Manifest politického ateisty

Pokud jde o politiku, jsem nevěřící.

Trochu to vysvětlím.

Kdysi jsem četl takový vtípek, vlastně spíše krátký rozhovor:

Jsi věřící?

Ne myslící.

Tohle téměřhaiku má v sobě jistý půvab, který bohužel část lidí prostě neocení. Říká, že myšlení a víra jsou prostě dvě různé věci. Já ale teď nechci mluvit o náboženství, nýbrž o kvazináboženství. Chci mluvit o politických vírách.

Také jsem totiž dostal podobnou otázku:

Jsi pravičák nebo levičák?

Je to samozřejmě falešné dilema.

Správná odpověď by v mém případě byla asi stejná: Ani jedno, já jsem myslící.

Jsou nám tu předkládány dva okruhy teorií, které kdysi dávno někdo vymyslel. Od té doby je ale lidé jen zastávají. Jistě, máme tu liberály, neoliberály, socialisty, anarchisty, komunisty, demokraty, nacisty, konzervativisty, republikány a kdo ví co ještě.

Bez ohledu na to jak spolu bojují nebo se párují, však žádný z nich svoje postupy neověřuje a neupravuje podle následků předchozích opatření. Stoupenci politických stran prožívají své politické přesvědčení jednoznačně jako náboženství. Rozhodně ho nepovažují za vědeckou teorii.

Paradox je, že je to vlastně jen jediná teorie – politické spektrum.

To spektrum přitom vůbec není barevné. Má jen dvě barvy – pravou a levou – jako kdybychom dokázali vystačit jen s názory, které se vejdou na tuhle úsečku.

Přitom jsme se už dávno mohli poučit z historie!

Pokud bychom chtěli pochopit, proč se reálný socialismus, nacismus a fašismus vyvíjely tak jak se vyvíjely, musíme nejprve připustit, že svou kvazináboženskou podobu prostě přejaly z politiky.

Tohle zjištění je ale tragické, protože znamená, že se jakákoli politická teorie, ve chvíli výrazné převahy strany která jí prosazuje, stane politickou teologií. V tom současná ODS, ČSSD ani další strany nejsou lepší než KSSS nebo NSDAP.

Náš politický systém je tak nastaven a s uctívači počítá.

I když se politické víry maskují jako nové názory, jejich dogmatičnost zůstává stejná.

Nemá smysl svrhávat tuto ani jinou vládu, nemá cenu dělat jakoukoli reformu státní správy nebo voleb, pokud namísto vyznávání nezačneme myslet.

Teprve až se to stane (pokud se to stane), můžeme si položit otázky:

K čemu nám má sloužit stát?

a

Jak toho dosáhneme?

Srovnání dvou světonázorů

Tato tabulka vznikla jako reakce na článek Ondřeje Horáka. Namísto označení "darwinismus" či "ateistické myšlení" používám označení kritické myšlení, protože to je princip, který v současnosti nutně vede k ateistickým postojům i k uznání teorie evoluce.
Ostatně principy tohoto myšlení formulovali lidé, kteří věřící byli (v té době ani neměli na vybranou) a museli se nějak vyrovnat s dobovými rozpory.
Mimochodem ta tabulka, není přesná. Naopak je velmi zjednodušující. Některé body se vztahují jen na současná monoteistická náboženství. Přesto si myslím, že je zajímavá. Jednak je zřejmé, že i k vědeckým teoriím můžete přistupovat naprosto nábožensky, ale pokud k náboženským tvrzením přistoupíte s vědeckým přístupem, rozložíte je.
Zajímavé je že věřící člověk nutně nemusí vždy postupovat podle náboženského schématu, protože je pro něj samozřejmé, že dvě vzájemně se vylučující tvrzení přijímá jako stejně pravdivé.

Za neméně zajímavé považuji to, že náboženství staví na jakémsi schizoidním dilematu. Je založeno na emocích, ale jejich silnější prožívání vyvolává tak, že běžné radosti považuje za hřích, tedy že jimi vytváří pocit viny. Na druhou stranu ačkoli je "vědecký" či lépe kritický (ateistický) přístup založený na "chladném" rozumu, jeho vztah ke světu, prožitkům i k emocím je převážně vstřícný.

