Paradox obvoďáka

Také jste neradi chodili k obvodnímu doktorovi? Já už od dětství.
Moje obvodoní doktorka byla  korpulentní paní s pravěkým psacím strojem, která na mě vždycky dělala spíše dojem úřednice než lékařky. Když se nad tím více zamyslím, mám pocit, že i její diagnostické metody stály spíše na mých schopnostech autodiagnostiky. Když mi opravdu něco vážného bylo, připadal mi obvodní lékař jen jako zdržující mezistupeň prodlužující mé utrpení.

Mimochodem není bez zajímavosti, kolik z takových podobných školních, závodních a obvodních lékařů, které jsem za život potkal, označovali jejich pacienti přezdívkou Mengele. Jinými slovy, neměl jsem o práci obvodních lékařů ani dobré mínění ani přiměřenou představu.

Velkou změnou pro mě byla před několika lety nouzová návštěva ordinace jisté mladé doktorky, která zjevně do mé představy obvodního lékaře vůbec nechtěla zapadnout. Moderní vybavení i přístup mi připomínaly spíše doktora McCoye, ač v mnohem půvabnějším vydání. Navíc to bylo asi poprvé, co jsem si diagnózu u obvodního lékaře nestanovoval sám.  

Moje přesvědčení o neužitečnosti obvoďáků tehdy dostalo pořádnou trhlinu. Pochopil jsem, že obvodní lékaři mohou být nejenom nesmírně užiteční, ale že mohou být dokonce jednou z nejdůležitějších částí celého systému zdravotnictví.

Přesto mi při zavedení "regulačních poplatků" v první chvíli pravá nesmyslnost takového opatření vůbec nedošla, namísto toho jsem se rozčiloval nad tím, že je to vlastně forma trestu - pokuta za návštěvu lékaře. To je sice pravda, ale zdaleka to není největší problém. Je úplně jedno, kolik se v ordinacích platilo, šlo o jejich účel. Smyslem téhle neodůvodnitelné platby bylo omezit počet "zbytečných" návštěv u lékaře.

„ nastavení prahové ceny zdravotní služby, která omezí zbytečné čerpání péče. Regulační poplatek nemá být prohibitivně vysoký, aby neomezoval poptávku po péči, jejíž poskytnutí je účelné. “
(Kulatý stůl k budoucnosti financování zdravotnictví v ČR, 2009).

Situace před rokem 2008, který se měl stát pro české zdravotnictví reformním, ukazovala podle tvůrců reformy na to, že dochází k neúměrnému plýtvání finančních prostředků plynoucích do oblasti zdravotnictví. Počet návštěv u lékařů byl neúměrně vysoký, a také finance vydávané za léčivo byly ve srovnání s jinými státy v Evropě jedny z nejvyšších.
(Diplomová práce Bc. Adéla Pernicová: Problematika regulačních poplatků v kontextu krajské politiky)

Takové opatření je naprosto kontraproduktivní. Účelem zavedení poplatků mělo být snížení nákladů na zdravotnictví, jenže platby praktickým lékařům tvoří asi 15 % z celkových nákladů na zdravotnictví, jejich služeb ale využívá asi 80 % pacientů. V případě specialistů je to přesně obráceně. Chodí k nim asi 15 %, ale náklady na jejich péči tvoří 45 % nákladů na péči.

Navíc byly do odůvodnění shrnuty dva různé druhy nákladů - náklady za návštěvu lékaře a náklady za léky.

V čem je problém? Když to řeknu jednoduše, mají praktičtí lékaři za úkol zachytávat nemoci v raných stadiích, protože čím je nemoc pokročilejší tím je léčba komplikovanější, méně účinná a také podstatně dražší. Ideální obvoďák tedy udržuje své pacienty zdravé (co nejvíce prevence). To odpovídá i studii RAND, o kterou se zavádění poplatků opírá.

Většina zemí Evropské unie rovněž systém regulačních poplatků v určité podobě využívá. Celá myšlenka byla postavena na experimentu, který provedla organizace RAND. Ta potvrdila, že pokud jsou pacienti nuceni částečně hradit zdravotní péči, které využívají, dochází k poklesu její spot řeby. Experiment prokázal snížení především spotřeby preventivní péče. Negativní dopad však mělo snížení spotřeby na vrstvu chudých, kde se prokázalo zhoršení jejich zdraví.
(Diplomová práce Bc. Adéla Pernicová: Problematika regulačních poplatků v kontextu krajské politiky)

Poznámka: Mimochodem, všude se píše, že zdravotnictví představuje třetí největší výdaj v rozpočtech krajů vedle školství a dopravy . Stojí za to srovnat náklady na zdravotnictví s náklady na dopravu na straně 45 - Středočeký kraj.

Současná absurdita zdravotnictví je tedy v tom, že se snaží ušetřit škrtáním. Ne že by to nefungovalo nikde, ale ve většině případů to skutečně nefunguje, protože rozmístění ordiancí vzniklo na základě lokálních potřeb a jejich vysoká návštěvnost by nás měla spíše těšit. Snížením návštěvnosti praktických lékařů dosáhneme jen toho, že se budou nemocní dostávat k specializovaným lékařům se zanedbanými onemocněními. Podle mého předpokladu tedy bude následkem škrtání v nejbližších letech nárůst nákladů na léčení. Je to výměna krátkodobého zisku za dlouhodobou ztrátu.

K ušetření peněz by naopak vedla investice do primární péče, především do zdokonalení prevence a diagnostiky  - nebyly by předepisovány zbytečné léky a nemoci by byly rozpoznávány v ranějších stadiích.

Samozřejmě že by si to celé zasloužilo podrobnější  ekonomický i odborný rozbor. Laický rozum ale radí přesně opačný postup, než zvolila naše vláda i další země Evropy.

PS: Mimochodem, kdyby se našel lékař, který by mě udržoval zdravého, určitě bych mu dokázal zaplatit víc než jen regulační poplatek, protože by mi to za to stálo.