příběh může mít vnitřní logiku, která neodpovídá logice našeho světa a naše mysl se jí přizpůsobí.
Celé tajemství potřeby „duchovna“ je ve skutečnosti touhou po prožitcích. Neexistuje žádný diametrální rozdíl mezi prožitkem a duchovním prožitkem, jde jen o přiznanou hodnotu a intenzitu (hloubku) prožívání. Intenzivní pocit transcendentna lze vyvolat uměle (zde bez drog) pomocí příběhu, který kvůli tomu ale nemusí být vůbec pravdivý. Tento pocit se dá účinně zesílit, pokud je sdílen skupinou.
Prvotní tu tedy není pocit, ale jeho záměrné vyvolání (naše osobnost s ním jen “rezonuje“). Proto vždycky bude prožitek transcendentna spojován s naprosto konkrétní naukou, naprosto konkrétním příběhem. Není vůbec náhoda, že náboženské obřady tolik připomínají divadlo, protože divadlem jsou.
Postup při vyvolávání těchto pocitů pro získání věřících je: vzbuzení zájmu, vyvolání stresu a uvolnění stresu. Tyto tři fáze odpovídají jak divadelní hře tak výjezdním prodejním akcím s předraženými hrnci.
Fázi vzbuzení zájmu se také říká „návnada“, používají se pro něj hezky znějící sliby nebo třeba tzv. bombardování láskou. Zvláště účinné je pohození takové návnady ve chvíli, kdy je člověk skutečně na dně – proto jsou snadnou kořistí děti, důchodci, nemocní, umírající, opuštění a puberťáci.
Návnada mívá v náboženstvích často kosmologickou podobu. Slibuje člověku, že mu ukáže jeho místo v řádu světa, vyšší smysl, pravou lásku, smysl života atd. (Zkuste se ale věřících zeptat co těmito pojmy myslí.)
Tato fáze končí vytvořením důvěry.
Druhá fáze, kterou je vyvolání stresu se také říká „háček“ (ta tvrdá a bolestivá část náboženství), je to něco, co na začátku jaksi zapomněli zmínit a my to ve vzpomínkách potlačujeme. Vyvolání stresu musí v náboženství být, protože vyblokovává rozum.
Na stres reagujeme z mozkového kmene (lidověji zde), nikoli z šedé kůry mozkové, logické myšlení je v tu chvíli vlastně odpojeno. Abrahámovská náboženství k tomu používají vyvolání pocitu viny a očekávání trestu, které se stupňuje až do výrazu naprostého odevzdání.
Vyprávění samotného příběhu už by tady nefungovalo, proto nastupuje tlak a očekávání společnosti. Člověk se samozřejmě bojí „spoluvěřící“ zklamat a tak se snaží cítit to co oni. Když se mu to nedaří, hledá chybu v sobě a tak vlastně úspěšně plní očekávání (prožívá stres).
V této fázi je poměrně snadné vnutit lidem memorováním tvrzení, o nichž nebudou pochybovat (mimochodem velmi podobné výcviku vojáků) a dokonce i pocity (zvláště pocity spoluviny za něco, co se v příběhu odehrává), které by měli cítit, nebo se alespoň cítit provinile, pokud je necítí.
Třetí fází je pak uvolnění stresu (vysvobození), které organismus vnímá jako odměnu. Celý průběh indoktrinace (prvotní i periodické) tedy zhodnotí jako něco dobrého.
Aby toho nebylo málo, objevuje se po určité době „náboženské abstinence“ něco jako abstinenční příznaky – věřící ani tolik netouží po jiných věřících nebo účasti na bohoslužbě, jako se cítí opravdu nepříjemně, když se delší dobu bohoslužby nezúčastní. (Tohle se zatím prodejcům hrnců nedaří.) Je to jeden z mechanismů vložených v druhém kroku a vyvolávající pocit viny.
To není iracionální nedokazatelno, to je brutální manipulace!
Z mého pohledu je to samozřejmě jedno z nejhorších divadel, protože předstírá, že je realitou (pro věřícího realitou je). Zároveň si ale uvědomuji že pro věřícího je vystoupení mimo náboženskou šablonu něco jako kóan – odpověď se nenachází na stejné úrovni na níž je položena otázka. Proto abrahámovští věřící považují ateisty většinou za satanisty - ti v jejich schématu jsou. (Proto mě kdysi tak nějak štval Kojot s tím svým ateo-satanismem, kterým jejich postoj v podstatě potvrzoval.) Člověka mimo rámec svého náboženství si většinou představit nedokáží.
Tady se dostávám k Frumovskému problému (podle Johna Fruma): Měli bychom automaticky cítit úctu k víře člověka, který prožívá svět v rámci emocí jednoho (a jedno jestli smyšleného) příběhu? Pokud ano, měli by být věřící chápáni úplně stejně jako třeba fanoušci My Little Pony.
To co bychom si měli uvědomit a co nejhlasitěji to říkat je, že Ježíšův příběh není výlučný ani mezi náboženskými příběhy, ani mezi příběhy obecně. Příběh o Ódinovi ukřižovaném na Stromu života nebo příběh Usira měly ve své době stejný význam a fungovaly jako podobný emotivní filtr. (Nevýlučnost Ježíše je ostatně také jeden z podtextů filmu Život Briana.)
Křesťanství není speciální druh supervyspělého supernáboženství, jen ho tak vidí jeho stoupenci, protože se na něj dívají zevnitř. Jenže tak vidí své náboženství všichni věřící.
Proto nemůže fungovat ani Archimédův návrh:
Co má smysl, je ukázat, že pocit není pojem. Že pojem není fyzická věc. Že pocit duchovna není důkazem božství. Chyba není v pocitu, ale v tom, spojovat ho nerozlučně s nějakou naukou.
Ke konci Archimédes ještě říká:
Nemá smysl jen věřícím brát jejich příběh. Mnohem lepší je nabídnout jim zároveň místo něj jiný. Stejně silný, důstojný, nenáboženský, méně seberozporný, humánnější, nedogmatický a lépe odpovídající světu, ve kterém žijeme nebo žít chceme.
Přes to co jsem právě napsal si vůbec nejsem jistý tím, že bych chtěl lidem brát příběh Ježíše nebo nějaké příběhy Starého zákona, možná dokonce ani Aštara Šerana. Ostatně ani Ilias a Odyssea se nepřestaly číst, i když už jim dávno lidé nevěří slovo od slova. Jen bych rád prolomil tu krustu výlučnosti.
Možná někdy budu chtít přesvědčovat věřící, aby přestoupili na nějakou moji „konfesi“, zatím byl ale můj záměr mnohem skromnější. Článek O dokazatelnosti boží nebyl určen věřícím, ale ateistům, aby vyvrátil některá tradovaná tvrzení, jako je například to, že neexistenci boha nelze dokázat.
Jakmile se jakýkoli bůh pustí na půdu vědy, bude samozřejmě v ohrožení.
Na závěr bych chtěl poznamenat, že to co jsem napsal se nevztahuje na mystiky. Ti jsou totiž naprosto jiní než ostatní věřící, jejich prožívání víry je odlišné, protože jsou individualističtí. V tom se ostatně velmi podobají vědcům jejichž prožívání poznání bývá také silně individualistické a neplánované.
První výtkou mě na chvíli vysloveně otrávil, působí totiž, jako kdyby ani článek nečetl. Už proto, že v něm například zmiňuji starověké bohy, jmenovitě Dia. Napsal:
Rozebral celkem správně, jak vytvořit a obhájit obhájit tezi. Ovšem v pojmovém aparátu rozumu.
Za prvé - měl by si ujasnit, o dokazatelnosti jakého boha či bohů mluví.
O osobním personifikovaném? O pantheónu nesmrtelných nadlidí? O “vesmírné síle”? O stvořiteli zemské biosféry? O všeobjímajícím dobru? O létajícím špagetovém monstru? U některých z nich je rozbor dokazatelnosti“správnosti teze” na místě, u některých není.
Za prvé jsem algoritmus v článku navrhoval tak, aby fungoval na co nejširší počet typů bohů od těch smrtelných germánských, přes různé chápání starořeckých bohů a boha pouštích náboženství až po boha filosofů a dokonce FSM.
Poznámka: Mimochodem je zajímavé, jak prvé v grafu vychází FSM, protože tvrzení o něm jsou pravdivá díky negaci na samém počátku. (Náboženství FSM na začátku jasně říká že tvrzení o něm jsou nepravdivá.)
Za druhé se celý článek jmenuje „O dokazatelnosti boží“ a z toho jasně vyplývá vymezení tématu – vztahuje se na bohy o kterých lze tvrdit „Bůh je“, což už je tvrzení – teze. Jakmile se něco stává tezí, můžeme to také takto pojmout.
S takto chápanými bohy jsou také všechny problémy protože takovým se obětují slepice i lidé a upravují se podle nich zákony i školní učebnice a osnovy. Proto tento článek vznikl.
Dobrá a teď udělám obrovský skok na úplně druhou stranu, protože i Archimédes tady argumentaci naprosto překlopil do jiné roviny.
Pokud můžu sáhnout do osobních zkušeností s místními věřícími (bez hysterických internetových hádačů), velmi často jde o provázání křesťanství s ideou mnohem hůře uchopitelnou. Mám na mysli tu část ideje Boha jako něčeho vyššího obecného, třeba i se vztahem k jedinci, které se ale projevuje jen způsobem logicky neanalyzovatelným a pozorováním neodvoditelným. Dokonce by se dalo snad říct, že nemožnost jednoznačného odvození takového Boha logickou indukcí nebo pozorováním (o Popperovské falzifikaci nemluvě) je součástí pseudo-definice takto chápaného Boha.
Poznámka: O tomto typu Boha ale v článku píši. Z algoritmu také jasně vysvítá, co si o něm myslím – základní premisy pro vytvoření takového boha musely být lži. Na tom nic nemění ani subjektivní emotivní zdůvodnění jeho existence (jak za chvíli ukáži, spíše naopak).
Jako jiní kriticí Archimédes i Kojot naprosto ignorují podstatnou stránku vzniku idey. Ano, v bodě vzniku idey napadám i Kantovu ideu o níž mluví Kojot. Naše myšlenky a pocity jsou součástí našeho světa stejně jako například vlny na moři a stejně jako ony nemohou vzniknout samy od sebe.
Nikomu na světě se v hlavě sama od sebe idea boha (jakéhokoli) nevylíhla z ničeho, vznikla evidentně z nějakých jiných podnětů. Idea boha nemyslitelného a nevnímatelného však vyloučila všechny způsoby, kterými by mohla vzniknout. Vlastně jediný způsob který reálně zůstává je úhybný manévr, při němž byly bohům postupně odebírány poznatelné aspekty (to proěhlo dříve ve starověkém Řecku a později v křesťanství). Jenže tím se dostaneme k Saganovu Neviditelnému drakovi.
Biblický Bůh si také všechny uvedené cestičky prošel, což je dobře zdokumentováno právě v Bibli. Nejprve lidi vlastnoručně uplácal, osobně s nimi mluvil, zdrtil je potopou a ohněm, byli mu obětováni ovce i děti, až nakonec skončil jako jakási odhmotněná entita, ovšem stále s osobností a proklamovanými božími vlastnostmi – je vševědoucí, všemohoucí a dobrý. I když to tedy není starověký vousatý stařešina na obláčku, jeho vlastnosti stále má.
S odůvodněním subjektivního vnímání Boha pak Archimédes odmítá argumentaci o vyvratitelnosti boží existence:
V této podobě je debata o dokazatelnosti a vyvratitelnosti boží existence asi stejně smysluplná jako debata o objektivní analyzovatelnosti krásy nebo hrůzy.
Je totiž hlavně SUBJEKTIVNÍ.
V přeskoku z objektivní (jak je možno) roviny do subjektivní je několik podrazů skrytých už v samotném základě takového tvrzení. To že vnímáme Boha nebo bohy subjektivně ještě neznamená, že i podněty které nás k tomu vedou jsou opravdu subjektivní. A co je ještě důležitější, subjektivní prožívání není vůbec tak vyhraněně subjektivní (vlastní a neodhadnutelné), jak bychom si představovali.