Hořící Londýn - pokus o pochopení

Několik posledních dní vypadala Velká Británie, jako kdyby na ní zase dopadaly rakety V-2. Výbuchy požáry, zničené domy a navíc rabování. Britská vláda, policie i veřejnost ztratila několik dní, než dokázala pořádně zareagovat,
pravděpodobně kvůli šoku z toho že se něco takového děje a taky kvůli neschopnosti pochopit proč se to děje.
Zjevně tím byla zaskočena i naše média.
Následující řádky budou proto mým pokusem o pochopení.
Především Londýn není Island!
Není to projev islamismu, rasismu ani snaha o změnu společenského zřízení.
(Což ovšem neznamená, že se situaci někdo podobně nepokusí zneužít.)
Nešlo tady o útok na vládu s připravenými požadavky. Dokonce, kdybych se zeptal těch lidí, asi by ani neuměli říci, co vlastně chtějí, protože jako skupina nechtějí nic.
Domnívám se, že klíč k tomu, co se děje je v sousloví, které většině našich lidí mnoho neříká - sociální vyloučení.
Na to abyste byli sociálně vyloučení totiž paradoxně nepotřebujete být bezdomovci, mít hlad a jako oblečení jen smradlavé hadry. Můžete mít optimální množství jídla, jednoduchý byt, podporu v nezaměstnanosti...
Stačí když ale máte také jistotu, že to nikdy nebude jinak.
Máte svůj kotec, svoje standardní krmivo, svůj příděl peněz ale nic neznamenáte. Nepostupujete ani nepadáte v hierarchii, v ničem se nezdokonalujete.Jen cítíte že jste závislí. Od chvíle kdy vyjdete základní školu si můžete klidně sednout a třeba celý život čekat jen na smrt.
Města jako Londýn (nebo Praha) mají dokonce celé čtvrti, které v podstatě člověku znemožňují něco dělat doma. Jsou postavené právě tak, aby v bytech jen někdo přespal, odešel do práce a vrátil se z ní na večeři. Představte si ale chvíli, kdy o práci přijdete a namísto výplaty začnete dostávat sociální dávky.
Pokud nejste geniální matematici, šachisté nebo hráči počítačových her, budete se v takovém bytě cítit jako v kleci. Vše co by dělalo třeba jen trochu hluku, je v nich nepřípustné. Vyjet odtud na dovolenou není možné - na to vám dávky nestačí, ale práce kde byste si vydělali víc prostě není.
Je to hrozná představa, že takhle bude vypadat celý váš život.
Pokud nejde být kusem oficiální společnosti ještě pořád může člověk patřit k té neoficiální.
Gang je dobrý! Protože být členem gangu znamená být členem alespoň nějaké společnosti. Můžete v něm povýšit, získávat výhody nebo něčí přízeň. Můžete se bavit s ostatními z gangu a občas můžete přestoupit pravidla, která tak nenávidíte.
Sídliště nebo čtvrť plná nalinkovaných nudných životů je jako výbušnina. Líheň gangů a rebelů bez příčiny.
Když vypuklo rabování Londýna, kradli lidé z obchodů symboly úspěchu - obří plazmové televize, peníze, značkové oblečení...
Nebude to trvat dlouho a zjistí, že plazmová televize s úhlopříčkou přes metr do nich bude dál hustit tytéž politické bláboly, stejné reklamy na značky  a symboly úspěchu, jako jejich původní laciná obrazovka.
Protože jim ale ten výbuch vzteku nakrátko přinesl úlevu, udělají to znovu.
Příště ukradnou něco jiného, ale jinak to budou stejné symboly bohatství a nadřazenosti, jako letos.
Praze zatím nehrozí podobný výbuch, ale problém který se hromadí pod povrchem je stejný.
Naším problémem nejsou věci ale vztahy.
Rozbíjení společenského života, sešněrovávání pravidly která chrání člověka před ním samotným, prostě celá ta sebeparalizující schopnost společnosti nakonec vždycky vede k explozi.

