"Stejně ti přispějí jenom kamarádi" slýchávám často u crowdfundingových kampaní. Vlastně je to pravda, přispějí vám kamarádi, pokud budete mít štěstí tak i kamarádi kamarádů a pokud budete mít ještě větší štěstí tak kamarádi kamarádů vašich kamarádů. Uvědomili jste si ale, kolik je to vlastně lidí?
Přátelé přátel našich přátel...nepřipomíná vám to něco? Ano jistě, teorii vyslovenou americkým psychologem Stanleyem Milgramem, který v roce 1967 provedl experiment s doručováním dopisů, které si lidé předávali mezi sebou tak, aby byly nakonec doručeny jeho známému v Bostonu. Zjistil, že průměrný počet předání je šest. S kýmkoli na této planetě nás spojuje řada pouhých šesti známých. Proto se té teorii také říká šest stupňů odloučení. Co to znamená?
Pokud se pokusíte v crowdfundingu oslovit lidi nějakou plošnou reklamou, pravděpodobně bude její zásah relativně mizivý zato cena bude hrozná. Zkuste si ale představit opačný postup, kdy byste investovali do crowdfundingové kampaně čas, péči a možná i nějaké peníze prostě proto aby dobře vypadala a byla opravdu zábavná. Jaký je rozdíl mezi výsledkem takové "vymazlené" kampaně a kampaně "vyfrknuté" za jedno odpoledne?
Pokud bude vaše kampaň opravdu nudná, nezajímavá nebo na první pohled odfláknutá, pravděpodobně jí podpoří maximálně kolem 7 lidí. Tolik je totiž průměrný počet lidí, s nimiž udržujeme opravdu intenzivní přímý kontakt. Naopak pokud by byla opravdu zajímavá a měla téma, které je zajímavé pro široký počet lidí, měli byste teoreticky šanci, že vám přispěje asi 130 lidí z těch, které přímo vedete jako své přátele na Facebooku.
Tahle hranice je ovšem hypotetická, protože 130 lidí je průměrný počet přátel a ve skutečnosti z nich přispěje jen nějaké poměrná část, řekněme třeba pětina nebo desetina. To co je ale zajímavější je, že mohou váš projekt sdílet dál a přimět k jeho podpoře i lidi, které přímo neznáte.
Při průměrném oslovení jedné pětiny přátel to máte v třetí úrovni přibližně 18 278 lidí ( celkem tedy (1 . 26) + (26 . 26) + (26 . 676) = 18 272). Ve čtvrté úrovni je to už necelý půlmilion a v páté by to už 11 milionů lidí. Berte to prosím úplně čistě jako hypotetický příklad (nepočítám s "odumřelými větvemi" ani náhlými nárůsty při náhodném kontaktu zájmových skupin), ze kterého je ovšem vidět jaký dosah může crowdfundingový projekt opravdu mít, když dokážete oslovit přátele na sociálních sítích.
Samozřejmě proniknout třemi nebo čtyřmi vrstvami odloučení chce už pořádný virální potenciál. Proniknout druhým stupněm (přátelé přátel) je ale často právě rozdíl mezi úspěšným a neúspěšným projektem.
Větší šance má samozřejmě projekt, s lepší startovní pozicí, tedy takový, který má zároveň více přátel na sociálních sítích. Při pětinové úspěšnosti se hodně změní už pokud máte na startovní pozici tisíc přátel, protože už na druhé úrovni již oslovuje náš projekt přes pět tisíc lidí (na třetí přes 130 000). Sociální sítě navíc také přirozeně selektují lidi podle zájmů.
Žádná dostupná plošná reklama nemůže něčemu takovému konkurovat. Nepodceňujte přátele, spolu dokážete cokoli, sami skoro nic.
neděle 29. března 2015
pátek 27. března 2015
Předporozumění
Tento komentář by se mohl úplně stejně jmenovat "Jak náboženské učení brání lidem, aby přemýšleli o etice a morálce?" Nevím nakolik jste se s tímto konceptem v životě setkali, ale pro mě představuje nepřekročitelný myšlenkový blok v hlavách věřících.
Co to vlastně předporozumění je? Znamená to že předem víte, která strana je kladná a která záporná. Je to vlastně velmi přirozené posuzování (podle toho kdo je "náš" a "jejich") a častý přístup například i ve filmech, nebo v pohádkách, kde je prostě jedna strana označena jako "zlá" a druhá "dobrá". Toto rozdělení na kladné záporné postavy se nezpochybňuje.
Zkuste si někdy bez tohoto filtru přečíst třeba pohádku Kouzelné křesadlo, možná budete zděšeni - protože čarodějnice nechtěla vojákovi říci, co chce dělat s křesadlem, usekl jí hlavu. Přesto je v tomto příběhu voják kladnou postavou a čarodějnice zápornou.
Proto v současnosti musejí být takové pohádky upravovány jako třeba v případě této animace, kde voják zabije čarodějnici v podstatě v sebeobraně. Všimněte si: Aby pohádka fungovala, musí zůstat voják kladnou postavou, ale většině z nás už jenom konstatování, že to byla čarodějnice (a proto je v pořádku jí useknout hlavu) prostě nestačí.