Poznámka: Na podobné téma též v článku Daimion a neviditelné stromy
Ačkoli pro nás samotné bývá naše motivace záhadou, naše okolí to vidí dost jinak. Pro něj jsme mnohem čitelnější, než bychom si sami přáli.
Kdybychom nedokázali úspěšně vyvolávat pocity krásy nebo hrůzy (a další), neexistovalo by asi mnoho druhů umění ani třeba psychologie a samozřejmě ani náboženství. Poměrně dost těchto subjektivních pocitů máme relativně obstojně zmapovaných.
Ano, skutečně můžeme analyzovat, co v nás vyvolává tyto pocity, natolik jsme si podobní a podobné (nikoli stejné) je i naše prožívání. V součtu si ale můžeme být jisti, že měřítka podnětů vytvářejících pocity krásy a hrůzy opravdu existují. Liší se spíše naše (jednotlivců) citlivost k nim.
Proto když půjdeme do divadla, může se nám stát, že nás dojme příběh nějaké zcela vymyšlené postavy. Do divadla chodíme přece právě kvůli tomu. Ve stejném sále, je pravděpodobně více lidí, které příběh dojal podobně. Tvůrci dobře odhadli reakce velké části obecenstva, znamená to ale že je příběh pravdivější?
Vůbec tomu tak být nemusí a dokonce si toho můžete být i vědomi. Příběh může mít vnitřní logiku, která neodpovídá logice našeho světa a naše mysl se jí přizpůsobí.
Celé tajemství potřeby „duchovna“ je ve skutečnosti touhou po prožitcích. Neexistuje žádný diametrální rozdíl mezi prožitkem a duchovním prožitkem, jde jen o přiznanou hodnotu a intenzitu (hloubku) prožívání. Intenzivní pocit transcendentna lze vyvolat uměle (zde bez drog) pomocí příběhu, který kvůli tomu ale nemusí být vůbec pravdivý. Tento pocit se dá účinně zesílit, pokud je sdílen skupinou.
Prvotní tu tedy není pocit, ale jeho záměrné vyvolání (naše osobnost s ním jen “rezonuje“). Proto vždycky bude prožitek transcendentna spojován s naprosto konkrétní naukou, naprosto konkrétním příběhem. Není vůbec náhoda, že náboženské obřady tolik připomínají divadlo, protože divadlem jsou.
Postup při vyvolávání těchto pocitů pro získání věřících je: vzbuzení zájmu, vyvolání stresu a uvolnění stresu. Tyto tři fáze odpovídají jak divadelní hře tak výjezdním prodejním akcím s předraženými hrnci.
Fázi vzbuzení zájmu se také říká „návnada“, používají se pro něj hezky znějící sliby nebo třeba tzv. bombardování láskou. Zvláště účinné je pohození takové návnady ve chvíli, kdy je člověk skutečně na dně – proto jsou snadnou kořistí děti, důchodci, nemocní, umírající, opuštění a puberťáci.
Návnada mívá v náboženstvích často kosmologickou podobu. Slibuje člověku, že mu ukáže jeho místo v řádu světa, vyšší smysl, pravou lásku, smysl života atd. (Zkuste se ale věřících zeptat co těmito pojmy myslí.)
Tato fáze končí vytvořením důvěry.
Druhá fáze, kterou je vyvolání stresu se také říká „háček“ (ta tvrdá a bolestivá část náboženství), je to něco, co na začátku jaksi zapomněli zmínit a my to ve vzpomínkách potlačujeme. Vyvolání stresu musí v náboženství být, protože vyblokovává rozum.
Na stres reagujeme z mozkového kmene (lidověji zde), nikoli z šedé kůry mozkové, logické myšlení je v tu chvíli vlastně odpojeno. Abrahámovská náboženství k tomu používají vyvolání pocitu viny a očekávání trestu, které se stupňuje až do výrazu naprostého odevzdání.
Vyprávění samotného příběhu už by tady nefungovalo, proto nastupuje tlak a očekávání společnosti. Člověk se samozřejmě bojí „spoluvěřící“ zklamat a tak se snaží cítit to co oni. Když se mu to nedaří, hledá chybu v sobě a tak vlastně úspěšně plní očekávání (prožívá stres).
V této fázi je poměrně snadné vnutit lidem memorováním tvrzení, o nichž nebudou pochybovat (mimochodem velmi podobné výcviku vojáků) a dokonce i pocity (zvláště pocity spoluviny za něco, co se v příběhu odehrává), které by měli cítit, nebo se alespoň cítit provinile, pokud je necítí.
Třetí fází je pak uvolnění stresu (vysvobození), které organismus vnímá jako odměnu. Celý průběh indoktrinace (prvotní i periodické) tedy zhodnotí jako něco dobrého.
Aby toho nebylo málo, objevuje se po určité době „náboženské abstinence“ něco jako abstinenční příznaky – věřící ani tolik netouží po jiných věřících nebo účasti na bohoslužbě, jako se cítí opravdu nepříjemně, když se delší dobu bohoslužby nezúčastní. (Tohle se zatím prodejcům hrnců nedaří.) Je to jeden z mechanismů vložených v druhém kroku a vyvolávající pocit viny.
To není iracionální nedokazatelno, to je brutální manipulace!
Z mého pohledu je to samozřejmě jedno z nejhorších divadel, protože předstírá, že je realitou (pro věřícího realitou je). Zároveň si ale uvědomuji že pro věřícího je vystoupení mimo náboženskou šablonu něco jako kóan – odpověď se nenachází na stejné úrovni na níž je položena otázka. Proto abrahámovští věřící považují ateisty většinou za satanisty - ti v jejich schématu jsou. (Proto mě kdysi tak nějak štval Kojot s tím svým ateo-satanismem, kterým jejich postoj v podstatě potvrzoval.) Člověka mimo rámec svého náboženství si většinou představit nedokáží.
Tady se dostávám k Frumovskému problému (podle Johna Fruma): Měli bychom automaticky cítit úctu k víře člověka, který prožívá svět v rámci emocí jednoho (a jedno jestli smyšleného) příběhu? Pokud ano, měli by být věřící chápáni úplně stejně jako třeba fanoušci My Little Pony.
To co bychom si měli uvědomit a co nejhlasitěji to říkat je, že Ježíšův příběh není výlučný ani mezi náboženskými příběhy, ani mezi příběhy obecně. Příběh o Ódinovi ukřižovaném na Stromu života nebo příběh Usira měly ve své době stejný význam a fungovaly jako podobný emotivní filtr. (Nevýlučnost Ježíše je ostatně také jeden z podtextů filmu Život Briana.)
Křesťanství není speciální druh supervyspělého supernáboženství, jen ho tak vidí jeho stoupenci, protože se na něj dívají zevnitř. Jenže tak vidí své náboženství všichni věřící.
Proto nemůže fungovat ani Archimédův návrh:
Co má smysl, je ukázat, že pocit není pojem. Že pojem není fyzická věc. Že pocit duchovna není důkazem božství. Chyba není v pocitu, ale v tom, spojovat ho nerozlučně s nějakou naukou.
Ke konci Archimédes ještě říká:
Nemá smysl jen věřícím brát jejich příběh. Mnohem lepší je nabídnout jim zároveň místo něj jiný. Stejně silný, důstojný, nenáboženský, méně seberozporný, humánnější, nedogmatický a lépe odpovídající světu, ve kterém žijeme nebo žít chceme.
Přes to co jsem právě napsal si vůbec nejsem jistý tím, že bych chtěl lidem brát příběh Ježíše nebo nějaké příběhy Starého zákona, možná dokonce ani Aštara Šerana. Ostatně ani Ilias a Odyssea se nepřestaly číst, i když už jim dávno lidé nevěří slovo od slova. Jen bych rád prolomil tu krustu výlučnosti.
Možná někdy budu chtít přesvědčovat věřící, aby přestoupili na nějakou moji „konfesi“, zatím byl ale můj záměr mnohem skromnější. Článek O dokazatelnosti boží nebyl určen věřícím, ale ateistům, aby vyvrátil některá tradovaná tvrzení, jako je například to, že neexistenci boha nelze dokázat.
Jakmile se jakýkoli bůh pustí na půdu vědy, bude samozřejmě v ohrožení.
Na závěr bych chtěl poznamenat, že to co jsem napsal se nevztahuje na mystiky. Ti jsou totiž naprosto jiní než ostatní věřící, jejich prožívání víry je odlišné, protože jsou individualističtí. V tom se ostatně velmi podobají vědcům jejichž prožívání poznání bývá také silně individualistické a neplánované.
pátek 22. února 2013
O dokazatelnosti boží
Článek sepsaný původně pro Osacr.cz
Je zajímavé, jak se diskuse o podstatě ateismu dokáže snadno zvrhnout v otázku dokazatelnosti či nedokazatelnosti neexistence Boha/boha. Nechci sem teď zatahovat důkazy pro a proti, jen bych rád ukázal, jak ten problém vlastně vypadá.
Zkusím to vysvětlit v krocích:
1.) Když má vzniknout nějaká teze (například teze boží existence), musí nejprve existovat důvody proč by měla vzniknout.
2.) Tyto důvody vycházejí z logiky nebo z pozorování.
3.) Teze může být i chybná - vychází z nesprávných předpokladů, nebo je špatně interpretuje.
4.) U teze Boha máme několik možností; předpokládáme existenci Boha který je:
a) dokazatelný pozorováním i logikou
b) nedokazatelný pozorováním ale dokazatelný logikou.
c) nedokazatelný pozorováním ani logikou
d) dokazatelný pozorováním ale nikoli logikou
5) Případ a) je plně zkoumatelný, dokazatelný a vědeckými metodami vyvratitelný bůh starověkého typu. Doklady jeho existence / neexistence jsou fyzické jako chodník v Olympii rozčísnutý bleskem, kterým do něj vlastnoručně praštil Zeus.
6.) Případ b) je zkoumatelný logikou, klasický současný katolický přístup. Lze dojít k poznání jeho neexistence, pokud má vlastnosti, které se navzájem vylučují. Tedy logickým důkazem.
Je bůh ochotný zabránit zlému, ale neschopen toho? Pak je bezmocný.
Je schopen, ale neochotný? Pak je zlomyslný.
Je jak schopný, tak ochotný? Pak odkud se bere zlo?
Není schopný ani ochotný? Tak proč ho nazývat bohem.
David Hume
7.) Případ c) je filosofický konstrukt, má ale vážnou vadu. Výchozí předpoklady, které vedly k vytvoření takové teze by musely být vždy od počátku chybné. Nelze totiž mít žádný pravdivý logický ani fyzický důvod k vytvoření takové teze.
8.) Případu d) se zpravidla říká halucinace nebo sugesce. Nemáme žádný doklad, který by ukazoval, že existují bytosti takového typu (ale dobře vypadají ve filmech). Jejich existenci/neexistenci, bylo by je možné dokázat přímo jejich fyzickým působením.
Poznámka: Ač je to trochu zvláštní, nepatří sem živí tvorové. Jejich působení je totiž v rámci fyzikálních zákonů - jsou důsledkem vývoje našeho světa a jeho logickou součástí, protože jeho součástí jsou i minulé generace. Bůh tohoto typu by musel být v rozporu s logikou i vědami které se o ní opírají - fyzikou, paleontologií, geologií, genetikou a přesto existovat a mít na realitu vliv.
Problém se kterým se často setkávám při rozhovorech s věřícími i je, že často "přebíhají" mezi kategoriemi svého Boha. Pokud je tedy například katolický Bůh dokazatelný pouze rozumem a nikoli fyzickým působením, neměl by mít v našem světě problém s kondomy a homosexuály protože "svaté knihy" jsou fyzickým působením. A naopak, kreacionistický Bůh se nesmí vymlouvat na svou nepoznatelnost, protože fyzicky působí.
Biblické zákazy a nařízení, stejně jako názory papežů by pak musely být pouze dílem lidí.
Ani modlitby by pak samozřejmě neměly žádný smysl, protože by se takový Bůh v našem světě neprojevoval.
V důsledku by stejný přístup nakonec vedl k nutnému přehodnocení významu Ježíše, o to ale asi křesťané zrovna neusilují...
