Věčný život jako hedonistická past

Poznámka: Toto zamyšlení je, zvláště v první části, inspirováno jedním rozhovorem se Stanislavem Hudským.

Křesťané, muslimové a obecně mnozí věřící vytýkají rádi ateistům hedonismus, aniž často vědí co to slovo vlastně znamená. Křesťanská i muslimská ideologie je přitom na jistém druhu hedonismu přímo postavená. Dokonce je to podstata jisté myšlenkové pasti, kterou je představa věčného života.

S ním souvisí i jedna z námitek ateistů vůči těm věřícím - otázka:
Jaký by měl věčný život smysl?
Je to argument velmi zajímavý, ač málo probíraný.

Poznámka: Zde vycházím ovšem z představy smyslu života, která je vlastní teistům - tj života který byl stvořen za konkrétním účelem.

Zkuste si prosím představit že bych byl jakýsi bůžek - programátor. Stvořím si v kyberprostoru malou planetu a obydlím ji nějakými pidižvíky. Předpokládejme, že s nimi mám nějaký plán, například o nich píši jakousi školní práci.

Z mého pohledu by samozřejmě mělo smysl vsugerovat jim, že pokud se budou chovat určitým způsobem, čeká je obrovská odměna nebo obrovský trest v nekonečném posmrtném životě - byla by to součást výzkumu. Co by ale naopak nemělo vůbec žádný smysl by bylo, kdybych takový slib dodržel, tedy kdybych opravdu vybudoval malé peklíčko a malé nebíčko, kde bych zemřelé pidižvíky křísil z mrtvých a věčně je trestal nebo věčně uspokojoval.

Podívejme se ale na ten pokus ještě jinak. Myšlení mých pidižvíků je naprosto hedonistické a konsekvencionalistické. Co pidižík prožívá jako příjemné je podle něj dobré, co prožívá jako nepříjemné je podle něj špatné. Zároveň je ale schopen se zapřít a vydržet nějaké ty ústrky či vynaložit určité úsilí, pokud za to následuje o to větší odměna.

Čím větší je potenciální odměna, tím větší vydrží odříkání i její časový odklad. 

Když pidižvík opravdu vší silou své víry uvěří, že existuje něco jako nekonečný trest nebo nekonečná slast, dostane se do pasti. Žádné podstoupené utrpení není dost velké když se srovnává s představou nekonečně velké rozkoše v případě uposlechnutí, nebo nekonečně velkého utrpení v případě neuposlechnutí.

Obětovat činnosti nařízené mnou - bůžkem jejich světa - lze jakoukoli dobu, protože normální život je konečný a slíbená rozkoš či utrpení jsou nekonečné.

Problém tohoto experimentu je, že nic z toho nemám v plánu splnit, jenže pidižvík nemá důvod mi nevěřit - vždyť jsem přece stvořil je i jejich svět. Na druhou stranu bych si asi připadal jako opravdový úchyl, kdybych dané slovo dodržel. Rozhodně bych to považoval ze méně morální, než kdybych nechal pidižvíky postupně přirozeně umírat na jejich pidiplanetce, nebo dokonce i kdybych program prostě naráz vypnul.

Základní problém, tohoto dosud zábavného experimentu je v tom, že i onen Bůh který stvořil svět může být podobná lež a celé představení se pak dá sehrát kdykoli a nikoli s imaginárními pidižvíky ale s lidmi. A co je ještě horší, je v podstatě vyloučeno aby při velkém množství různých kosmologických mýtů taková náboženství nevznikala.

Navíc je naprosto jasné, co přesně slíbím lidem v posmrtném životě - to čeho měli v životě málo. Pokud bych jim například sliboval veřejné uznání, věčný mír, bohatství, nekonečné množství jídla a sexu, musel bych se zároveň postarat o to, aby toho všeho měli v reálném životě nedostatek, ale aby jim přitom zůstávala jasná představa, jak by to všechno bylo skvělé.

Přesně tak, budou věřit tím silněji, čím více se postarám o to, aby se jim nedařilo dobře!

Asi chápete, proč si myslím, že není náhodou když podobné náboženské představy vznikají zpravidla v otrokářských společnostech a v poušti.