Teď si představte že stejným způsobem máte předem dané jako kladné postavy Boha, Ježíše, Mohameda nebo třeba všechny starověké židovské proroky. Jako věřící naprosto jistě víte, že Bůh ani jeho oblíbenci nikdy nedělají nic špatného. Všechno co udělají je dobré.
Pokud tedy v nějaké "svaté knize" najde věřící něco, co působí opravdu divně, ukrutně a obludně, chápe to jako úkol, jak vysvětlit, že to co jeho oblíbené postavičky dělají je správné. Přidávají si tedy důvody, které v původním textu zpravidla nejsou a často ani moc nepomáhají k tomu, aby vypadal snesitelněji.
Na tom, že si Mohamed sexuálně užíval s šestiletou holčičkou Ajšou nějak moc nezmění tvrzení, že měl penis nepodobný ostatním mužům.
"bylo jí šest let a on s ní nemohl mít pohlavní styk, protože byla příliš mladá a tak on, Alláh ho pozdrav a modli se nad ním, jí strčil penis mezi stehna a jemně jím třel. A také posel Alláhuv měl penis nepodobný věřícím."
Zrovna tak v textech zdůvodňujících jako morální příběh obětování Izáka nebo Jeftovy dcery prostě nic nedokáže přebít fakt, že v nich rodiče chtějí opravdu podříznout a spálit na oltáři jako oběť Bohu vlastní děti, což se jednomu z nich (Jeftemu) opravdu podaří.
Jeden z nejpodivnějších odůvodňovacích pokusů, ze kterého na hony smrdí předporozumění, jsem našel na stránkách Křesťanského společenství Juda Mělník. Vztahuje se k epizodě ze Starého zákona konkrétně z Druhé knihy královské (2Kr 2,23-25) v níž na proroka Elíšu pokřikují děti a ten je za to prokleje, načež z lesa vyběhnou dvě medvědice a 42 dětí roztrhají.
Interpretace toho, že to bylo cosi správného je prostě katastrofická. Hned v první části vysvětlení části, která si nezadá s kázáním muslimských apologetů se autor Tomáš Korčák snaží tvrdit, že si za to vlastně ty děti mohly samy, ale vlastně říká ještě mnohem více:
"Hospodin svým slovem vytyčil oblast požehnání a oblast prokletí. Jestli neposloucháme jeho slovo, pak sami vystupujeme z oblasti požehnání do oblasti prokletí."
"Za smrt chlapců tedy nemohl Elíša, ale samotní chlapci, kteří si svými postoji a činy zvolili smrt a zlořečení."
Asi chápete o co jde. Touto interpretací označil Tomáš Korčák všechny ateisty a jinověrce za prokleté. Cokoli se jim stane špatného je tedy vlastně jejich vina. V duchu mě napadá muslimské rozdělení světa na "území míru" a "území války".
Nakonec vypisuje tři hlavní důvody, pro které si děti zasloužily být roztrhány mědvědicemi:
"1. Tyto děti neměly úctu k autoritám. Měly rebelického ducha, zlehčovaly a vysmívaly se autoritě a službě proroka. Elíša byl plešatý a vypadal divně. Zřejmě nosil zvláštní „prorocký“ kožený plášť, který zrovna nebyl v módním kurzu."
"2. Tyto děti se nechaly strhnout většinou. „Všichni se vysmívali (napili, šlehli, vyspali…), tedy já také.“ Musíme naučit své děti jít proti proudu, když se proud ubírá špatným směrem."
"3. Tyto děti měly špatné přátele. Písmo říká, že přátelit se s kdekým je ke škodě (Př 18,24a). Lidé, s kterými se stýkám, mají na mne vliv. Musíme se modlit za své děti, aby měly dobré přátele a musíme je v tom vést. To je naše zodpovědnost.
Mohl bych tyto tři důvody rozebírat shora zdola ale k ničemu by to nebylo. Kdyby bylo za tyto "prohřešky" správné nechávat děti trhat medvědy, musela by mít každá základní škola vlastní medvědinec. Pravděpodobně bychom také nakonec měli více medvědů, než dětí.
Za zvláště nebezpečnou považuji část kterou jsem vyznačil zesíleně. Jednak odporuje druhému "důvodu" a zároveň dokonale popisuje zúžení prostoru v němž se věřící pohybují. "Náboženství je více než přátelství" - takový názor je pro mě téměř definicí fanatismu.
Odpůrci islámu si jistě vzpomenou na velmi podobné verše, které muslimům zakazují nacházet si přátele mezi nevěřícími.
Korán 3:28 Nechť si věřící neberou nevěřící za přátele místo věřících! Kdo tak učiní, nedostane se mu od Boha ničeho, leda v případě, že byste se od nich obávali nějaké hrozby. A Bůh vás varuje před sebou samým a u Boha je cíl konečný.