Je zajímavé, jak se diskuse o podstatě ateismu dokáže snadno zvrhnout v otázku dokazatelnosti či nedokazatelnosti neexistence Boha/boha. Nechci sem teď zatahovat důkazy pro a proti, jen bych rád ukázal, jak ten problém vlastně vypadá.
Zkusím to vysvětlit v krocích:
1.) Když má vzniknout nějaká teze (například teze boží existence), musí nejprve existovat důvody proč by měla vzniknout.
2.) Tyto důvody vycházejí z logiky nebo z pozorování.
3.) Teze může být i chybná - vychází z nesprávných předpokladů, nebo je špatně interpretuje.
4.) U teze Boha máme několik možností; předpokládáme existenci Boha který je:
a) dokazatelný pozorováním i logikou
b) nedokazatelný pozorováním ale dokazatelný logikou.
c) nedokazatelný pozorováním ani logikou
d) dokazatelný pozorováním ale nikoli logikou
5) Případ a) je plně zkoumatelný, dokazatelný a vědeckými metodami vyvratitelný bůh starověkého typu. Doklady jeho existence / neexistence jsou fyzické jako chodník v Olympii rozčísnutý bleskem, kterým do něj vlastnoručně praštil Zeus.
6.) Případ b) je zkoumatelný logikou, klasický současný katolický přístup. Lze dojít k poznání jeho neexistence, pokud má vlastnosti, které se navzájem vylučují. Tedy logickým důkazem.
Je bůh ochotný zabránit zlému, ale neschopen toho? Pak je bezmocný.
Je schopen, ale neochotný? Pak je zlomyslný.
Je jak schopný, tak ochotný? Pak odkud se bere zlo?
Není schopný ani ochotný? Tak proč ho nazývat bohem.
David Hume
7.) Případ c) je filosofický konstrukt, má ale vážnou vadu. Výchozí předpoklady, které vedly k vytvoření takové teze by musely být vždy od počátku chybné. Nelze totiž mít žádný pravdivý logický ani fyzický důvod k vytvoření takové teze.
8.) Případu d) se zpravidla říká halucinace nebo sugesce. Nemáme žádný doklad, který by ukazoval, že existují bytosti takového typu (ale dobře vypadají ve filmech). Jejich existenci/neexistenci, bylo by je možné dokázat přímo jejich fyzickým působením.
Poznámka: Ač je to trochu zvláštní, nepatří sem živí tvorové. Jejich působení je totiž v rámci fyzikálních zákonů - jsou důsledkem vývoje našeho světa a jeho logickou součástí, protože jeho součástí jsou i minulé generace. Bůh tohoto typu by musel být v rozporu s logikou i vědami které se o ní opírají - fyzikou, paleontologií, geologií, genetikou a přesto existovat a mít na realitu vliv.
Problém se kterým se často setkávám při rozhovorech s věřícími i je, že často "přebíhají" mezi kategoriemi svého Boha. Pokud je tedy například katolický Bůh dokazatelný pouze rozumem a nikoli fyzickým působením, neměl by mít v našem světě problém s kondomy a homosexuály protože "svaté knihy" jsou fyzickým působením. A naopak, kreacionistický Bůh se nesmí vymlouvat na svou nepoznatelnost, protože fyzicky působí.
Biblické zákazy a nařízení, stejně jako názory papežů by pak musely být pouze dílem lidí.
Ani modlitby by pak samozřejmě neměly žádný smysl, protože by se takový Bůh v našem světě neprojevoval.
V důsledku by stejný přístup nakonec vedl k nutnému přehodnocení významu Ježíše, o to ale asi křesťané zrovna neusilují...
čtvrtek 21. února 2013
Pastýř a stádo
Přirovnání, které mě nepřestává překvapovat svou doslovností používají často křesťané: pastýř a ovce.
Jistě používají se spíše zdrobněliny - ovečky - podstata je ale stejná.
Pastýř bývá vnímán někdo, kdo se stará o stádo - vyhání ho na pastvu, dává mu v zimě seno, chrání jej před vlky. Obecná představa o pastýři je tedy vysloveně kladná.
Jenže pastýř neopečovává stádo jen tak pro nic za nic. Ovce dojí a kdykoli jim dost naroste vlna, pořádně je oholí. Občas také některou zařízne a sní, sám se pak obléká do její kůže.
Z pohledu biologie je pastýř velmi sofistikovaný dravec nebo ještě spíše stádní parazit. Pokud bychom vnímali celé stádo jako jediný organismus, bylo by to všechno ještě zajímavější.
Z přírody známe množství parazitů, kteří upravují chování svého hostitele tak, aby bylo výhodné pro ně. Znakem mnohých je to, že jeho snižují inteligenci a stimulují produkci látek, které by běžně živočich produkoval v mnohem nižším množství.
Pastýř opravdu snižuje inteligenci stáda i jeho samostatnost. Víme, že domácí ovce jsou k uzoufání hloupé ve srovnání s jejich divokými příbuznými. U inteligentnějších ovcí se totiž projevuje individualita, což není něco, co by chtěl zrovna pastýř ve stádě podporovat.
Vůdčí schopnosti ovcí a beranů bývají tedy rychle potlačeny jejich kuchyňskou úpravou. I tady se vluzuje jedna až příliš přímočará asociace - většina skopového se peče nad ohněm.
Domácí ovce také mnohem produkují mnohem více mléka a vlny, než je tomu u divokých druhů - musejí přece přinášet zisk!
Pastýři si své ovce značí zvonci a značkami, aby zažehnali případné spory mezi sebou a opravdu, zatímco si berani z jednotlivých stád dávají berany berany duc, pastevci se spolu většinou neperou.
Vypadá to tak, že pastýř získává všechno a ovce nic. Získává vlastně něco stádo od pastýře? Jistě, iluzi bezpečí, jenže právě jen iluzi. Pokud se pastýř rozhodne prodat celé stádo na maso a příští rok se věnovat třeba včelaření, žádná ovce mu v tom nezabrání.
Jistě používají se spíše zdrobněliny - ovečky - podstata je ale stejná.
Pastýř bývá vnímán někdo, kdo se stará o stádo - vyhání ho na pastvu, dává mu v zimě seno, chrání jej před vlky. Obecná představa o pastýři je tedy vysloveně kladná.
Jenže pastýř neopečovává stádo jen tak pro nic za nic. Ovce dojí a kdykoli jim dost naroste vlna, pořádně je oholí. Občas také některou zařízne a sní, sám se pak obléká do její kůže.
Z pohledu biologie je pastýř velmi sofistikovaný dravec nebo ještě spíše stádní parazit. Pokud bychom vnímali celé stádo jako jediný organismus, bylo by to všechno ještě zajímavější.
Z přírody známe množství parazitů, kteří upravují chování svého hostitele tak, aby bylo výhodné pro ně. Znakem mnohých je to, že jeho snižují inteligenci a stimulují produkci látek, které by běžně živočich produkoval v mnohem nižším množství.
Pastýř opravdu snižuje inteligenci stáda i jeho samostatnost. Víme, že domácí ovce jsou k uzoufání hloupé ve srovnání s jejich divokými příbuznými. U inteligentnějších ovcí se totiž projevuje individualita, což není něco, co by chtěl zrovna pastýř ve stádě podporovat.
Vůdčí schopnosti ovcí a beranů bývají tedy rychle potlačeny jejich kuchyňskou úpravou. I tady se vluzuje jedna až příliš přímočará asociace - většina skopového se peče nad ohněm.
Domácí ovce také mnohem produkují mnohem více mléka a vlny, než je tomu u divokých druhů - musejí přece přinášet zisk!
Pastýři si své ovce značí zvonci a značkami, aby zažehnali případné spory mezi sebou a opravdu, zatímco si berani z jednotlivých stád dávají berany berany duc, pastevci se spolu většinou neperou.
Vypadá to tak, že pastýř získává všechno a ovce nic. Získává vlastně něco stádo od pastýře? Jistě, iluzi bezpečí, jenže právě jen iluzi. Pokud se pastýř rozhodne prodat celé stádo na maso a příští rok se věnovat třeba včelaření, žádná ovce mu v tom nezabrání.
úterý 19. února 2013
Návraty ke kořenům
Nechal jsem se inspirovat Kojotovým článkem Muslimové mají pravdu - naše civilizace je zkažená, přesněji jedním z jeho výroků:
Samozřejmě, že krizi naší identity reflektují rovněž silně konzervativní, často i klerofašisticky nebo neonacisticky laděné iniciativy všeho druhu a spolu s kritikou současné situace hovoří o “návratu k tradičním hodnotám”. Rád bych upozornil, že jejich požadavek je identický s požadavkem islámských fundamentalistů, proti nimž se obvykle výrazně vymezují.
Trochu jsem u o téhle zvláštnosti mluvil v článku Multikulturalismus a pátá kolona.
O co jde? Tradičně chápeme "návraty ke kořenům" jako něco pozitivního, ať už něco takového dělá jednotlivec nebo třeba celá civilizace. Rád bych tento mýtus zbořil, návraty ke kořenům zdaleka nemusejí být vždy pozitivní. Většinou jde totiž o dva různé přístupy, které se od sebe liší asi jako oheň a voda.
Když se člověk "vrací ke kořenům", znamená to většinou že se vrací do rodného kraje, do své základní školy nebo navštíví myšlenkový proud který kdysi dávno opustil, protože je o něco starší o trochu jiný a chce si připomenout a přehodnotit události, které ho kdysi vedly k jeho rozhodnutím, k jeho životní cestě.
Je to jako vrátit se na starou křižovatku a vydat se z ní jiným směrem, než posledně.
Člověk se ke svým kořenům vrací právě proto že už je jiný a nechce opakovat to co už prožil. Nevrací se aby vše zopakoval, natož aby se stal znovu dítětem závislým na svých rodičích. Ostatně každý člověk ví, že už to není možné. Jak obrovský je to rozdíl proti tomu, když se ke kořenům vrací nějaké hnutí nebo kultura.
Když se civilizace "vrací ke kořenům" většinou ji nevede snaha po pochopení vlastního údělu, ale pohádka o ztraceném zlatém věku. Do něj se dá údajně vrátit odhozením všech vymožeností a poznání, návratem do stavu kulturní infantility.
Ve 21. století pak najednou vidíte zlatem oplácaného pravoslavného popa, jak žehná kosmické raketě, slyšíte volání pitomců dožadujících se ukřižování Darwina, zákazu očkování, "léčby" homosexuálů či zavedení práva šaría do moderního zákonodárství Egypta či Libye.
Takový návrat ke kořenům nakonec znamená pro kulturu vždy jen kolaps. Moderní etika i moderní výrobní postupy jsou výsledkem kulturního tlaku. Když společnosti, která má miliony členů, vnutíte pravidla a prostředky, kterými by bylo možné uspokojit kmen o pouhých několika desítkách či stovkách lidí, nemůžete ji udržet ani sytou ani organizovanou.
Proto civilizace, které neumějí změnit svůj přístup nakonec umírají na důsledky myšlenek, které je stvořily.
Islámská i euroatlantická civilizace by se opravdu měly vrátit ke kořenům, ale ne tím druhým laciným a životu nebezpečným způsobem. Měly by se tam vrátit, aby přehodnotily to co se stalo a kterým směrem by chtěly dál pokračovat. Bojím se jen, že toho nejsou schopny. Ne teď...
Samozřejmě, že krizi naší identity reflektují rovněž silně konzervativní, často i klerofašisticky nebo neonacisticky laděné iniciativy všeho druhu a spolu s kritikou současné situace hovoří o “návratu k tradičním hodnotám”. Rád bych upozornil, že jejich požadavek je identický s požadavkem islámských fundamentalistů, proti nimž se obvykle výrazně vymezují.
Trochu jsem u o téhle zvláštnosti mluvil v článku Multikulturalismus a pátá kolona.
O co jde? Tradičně chápeme "návraty ke kořenům" jako něco pozitivního, ať už něco takového dělá jednotlivec nebo třeba celá civilizace. Rád bych tento mýtus zbořil, návraty ke kořenům zdaleka nemusejí být vždy pozitivní. Většinou jde totiž o dva různé přístupy, které se od sebe liší asi jako oheň a voda.