Pochod sufražetů

Dva hradní náfukové se nedávno pohoršili nad jakýmsi pochodem homosexuálů.
(promiňte, ale název téhle akce jsem zapomněl)
Jeden z nich prohlásil homosexuály za devianty, druhý se ho zastal s tím, že chystaný pochod není projevem homosexuality ale homosexialismu. (Mimochodem toto slovo stejně jako humanrightismus v žádném slovníku nenajdete a automatické korektury v něm správně poznají chybu.)
Přiznávám, že já sám nemám tyto pochody rád – připadají mi dost nevkusné. Na druhou stranu ale nějak chápu jejich smysl.
Nejprve bych se ale vrátil k označení „deviace“. To je nesmírně zajímavý pojem, protože zároveň říká, že existuje nějaká norma od které se lze odchýlit. Ona ta norma skutečně existuje, jenže je spíš jakousi množinou „přípustného chování“. Homosexuálové v podstatě demonstrují za to aby jejich chování bylo do téhle skupiny zahrnuto.
V tom je dost chápu. Každý z nás, kteří děláme v životě něco, čím se odlišujeme od jakéhosi „průměrného chování“, jsme vlastně z takového normalizovaného pohledu devianti.
Pravda, ne vždy sexuální, ale čím si vlastně sexuální chování takovou výjimečnost zasloužilo?
Kolem sebe mám podivíny všeho druhu. Většina z nich je z obecného pohledu divná a rozhodně ne standardní. Mezi mými známými najdete spisovatele, který si doma uctívá bůžky odněkud z Karibiku, pohlednou slečnu, která zažívá pocit uvolnění, když jí do těla zabodnou velké nerezové háky a pověsí ji za ně, homosexuála, který nesnáší slova jako „božínku“, malířem který maloval vlastním tělem tak dlouho, až se přiotrávil kobaltem, historika, který se vyhýbá mobilním telefonům, mladou paní kterou na mužích nejvíce vzrušují dlouhé vlasy (takže se mě to netýká), cizince, kteří se snaží stát Čechy a Čechy kteří se snaží stát Indy, Indiány a Japonci, mongolského abstinenta a samozřejmě rastafariány, vegetariány, básníky, entomofágy, rockery, steampunkery a vůbec členy všemožných subkultur. Lidi, kteří se údajně milují příliš často a ty kteří se milují příliš zřídka. Lidi, kteří říkají to co se neříká a vědí to co jiný člověk neví.
Bez ohledu na to, jaký si od kterého z nich udržuji nebo neudržuji odstup se jejich sebebizarnější chování podle mě vejde do označení „normální“.
(Na rozdíl od žen, které milují násilníky, násilníků, zlodějů, podvodníků a mocipánů bez vkusu, nikomu neubližují)
Kupodivu nejzajímavější z těhle skupin se lidem zdají ti, na kterých většinou jejich odlišnost běžně ani nepoznáte – muži, kteří si berou do postele jiné muže a ženy, které spí s jinými ženami. Dokonce mají snahu tuhle „deviaci“ léčit!
Zkuste si to představit jinak – představte si, že byste přišli za kýmkoli z těch které jsem uvedl a řekli mu: když budeš brát pravidelně tuhle tabletu, nebudeš ujíždět na exotických kultech, nebude ti vlastní strach a bolest působit vzrušení, nebudou tě přitahovat vlasaté fetiše, budeš chtít být tím, čím ses narodil, nebudeš mít potřebu patřit k nějaké subkultuře...
Kolik z nich by si ty pilulky vzalo?
Tak proč si myslíte, že by to chtěli udělat právě homosexuálové?

Já však tady paradoxně nehájím práva homosexuálů, ale právo na odlišnost. Zvláště na odlišnost od toho co si jako „normální“ představují pan Hájek a pan Klaus.
(Jejich představivost mě děsí vlastně už od doby, kdy jsem zjistil, že jídla a sportovní potřeby mají politickou příslušnost.)
To proti čemu se tak důrazně ohradili, se totiž nijak zásadně neliší od pochodů sufražetek – je to stejně ukřičené, stejně nevkusné ale také stejně potřebné. Ostatně doložili to svým chováním právě dva zmínění pánové.



http://www.viceland.com/blogs/cs/2010/10/18/serem-na-modu-cast-1/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Sufra%C5%BEetky

Lovci talentů kde jste?

Na začátek tohoto zamyšlení vám uvedu dva příklady mých otřesných hudebních zážitků.
Někdy před více než deseti lety se jeden můj tehdejší kamarád loučil se svobodou, neb měl vstoupiti do svazku manželského. I rozhodl se za tím účelem pořídit si pořádnou opici s námi - kamarády z mokré čtvrti.
Při tom nočním tahu po městě jsme zapadli do dost podezřele vypadající diskotéky, kde jsem zažil strašlivý esteticko-hudební šok. Nahoře u stropu se otáčela rozměrná diskokoule a na pod ní parketu se svíjelo několik čtyřicátníků do rytmu písně Michala Davida - Dívka s plíšky, což je muzika zvláště vhodná snad jen pro mrtvýho koně bez mozku.
Pohled a poslech se mísily v tak odporný a přitom kompaktní celek, že jsem musel chvíli zhluboka dýchat, abych se z toho vzpamatoval.
Druhou, spíše komickou epizodou je výstup Heleny Vondráčkové, vysvětlující, že její zpěv je národní poklad a rádia ji poškozují tím, že její "hity" nehrají dostatečně často. Reakce lidí na FB k tomuto prohlášení byla přiměřená:
"Chovejme se k ní jako k pokladu - dejme ji do truhly a zakopejme ji na nějakém tajném místě."
Paradoxně nechápu, jak je vůbec možné, že se všechny tyhle odrhovačky ještě hrají v takovém množství a to jak v rádiích, tak v televizi. Ano i já, klasický hudební konzument, neschopný si zapamatovat i název písničky či kapely, která se mi líbí, nemohu přehlédnout, že rádia hrají jako flašinet stále to samé.
Lidé, které slyším naříkat, že naše republika nemá žádné současné hudební hvězdy by se měli spíše zamyslet nad tím, proč je nemáme.