Všemi těmito tvrzeními se můžeme zabývat donekonečna a klepat si na čelo nad jejich šíleností. O tom jsem toho ale už napsal dost. Zde se pozastavuji nad tím, proč věřící prostě musejí přijmout nějaké dost šílené vysvětlení. Pokud chápete princip předporozumění, tak už je vám to jasné. Předporozumění totiž vylučuje jedinou interpretaci, která je v takových případech možná - že se totiž onen"vzor všeho dobrého a dokonalého" chová v příběhu odporně, amorálně, nepřípustně...prostě hůř než prase.
Je v principu jedno, jaké z šílených odůvodnění věřící nakonec přijme, podstatné je že jedno z nich přijmout musí, aby obraz jeho imaginárního hrdiny zůstal čistý. Ovšem jen pro něj...
Co to vlastně předporozumění je? Znamená to že předem víte, která strana je kladná a která záporná. Je to vlastně velmi přirozené posuzování (podle toho kdo je "náš" a "jejich") a častý přístup například i ve filmech, nebo v pohádkách, kde je prostě jedna strana označena jako "zlá" a druhá "dobrá". Toto rozdělení na kladné záporné postavy se nezpochybňuje.
Zkuste si někdy bez tohoto filtru přečíst třeba pohádku Kouzelné křesadlo, možná budete zděšeni - protože čarodějnice nechtěla vojákovi říci, co chce dělat s křesadlem, usekl jí hlavu. Přesto je v tomto příběhu voják kladnou postavou a čarodějnice zápornou.
Proto v současnosti musejí být takové pohádky upravovány jako třeba v případě této animace, kde voják zabije čarodějnici v podstatě v sebeobraně. Všimněte si: Aby pohádka fungovala, musí zůstat voják kladnou postavou, ale většině z nás už jenom konstatování, že to byla čarodějnice (a proto je v pořádku jí useknout hlavu) prostě nestačí.
Teď si představte že stejným způsobem máte předem dané jako kladné postavy Boha, Ježíše, Mohameda nebo třeba všechny starověké židovské proroky. Jako věřící naprosto jistě víte, že Bůh ani jeho oblíbenci nikdy nedělají nic špatného. Všechno co udělají je dobré.
Pokud tedy v nějaké "svaté knize" najde věřící něco, co působí opravdu divně, ukrutně a obludně, chápe to jako úkol, jak vysvětlit, že to co jeho oblíbené postavičky dělají je správné. Přidávají si tedy důvody, které v původním textu zpravidla nejsou a často ani moc nepomáhají k tomu, aby vypadal snesitelněji.
Na tom, že si Mohamed sexuálně užíval s šestiletou holčičkou Ajšou nějak moc nezmění tvrzení, že měl penis nepodobný ostatním mužům.
"bylo jí šest let a on s ní nemohl mít pohlavní styk, protože byla příliš mladá a tak on, Alláh ho pozdrav a modli se nad ním, jí strčil penis mezi stehna a jemně jím třel. A také posel Alláhuv měl penis nepodobný věřícím."
Zrovna tak v textech zdůvodňujících jako morální příběh obětování Izáka nebo Jeftovy dcery prostě nic nedokáže přebít fakt, že v nich rodiče chtějí opravdu podříznout a spálit na oltáři jako oběť Bohu vlastní děti, což se jednomu z nich (Jeftemu) opravdu podaří.
Jeden z nejpodivnějších odůvodňovacích pokusů, ze kterého na hony smrdí předporozumění, jsem našel na stránkách Křesťanského společenství Juda Mělník. Vztahuje se k epizodě ze Starého zákona konkrétně z Druhé knihy královské (2Kr 2,23-25) v níž na proroka Elíšu pokřikují děti a ten je za to prokleje, načež z lesa vyběhnou dvě medvědice a 42 dětí roztrhají.
Interpretace toho, že to bylo cosi správného je prostě katastrofická. Hned v první části vysvětlení části, která si nezadá s kázáním muslimských apologetů se autor Tomáš Korčák snaží tvrdit, že si za to vlastně ty děti mohly samy, ale vlastně říká ještě mnohem více:
"Hospodin svým slovem vytyčil oblast požehnání a oblast prokletí. Jestli neposloucháme jeho slovo, pak sami vystupujeme z oblasti požehnání do oblasti prokletí."
"Za smrt chlapců tedy nemohl Elíša, ale samotní chlapci, kteří si svými postoji a činy zvolili smrt a zlořečení."
Asi chápete o co jde. Touto interpretací označil Tomáš Korčák všechny ateisty a jinověrce za prokleté. Cokoli se jim stane špatného je tedy vlastně jejich vina. V duchu mě napadá muslimské rozdělení světa na "území míru" a "území války".
Nakonec vypisuje tři hlavní důvody, pro které si děti zasloužily být roztrhány mědvědicemi:
"1. Tyto děti neměly úctu k autoritám. Měly rebelického ducha, zlehčovaly a vysmívaly se autoritě a službě proroka. Elíša byl plešatý a vypadal divně. Zřejmě nosil zvláštní „prorocký“ kožený plášť, který zrovna nebyl v módním kurzu."