Když se člověk "vrací ke kořenům", znamená to většinou že se vrací do rodného kraje, do své základní školy nebo navštíví myšlenkový proud který kdysi dávno opustil, protože je o něco starší o trochu jiný a chce si připomenout a přehodnotit události, které ho kdysi vedly k jeho rozhodnutím, k jeho životní cestě.
Je to jako vrátit se na starou křižovatku a vydat se z ní jiným směrem, než posledně.
Člověk se ke svým kořenům vrací právě proto že už je jiný a nechce opakovat to co už prožil. Nevrací se aby vše zopakoval, natož aby se stal znovu dítětem závislým na svých rodičích. Ostatně každý člověk ví, že už to není možné. Jak obrovský je to rozdíl proti tomu, když se ke kořenům vrací nějaké hnutí nebo kultura.
Když se civilizace "vrací ke kořenům" většinou ji nevede snaha po pochopení vlastního údělu, ale pohádka o ztraceném zlatém věku. Do něj se dá údajně vrátit odhozením všech vymožeností a poznání, návratem do stavu kulturní infantility.
Ve 21. století pak najednou vidíte zlatem oplácaného pravoslavného popa, jak žehná kosmické raketě, slyšíte volání pitomců dožadujících se ukřižování Darwina, zákazu očkování, "léčby" homosexuálů či zavedení práva šaría do moderního zákonodárství Egypta či Libye.
Takový návrat ke kořenům nakonec znamená pro kulturu vždy jen kolaps. Moderní etika i moderní výrobní postupy jsou výsledkem kulturního tlaku. Když společnosti, která má miliony členů, vnutíte pravidla a prostředky, kterými by bylo možné uspokojit kmen o pouhých několika desítkách či stovkách lidí, nemůžete ji udržet ani sytou ani organizovanou.
Proto civilizace, které neumějí změnit svůj přístup nakonec umírají na důsledky myšlenek, které je stvořily.
Islámská i euroatlantická civilizace by se opravdu měly vrátit ke kořenům, ale ne tím druhým laciným a životu nebezpečným způsobem. Měly by se tam vrátit, aby přehodnotily to co se stalo a kterým směrem by chtěly dál pokračovat. Bojím se jen, že toho nejsou schopny. Ne teď...
pondělí 18. února 2013
Cizinci ve vlastním městě
Jeden můj kamarád je vegan a několik dalších vegetariáni, ne nebojte nechci vás přesvědčovat že by bylo fajn, kdybyste se k nim přidali. Chci vám popsat, jak si člověk pořídí stigma.
Začnu takovým přirovnáním: Vzpomínáte si na základní školu? A stalo se vám, že jste někdy přišli do třídy se sádrou na ruce? Možná někdo z vás ne, ale většinou se dál situace vyvíjí tak, že se vás nikdo není schopen zeptat na něco rozumného.
Když slyšíte poprvé "Co se ti to stalo?", zní to příjemně (mají o mě starost), u šesté až osmé stejné otázky člověka líčení stále stejné historky začne fakt ukrutně nudit, u patnácté i otrlejší povahy posílají všechny do análních končin a při třicátém "Co se ti to stalo?", má už každý chuť někoho tou sádrou umlátit.
Stigma člověka izoluje nejen fyzicky, ale především myšlenkově. Vegetariáni a vegani se jaksi stigmatizují dobrovolně, asi jako rockeři, punkeři, gothici a fůra dalších. Kupodivu je pro lidi nějak snadnější překonat vnějškový rozdíl, než rozdíly vnitřní.
Objev že dotyčný nejí maso tedy scvrkne myšlení okolí na pojmy: sádlo, hamburger, steak, slanina, tlačenka, buřty, salám... Žel velká část lidí si myslí, že to působí jako "fakt dobrý vtip".
Absurdita takového společenského výjevu je o to větší, že tito vegetariáni ani vegani nejsou stiženi nějakým střevním bacilem, který by jim bránil požívat maso, ale rozhodli se ho vynechat z jídelníčku z etických důvodů. Přesto na ně lidé podvědomě pohlížejí jako na "chudáčky co nemohou maso".
Někdy si říkám, jestli se třeba jižanští otrokáři dívali podobně na abolicionisty - "to jsou ti chudáci co nemohou používat otroky". Střety u rodinného stolu u něhož seděl jeden abolicionista musely být velmi podobné, jako současné diskuse s vegany ve skupině masožravců.
Chudák abolicionista, možná se chtěl dozvědět něco o cenách osiva, popovídat si o nových technických vynálezech nebo o slavném malíři. Jenže to jistě nešlo protože se pokaždé debata nutně musela zvrhnout po první otázce:"Takže vy si myslíte, že negři mají mít stejná práva jako my?"
Vlastně mě dodnes překvapuje, že abolicionisté tenkrát vytrvali i když se tím z nich stávali cizinci ve vlastní zemi, ve vlastním městě.
Začnu takovým přirovnáním: Vzpomínáte si na základní školu? A stalo se vám, že jste někdy přišli do třídy se sádrou na ruce? Možná někdo z vás ne, ale většinou se dál situace vyvíjí tak, že se vás nikdo není schopen zeptat na něco rozumného.
Když slyšíte poprvé "Co se ti to stalo?", zní to příjemně (mají o mě starost), u šesté až osmé stejné otázky člověka líčení stále stejné historky začne fakt ukrutně nudit, u patnácté i otrlejší povahy posílají všechny do análních končin a při třicátém "Co se ti to stalo?", má už každý chuť někoho tou sádrou umlátit.
Stigma člověka izoluje nejen fyzicky, ale především myšlenkově. Vegetariáni a vegani se jaksi stigmatizují dobrovolně, asi jako rockeři, punkeři, gothici a fůra dalších. Kupodivu je pro lidi nějak snadnější překonat vnějškový rozdíl, než rozdíly vnitřní.
Objev že dotyčný nejí maso tedy scvrkne myšlení okolí na pojmy: sádlo, hamburger, steak, slanina, tlačenka, buřty, salám... Žel velká část lidí si myslí, že to působí jako "fakt dobrý vtip".
Absurdita takového společenského výjevu je o to větší, že tito vegetariáni ani vegani nejsou stiženi nějakým střevním bacilem, který by jim bránil požívat maso, ale rozhodli se ho vynechat z jídelníčku z etických důvodů. Přesto na ně lidé podvědomě pohlížejí jako na "chudáčky co nemohou maso".
Někdy si říkám, jestli se třeba jižanští otrokáři dívali podobně na abolicionisty - "to jsou ti chudáci co nemohou používat otroky". Střety u rodinného stolu u něhož seděl jeden abolicionista musely být velmi podobné, jako současné diskuse s vegany ve skupině masožravců.
Chudák abolicionista, možná se chtěl dozvědět něco o cenách osiva, popovídat si o nových technických vynálezech nebo o slavném malíři. Jenže to jistě nešlo protože se pokaždé debata nutně musela zvrhnout po první otázce:"Takže vy si myslíte, že negři mají mít stejná práva jako my?"
Vlastně mě dodnes překvapuje, že abolicionisté tenkrát vytrvali i když se tím z nich stávali cizinci ve vlastní zemi, ve vlastním městě.
Tři Ježíšové
Moji nábožnější přátelé i oponenti mívají podivné nutkání mi sdělit, že jsem ignorant, kdykoli se nějak otřu o jméno Ježíš. Trochu to chápu, protože (ač ateista) jsem byl také svou kulturou vychován k celkem neodůvodněné úctě k této postavě.
Překonat přesvědčení, zažrané už do hloubi mozku, že Ježíš byl ideálem lidství, mi dalo hodně práce. Výsledkem byly články:
Ježíš byl gay
Byl Ježíš dobrý člověk a filosof?
Nadělal jsem jimi trochu pozdvižení a ještě více nedorozumění. Snad by tedy bylo na místě říci, že v postavě, kterou křesťané tak uctívají, rozlišuji celkem tři Ježíše (ne není to svatá trojice) - Ježíše historického, Ježíše literárního a Ježíše - simulakrum.
Jak bych vnímal Ježíše historického nevím, možná bych ho považoval za zajímavého židovského filosofa, možná za fanatika nebo šarlatána...
To všechno je možné.
Faktem je, že dnes už nelze odhalit, jakým člověkem vlastně byl. Každý pokus o destilaci jeho osobnosti ze spisů evangelií naráží na problém s naší vlastní osobností. Každý věřící si zkrátka vybere jako to hlavní něco jiného. Přinejmenším můžeme spíše hádat než věřit, že dával přednost opravdovosti před povrchností a že zůstal věrný monoteistické židovské tradici, kterou se pokusil modifikovat.
Druhou osobností je Ježíš evangelií, tedy ten literární. Je to osoba v mnoha rysech sympatická, protože představuje vůdce kontrakulturní vzpoury. Na druhou stranu už je ale ověšená spoustou průpovídek převzatých z jiných textů, kouzelnických výstupů a mravoučných scének připomínajících spíše bajky, než reálný život. U mnohých je navíc jejich etický výklad dost sporný.
Na druhou stranu obsahuje také hrozby, které se stanou, pokud na tohoto Ježíše nezačnete věřit. S fyzickým historickým Ježíšem byste si mohli promluvit, pokud byste uměli hebrejsky a žili ve správné době, mohli byste se s ním i pohádat. To s literárním Ježíšem už nemůžete. Můžete s ním ještě nesouhlasit, ale vystavujete se tím jistému, i když pouze literárně popsanému, posmrtnému nebezpečí.
Literární Ježíš je někde na půl cesty mezi ozvěnou živého člověka a propagandistickým obrazem. Dětství a vlastně celý život už jsou v evangeliích zfalšovány (Lukáš), podobně jako byly zfalšovány životopisy Hitlera, Stalina, Kim Ir-sena, Kim Čong-ila, Mao ce-tunga, Josepha Smitha, Buddhy či Sun Myung Moona. Jeho nedostatečně zázračný život byl vyšperkován uměle nalepenými zázraky
Literární Ježíš z evangelií jistě není ten samý jako historický Ježíš. Vlastně všichni musíme vědět, že jím ani být nemůže. Od jeho smrti do sepsání evangelií uplynula asi stejná doba jako od konce 2. světové války do dnešního dne. K tomu si připočtěte celkem nízkou hranici dožití v římských koloniích na počátku 1. století, nuzné prostředí, v němž se křesťanství zprvu šířilo a nízkou gramotnost.
Pověst sice přežije dlouho, jenže na to nesmí být příliš složitá a i tak v ní pravidelně dochází k různým posunům významů. Pověst o Ježíšovi ale složitá byla a rozpory mezi evangelii dokazují, že se z ní ledacos ztratilo. Musela být notně vylepšena a zaflikována literárním tmelem, aby vznikl vůbec nějaký souvislý příběh.
Konečně třetím Ježíšem je ježíšovské simulakrum. Kdyby se ten pojem už nepoužíval pro něco jiného, byl by pro něj ideálním výrazem "antikrist". Je to bůžek otrokářů, je to ten, který požehnává všechna středověká království, ten co posvěcuje děla a bomby, ten k němuž se modlili conquistadoři, ta věc, která visela nad oltářem na Tortuze (protože správný pirát šest dní loupí, vraždí, znásilňuje ale v neděli jde do kostela).
Je to Ježíš jednající v úplném rozporu s představou literárního Ježíše.
Ježíšovské simulakrum je obludné, protože je prázdné - a dá se jím omluvit cokoli od znásilňování dětí přes upalování obětí, inkvizici, otroctví podporu diktátorů až po žehnání vrahům. Také se to skutečně děje. Když se podíváte na celý středověk, uvidíte boháče a chudáky. Boháči budou na vrcholu zasypáni zlatem a posvěceni stejně pozlacenou církví ve jménu Ježíše. Co bude dovoleno tomuhle zlatému golemovi nebude dovoleno obyčejnému člověku. Je to stejný podvod jako stovky let před tím s jinými bohy a stejný jako v současnosti, když Bůh drží s americkým prezidentem (nebo v trapnější rovině s Markem Bendou a Dominikem Dukou).