Třeba proto, že naprostá většina hudebních "celebrit" je strašlivě stará.

Lucii Bílé je 45 let,
Zuzaně Vondráčkové je 64let,
Michalu Davidovi 51let
Ondřej Hejma 60let
Karel Gott 72 let
Robert Kodym 44let
David Koller 51 let

kapelu Divokej Bill hrají rádia 12 let
Mňága a Žďorp vznikla před 28 lety a v éteru je 20 let
Wanastowi Vjecy hrají v rádiích 20 let
Kabát hraje 28 let a v rádiích je 20 let
kapele Kryštof je 17 let
kapele Lucie 23 let


A když se náhodou objeví na scéně nějaký mladý zpěvák, tak je to buď projekt hudebních starců (jako Lucie Bílá nebo kapela Lunetik, Black Milk, Holki), nebo jejich potomek (Lucie Vondráčková).
Dostat se "na vrchol", může znamenat dostat se hudebně dospodu, jako v případech vítězů soutěže Česko-Slovenská Superstar, který je nakonec "odměněn" starostlivostí "ostřílených kozáků", jež mu složí a otextují několik "zaručených hitů" (viz případ Aneta Langerová a strašlivý hit Hříšná těla, křídla motýlí na melodii Ententýky dva špalíky...).

Já samozřejmě nejsem blázen a nestřílel bych rockery po dosažení třicítky ani bych sedmdesátníkům nezakazoval zpívat, ale věřit tomu že tihle lidé jsou hvězdy a mohou se stát hudebními idoly je prostě nesmysl. A to i v případě, že jim to opravdu stále zpívá.
Samozřejmě, dějí se i podivnější věci, ale některé věci jsou prostě málo pravděpodobné (asi jako že Osvaldová ještě někdy napíše dobrý text) a některé naprosto nepravděpodobné (jako to, že by někdo z poroty televizních talentových soutěží dokázal zazpívat lépe, než kdokoli z finálové skupiny).
Také vím, že firmy budou dál vyrábět hudební prefabrikáty typu Lunetic. Prostě proto, že se to vyplácí.
Jenže na to aby mohly takové věci existovat, by také měly mít svůj protipól v přirozeně vzniklých kapelách, zpěvácích, skladatelích a textařích. V lidech, které by prosadil TALENT, nikoli podnikatelský záměr, nebo příslušnost k rodinnému klanu.
Nějak mi tu chybí jedna profese, která ostatně neexistovala ani za reálného socialismu - lovci talentů - lidé zaměstnávaní televizemi a rádiovými stanicemi právě proto aby hledali zajímavé a poměrně neznámé hudebníky a hudební seskupení, protože v nich byl vždycky ten největší potenciál finanční i umělecký.

http://www.youtube.com/watch?v=NkUTUlKXa4o
http://www.youtube.com/watch?v=IVtULnPki1g
http://www.youtube.com/watch?v=tDpKpjPTbHo
http://www.youtube.com/watch?v=2g31XyMCl9o&feature=fvwrel
http://www.youtube.com/watch?v=RhFxcNCTgdY&playnext=1&list=PLDC25BA4415F495A4

Hovoří CML - Centrální Mozek Lidstva

Nevím proč, ale hláška ze seriálu Návštěvníci "Hovoří CML - Centrální Mozek Lidstva" mi vždycky připadala zároveň hrozně dramatická a hrozně komická. Zvlášť proto, že CML představovalo krychlové akvárium s několika elektronickými nervy uvnitř. Vlastně bylo hrozně prázdné. Člověk by si řekl, že na řízení lidstva by bylo potřeba něco většího, nějaký obrovský sál plný počítačů nebo alespoň něco jako HAL 2000.
Časem začínám přemýšlet o tom, nakolik měl ten starý seriál pravdu a nakolik jsem mu naopak já křivdil. To že byl celý seriál postavený na předpokladu že má CML poruchu, nic nemění na tom, že by krátkodobý vývoj společnosti mělo být jednodušší simulovat, než třeba vývoj planetárního počasí (o podnebí nemluvě).