"2. Tyto děti se nechaly strhnout většinou. „Všichni se vysmívali (napili, šlehli, vyspali…), tedy já také.“ Musíme naučit své děti jít proti proudu, když se proud ubírá špatným směrem."
"3. Tyto děti měly špatné přátele. Písmo říká, že přátelit se s kdekým je ke škodě (Př 18,24a). Lidé, s kterými se stýkám, mají na mne vliv. Musíme se modlit za své děti, aby měly dobré přátele a musíme je v tom vést. To je naše zodpovědnost.
My sami však potřebujeme mít správné přátele. Některá přátelství nám
skutečně mohou škodit a je potřeba je omezit či ukončit. Někteří
„přátelé“ mají jazyk plný smrtonosného jedu a ty po setkání s nimi
najednou začneš prožívat nedůvěru vůči svým autoritám, místnímu sboru,
Písmu … Začneš se více zajímat o tento svět a ochladne tvá láska k
Ježíši a jeho slovu. Ty však máš zodpovědnost za to, čemu nasloucháš
(viz Mk 4,24)."
Mohl bych tyto tři důvody rozebírat shora zdola ale k ničemu by to nebylo. Kdyby bylo za tyto "prohřešky" správné nechávat děti trhat medvědy, musela by mít každá základní škola vlastní medvědinec. Pravděpodobně bychom také nakonec měli více medvědů, než dětí.
Za zvláště nebezpečnou považuji část kterou jsem vyznačil zesíleně. Jednak odporuje druhému "důvodu" a zároveň dokonale popisuje zúžení prostoru v němž se věřící pohybují. "Náboženství je více než přátelství" - takový názor je pro mě téměř definicí fanatismu.
Odpůrci islámu si jistě vzpomenou na velmi podobné verše, které muslimům zakazují nacházet si přátele mezi nevěřícími.
Korán 3:28 Nechť si věřící neberou nevěřící za přátele místo věřících! Kdo tak učiní, nedostane se mu od Boha ničeho, leda v případě, že byste se od nich obávali nějaké hrozby. A Bůh vás varuje před sebou samým a u Boha je cíl konečný.
Všemi těmito tvrzeními se můžeme zabývat donekonečna a klepat si na čelo nad jejich šíleností. O tom jsem toho ale už napsal dost. Zde se pozastavuji nad tím, proč věřící prostě musejí přijmout nějaké dost šílené vysvětlení. Pokud chápete princip předporozumění, tak už je vám to jasné. Předporozumění totiž vylučuje jedinou interpretaci, která je v takových případech možná - že se totiž onen"vzor všeho dobrého a dokonalého" chová v příběhu odporně, amorálně, nepřípustně...prostě hůř než prase.
Je v principu jedno, jaké z šílených odůvodnění věřící nakonec přijme, podstatné je že jedno z nich přijmout musí, aby obraz jeho imaginárního hrdiny zůstal čistý. Ovšem jen pro něj...
úterý 17. března 2015
Výbušné spojenectví
Objevil se jakýsi článek o tom, jak ateisté nají problém se zaměřením skupiny Islám v České republice nechceme. Je to pravda, přinejmenším část ateistů, mezi něž se řadím i já má opravdu s tímto hnutím jistý problém, jenže úplně jiný, než jaký popisuje článek Jiřího Jelínka na blogu Pan Gurmán: Ateistova frustrace Konvičkou.
Na rozdíl od něj totiž vím, že jakmile by se dostal islám na takovou úroveň, že by mohl ovlivňovat politiku u nás, tak bychom tu měli koncentráky pro jinověrce a pro lidi jako jsem já by to znamenalo buď celoživotní život v pokrytectví, nebo smrt. Ostatně myslím, že všichni ateisté, kteří vidí dál než za první roh už si museli všimnout, že v 13 zemích v nichž se dostal k moci islám justice za ateismus skutečně vraždí. Něco takového musí jako motivace k tomu nechtít u nás islám ateistovi opravdu stačit, tak proč ty rozpaky z hnutí IvČRn?
Víte, to hnutí je prapodivný slepenec, ve kterém se setkávají lidé, kteří by si jinak spolu nesedli ke stolu. Pravdou je, že část z nich nejen ve mě vzbuzuje značné obavy. To jsou lidé, u kterých nevím, co od nich mám čekat, a pak se tam také objevují lidé, u kterých to vím...
Ano, jsou to křesťané, většinou katolíci až ultrakatolíci a to je vlastně kořen problému. Ateisté totiž v současné době většinou vycházejí s katolíky dobře v soukromí, ale na politické úrovni zuří cosi jako studená válka. Ateisté, přestože jsou proti katolíkům v početní převaze, jsou v ní v současnosti v defenzivě kvůli tomu, že se katolíkům podařilo ovládnout všechna hlavní zpravodajská média kromě internetu.
Ateisté jsou veřejně osočováni, popisováni jako pohrobci komunistů a uráženi, často i osobně. Z mnoha poměrně dobrých důvodů uvedených již jinde, pak považují ateisté katolíky za amorální (a naopak). V principu ateisté předem očekávají od křesťanů zradu. Není to tak překvapivé, protože totéž se už stalo například v Egyptě, kde se nakonec křesťané (zde však koptové) a muslimové spojili ve společném pronásledování ateistů.