Ježíšovské simulakrum se, na rozdíl od toho literárního Ježíše, klaní před kopci zlata a rozhodně nestaví svou "duchovní moc" odděleně od moci světské (jak to předvádí literární Ježíš ve scénce s farizeji a zlatou mincí). Tahle beztvará ježíšovská Empusa je to nejhorší, co křesťanské církve vyplodily, protože obrací pojmy dobro a zlo úplně naruby.
Tak a teď by byla správná otázka proč napadám onu literární postavu a nikoli Ježíše - simulakrum. Víte, problém je v tom, že už samotný evangelický Ježíš má v sobě víc propagandy než kolik bylo kdy na olympiádě anabolik. Od 4 století je totiž křesťanství přímo provázáno s římskou politikou a v podstatě reflektovalo její požadavky. Teprve pod tímto vlivem byla sestavena Bible a vybrána "správná" evangelia, podle nichž představa literárního Ježíše dodnes vypadá. Toho starého člověčího Ježíše z ní už neuděláte, ale zato se z něj živí ono ježíšovské monstrum, které je jinak ze své podstaty nezranitelné.
Překonat přesvědčení, zažrané už do hloubi mozku, že Ježíš byl ideálem lidství, mi dalo hodně práce. Výsledkem byly články:
Ježíš byl gay
Byl Ježíš dobrý člověk a filosof?
Nadělal jsem jimi trochu pozdvižení a ještě více nedorozumění. Snad by tedy bylo na místě říci, že v postavě, kterou křesťané tak uctívají, rozlišuji celkem tři Ježíše (ne není to svatá trojice) - Ježíše historického, Ježíše literárního a Ježíše - simulakrum.
Jak bych vnímal Ježíše historického nevím, možná bych ho považoval za zajímavého židovského filosofa, možná za fanatika nebo šarlatána...
To všechno je možné.
Faktem je, že dnes už nelze odhalit, jakým člověkem vlastně byl. Každý pokus o destilaci jeho osobnosti ze spisů evangelií naráží na problém s naší vlastní osobností. Každý věřící si zkrátka vybere jako to hlavní něco jiného. Přinejmenším můžeme spíše hádat než věřit, že dával přednost opravdovosti před povrchností a že zůstal věrný monoteistické židovské tradici, kterou se pokusil modifikovat.
Druhou osobností je Ježíš evangelií, tedy ten literární. Je to osoba v mnoha rysech sympatická, protože představuje vůdce kontrakulturní vzpoury. Na druhou stranu už je ale ověšená spoustou průpovídek převzatých z jiných textů, kouzelnických výstupů a mravoučných scének připomínajících spíše bajky, než reálný život. U mnohých je navíc jejich etický výklad dost sporný.
Na druhou stranu obsahuje také hrozby, které se stanou, pokud na tohoto Ježíše nezačnete věřit. S fyzickým historickým Ježíšem byste si mohli promluvit, pokud byste uměli hebrejsky a žili ve správné době, mohli byste se s ním i pohádat. To s literárním Ježíšem už nemůžete. Můžete s ním ještě nesouhlasit, ale vystavujete se tím jistému, i když pouze literárně popsanému, posmrtnému nebezpečí.
Literární Ježíš je někde na půl cesty mezi ozvěnou živého člověka a propagandistickým obrazem. Dětství a vlastně celý život už jsou v evangeliích zfalšovány (Lukáš), podobně jako byly zfalšovány životopisy Hitlera, Stalina, Kim Ir-sena, Kim Čong-ila, Mao ce-tunga, Josepha Smitha, Buddhy či Sun Myung Moona. Jeho nedostatečně zázračný život byl vyšperkován uměle nalepenými zázraky
Literární Ježíš z evangelií jistě není ten samý jako historický Ježíš. Vlastně všichni musíme vědět, že jím ani být nemůže. Od jeho smrti do sepsání evangelií uplynula asi stejná doba jako od konce 2. světové války do dnešního dne. K tomu si připočtěte celkem nízkou hranici dožití v římských koloniích na počátku 1. století, nuzné prostředí, v němž se křesťanství zprvu šířilo a nízkou gramotnost.
Pověst sice přežije dlouho, jenže na to nesmí být příliš složitá a i tak v ní pravidelně dochází k různým posunům významů. Pověst o Ježíšovi ale složitá byla a rozpory mezi evangelii dokazují, že se z ní ledacos ztratilo. Musela být notně vylepšena a zaflikována literárním tmelem, aby vznikl vůbec nějaký souvislý příběh.
Konečně třetím Ježíšem je ježíšovské simulakrum. Kdyby se ten pojem už nepoužíval pro něco jiného, byl by pro něj ideálním výrazem "antikrist". Je to bůžek otrokářů, je to ten, který požehnává všechna středověká království, ten co posvěcuje děla a bomby, ten k němuž se modlili conquistadoři, ta věc, která visela nad oltářem na Tortuze (protože správný pirát šest dní loupí, vraždí, znásilňuje ale v neděli jde do kostela).
Je to Ježíš jednající v úplném rozporu s představou literárního Ježíše.
Ježíšovské simulakrum je obludné, protože je prázdné - a dá se jím omluvit cokoli od znásilňování dětí přes upalování obětí, inkvizici, otroctví podporu diktátorů až po žehnání vrahům. Také se to skutečně děje. Když se podíváte na celý středověk, uvidíte boháče a chudáky. Boháči budou na vrcholu zasypáni zlatem a posvěceni stejně pozlacenou církví ve jménu Ježíše. Co bude dovoleno tomuhle zlatému golemovi nebude dovoleno obyčejnému člověku. Je to stejný podvod jako stovky let před tím s jinými bohy a stejný jako v současnosti, když Bůh drží s americkým prezidentem (nebo v trapnější rovině s Markem Bendou a Dominikem Dukou).
Ježíšovské simulakrum se, na rozdíl od toho literárního Ježíše, klaní před kopci zlata a rozhodně nestaví svou "duchovní moc" odděleně od moci světské (jak to předvádí literární Ježíš ve scénce s farizeji a zlatou mincí). Tahle beztvará ježíšovská Empusa je to nejhorší, co křesťanské církve vyplodily, protože obrací pojmy dobro a zlo úplně naruby.
Tak a teď by byla správná otázka proč napadám onu literární postavu a nikoli Ježíše - simulakrum. Víte, problém je v tom, že už samotný evangelický Ježíš má v sobě víc propagandy než kolik bylo kdy na olympiádě anabolik. Od 4 století je totiž křesťanství přímo provázáno s římskou politikou a v podstatě reflektovalo její požadavky. Teprve pod tímto vlivem byla sestavena Bible a vybrána "správná" evangelia, podle nichž představa literárního Ježíše dodnes vypadá. Toho starého člověčího Ježíše z ní už neuděláte, ale zato se z něj živí ono ježíšovské monstrum, které je jinak ze své podstaty nezranitelné.
úterý 12. února 2013
Chvála nepravosti
Obrat nazývaný "No true Scotsman" se řadí mezi logické klamy. Ve skutečnosti ale nejde o klam klasického typu, kdy je o jeho pravdivosti přesvědčen i ten kdo jej vznesl. Patří do té druhé, horší skupiny klamů - je to normální podvod.
Jak takový argument typu nepravý Skot vypadá? Určitě jste ho už někdy potkali:
A: "Žádný Skot si nesladí porridge."
B: "Já ale jsem Skot a sladím si porridge."
A: "Myslel jsem: Žádný pravý Skot..."
Problém s pravými a nepravými Skoty je stejný jako s pravými a nepravými křesťany, buddhisty, ateisty, komunisty, nacisty, muslimy...
Je to trik, jak zároveň jednotlivce započítat do celkového poštu stoupenců, ale přitom se distancovat od toho co dělá a ostatním se to nezdá v souladu s ideály deklarovanými skupinou.
Jeden můj kamarád - muslim dodnes věří že sebevražední atentátníci nejsou skuteční muslimové. V diskusi na FB jsem se nedávno dozvěděl, že všechno co přičítám ke zlu ŘKC ve skutečnosti nespáchali skuteční křesťané...
Používání triku "nepravý Skot" je v případě ideologií zkrátka způsobem, jak si připsat zásluhy, ale nikoli prohřešky.
Nevím, jestli si tito diskutéři všimli, že stejně by mohli argumentovat třeba komunisté v případě vojenské intervence armád Varšavské smlouvy roku 1968.
Poznámka: Přitom by k tomu měli mnohem stejné, ba i lepší, předpoklady než mají křesťané pro dělení na "pravé" a "nepravé" křesťany. Komunisté tehdy opravdu byli rozštěpení na svobodomyslný směr reprezentující Pražské jaro a neostalinistickou masu přicházející z východu.
V této absurditě bychom mohli dojít ještě dále a tvrdit, že 2. světovou válku nevedli skuteční nacisté.
Poznámka: Ani tady bych přitom nemusel být úplným demagogem. Například politika Švédska dodnes obsahuje ideje vycházející z národního socialismu. Přitom tuto zemi právě nepodezíráme z přípravy války, antisemitismu nebo extrémní xenofobie.
Zkrátka přiznávání příslušnosti podle toho zda se to hodí, vnáší do dialogu neřešitelný zmatek a je právem považováno za logický faul. Jenže je tu ještě jeden paradox: "nepravých" je nakonec vždy více než těch "pravých". Vlastně je otázka zda "praví" opravdu existují. A opravdu při tom nezáleží na tom, jestli jde o nepravé komunisty, muslimy, křesťany nebo třeba Skoty.
Naprostá většina lidí (a možná všichni) v jakékoli takové skupině má nějaký znak, který není považován pro skupinu za typický. Pokud tedy dojde na spor, v němž bude právě tomuto znaku připsána extrémní důležitost, budou (alespoň na chvíli) ze skupiny "pravých" vyjmuti. Každému hrozí, že se stane "nepravým", což ale zároveň všechny nutí k dokazování své "pravosti" a obviňování ostatních z "nepravosti".
Přesto velké množství muslimů nikdy nevykoná pouť do Mekky, pije víno a používá technologie které za Mohamedova života nebyly, velká část katolíků používá kondomy, spousta křesťanů cvičí jógu, velké množství lidí zaklínajících se kritickým myšlením v životě věří nějakému pavědeckému nesmyslu. K tomu můžete připočítat i to, že množství různých stoupenců nezná veškeré teze učení, které obhajují. Často naštěstí...
Je to něco jako "stádní porucha" - chceme být součástí skupiny, ale zároveň si chceme nechat něco odlišného, něco svého. Taková odlišnost nás pak ale spojuje s lidmi z jiných skupin, asi jako když se ve skupince kuřáků sejdou před firmou lidé z různých oddělení i platových tříd. Jestli nám něco pomáhá chápat slabosti druhých, jejich starosti a jejich způsob myšlení, pak je to totiž právě naše "nepravost".
Jak takový argument typu nepravý Skot vypadá? Určitě jste ho už někdy potkali:
A: "Žádný Skot si nesladí porridge."
B: "Já ale jsem Skot a sladím si porridge."
A: "Myslel jsem: Žádný pravý Skot..."
Problém s pravými a nepravými Skoty je stejný jako s pravými a nepravými křesťany, buddhisty, ateisty, komunisty, nacisty, muslimy...
Je to trik, jak zároveň jednotlivce započítat do celkového poštu stoupenců, ale přitom se distancovat od toho co dělá a ostatním se to nezdá v souladu s ideály deklarovanými skupinou.
Jeden můj kamarád - muslim dodnes věří že sebevražední atentátníci nejsou skuteční muslimové. V diskusi na FB jsem se nedávno dozvěděl, že všechno co přičítám ke zlu ŘKC ve skutečnosti nespáchali skuteční křesťané...
Používání triku "nepravý Skot" je v případě ideologií zkrátka způsobem, jak si připsat zásluhy, ale nikoli prohřešky.
Nevím, jestli si tito diskutéři všimli, že stejně by mohli argumentovat třeba komunisté v případě vojenské intervence armád Varšavské smlouvy roku 1968.
