Paradoxy sociálního darwinismu

Sociální darwinismus dostal nálepku něčeho odporného a dostal ji právem. Výsledkem bohužel nebylo to, že by lidé princip sociálního darwinismu nějak zavrhli, ale že jej ve svých teoriích přejmenovali.

Pokud dnes chcete odhalit, kdo se vám ho znovu snaží pod nějakým sympatickým názvem podstrčit, musíte ho nejprve dobře znát. Paradox je, že jeho zakladatel Herbert Spencer je považován za liberála, stejně jako mnoho jiných, kteří by naopak s jeho pojetím "přežití nejschopnějších" nesouhlasili.

A jak říká tetička Wikipedie:
"Francis Galton pak ze Spencerova a Darwinova učení vyvodil tyto společenské důsledky: dobročinnost a sociální péče udržují naživu méně schopné, a tak jim umožňují, aby se dále množili.

Nepřipomíná vám to něco? Snižování bezpečí, důchodů, zvyšování sociálních rozdílů...
Ano, je jich v politice hodně a z jejich pohledu je to správné.

V čem je ten paradox? Je jich vlastně několik. Prvním paradoxem je to, že argumenty sociálního darwinismu jsou vlastně starší než skutečný darwinismus. Není těžké v něm rozlišit Malthusovy myšlenky i teorii dědičné šlechty. Evoluční teorie jim jen dočasně poskytla nový, zdánlivě vědecký rámec a odůvodnění. Darwin za ně tedy osobně vlastně tak docela nemůže.

Dnešní představa evoluce nepředstavuje souboj mezi druhy, ostatně nebylo tomu tak ani v době Darwina. Je to spíše jakási "veselá soutěž" o rozmnožování. Samci zvířat spolu navzájem bojují o samičky ale zpravidla se nezabíjejí! Zranění, nemocní a deformovaní jedinci nejsou vždy ponecháni osudu nebo po spartánsku zabiti, většinou jen prostě nedostanou šanci se rozmnožit. Je to proto, že i takový geneticky nevhodný jedinec je pro společnost větším přínosem než jedinec mrtvý.

Tady se dostáváme do paradoxní situace. Zatímco Darwinova teorie se od dob Galtona značně rozvinula a nepředstavuje si už přírodu plnou "drápů a tesáků", političtí aplikátoři sociálního darwinismu se nepohnuli ve svých teoriích ani o píď. Čím to?

Problém politických teorií je v tom, že se neověřuje jejich funkčnost ale jejich líbivost. Pro vládnoucí vrstvu je vždy příjemné, když si může myslet, že si své postavení zaslouží a že ji opravňuje k čemukoli.
Zpravidla se v tom krutě mýlí.

Jistá obdoba toho co jsem teď napsal je zkušenost z teorie her, kde běžní lidé tvrdě poráželi kované odborníky (zvláště ve hrách na principu vězňova dilematu), protože instinktivně vnímali hru v mnohem širším kontextu než experimentátoři.

Do podobné pasti jako experimentátoři, kteří předpokládali reakce jen na základě rozumu, se chytili i propagátoři sociálního darwinismu. Kdyby totiž dodržovali pravidla a vycházeli z evoluční teorie tak jak se na základě poznatků vyvinula do dnešní doby, museli by dát za pravdu utilitaristům.

Druhým paradoxem je to, že se stoupenci sociálního darwinismu často označují jako konzervativní liberálové. To je hned několikanásobný problém. Za prvé být konzervativní liberál je nesmysl. Liberálové vznikli jako opozice proti konzervativismu, k němuž se vztahovaly monarchistické principy, silný důraz na náboženství, víra v dědičnou aristokracii, autority, řád, hierarchii, povinnost, tradice, nacionalismus a další zábavné detaily. Hlavní argument konzervativismu je "prověření časem", jenže my už víme, že přežívat dlouhá staletí může i pěkná pitomost a některé "starodávné" zvyky propagované konzervativismem jsou překvapivě mladé.


Liberalismus namísto na zvycích stavěl na svobodách. "Osvobození člověka" mělo přispět k jeho štěstí a rozvoji.
Liberte, egalite, fraternite!
Vzpomínáte?
Ano liberalismus je naprosto jasně levicový, tak levicový jak jen to tehdy šlo. Vytvořil samotnou definici levice. Později měl filosoficko-politické vyjádření v utilitarismu. Ten viděl cíl v co největším "obšťastnění" společnosti. Všimněte si, že tento postoj je v přímém rozporu jak se sociálním darwinismem tak s konzervativismem.

„Noví pravicoví liberálové“ ale vlastně jsou opravdu pravice a dokonce v tom nejhorším slova smyslu. Neoliberálové tvrdí, že potlačují stát aby dali více svobody jednotlivcům. Ve skutečnosti ale potlačují pouze sociální aspekty státu a vytváří tak jeho hrubou primitivní variantu. Mají představu, že se ve společnosti dá „vyhrát“. Taková výhra pak opravňuje ke kdečemu, včetně beztrestnosti za cokoli. Ideje sociálního darwinismu jim umožnily odůvodnit si, že právě oni jsou tou „novou šlechtou“ včetně dědičných nároků na moc a postavení mimo běžnou společnost. Stále více se podobají staré šlechtě. Je nějak smutně zábavné pozorovat je, jak se obracejí k náboženství a pozici darwinismu v přírodovědě napadají, aby ji vzápětí v té nejprimitivnější formě aplikovali na společnost.