Ani dnešní oficiální postoje ŘKC nedávají tušit nic dobrého, když i nejvyšší představitelé ŘKC, včetně papeže Františka, považují ateismus za větší hrozbu než islám, respektive islám považují za náboženství míru, ale hrozí se ateismu a agnosticismu. Tentýž postoj "ať raději uctívají Aláha, než aby nevěřili vůbec" je čím dál častěji slyšet i u nás. (Pro nás to však znamená "ať je raději zabijí, než aby byli nevěřící".)
To je samozřejmě dost špatná výchozí pozice pro společný postup proti islámu. Dalo by se očekávat, že alespoň ti katolíci, kteří se sdružují na akcích IvČRn udělají druhé straně určité ústupky.
Skutečnost je bohužel jiná. Mnohé projevy katolíků se nesou v tom duchu, že nás islám ohrožuje protože jsme "duchovně vyprázdnění" a měli bychom se obrátit ke Kristu a křesťanským hodnotám. Přičemž kladou rovnítko mezi evropské a křesťanské kulturní hodnoty. Moderní ateisté si ale nepřipadají "duchovně vyprázdnění" a nemají ani pocit, že by jejich místo bylo "prázdné". Za to celkem právem podezírají katolíky z podsouvání cíle, který opravdu nechtějí. I ateisté navazují na evropské kulturní hodnoty - na hodnoty osvícenství, jimiž katolíci opovrhují.
Je tu ale něco ještě vážnějšího: Věřící si myslí, že ateismus je něco, za co by se člověk měl stydět a na veřejnosti o tom vůbec nemluvit. Vadí jim a uráží je existence ateistů. Nepožadují sice jejich okamžité vyvraždění, jako muslimští imámové, ale nejraději by byli, kdyby neexistovali.
Přiznávám, že právě kvůli tomuhle se vlastně nijak zvlášť v diskusích IvČRn neúčastním. Mám totiž pocit, že kdykoli napíši cokoli, nějaký katolík se urazí. Vzhledem k jinak pověstné urážlivosti muslimů není divu, že někteří ateisté už vnímají katolíky prostě jako "jiné muslimy".
A konečně je tu naprostý rozpor v tom, jak si takový boj proti islámu představují katolíci a ateisté. Zatímco ti první nabízejí jako univerzální všelék konverzi ke své víře, ateisté navrhují demaskování islámu, tedy především zveřejnění jeho hlavních textů a veřejné odsouzení jako zrůdné ideologie. To ale opět naráží na cítění katolíků.
V moderní době nebylo ještě žádné velké náboženství označeno za zrůdnou nehumánní ideologii a veřejně odsouzeno. Katolíci velmi dobře cítí, že pokud by se něco takového stalo, otevřel by takový proces i jejich skříně s kostlivci. A že jich římskokatolická církev nemá málo!
Postoj ateistů proto katolíci interpretují jako snahu o zrušení všech náboženství a protože svou víru považují za integrální součást své osobnosti, snaží se ji "hájit", často pomocí prapodivných konspiračních teorií. Za takové situace je samozřejmě spojenectví ateistů a katolíků proti islámu velmi vratké a výbušné.
Na rozdíl od něj totiž vím, že jakmile by se dostal islám na takovou úroveň, že by mohl ovlivňovat politiku u nás, tak bychom tu měli koncentráky pro jinověrce a pro lidi jako jsem já by to znamenalo buď celoživotní život v pokrytectví, nebo smrt. Ostatně myslím, že všichni ateisté, kteří vidí dál než za první roh už si museli všimnout, že v 13 zemích v nichž se dostal k moci islám justice za ateismus skutečně vraždí. Něco takového musí jako motivace k tomu nechtít u nás islám ateistovi opravdu stačit, tak proč ty rozpaky z hnutí IvČRn?
Víte, to hnutí je prapodivný slepenec, ve kterém se setkávají lidé, kteří by si jinak spolu nesedli ke stolu. Pravdou je, že část z nich nejen ve mě vzbuzuje značné obavy. To jsou lidé, u kterých nevím, co od nich mám čekat, a pak se tam také objevují lidé, u kterých to vím...
Ano, jsou to křesťané, většinou katolíci až ultrakatolíci a to je vlastně kořen problému. Ateisté totiž v současné době většinou vycházejí s katolíky dobře v soukromí, ale na politické úrovni zuří cosi jako studená válka. Ateisté, přestože jsou proti katolíkům v početní převaze, jsou v ní v současnosti v defenzivě kvůli tomu, že se katolíkům podařilo ovládnout všechna hlavní zpravodajská média kromě internetu.
Ateisté jsou veřejně osočováni, popisováni jako pohrobci komunistů a uráženi, často i osobně. Z mnoha poměrně dobrých důvodů uvedených již jinde, pak považují ateisté katolíky za amorální (a naopak). V principu ateisté předem očekávají od křesťanů zradu. Není to tak překvapivé, protože totéž se už stalo například v Egyptě, kde se nakonec křesťané (zde však koptové) a muslimové spojili ve společném pronásledování ateistů.