Samozřejmě padne otázka: Jak to, vždyť i každý jednotlivý člověk je dost složitý na to aby ho modeloval nějaký počítač? Vtip je v tom, že ve společnosti jednotlivé lidi nijak modelovat nepotřebujeme. Lidé často propadají u podobných systémů "iluzi  složitého oka". To je představa, že cenu má pouze dokonalé oko, které vidí naprosto vše. Kromě toho, že ani naše oči ani jiné oči úplně vše nevidí, existují také živočichové, kteří mají oko jen jako jednoduchou dírkovou kameru, případně mají prostě pouze pár světlocitlivých buněk rozházených po kůži. Chci tím říci že i nedokonalý zrak je pořád lepší než naprostá slepota a v některých případech je tedy i poměrně velmi obecný model lepší než žádný.
Druhá věc je: Co chceme vidět?
Spousta šelem vidí jen černobíle a zjevně jim to v ničem nevadí, naopak výměnou za to vidí ve větší tmě. Hmyz má rozsah vidění posunutý do UV záření.
A teď zpátky k modelu společnosti - nedostatek Tamagotchi na trhu společnost pravděpodobně neohrozí a můžeme proto zásobování nechat zcela na soukromých aktivitách - nemusíme ji jasně "vidět". Na druhou stranu, pokud by výroba Tamagotchi dosáhla takových rozměrů, že by zcela zahltila průmysl a způsobovala problémy při likvidaci, pak by se už modelování takového procesu vyplatilo.
Vtip je ovšem v tom, že na to by šel použít obecný model, který by vůbec nemusel vědět, že se vyrábí Tamagotchi a ne třeba hopíky.
Co se týká lidí, tak nemusíme znát lidi samotné. Potřebujeme spíše vědět, jak se mezi nimi šíří určité fenomény. Například pro šíření nějaké politické ideologie je důležitý spíše percentuální nebo topografický výskyt (např v Severočeském kraji je nejvíce nácků - asi X %), než nějaký konkrétní (Franta Hubáček je nácek).
Podobné je to se šířením chudoby a bohatství. Ve všech případech už se dá modelovat, co má na jejich šíření vliv a co jim naopak v šíření brání.
Stejná motivace je pro chování velkých skupin mnohem důležitější, než individualita jednotlivců v ní obsažených To se ostatně dá dobře modelovat třeba na lodi, kde mohou mít všichni své vlastní cíle, ale jejich společným cílem vždy nakonec musí být, aby loď doplula. Z opačného pohledu - pokud se na vás řítí stádo krav, je samotná tato informace důležitější než jejich přesný počet a individuální odlišnosti.
Model o kterém mluvím je tedy vždy určitým způsobem "poloslepý", což ale vůbec neznamená, že by byl k ničemu.

Kdybych něco takového řekl někde ve společnosti, okamžitě by se proti mě postavila nějaká skupina "obránců lidskosti" a tvrdila mi, že svět řízený počítačem by přece byl neskutečně nelidský.
Ani já nechci celý svět řízený počítačem, myslím si ale, že je spousta sfér, kde bychom mohli počítači takové řízení přenechat. Ostatně na většině křižovatek už nám také nestojí strážníci, ale řídí je semafory. CML totiž společnost neřídil, radil jí.
Rozhodnutí by i ve skutečnosti museli nakonec udělat lidé, ale měli by mnohem lepší představu o tom, co vlastně dělají.A samozřejmě i celá společnost by měla jasnou představu o tom jak výhodné nebo nevýhodné rozhodnutí udělali.
Náročnost takového projektu by nemusela být přitom nijak extrémní.
Pokud by šlo o elementární ekonomický model, stačila by na jeho provoz mašinka, kterou má kdekdo z nás doma. K modelování širších politicko-obchodních vazeb by se pak dal použít třeba BOINC
Problém je, že na takový projekt rozhodně neseženete grant.
Jinak by totž už dávno byly ve státním provozu programy elektronických aukcí a vyhodnocování státních zakázek.
Žádný politik totiž nechce být kritizován počítačem.
http://boinc.berkeley.edu/
http://www.ezak.cz/elektronicka-aukce

Současné projekty podobného typu a organizace které se sociální simulací zabývají:

http://drupals.humanities.manchester.ac.uk/neiss3/
http://www.genesis.ucl.ac.uk/http://jasss.soc.surrey.ac.uk/10/3/10.html
http://jasss.soc.surrey.ac.uk/JASSS.html
http://www.essa.eu.org/
http://josc.bandungfe.net/index.html
http://cress.soc.surrey.ac.uk/web/home

Spor o klima II.

