Hrůza z občanské společnosti

Budu citovat jeden známý Klausův výrok, abych na něm demonstroval (nejen) jeho nepochopení podstaty demokracie.

„Občanská společnost je polemikou se svobodnou společností a je povinností každého demokrata ze všech svých sil do konce svých věků proti ní bojovat.“
Červenec 2005 na semináři CEP v Praze

Měl bych říci, že i když jsem se při tomhle výroku zděsil, ve skutečnosti Klaus jen řekl na "plnou hubu" to, co si mnoho politiků myslí. Zaslouží si to malý rozbor.

Klaus, a mnozí další politici, chápou občanskou společnost jako zájmové skupiny lidí, které nejsou dost velké, na to aby mohly působit v politice, ale zároveň chtějí něco politikům vnucovat - vytvářet na ně nátlak. Protože ale nebyly zvoleny ve volbách, jsou (podle nich) nedemokratické, protože na své požadavky nemají nárok.

„Aktivity organizací vytvořených na těchto základech (neziskové organizace) představují nové formy ohrožení lidské svobody, kterou zejména my, kteří jsme prožili komunismus, bereme nesmírně vážně.“
Projev ve Varšavě

Proto chápe petice, demonstrace, stávky, žádosti o referendum, jako bezpředmětné.
Takovým lidem navrhuje, aby si založili vlastní politickou stranu a kandidovali do zákonodárných sborů.

Je to nesmysl. Zájmové skupiny samozřejmě v každé společnosti vznikají. Jedním z typů takových zájmových skupin jsou i politické strany. Většina z takových sdružení ale obecně politické tendence nemá.

Není pravděpodobné, že by někdy v poslanecké sněmovně zasedala Strana na ochranu motýlů vedle Strany pěstitelů melounů a Národní knihovnické strany. Přesto takové skupiny mohou vznášet i politické požadavky.
Ani vysloveně politická zájmová sdružení nemusejí povinně vytvářet kandidátky a je přitom naprosto legitimní, aby přesto požadavky vznášely, například právě formou petic. Většinou se to stává, pokud jde o sdružení nebo hnutí vzniklá na základě několika málo konkrétních požadavků. (Ostatně přesně takto jednali disidenti.) Dokonce je úplně normální aby s politickými požadavky přišel i jednotlivec.

Pokud je takový požadavek podepřen argumenty, případně peticí, měly by se jím zákonodárné sbory zabývat.

Petice, demonstrace ba i stávky jsou legitimní a otevřené postupy, kterými lze úkolovat politiky a vytvářet na ně tlak v rámci demokracie. 

Ano, tyto postupy jsou demokratické! Je při nich demonstrována reálná podpora nějakému návrhu nebo požadavku (reálný počet lidí). S takovými skupinami má smysl jednat. Naopak varovné je, pokud politik demonstranty či signatáře petice považuje automaticky za nedemokratické síly. Silná slova jako přirovnání k fašistům nebo komunistům, jen dokládají hloubku jejich nepochopení.

Skutečný politik by se neměl bát do takového dialogu vstoupit, byť s rizikem, že se jeho argumenty ukáží jako slabé.

Kde ale Klaus a další politici ke svému výkladu přišli? Inu není to úplně nezajímavé. Několik teoretiků demokracie skutečně pravidelně varuje před nebezpečím, které představují zájmové skupiny získávající podíl na politickém rozhodování nedemokratickými prostředky.

Těmi "nedemokratickými prostředky" jsou myšleny především úplatky a osobní ekonomické vazby.

Jenže tuhle skupinu politici jaksi přehlížejí, možná je dokonce považují za "užitečné experty". Všimněte si, že nikdo z nich nemluví například o nesmírně silném vlivu římskokatolické církve na naši politiku. V podstatě nic se nedozvíte o vlivu "betonářů", "ochránců" autorských práv nebo skupiny provozovatelů proherních automatů. Přitom vliv těchto skupin je v zákonech jasně vidět.

Tyto skupiny nedemonstrují počtem lidí, které je podporují, ale penězi a styky. To jsou zájmové skupiny skutečně ohrožující demokracii, jenže z nich politici strach nemívají. Dostávají přece od nich peníze.

Zato ze signatářů petic jde hrůza.

Řešení požadavků občanské společnosti totiž představuje práci jen v rámci poslaneckého platu.