Ani dnešní oficiální postoje ŘKC nedávají tušit nic dobrého, když i nejvyšší představitelé ŘKC, včetně papeže Františka, považují ateismus za větší hrozbu než islám, respektive islám považují za náboženství míru, ale hrozí se ateismu a agnosticismu. Tentýž postoj "ať raději uctívají Aláha, než aby nevěřili vůbec" je čím dál častěji slyšet i u nás. (Pro nás to však znamená "ať je raději zabijí, než aby byli nevěřící".)
To je samozřejmě dost špatná výchozí pozice pro společný postup proti islámu. Dalo by se očekávat, že alespoň ti katolíci, kteří se sdružují na akcích IvČRn udělají druhé straně určité ústupky.
Skutečnost je bohužel jiná. Mnohé projevy katolíků se nesou v tom duchu, že nás islám ohrožuje protože jsme "duchovně vyprázdnění" a měli bychom se obrátit ke Kristu a křesťanským hodnotám. Přičemž kladou rovnítko mezi evropské a křesťanské kulturní hodnoty. Moderní ateisté si ale nepřipadají "duchovně vyprázdnění" a nemají ani pocit, že by jejich místo bylo "prázdné". Za to celkem právem podezírají katolíky z podsouvání cíle, který opravdu nechtějí. I ateisté navazují na evropské kulturní hodnoty - na hodnoty osvícenství, jimiž katolíci opovrhují.
Je tu ale něco ještě vážnějšího: Věřící si myslí, že ateismus je něco, za co by se člověk měl stydět a na veřejnosti o tom vůbec nemluvit. Vadí jim a uráží je existence ateistů. Nepožadují sice jejich okamžité vyvraždění, jako muslimští imámové, ale nejraději by byli, kdyby neexistovali.
Přiznávám, že právě kvůli tomuhle se vlastně nijak zvlášť v diskusích IvČRn neúčastním. Mám totiž pocit, že kdykoli napíši cokoli, nějaký katolík se urazí. Vzhledem k jinak pověstné urážlivosti muslimů není divu, že někteří ateisté už vnímají katolíky prostě jako "jiné muslimy".
A konečně je tu naprostý rozpor v tom, jak si takový boj proti islámu představují katolíci a ateisté. Zatímco ti první nabízejí jako univerzální všelék konverzi ke své víře, ateisté navrhují demaskování islámu, tedy především zveřejnění jeho hlavních textů a veřejné odsouzení jako zrůdné ideologie. To ale opět naráží na cítění katolíků.
V moderní době nebylo ještě žádné velké náboženství označeno za zrůdnou nehumánní ideologii a veřejně odsouzeno. Katolíci velmi dobře cítí, že pokud by se něco takového stalo, otevřel by takový proces i jejich skříně s kostlivci. A že jich římskokatolická církev nemá málo!
Postoj ateistů proto katolíci interpretují jako snahu o zrušení všech náboženství a protože svou víru považují za integrální součást své osobnosti, snaží se ji "hájit", často pomocí prapodivných konspiračních teorií. Za takové situace je samozřejmě spojenectví ateistů a katolíků proti islámu velmi vratké a výbušné.
neděle 15. března 2015
Zlatý řez a pomatení ex-ateisté
Na toto půvabné video jsem narazil při prohlížení facebookového účtu "Bývalí ateisté".
Opravdu nevím, jestli někdo z těch lidí, kteří se na této stránce sdružují byl někdy skutečně ateistou, vlastně vím že všichni byli původně ateisty - když se narodíme, jsme totiž ateisty naprosto přirozeně, teprve indoktrinace nějakým náboženstvím udělá z některých z nás věřící.
To je myslím, také důvod, proč jsou mezi ateisty častěji inteligentnější lidé - ty kterým stačí jednoduchá pseudovysvětlení si prostě rozeberou církve.
Existují ale i argumenty, které se zvláště neškoleným lidem vyvracejí těžko. Jedním z nich je všudypřítomnost čísla fí - což je iracionální číslo vyjadřující poměr menší a větší části ve zlatém řezu. Je to zhruba
1,6180339887 4989484820 4586834365 6381177203 0917980576
2862135448 6227052604 6281890244 9707207204 1893911374
8475408807 5386891752 1266338622 2353693179 3180060766
7263544333 8908659593 9582905638 3226613199 2829026788
0675208766 8925017116 9620703222 1043216269 5486262963
1361443814 9758701220 3408058879 5445474924 6185695364
8644492410 4432077134 4947049565 8467885098 7433944221
2544877066 4780915884 6074998871 2400765217 0575179788
3416625624 9407589069 7040002812 1042762177 1117778053
1531714101 1704666599 1466979873 1761356006 7087480710
1317952368 9427521948 4353056783 0022878569 9782977834
7845878228 9110976250 0302696156 1700250464 3382437764
8610283831 2683303724 2926752631 1653392473 1671112115
8818638513 3162038400 5222165791 2866752946 5490681131
7159934323 5973494985 0904094762 1322298101 7261070596
1164562990 9816290555 2085247903 5240602017 2799747175
3427775927 7862561943 2082750513 1218156285 5122248093
9471234145 1702237358 0577278616 0086883829 5230459264
7878017889 9219902707 7690389532 1968198615 1437803149
9741106926 0886742962 2675756052 3172777520 3536139362
1076738937 6455606060 5921658946 6759551900 4005559089
Uvedený filmeček (respektive jeho komentátor) opakuje téměř v transu stále dokola fakt, že se s číslem fí setkáváme všude, až nakonec sděluje za sílícího kvílení andělů, že to není vědecky odůvodnitelné, věda je propaganda a všechno stvořil....no hádejte kdo.