Co když to nefunguje?
Předpoklad druhé strany klimatického sporu je, že se planeta neohřívá a jestli ano, tak ne lidským přičiněním.
Podle této představy bychom se měli takovým zjištěním uklidnit. Ostatně sami proto nazývají opačnou stranu sporu alarmisty.
Nemám ale nejmenší pocit že by nás takové zjištění mělo uklidňovat.
Období v němž žijeme se nazývá kvartér neboli čtvrtohory. Jeho klima je typické periodickými poklesy teplot, které vyúsťují v doby ledové - glaciály. My bychom měli žít v jednom z teplých období doby meziledové - interglaciálu.
V předchozích interglaciálech přitom bývalo v Evropě i tepleji, než v současné době, zároveň se ale vyskytovaly i jakési "malé ledové doby", krátkodobé propady teplot v délce desítek let nebo i několika staletí.
Zkrátka klima naší éry není vůbec stabilní ani bezpečné.
Přílišné teplo i zima bohužel mají vliv na úrodu a tím i na celé civilizace. I když je dnes "klimatický determinismus" kritizován, nelze popřít, že na velké historické a prehistorické události mělo klima vliv.
Našli bychom ho v pozadí mnoha hladomorů, vymření grónských Vikingů i jako jednu z příčin stěhování národů.
Pokud nefunguje klimatický model - jediný způsob, kterým se snažíme civilizaci chránit (či spíše včas obrnit) před klimatickými výkyvy, měli bychom udělat úplně všechno pro to abychom takový systém měli.
Zjištění, že mají pravdu "neoteplovači", by byla nanejvýše závažná zpráva. Znamenalo by to, že jsme proti klimatickým hrozbám slepí.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Mal%C3%A1_doba_ledov%C3%A1
http://www.mojeskola.net/files/podnebiadejiny.jpg
http://neviditelnypes.lidovky.cz/p_veda.asp?c=A070222_223307_p_veda_wag

Spor o klima I.