Poznámka: Přitom by k tomu měli mnohem stejné, ba i lepší, předpoklady než mají křesťané pro dělení na "pravé" a "nepravé" křesťany. Komunisté tehdy opravdu byli rozštěpení na svobodomyslný směr reprezentující Pražské jaro a neostalinistickou masu přicházející z východu.
V této absurditě bychom mohli dojít ještě dále a tvrdit, že 2. světovou válku nevedli skuteční nacisté.
Poznámka: Ani tady bych přitom nemusel být úplným demagogem. Například politika Švédska dodnes obsahuje ideje vycházející z národního socialismu. Přitom tuto zemi právě nepodezíráme z přípravy války, antisemitismu nebo extrémní xenofobie.
Zkrátka přiznávání příslušnosti podle toho zda se to hodí, vnáší do dialogu neřešitelný zmatek a je právem považováno za logický faul. Jenže je tu ještě jeden paradox: "nepravých" je nakonec vždy více než těch "pravých". Vlastně je otázka zda "praví" opravdu existují. A opravdu při tom nezáleží na tom, jestli jde o nepravé komunisty, muslimy, křesťany nebo třeba Skoty.
Naprostá většina lidí (a možná všichni) v jakékoli takové skupině má nějaký znak, který není považován pro skupinu za typický. Pokud tedy dojde na spor, v němž bude právě tomuto znaku připsána extrémní důležitost, budou (alespoň na chvíli) ze skupiny "pravých" vyjmuti. Každému hrozí, že se stane "nepravým", což ale zároveň všechny nutí k dokazování své "pravosti" a obviňování ostatních z "nepravosti".
Přesto velké množství muslimů nikdy nevykoná pouť do Mekky, pije víno a používá technologie které za Mohamedova života nebyly, velká část katolíků používá kondomy, spousta křesťanů cvičí jógu, velké množství lidí zaklínajících se kritickým myšlením v životě věří nějakému pavědeckému nesmyslu. K tomu můžete připočítat i to, že množství různých stoupenců nezná veškeré teze učení, které obhajují. Často naštěstí...
Je to něco jako "stádní porucha" - chceme být součástí skupiny, ale zároveň si chceme nechat něco odlišného, něco svého. Taková odlišnost nás pak ale spojuje s lidmi z jiných skupin, asi jako když se ve skupince kuřáků sejdou před firmou lidé z různých oddělení i platových tříd. Jestli nám něco pomáhá chápat slabosti druhých, jejich starosti a jejich způsob myšlení, pak je to totiž právě naše "nepravost".
pátek 8. února 2013
Tisknutí peněz pomáhá jen finačníkům
Někdy je zjevnou pravdu potřeba prozkoumat, aby člověk zjistil, že tomu tak skutečně je.
Podporu mému tvrzení, že snaha o finanční regulace společnosti jí vlastně moc nepomáhá, tentokrát přichází do profesora Chrise Martina z University of Bath.
Analýzou dopadů kvantitativního uvolňování („tištění peněz") na reálnou ekonomiku došel k závěru, že jediný a navíc přechodný důsledek lze vysledovat v bankovním sektoru.
Scienceworld: Kvantitativní uvolňování pomáhá pouze finančnímu sektoru
Enzmannova archa: Přivolavači nouze
Vidíte a na tohle přitom nemusím být ekonom, je ale pravda, že mezi odhadem působení a analýzou je dost podstatný rozdíl. Problém vidím spíše v tom, že nebyl žádný důvod si myslet, že tisk peněz ekonomiku nastartuje.
Pokud bychom opravdu chtěli řešit fungování ekonomiky například u nás, museli bychom se zaměřit hlavně na stabilizaci a zprůhlednění daňového systému (nejde jen o výši daní ale i o jejich srozumitelnost a předvídatelnost), zvyšování platební morálky a snižování množství případů druhotné platební neschopnosti.
Pokud máte nápad, co by se s tímhle dalo dělat, tak si ho nenechávejte pro sebe. Rozhodně nám ale nepomůže tisk nových peněz.
Podporu mému tvrzení, že snaha o finanční regulace společnosti jí vlastně moc nepomáhá, tentokrát přichází do profesora Chrise Martina z University of Bath.
Analýzou dopadů kvantitativního uvolňování („tištění peněz") na reálnou ekonomiku došel k závěru, že jediný a navíc přechodný důsledek lze vysledovat v bankovním sektoru.
Scienceworld: Kvantitativní uvolňování pomáhá pouze finančnímu sektoru
Enzmannova archa: Přivolavači nouze
Vidíte a na tohle přitom nemusím být ekonom, je ale pravda, že mezi odhadem působení a analýzou je dost podstatný rozdíl. Problém vidím spíše v tom, že nebyl žádný důvod si myslet, že tisk peněz ekonomiku nastartuje.
Pokud bychom opravdu chtěli řešit fungování ekonomiky například u nás, museli bychom se zaměřit hlavně na stabilizaci a zprůhlednění daňového systému (nejde jen o výši daní ale i o jejich srozumitelnost a předvídatelnost), zvyšování platební morálky a snižování množství případů druhotné platební neschopnosti.
Pokud máte nápad, co by se s tímhle dalo dělat, tak si ho nenechávejte pro sebe. Rozhodně nám ale nepomůže tisk nových peněz.
Hrůza z občanské společnosti
Budu citovat jeden známý Klausův výrok, abych na něm demonstroval (nejen) jeho nepochopení podstaty demokracie.
„Občanská společnost je polemikou se svobodnou společností a je povinností každého demokrata ze všech svých sil do konce svých věků proti ní bojovat.“
Červenec 2005 na semináři CEP v Praze
Měl bych říci, že i když jsem se při tomhle výroku zděsil, ve skutečnosti Klaus jen řekl na "plnou hubu" to, co si mnoho politiků myslí. Zaslouží si to malý rozbor.
Klaus, a mnozí další politici, chápou občanskou společnost jako zájmové skupiny lidí, které nejsou dost velké, na to aby mohly působit v politice, ale zároveň chtějí něco politikům vnucovat - vytvářet na ně nátlak. Protože ale nebyly zvoleny ve volbách, jsou (podle nich) nedemokratické, protože na své požadavky nemají nárok.
„Aktivity organizací vytvořených na těchto základech (neziskové organizace) představují nové formy ohrožení lidské svobody, kterou zejména my, kteří jsme prožili komunismus, bereme nesmírně vážně.“
Projev ve Varšavě
Proto chápe petice, demonstrace, stávky, žádosti o referendum, jako bezpředmětné.
Takovým lidem navrhuje, aby si založili vlastní politickou stranu a kandidovali do zákonodárných sborů.
Je to nesmysl. Zájmové skupiny samozřejmě v každé společnosti vznikají. Jedním z typů takových zájmových skupin jsou i politické strany. Většina z takových sdružení ale obecně politické tendence nemá.
Není pravděpodobné, že by někdy v poslanecké sněmovně zasedala Strana na ochranu motýlů vedle Strany pěstitelů melounů a Národní knihovnické strany. Přesto takové skupiny mohou vznášet i politické požadavky.
Ani vysloveně politická zájmová sdružení nemusejí povinně vytvářet kandidátky a je přitom naprosto legitimní, aby přesto požadavky vznášely, například právě formou petic. Většinou se to stává, pokud jde o sdružení nebo hnutí vzniklá na základě několika málo konkrétních požadavků. (Ostatně přesně takto jednali disidenti.) Dokonce je úplně normální aby s politickými požadavky přišel i jednotlivec.
Pokud je takový požadavek podepřen argumenty, případně peticí, měly by se jím zákonodárné sbory zabývat.
Petice, demonstrace ba i stávky jsou legitimní a otevřené postupy, kterými lze úkolovat politiky a vytvářet na ně tlak v rámci demokracie.
Ano, tyto postupy jsou demokratické! Je při nich demonstrována reálná podpora nějakému návrhu nebo požadavku (reálný počet lidí). S takovými skupinami má smysl jednat. Naopak varovné je, pokud politik demonstranty či signatáře petice považuje automaticky za nedemokratické síly. Silná slova jako přirovnání k fašistům nebo komunistům, jen dokládají hloubku jejich nepochopení.
Skutečný politik by se neměl bát do takového dialogu vstoupit, byť s rizikem, že se jeho argumenty ukáží jako slabé.
Kde ale Klaus a další politici ke svému výkladu přišli? Inu není to úplně nezajímavé. Několik teoretiků demokracie skutečně pravidelně varuje před nebezpečím, které představují zájmové skupiny získávající podíl na politickém rozhodování nedemokratickými prostředky.
Těmi "nedemokratickými prostředky" jsou myšleny především úplatky a osobní ekonomické vazby.
Jenže tuhle skupinu politici jaksi přehlížejí, možná je dokonce považují za "užitečné experty". Všimněte si, že nikdo z nich nemluví například o nesmírně silném vlivu římskokatolické církve na naši politiku. V podstatě nic se nedozvíte o vlivu "betonářů", "ochránců" autorských práv nebo skupiny provozovatelů proherních automatů. Přitom vliv těchto skupin je v zákonech jasně vidět.
Tyto skupiny nedemonstrují počtem lidí, které je podporují, ale penězi a styky. To jsou zájmové skupiny skutečně ohrožující demokracii, jenže z nich politici strach nemívají. Dostávají přece od nich peníze.
Zato ze signatářů petic jde hrůza.
Řešení požadavků občanské společnosti totiž představuje práci jen v rámci poslaneckého platu.
„Občanská společnost je polemikou se svobodnou společností a je povinností každého demokrata ze všech svých sil do konce svých věků proti ní bojovat.“
Červenec 2005 na semináři CEP v Praze
Měl bych říci, že i když jsem se při tomhle výroku zděsil, ve skutečnosti Klaus jen řekl na "plnou hubu" to, co si mnoho politiků myslí. Zaslouží si to malý rozbor.
Klaus, a mnozí další politici, chápou občanskou společnost jako zájmové skupiny lidí, které nejsou dost velké, na to aby mohly působit v politice, ale zároveň chtějí něco politikům vnucovat - vytvářet na ně nátlak. Protože ale nebyly zvoleny ve volbách, jsou (podle nich) nedemokratické, protože na své požadavky nemají nárok.
„Aktivity organizací vytvořených na těchto základech (neziskové organizace) představují nové formy ohrožení lidské svobody, kterou zejména my, kteří jsme prožili komunismus, bereme nesmírně vážně.“
Projev ve Varšavě
Proto chápe petice, demonstrace, stávky, žádosti o referendum, jako bezpředmětné.
Takovým lidem navrhuje, aby si založili vlastní politickou stranu a kandidovali do zákonodárných sborů.
Je to nesmysl. Zájmové skupiny samozřejmě v každé společnosti vznikají. Jedním z typů takových zájmových skupin jsou i politické strany. Většina z takových sdružení ale obecně politické tendence nemá.
Není pravděpodobné, že by někdy v poslanecké sněmovně zasedala Strana na ochranu motýlů vedle Strany pěstitelů melounů a Národní knihovnické strany. Přesto takové skupiny mohou vznášet i politické požadavky.
Ani vysloveně politická zájmová sdružení nemusejí povinně vytvářet kandidátky a je přitom naprosto legitimní, aby přesto požadavky vznášely, například právě formou petic. Většinou se to stává, pokud jde o sdružení nebo hnutí vzniklá na základě několika málo konkrétních požadavků. (Ostatně přesně takto jednali disidenti.) Dokonce je úplně normální aby s politickými požadavky přišel i jednotlivec.
Pokud je takový požadavek podepřen argumenty, případně peticí, měly by se jím zákonodárné sbory zabývat.
Petice, demonstrace ba i stávky jsou legitimní a otevřené postupy, kterými lze úkolovat politiky a vytvářet na ně tlak v rámci demokracie.
Ano, tyto postupy jsou demokratické! Je při nich demonstrována reálná podpora nějakému návrhu nebo požadavku (reálný počet lidí). S takovými skupinami má smysl jednat. Naopak varovné je, pokud politik demonstranty či signatáře petice považuje automaticky za nedemokratické síly. Silná slova jako přirovnání k fašistům nebo komunistům, jen dokládají hloubku jejich nepochopení.