Mimochodem, toto iracionální číslo nebylo poprvé objeveno Leonardem Pissánským zvaným Fibonacci. Těžko říci, kdo na něj poprvé přišel, ale rozhodně to bylo již ve starověku. Je to ostatně důvod, proč byl například pentagram oblíbeným symbolem mezi pythagorejci.
Co je to ale vlastně číslo fí? Je to podobné iracionální číslo jako pí, jenže zatímco pí udává poměr průměru kruhu k jeho obvodu, fí udává rozdělení úsečky na dva díly tak, aby poměr menší části k větší byl stejný jako poměr větší části k celku.
Když si to převedeme z matematičtiny do češtiny, znamená to, že na jakémkoli plynule rostoucím objektu najdeme nějaké matematické vyjádření v němž bude zahrnuto číslo fí.
Je při tom úplně jedno, jestli takovým příkladem bude květenství slunečnice, hlemýždí ulita nebo populace králíků. Rovnici zahrnující fí ale můžete najít i na šroubovicích, spirálách. Proto se s číslem fí můžeme setkat i u věcí, které živé nejsou, ale mají podobné uspořádání - například ve tvarech spirálních galaxií.
Podivovat se nad tím, že se v takových útvarech dá najít číslo fí je úplně stejné, jako podivovat se nad tím, že všechny kružnice obsahují číslo pí, nebo že všechny trojúhelníky narýsované na ploše mají součet vrcholových úhlů 180°.
To co nás mate je, že je těch tvarů tolik. Je to ale spíše nedostatek naší běžné představivosti. Číslo pí máme nějak trvale spojené s kruhem, ale právě tak se skrývá v elipsách, parabolách a hyperbolách nebo vlnění.
Pokud byste nad číslem pí chtěli žasnout stejně jako nad číslem fí, mohli byste jej také vidět všude - od plodnic hub, přes tvar Slunce a planet, po vlnky na vodní hladině a elektromagnetické vlny přicházející k nám od vzdálených pulsarů. Vše co má alespoň částečně tvar kruhu a vše co rotuje nebo obíhá v sobě nějakým způsobem skrývá číslo pí. Jak říkám, jde jen o nedostatek naší fantazie.
Nacházení čísla fí v přírodě má ale ještě o něco větší trhlinu. Pokud byste totiž opravdu měřili všechny ulity, květy a spirální galaxie dosti přesně, zjistili byste, že se zlatého poměru drží jako celek, ale v detailech mají výrazné nepřesnosti.
Číslo fí se totiž v přírodě stejně jako číslo pí v podstatě nikdy nevyskytuje ve své čisté formě, zato je naše okolí zahlceno objekty, které se mu nějak blíží. Žádná vajíčka, melouny, bubliny nebo planety nejsou dokonale kulaté, ale jsou dostatečně kulaté. Podobně ani žádná ulita nedosahuje přesně tvaru logaritmické spirály, jež tak krásně vyjadřuje číslo fí, protože její přírůstky jsou nerovnoměrné vlivem rozdílných ročních průměrných teplot a ročních dob,ale může mu být velmi blízko.
Je to tím, že takové objekty vznikají v přírodě optimalizací a my v nich nacházíme očekávaná čísla až díky průměrování. Pokud se bude například nějaký kámen po velmi dlouhý čas kutálet všemi myslitenými směry, bude mít nakonec tvar přibližně kulový. Podobně pokud se bude protoplanetární materiál usazovat kolem nějakého gravitačního centra a síla, která jej formuje bude působit přilbližně kolmo ke středu tělesa, bude výsledkem opět přibližně koule.
Podobně je to pokud něco roste, což se živým organismům stává (ale nejen jim), pravděpodobně se někde v tvaru nebo vývoji bude uplatňovat Fibonacciova posloupnost a tedy i Zlatý řez a s ním číslo fí.
pátek 13. března 2015
Boží axiom
Poslední dobou se z věřících stávají matematičtí experti. Ještě nedávno většina z nich neuměla ani vypočítat obvod kruhu a dnes už při jakékoli příležitosti vytahují axiomy.
Tak nám třeba nějaký Vitha sděluje objevnou věc, na kterou teologové ani vědci prý stále nepřišli, totiž že Bůh je axiom a nulou dělit nelze.