Co by to znamenalo?
Obecně se předpokládá, že vlastně nic dělat nemusíme, protože spor o oteplování nebo neoteplování ještě není rozhodnut. Co když má ale jedna ze stran pravdu?
Nejprve zkusme předpoklad, že mají pravdu ti, kteří zastávají teorii že produkce skleníkových plynů naší civilizací způsobuje globální oteplování. Co by to znamenalo?
V první řadě by to byl ústup ledovců a to jak na horách tak v polárních oblastech. To se skutečně děje (nemusí jít ale o antropogenní vliv). V druhém sledu by přišel posun hranice permafrostu především na Sibiři (dnes prochází v Mongolsku Ulanbátarem, je tedy v podobné zeměpisné šířce jako Lipno) .
Permafrost je tzv. trvale zmrzlá půda. Vlastně jde o druh horniny (dá-li se to tak říct) podobná pískovci nebo slepenci s velkým obsahem organických látek. Jako pojivo v ní slouží led. Když takový permafrost roztaje, uvolní poměrně dost metanu, což je skleníkový plyn vzniklý z rozkladu organických zbytků. Tím by došlo k relativně rychlému ohřátí povrchových vod v oceánu. Relativně sice znamená v řádu let, i tak by ale teplotní roztažnost vody stačila na vzestup hladiny o několik metrů, zatímco dřívější zvýšení hladiny moří pouhým roztátím pevninských ledovců bychom sotva zpozorovali (v řádech centimetrů).
Oteplení by také znamenalo posun hranice rozšíření tropických nemocí na sever (například malárie by se asi zastavila až  o Alpy).
Co bychom měli dělat, kdyby to všechno byla pravda?
Především bychom si měli uvědomit, že takový problém jsou schopny způsobit jen tři vlivy působící najednou:
1) produkce skleníkových plynů
2) omezení pohlcování oxidu uhličitého suchozemskými rostlinami
3) omezení pohlcování oxidu uhličitého oceánem
To všechno skutečně děláme a teoreticky bychom to měli změnit.
Ve skutečnosti nejsou tyhle tři možnosti zcela rovnocenné. Lidská produkce skleníkových plynů je zlomkem toho co vyprodukují jiné procesy. Navíc jsou tyto cykly dlouhověké - ještě zhruba 30 let by dobíhaly procesy, které jsme nastartovali teď.
Omezování výroby nebo změna systémů na čistší provozy je výhodná spíše pro ozdravění konkrétních lokalit, než pro změnu celkové bilance. Pokud bychom přesto chtěli jít touto cestou, stačilo by vyrábět automobily a spotřebiče s dlouhou životností. Namísto výměny automobilu jednou za dva roky by se prostě automobily měnily jednou za sedm let. Výroba totiž většinou mívá mnohem vyšší energetické nároky, než samotný provoz.
Mnohem výhodnější by bylo, kdybychom se prostě pokusili připravit ekosystémy na příjem většího množství CO2.
Zdravý oceán by byl schopen pohlcovat asi 50% (ale možná i 70%) veškerého vyprodukovaného oxidu uhličitého. Tedy nejen toho který vyrobí průmysl ale i toho který vydechují všechny živé organismy na celém světě. Tenhle oxid uhličitý zpracovávají především chladná severská moře, tedy přesně ta moře, která jsou ohrožována těžbou nafty.
Další oblasti oceánu přímo CO2 a metan ve velkém produkují a naší vinou!
Jsou to takzvané mrtvé zóny
Vznikají u ústí řek kvůli splachům z polí. Pole jsou totiž přesmíru hnojena a navíc na nich často rostou rostliny, které nijak nedrží povrchovou vrstvu humusu. To čeho by si lidé měli na polích vážit pak v moři vraždí. Oblasti mrtvých zón jsou prostě drasticky přehnojené. Nakonec zadusí vše kromě anaerobních bakterií.
Takže první dvě rady pokud opravdu chceme zbrzdit předpokládané globální oteplování by zněly:
Chraňte oceány!
Starejte se o svoje pole!
Druhá část opatření by se měla týkat pevniny, tedy lesů a pralesů. Ty bychom měli naprosto nekompromisně chránit. A nejde přitom jen o trochu příliš "slavný" Amazonský prales, ale také o pralesy v Africe, jižní Asii a o sibiřskou tajgu.
Kupodivu děláme něco úplně jiného - vyrábíme "úsporná" auta, která mají sice malou spotřebu, ale na jejich výrobu se spotřebuje více energie než provozem. Plánovaná životnost se totiž nezvyšuje.
Vyrábíme primitivní biopaliva, se kterými ale zacházíme tak, jak jsme si zvykli zacházet s ropou. Nejsou tedy ničím šetrnější, naopak často si nárokují plochy půdy, na nichž dříve rostly lesy a v některých případech zvyšují splachy z polí které pak v mořích tvoří mrtvé zóny.
Těžba ropy se přesouvá stále více do oblastí, které bychom mohli v budoucnu potřebovat právě k odstraňování následků svého jednání.
Pokud má pravdu klimatický model, neudělali jsme nic pro to, abychom současný trend zvrátili, naopak ještě jsme jej zrychlili.
Jasně, ještě máme šanci, že tenhle model neplatí. Co by to znamenalo popíši v druhé části.

Pytel na hlavě a EU

V Evropě už zase řeší, jestli je třeba nošení burky zakázat zákonem.
Lidé se vesměs dělí na ty, kteří považují nošení burky za ponižování ženy a na ty kteří brání právo nosit na ulici jakýkoli hadr.
Ať si o islámu myslím cokoli, musím říci, že zakazování nošení burky je podle mě nebezpečný precedens. Co bylo v jedné době myšleno jako dobré, může být za několik let zneužito k něčemu úplně jinému.
Rozdělení druhů oblečení na vhodné a nevhodné hrozí módní šikanou, kterou moji vrstevníci dobře znají - komunisté přesně věděli, jak má vypadat  "správná délka vlasů", "správné kalhoty" (ne džínsy) a "správná trička" (bez anglických nápisů). Věřte mi, že se takové doby můžeme znovu dožít pokud začneme se zakazováním oblečení podle druhů.
Myslím, že v tomto případě bychom měli vycházet z toho co už americká i evropská kultura zná - Haloowen, Mikuláš - Santa Klaus, karnevaly. Při těchto příležitostech přece i my nosíme kostýmy, které nám zakrývají tvář.
Burka by měla být především považována za masku, protože zakrývá obličej, který je potřeba pro základní rozlišení lidí. Na právo ji nosit bychom měli pohlížet stejně jako na právo nosit masku Mikimause.
Člověk v burce by tedy v Evropě neměl vstupovat do veřejných budov včetně škol, úřadů, obchodů, nemocnic, policejních budov a podobně.
Dostavit se k soudu v burce by mělo být považováno za pohrdání soudem, stejně jako kdyby tam kdokoli jiný přišel v kostýmu Santa Klause
Je povinnost odkrýt tvář pokaždé, kdy je třeba doložit identitu - tedy například při policejní kontrole.  Také není možné, aby maskovaný člověk řídil auto.