Skutečný politik by se neměl bát do takového dialogu vstoupit, byť s rizikem, že se jeho argumenty ukáží jako slabé.
Kde ale Klaus a další politici ke svému výkladu přišli? Inu není to úplně nezajímavé. Několik teoretiků demokracie skutečně pravidelně varuje před nebezpečím, které představují zájmové skupiny získávající podíl na politickém rozhodování nedemokratickými prostředky.
Těmi "nedemokratickými prostředky" jsou myšleny především úplatky a osobní ekonomické vazby.
Jenže tuhle skupinu politici jaksi přehlížejí, možná je dokonce považují za "užitečné experty". Všimněte si, že nikdo z nich nemluví například o nesmírně silném vlivu římskokatolické církve na naši politiku. V podstatě nic se nedozvíte o vlivu "betonářů", "ochránců" autorských práv nebo skupiny provozovatelů proherních automatů. Přitom vliv těchto skupin je v zákonech jasně vidět.
Tyto skupiny nedemonstrují počtem lidí, které je podporují, ale penězi a styky. To jsou zájmové skupiny skutečně ohrožující demokracii, jenže z nich politici strach nemívají. Dostávají přece od nich peníze.
Zato ze signatářů petic jde hrůza.
Řešení požadavků občanské společnosti totiž představuje práci jen v rámci poslaneckého platu.
čtvrtek 7. února 2013
Proč nemohou věřící a ateisté žít v míru?
Proč věřící musejí chápat některé běžné odpovědi ateistů jako osobní útok?
Tato poznámka začala diskusí na stránce OSACR.cz pod článkem Katolický kněz zná skutečné ateisty.
Diskutující s nickem Antitheista si po vcelku nechutném střetnutí s jiným diskutujícím označujícím se jako Protestant povzdechl:
...proč spolu my antitheisté a vy křesťané nemůžeme žít v míru ??? :( Kdy už se poučíte a přestanete hanět lidi za jejich názory ??? Kdy přestanete chtít upalovat své oponenty ??? Vždyť se můžeme všichni milovat :(
- kdy už se vy křeťané naučíte milovat cizí bytosti i s jejich názory?? :( Vždyť snad můžete milovat i lidi, se kterými nesouhlasíte?
Má odpověď byla tak dlouhá, že jsem se rozhodl ji zachovat i ve svém blogu. Jsem totiž přesvědčen, že ateisté sklízejí od věřících nenávist, protože svými názory stojí opravdu vně jejich světa:
Ono to nejde. Křesťané ale i jiní věřící považují dogmata své víry za základ své osobnosti – co je v nich podle nich dobré, pochází z věrouky. I když tedy třeba opravdu chtějí „nenávidět hřích a milovat hříšníka“, nedokáží to. Neumějí si představit svět v němž funguje etika a morálka bez neustálého uplatňování pravidla cukru a biče, bez posmrtného života, bez pojmu „hřích“, bez modlení, bez Boha. Naše schéma myšlení je natolik odlišné, že je irituje už naše prostá existence. Proto se snaží vidět ateisty jako „druhé náboženství“ a ne jako odlišnou sféru pohledů na svět. Proto se pořád ptají, jako kdybychom byli opravdu jen stoupenci jiného náboženství: V co věří ateisté? K čemu se modlí ateisté? Kde berou ateisté morálku? Jak můžete žít bez Boha?
Zkuste na kteroukoli z těch otázek odpovědět a někde se urazí nějaký věřící. Odpověď třeba na tu poslední otázku může znít: „Stejně jako bez panenky Barbie.“ Ta odpověď je pravdivá – jde o něco zbytného, vytvořeného lidmi, co působí dojmem osobnosti, ale když na to mluvíte, tak to neodpovídá a nic to pro vás neudělá. Každé z těch tvrzení je pro věřícího neskutečně bolestivé.
Bůh jako něco, s čím si můžete hrát, ale není to potřeba?
Bůh vytvořený lidmi?
Bůh jako neživá hračka která ve skutečnosti žádnou osobnost nemá?
Bůh který neodpovídá?
Bůh který nikomu nepomůže?
Já je vlastně částečně chápu, ale nemůžu si s nimi tuhle hru hrát – nechci.
Pro úplnost bych měl doplnit i odpovědi na ty ostatní otázky. Tučně u nich uvádím tvrzení, která z nich vyplývají a působí na věřící většinou jako červený hadr na krocana:
V co věří ateisté?
Ateisté, stejně jako jiní lidé věří spoustě věcí. Není to homogenní skupina. Zvláště starší skupiny jako třeba komunisté mohou vykazovat jakýsi druh téměř náboženského chování včetně iracionální víry. U některých by se dalo říci, že snad věří v budoucnost. Další mohou být pověrčiví, nebo věřit v konečné vítězství světové revoluce. U Nových ateistů nehraje víra v jejich pohledu na svět podstatnou roli. Zatímco nenáboženské formy víry, jako třeba přesvědčení nebo důvěra, jsou v jejich životě stejně důležité, jako v životě jiných lidí, víru náboženského typu "faith", čili víru bez důkazů, považují spíše za slabost, nebo chybu.
Oddaná náboženská víra není ctnost ale slabost.
K čemu se modlí ateisté?
Ateisté se zpravidla nemodlí (ve smyslu modlitby k někomu/něčemu), pokud nejsou nuceni okolnostmi modlitbu předstírat. Nevidí v této činnosti žádný smysl. Činnosti nejpodobnější modlitbě, které občas někteří ateisté provozují jsou meditace a záměrná imaginace.
Modlitba je zbytečná
Kde berou ateisté morálku (když ne z Bible nebo jiné "svaté" knihy)?
Překvapivě z podobných zdrojů jako moudřejší věřící. Zdrojem etiky a morálky jsou pro běžného člověka spíše jeho rodiče (svým příkladem), literární a filmové příběhy a jeho rozum (přemýšlení). Naše současná morálka je naštěstí mnohem vyspělejší než ta, kterou nám dává Bible (jak se můžete přesvědčit v mnoha vtipných citacích).
Bible není potřebná pro zachování současné etiky a morálky.
Současná etika je vyspělejší než ta biblická.
Není těžké pochopit tu nenávist.
Tato poznámka začala diskusí na stránce OSACR.cz pod článkem Katolický kněz zná skutečné ateisty.
Diskutující s nickem Antitheista si po vcelku nechutném střetnutí s jiným diskutujícím označujícím se jako Protestant povzdechl:
...proč spolu my antitheisté a vy křesťané nemůžeme žít v míru ??? :( Kdy už se poučíte a přestanete hanět lidi za jejich názory ??? Kdy přestanete chtít upalovat své oponenty ??? Vždyť se můžeme všichni milovat :(
- kdy už se vy křeťané naučíte milovat cizí bytosti i s jejich názory?? :( Vždyť snad můžete milovat i lidi, se kterými nesouhlasíte?
Má odpověď byla tak dlouhá, že jsem se rozhodl ji zachovat i ve svém blogu. Jsem totiž přesvědčen, že ateisté sklízejí od věřících nenávist, protože svými názory stojí opravdu vně jejich světa:
Ono to nejde. Křesťané ale i jiní věřící považují dogmata své víry za základ své osobnosti – co je v nich podle nich dobré, pochází z věrouky. I když tedy třeba opravdu chtějí „nenávidět hřích a milovat hříšníka“, nedokáží to. Neumějí si představit svět v němž funguje etika a morálka bez neustálého uplatňování pravidla cukru a biče, bez posmrtného života, bez pojmu „hřích“, bez modlení, bez Boha. Naše schéma myšlení je natolik odlišné, že je irituje už naše prostá existence. Proto se snaží vidět ateisty jako „druhé náboženství“ a ne jako odlišnou sféru pohledů na svět. Proto se pořád ptají, jako kdybychom byli opravdu jen stoupenci jiného náboženství: V co věří ateisté? K čemu se modlí ateisté? Kde berou ateisté morálku? Jak můžete žít bez Boha?
Zkuste na kteroukoli z těch otázek odpovědět a někde se urazí nějaký věřící. Odpověď třeba na tu poslední otázku může znít: „Stejně jako bez panenky Barbie.“ Ta odpověď je pravdivá – jde o něco zbytného, vytvořeného lidmi, co působí dojmem osobnosti, ale když na to mluvíte, tak to neodpovídá a nic to pro vás neudělá. Každé z těch tvrzení je pro věřícího neskutečně bolestivé.
Bůh jako něco, s čím si můžete hrát, ale není to potřeba?
Bůh vytvořený lidmi?
Bůh jako neživá hračka která ve skutečnosti žádnou osobnost nemá?
Bůh který neodpovídá?
Bůh který nikomu nepomůže?
Já je vlastně částečně chápu, ale nemůžu si s nimi tuhle hru hrát – nechci.
Pro úplnost bych měl doplnit i odpovědi na ty ostatní otázky. Tučně u nich uvádím tvrzení, která z nich vyplývají a působí na věřící většinou jako červený hadr na krocana:
V co věří ateisté?
Ateisté, stejně jako jiní lidé věří spoustě věcí. Není to homogenní skupina. Zvláště starší skupiny jako třeba komunisté mohou vykazovat jakýsi druh téměř náboženského chování včetně iracionální víry. U některých by se dalo říci, že snad věří v budoucnost. Další mohou být pověrčiví, nebo věřit v konečné vítězství světové revoluce. U Nových ateistů nehraje víra v jejich pohledu na svět podstatnou roli. Zatímco nenáboženské formy víry, jako třeba přesvědčení nebo důvěra, jsou v jejich životě stejně důležité, jako v životě jiných lidí, víru náboženského typu "faith", čili víru bez důkazů, považují spíše za slabost, nebo chybu.
Oddaná náboženská víra není ctnost ale slabost.
K čemu se modlí ateisté?
Ateisté se zpravidla nemodlí (ve smyslu modlitby k někomu/něčemu), pokud nejsou nuceni okolnostmi modlitbu předstírat. Nevidí v této činnosti žádný smysl. Činnosti nejpodobnější modlitbě, které občas někteří ateisté provozují jsou meditace a záměrná imaginace.
Modlitba je zbytečná
Kde berou ateisté morálku (když ne z Bible nebo jiné "svaté" knihy)?
Překvapivě z podobných zdrojů jako moudřejší věřící. Zdrojem etiky a morálky jsou pro běžného člověka spíše jeho rodiče (svým příkladem), literární a filmové příběhy a jeho rozum (přemýšlení). Naše současná morálka je naštěstí mnohem vyspělejší než ta, kterou nám dává Bible (jak se můžete přesvědčit v mnoha vtipných citacích).
Bible není potřebná pro zachování současné etiky a morálky.
Současná etika je vyspělejší než ta biblická.
Není těžké pochopit tu nenávist.
středa 6. února 2013
LIDEM v termoklimě
Termoklima je rozhraní vodních vrstev s různou teplotou a tedy i hustotou. Když batyskaf nebo potápěč narazí na termoklimu, jeho sestup se zpomalí nebo i zastaví. Drobní živočichové se někdy vznášejí na hranici termoklimy aniž by klesali nebo stoupali. Něco takového se právě děje na naší politické scéně.
Možná vám také neušlo, že se nově vyvolený prezident Zeman ještě dlouho před svou inaugurací opřel do strany LIDEM Karoliny Peake. Doslova řekl:
"Stranu LIDEM nikdo ve svobodných volbách nevolil," (Blesk)
„Je-li vláda držena stranou, která nevzešla ze svobodných voleb, nikdo ji nevolil a je vlastně tvořena přeběhlíky z Věcí veřejných, bylo by na místě, aby byly předčasné volby a aby se do parlamentu dostaly ty strany, které mají aspoň pětiprocentní důvěru občanů,“ (Parlamentní listy)
Karolina Peake mu na to odpověděla odkazem na mandát poslance.
"Říkal, že strana LIDEM nemá žádný mandát, že jsme odešli ze zvolené politické strany. To je sice pravda, nicméně volný mandát poslance je dán naší ústavou," (Česká televize)
V jistém smyslu tenhle spor pěkně ukazuje dvojkabátnost naší politiky. Oficiálně volíme jednotlivé poslance, tváříme se tedy jako kdybychom volili i do poslanecké sněmovny většinovým způsobem. Ve skutečnosti ale volíme strany (poměrným systémem) a mandáty se přepočítávají podle počtu hlasů.
