Stránky

pátek 13. dubna 2012

Proroci versus paměť

Vzpomínáte si co jste měli včera k snídani? A před rokem? A před čtyřiceti lety?
Ne, nedělám si legraci, nebo alespoň ne zase tak moc. Chtěl jsem jen doložit přirozenou děravost naší paměti.
Víte, jedna z věcí, které mě vždycky fascinovaly na náboženstvích, bylo jejich trvání na detailech. Všichni věřící mají vždycky jasno, že když to řekl Ježíš nebo třeba Mohamed, tak to musí být pravda. Pozabíjejí se kvůli tomu mezi sebou a klidně kvůli tomu zabijí vás nebo mě.
Za náboženskými texty bývá přitom neuvěřitelně plytká moudrost a v mnoha případech se dá celkem účinně pochybovat, jestli ten či onen prorok vůbec něco takového řekl.

Klasickou ukázkou je bible přesněji Evangelia (mnohé knihy Starého zákona ani nelze brát vážně). Pokud bych měl věřit současným odhadům, vznikala mezi lety 70 (Markovo) a 90 AD (Janovo). Podle stejného zdroje zemřel Ježíš v roce 33. Nejčerstvější evangelium má tedy v nejlepším případě 37 let skluz! Ou! To myslíte vážně?

Když tedy pominu i to, že každý z apoštolů měl jistě na události těch tří let svůj vlastní pohled a výklad, pořád mi připadá nepravděpodobné, že by si lidé za 37 let pamatovali z jakéhokoli učení něco víc než pár celkem nesouvislých vět. Evangelia tak také vypadají - Ježíš v nich toho moc nenamluví, sotva sem a tam pronese větu. Udělat si z nich nějakou ucelenou představu o tom co to vlastně učil je v podstatě nemožné. Jediný efekt který evangelistům neunikl je, že měl určitě charizma.

Neméně zábavný je vznik Koránu. Mohamed zemřel roku 632, ale Korán začali jeho stoupenci dávat dohromady dvacet let po jeho smrti. Paradox je, že nebyl tak dlouho sepsán, protože Arabové považovali recitaci zpaměti za cennější, než psaný text. Chalífa Uthmán ibn Affán dal Korán sestavit opravdu zajímavě. Jeho vyslanci sesbírali zápisy od různých kmenů, zvláštní komise vybrala ty, které prohlásila za správné a ostatní se musely spálit. Přesto v současnosti existuje celkem pět hlavních verzí Koránu, jehož příznivci se mezi sebou vraždí o 106.

Asi nejtragičtější ukázkou náboženského textu je Avesta - kniha Zoroastristů. Ze Zarathuštrova učení v ní není v podstatě nic a i to málo co zbylo je natolik apokryfní, že to lze jen špatně vykládat. Jde asi o čtvrtinu původního textu. I v tomto případě ale sám Zarathuštra pravděpodobně nic nezapsal, i když v jeho případě je autorství nějakého psaného textu pravděpodobnější - na rozdíl od ostatních proroků totiž psát uměl.

Také buddhistický Tipitaka vznikl také až po Buddhově smrti. Opět se opakuje historie, kdy žáci recitují myšlenky svého mistra. Tentokrát je tu ale i jiný problém. Podle tradice se první buddhistický koncil (po Buddhově smrti) konal v šestém století př. n. l. ovšem Buddha žil pravděpodobně až do pátého století př. n. l!

Ještě horší je to s proroky, kteří žili v nedávné době jako Joseph Smith nebo Lafayette Ronald Hubbard. Nemusíte být géniové abyste v nich odhalili schopné podvodníky. Do povídání o konfliktu víry a paměti ale patří hlavně Joseph Smith jako ukázka proroka, který si nepamatoval ani svůj vlastní text, který se mu údajně podařilo přeložit z "reformované egyptštiny". Dělal to prý pomocí věšteckého kamene ukrytého na dně svého klobouku. Přes své "překladatelské úspěchy" byl totiž negramotný a musel "zjevený" text diktovat manželce svého souseda, které ale asi brzy došla trpělivost a tak mu sebrala prvních 116 stran.
Joseph Smith je ovšem nedokázal "přeložit" znovu.

Žádné komentáře:

Okomentovat