Teprve na základě toho, že že její trvalé nošení znemožňuje běžné činnosti v naší kultuře, lze považovat vynucování nošení burky za nepřípustný nátlak. Stejně jako kdyby jakýkoli Evropan nebo Američan svou ženu nutil nosit na hlavě pytel.

HOWGH!

Tomuhle hladomoru už nezabráníme, ale co ten příští?

Nejsa milionář zasílám semo tamo pár halířů za odpustku kvůli hladomoru v Somálsku.
Paradox je, že mě vlastně nepřekvapuje, že tam je.
Mám pocit, že tam byl vždycky.
Už jako malý jsem slýchal vtipy na téma Somálců skrytých za špendlíkem.
Byly to smutné vtipy. Postavy vyhladovělých Somálců skutečně trochu připomínaly černé špendlíky ale také vězně z koncentračních táborů.
Také se to těžko chápalo. Viděl jsem fotografie vychrtlých žen s mrtvými dětmi, které už byly znovu těhotné. Vypadalo to, jako kdyby se ti lidé už od malička učili umírat.
To co teď řeknu neříkám snadno, protože na úrovni států jsem spíše zastáncem nevměšování. Jenže dnešní Somálsko je státem jen na papíře. Kdybychom chtěli tenhle koloběh katastrof zastavit, museli bychom do Somálska investovat.
 Bohužel to v současnosti znamená vytvořit tam stát a pokud říkám stát, myslím při současné situaci protektorát.
To si Evropa samozřejmě nevezme na triko, protože už slovo protektorát v nás vyvolává děsivé představy.
Evropané se proto pokusí najít místní politickou frakci, která bude pravděpodobně obdobou Talibanu v černém.
To znamená, že se nezmění místní způsob obživy těch, kteří jsou hladomorem nejvíce postiženi - především pastevectví.
Proto se dá očekávat, že až znovu udeří sucha (a ona udeří), bude v Somálsku opět hladomor.
Když nelze použít ten nejúčinnější způsob, můžeme vytvořit ještě jiné, sice ne tak dobré ale přece.
Měli bychom se začít dívat na hladomory stejně jako třeba na požár.
Jako protipožární inspekce můžeme vytvořit na mezinárodní úrovní inspekci prevence hladomoru. Problém samozřejmě je, že taková inspekce může varovat před hladomorem jen státy, které s její činností budou souhlasit a ty to zpravidla zase nebudou potřebovat.
Můžeme se pokusit zvýšit vzdělanost obyvatelstva. Tím bychom jim vytvořili šanci přejít případně na jiný druh obživy nebo alespoň zvýšit šance na přežití jejich stád.
Můžeme popularizovat plánované rodičovství a antikoncepci. Tedy můžeme se o to snažit.
A konečně, protože si bohužel můžeme být jisti, že nějaký hladomor nakonec určitě bude a nejen v Somálsku, můžeme vytvořit banku potravin.
Když už skladujeme zbraně, protichemické prostředky, protipožární prostředky a zásoby zlata, můžeme přece také skladovat potraviny. Dehydrované vakuově balené potraviny mívají trvanlivost přes dva roky (ale lodní suchary i přes 50 let!). Mohly by potom tvořit "železnou zásobu", která by byla připravená právě na takové okamžiky, kdy by bylo nutné nakupovat potraviny na poslední chvíli.
Především bychom ale proti sociálním katastrofám měli postupovat organizovaně na mezinárodní úrovni. Spoléhat na dobročinné organizace jako Člověk v tísni (byť si právě této organizace vážím asi nejvíce) je stejné, jako kdybychom v systému státního zdravotnictví spoléhali jen na Řád milosrdných sester.
Hladomory v současnosti nejsou ostuda Afriky, ale ostuda celého světa, protože ať jsme kdekoli, nejsme od něj déle než dvacet hodin cesty.

PS: Všimněte si, kolikrát je v textu slovo "můžeme".


Člověk v tísni
Číslo účtu: 70697069 / 0300.
Dárcovská SMS ve tvaru DMS SOSSOMALSKO zaslaná na číslo 87 777.
Společnost Člověk v tísni připravuje pomoc somálským uprchlíkům, kteří se uchylují do sousední Etiopie. Vydává se do nejpostiženější regionu Somali, pomoc organizace koordinuje s UNHCR (Úřad OSN pro uprchlíky) a dalšími nevládními organizacemi.