Je vcelku nepravděpodobné, že by se Karolina Peake dostala do politiky sama bez skrývání ve Věcech veřejných, stejně jako by se asi těžko dostal zpět ke korytu Kalousek, kdyby nebyl maskován stranou TOP 09. O tom, jaké šance na zvolení by asi měli někteří jiní, jako třeba Marek Benda nebo Kateřina Jacques, můžete chvíli meditovat.
Ostatně myslím, že ze současné poslanecké sněmovny by asi většina poslanců dostatečný počet hlasů nenasbírala, bez ohledu na partaje. Oficiálně se ovšem všichni tváří, jako kdyby opravdu ty hlasy přišly přímo jim.
Otázka tedy je, co vlastně ty naše volby jsou? Volíme strany nebo osobnosti?
Pokud volíme osobnosti, jak to, že máme v poslanecké sněmovně i ve vládě lidi, kteří by nebyli schopni obstát jako nezávislí kandidáti? A pokud volíme strany, jak to že je najednou nejen v poslanecké sněmovně ale i ve vládě strana, kterou nikdo nevolil?
Podle poměrného volebního ani většinového systému by se tohle vlastně nemělo stát. Přesto se to stalo.
Odpovídat bych ani nemusel - je to polovičatost. Jenže taková, jakou vlastně nikdo změnit nechce.
Pohnout se na jednu nebo na druhou stranu je pro všechny problematické. Více partokracie by znamenalo příliš viditelné narušení demokratických principů a posunulo by nás ještě více k době reálného socialismu, kdy totalitní partokracie opravdu fungovala.
Udělat úkrok k většinovému systému a přijmout prvky přímé demokracie se samozřejmě politické strany štítí. Pro jednotlivé politiky by to znamenalo větší zranitelnost a omezení možnosti skrývat se za politické strany. Velké politické strany by ztratily část svých výhod a malé politické strany se bojí o svá křesla, protože ve většinovém volebním systému mnoho hlasů propadá.
Navíc by to samo o sobě nemuselo znamenat ani více demokracie, pokud by zároveň nebyly nastaveny další zpětnovazebné mechanismy. Kdyby ovšem takové mechanismy existovaly, padla by tahle vláda už dávno. (Jestli by to bylo nebo nebylo k něčemu dobré je na delší zamyšlení.) Ani prvky přímé demokracie tedy vítány nejsou.
Proto tu máme "cosi" - je to trochu demokratické, ale ne moc, má to něco podle poměrného volebního systému a trochu něco z většinového volebního systému. Na rozhraní těch dvou substancí se pak nehybně vznáší strana LIDEM.
Možná vám také neušlo, že se nově vyvolený prezident Zeman ještě dlouho před svou inaugurací opřel do strany LIDEM Karoliny Peake. Doslova řekl:
"Stranu LIDEM nikdo ve svobodných volbách nevolil," (Blesk)
„Je-li vláda držena stranou, která nevzešla ze svobodných voleb, nikdo ji nevolil a je vlastně tvořena přeběhlíky z Věcí veřejných, bylo by na místě, aby byly předčasné volby a aby se do parlamentu dostaly ty strany, které mají aspoň pětiprocentní důvěru občanů,“ (Parlamentní listy)
Karolina Peake mu na to odpověděla odkazem na mandát poslance.
"Říkal, že strana LIDEM nemá žádný mandát, že jsme odešli ze zvolené politické strany. To je sice pravda, nicméně volný mandát poslance je dán naší ústavou," (Česká televize)
V jistém smyslu tenhle spor pěkně ukazuje dvojkabátnost naší politiky. Oficiálně volíme jednotlivé poslance, tváříme se tedy jako kdybychom volili i do poslanecké sněmovny většinovým způsobem. Ve skutečnosti ale volíme strany (poměrným systémem) a mandáty se přepočítávají podle počtu hlasů.
Je vcelku nepravděpodobné, že by se Karolina Peake dostala do politiky sama bez skrývání ve Věcech veřejných, stejně jako by se asi těžko dostal zpět ke korytu Kalousek, kdyby nebyl maskován stranou TOP 09. O tom, jaké šance na zvolení by asi měli někteří jiní, jako třeba Marek Benda nebo Kateřina Jacques, můžete chvíli meditovat.
Ostatně myslím, že ze současné poslanecké sněmovny by asi většina poslanců dostatečný počet hlasů nenasbírala, bez ohledu na partaje. Oficiálně se ovšem všichni tváří, jako kdyby opravdu ty hlasy přišly přímo jim.
Otázka tedy je, co vlastně ty naše volby jsou? Volíme strany nebo osobnosti?
Pokud volíme osobnosti, jak to, že máme v poslanecké sněmovně i ve vládě lidi, kteří by nebyli schopni obstát jako nezávislí kandidáti? A pokud volíme strany, jak to že je najednou nejen v poslanecké sněmovně ale i ve vládě strana, kterou nikdo nevolil?
Podle poměrného volebního ani většinového systému by se tohle vlastně nemělo stát. Přesto se to stalo.
Odpovídat bych ani nemusel - je to polovičatost. Jenže taková, jakou vlastně nikdo změnit nechce.
Pohnout se na jednu nebo na druhou stranu je pro všechny problematické. Více partokracie by znamenalo příliš viditelné narušení demokratických principů a posunulo by nás ještě více k době reálného socialismu, kdy totalitní partokracie opravdu fungovala.
Udělat úkrok k většinovému systému a přijmout prvky přímé demokracie se samozřejmě politické strany štítí. Pro jednotlivé politiky by to znamenalo větší zranitelnost a omezení možnosti skrývat se za politické strany. Velké politické strany by ztratily část svých výhod a malé politické strany se bojí o svá křesla, protože ve většinovém volebním systému mnoho hlasů propadá.
Navíc by to samo o sobě nemuselo znamenat ani více demokracie, pokud by zároveň nebyly nastaveny další zpětnovazebné mechanismy. Kdyby ovšem takové mechanismy existovaly, padla by tahle vláda už dávno. (Jestli by to bylo nebo nebylo k něčemu dobré je na delší zamyšlení.) Ani prvky přímé demokracie tedy vítány nejsou.
Proto tu máme "cosi" - je to trochu demokratické, ale ne moc, má to něco podle poměrného volebního systému a trochu něco z většinového volebního systému. Na rozhraní těch dvou substancí se pak nehybně vznáší strana LIDEM.
úterý 5. února 2013
100 dní pro nového prezidenta
Vždycky jsem říkal, že Václav Klaus není můj prezident. Nebyl jím prostě proto, že nebyl zvolen lidmi ale podivnými finančními machinacemi v pozadí politiky, výhrůžkami a vydíráním.
K iniciativě která se stejně staví proti Miloši Zemanovi jsem ale mnohem zdrženlivější. Především si ho za prezidenta opravdu vybrala zhruba čtvrtina národa. Není to zástupce dvou set podplacených (či vydíraných) funkcionářů, ale přinejmenším 2 717 405 lidí.
K demokracii patří také schopnost přijmout výsledky demokratických rozhodnutí. Na tom demokracie stojí i umírá. Hlasujeme proto, abychom spolu nemuseli vést pouliční války a pokud přesto po hlasování některá strana po takovém boji touží, nebo k němu směřuje tím, že odmítá uznat výsledky volby, pak není demokratická. Takové volby samozřejmě známe, ale jsou typické spíše pro africké režimy. Nechceme-li klesnout na jejich úroveň, měli bychom hlasování respektovat.
Proto mi připadají placky s nápisy "Miloš Zeman není můj prezident" jako něco nepatřičného. Zatímco Václav Klaus si je zasloužil už svojí volbou, on (Zeman) ještě nic tak zlého (prokazatelně) ve své volbě ani funkci nespáchal. Dokonce i omílaná "podpásová" kampaň byla ve skutečnosti ze strany zemanovců mírnější než to, na co jsme zvyklí ve volbách do poslanecké sněmovny. Zeman rozhodně nebyl můj favorit a jsem připraven jej kritizovat, ale až za to, co v této funkci udělá, ne za to, že tam je.
To samozřejmě neznamená, že by Miloš Zeman automaticky měl být dobrým prezidentem, ale ani jej to nediskvalifikuje. Posledních deset let se v politice spíše nevyskytoval (ač snaha byla). Za deset let se člověk změní, možná neplánovaně, ale změní. A protože Zeman vstupuje do nové funkce, může ji také pojmout různými způsoby.
Faktem je, že první kroky, které Miloš Zeman udělal po svém zvolení jsou spíše v rozporu s očekáváním, že bude pokračovatelem Klause jinými prostředky. Jeho prohlášeními i kroky jsem byl překvapen nejen já, ale i známý "vlnař" Karel Janeček. Také on se přiklání k názoru, že si Miloš Zeman těch sto dní hájení zaslouží, přinejmenším za to, že vyjádřil ochotu spolupracovat s Nadačním fondem proti korupci.
Uvidíme, jak váženě to myslel.
K iniciativě která se stejně staví proti Miloši Zemanovi jsem ale mnohem zdrženlivější. Především si ho za prezidenta opravdu vybrala zhruba čtvrtina národa. Není to zástupce dvou set podplacených (či vydíraných) funkcionářů, ale přinejmenším 2 717 405 lidí.
K demokracii patří také schopnost přijmout výsledky demokratických rozhodnutí. Na tom demokracie stojí i umírá. Hlasujeme proto, abychom spolu nemuseli vést pouliční války a pokud přesto po hlasování některá strana po takovém boji touží, nebo k němu směřuje tím, že odmítá uznat výsledky volby, pak není demokratická. Takové volby samozřejmě známe, ale jsou typické spíše pro africké režimy. Nechceme-li klesnout na jejich úroveň, měli bychom hlasování respektovat.
Proto mi připadají placky s nápisy "Miloš Zeman není můj prezident" jako něco nepatřičného. Zatímco Václav Klaus si je zasloužil už svojí volbou, on (Zeman) ještě nic tak zlého (prokazatelně) ve své volbě ani funkci nespáchal. Dokonce i omílaná "podpásová" kampaň byla ve skutečnosti ze strany zemanovců mírnější než to, na co jsme zvyklí ve volbách do poslanecké sněmovny. Zeman rozhodně nebyl můj favorit a jsem připraven jej kritizovat, ale až za to, co v této funkci udělá, ne za to, že tam je.
To samozřejmě neznamená, že by Miloš Zeman automaticky měl být dobrým prezidentem, ale ani jej to nediskvalifikuje. Posledních deset let se v politice spíše nevyskytoval (ač snaha byla). Za deset let se člověk změní, možná neplánovaně, ale změní. A protože Zeman vstupuje do nové funkce, může ji také pojmout různými způsoby.
Faktem je, že první kroky, které Miloš Zeman udělal po svém zvolení jsou spíše v rozporu s očekáváním, že bude pokračovatelem Klause jinými prostředky. Jeho prohlášeními i kroky jsem byl překvapen nejen já, ale i známý "vlnař" Karel Janeček. Také on se přiklání k názoru, že si Miloš Zeman těch sto dní hájení zaslouží, přinejmenším za to, že vyjádřil ochotu spolupracovat s Nadačním fondem proti korupci.
Uvidíme, jak váženě to myslel.
pondělí 4. února 2013
Odstraněný příspěvek
Na tomto místě byl příspěvek o jisté stránce, která jen tak bez optání a odkazu kopírovala můj blog. Vzhledem k tomu, že autoři stránky na mou výzvu kopie článků odstranili, není nadále důvod, abych si stěžoval a příspěvek jsem skryl. Sdílím názor, který doufám chápete, že nemá smysl podobné spory konzervovat na věky.
Budiž to však varováním těm, které napadne něco podobného. Pokud budete chtít některý z mých článků kopírovat, stačí mi napsat a domluvit se.
Budiž to však varováním těm, které napadne něco podobného. Pokud budete chtít některý z mých článků kopírovat, stačí mi napsat a domluvit se.