Podobné články bývají argumentačně velmi podivné a nejen matematikům z nich asi vstávají hrůzou vlasy na hlavě, nicméně pokusím se zachytit alespoň to co si myslím, že je podstatné jádro článku, nebo toho, co se jeho autor pokouší sdělit.
Jde o to, že axiom je něco, co již neověřujeme, prostě z toho vycházíme. To je to, co se nám tito axio-teologové snaží říci. V jistém smyslu, ale opravdu pouze v jednom konkrétním smyslu, mají pravdu. Náboženství, či jakékoli konfese fungují na základě dogmat a taková dogmata mají na první pohled s axiomy společné to, že se berou za prokázaná a již se dále neověřují. V něčem se ale od axiomů také pořádně liší.
Matematické axiomy vždy patří do nějaké soustavy v níž mají mezi sebou definované vztahy. Taková soustava, abychom ji mohli chápat jako funkční matematickou teorii musí splňovat určité předpoklady z nichž jedním je bezrozpornost.
Věřící vnímají svět skrze svou představu toho jak funguje. Tuhle tendenci hledat ve všem nějaký smysl, účel nebo uspořádání máme ostatně všichni a je i základem naší vědy. V jejich případě tam ale vstupuje jejich "axiom" Bůh a to je problém, protože to rozhodně není prvek, který bychom mohli chápat jako "bezrozporný".
Já sám bych ale navrhoval věřícím aby se v pokusech o přiblížení nepouštěli do snahy dokazovat axiomatičnost svého boha příliš důsledně. Matematika má přece jen jiné zákonitosti a teologické výklady se blíží spíše zákonitostem literatury.
Tím se dostávám k podstatě jedné hádanky. Mezi umělci se nachází celkově větší počet věřících, často velmi bizarně věřících. Je to přirozeným sklonem těchto lidí vnímat svět jako živý a antropomorfizovaný, což má zase cosi společného s našimi dávnými předky, šamany, mystérii pravěkých jeskyň atd. Jedinou výjimkou mezi umělci, kde je procento věřících výrazně menší jsou spisovatelé science fiction zvláště HC science fiction.
Proč? Myslím že k tomu mají dva vážné důvody. Prvním je že zvláště spisovatelé HC SF musejí o našem světě něco podstatného vědět. Většinou mívají dosti zajímavé formální vzdělání v některém vědeckém oboru a neformální v několika dalších. Tím druhým důvodem je to, že oni sami vědí, jaké je to být bohem.
Spisovatelé vytvářejí pro své hrdiny světy, málokdo ale zasahuje při jejich tvoření až tak hluboko do jejich podstaty, jako spisovatelé HC science fiction. Mohou si hrát s podstatou fyzikálních zákonů, formovat společnosti, ovlivňovat vývoj techniky i povahu svých hrdinů.
Celou tu dobu při tom vědí, s jakým záměrem to dělají, poznají, když někdo dělá něco podobného a hlavně umějí si všimnout rozdílů mezi vymyšleným světem a skutečným. Vlastně na těch rozdílech to celé stojí.
I spisovatelé sci-fi používají jakési "axiomy" - předpoklady, na nichž celý jimi vybudovaný svět stojí. Kdyby je jen tak svévolně porušovali, byl by to literární výbuch.
Pokud si přečtete jakoukoli "svatou" knihu, můžete v ní (kromě spousty bájných tvorů) najít stejné literární postupy i chyby, jaké se objevují dodnes v dílech začínajících spisovatelů scifi a fantasy.
Všechny náboženské knihy jsou o bohu nebo o bozích a je tedy logické že jsou v takových knížkách "axiomy" o nichž se nepochybuje, stejně jako v pohádce "O dvanáctihlavém drakovi" nezpochybňujeme existenci draka. Bez něj by totiž pohádka nedávala smysl. Neznamená to ale že draci opravdu existují. Po literární stránce je to v pořádku, ale není to v pořádku, pokud člověk přehlédne hranici mezi smyšleným a skutečným světem.
No a v tom je vlastně celý problém s Bohem. Pokud si uvědomujete, že existuje něco jako evoluce, musí vám dojít i to, že je pro vševědoucí bytost naprosto nesmyslná. Pokud tušíte, že existuje něco jako dětská obrna, musíte myslet na to co tím měla taková bytost v úmyslu. Jste-li navíc spisovatel sci-fi, tak to už víte.
Takže máte vlastně na úvahu dvě možnosti: Buď váš smyšlený svět i se svým "axiomem" nepasuje na realitu, nebo jsme všichni v pěkné kaši, protože ta nejvyšší bytost musí být něco jako Lovecraftova noční můra.
Tak nám třeba nějaký Vitha sděluje objevnou věc, na kterou teologové ani vědci prý stále nepřišli, totiž že Bůh je axiom a nulou dělit nelze.
Podobné články bývají argumentačně velmi podivné a nejen matematikům z nich asi vstávají hrůzou vlasy na hlavě, nicméně pokusím se zachytit alespoň to co si myslím, že je podstatné jádro článku, nebo toho, co se jeho autor pokouší sdělit.
Jde o to, že axiom je něco, co již neověřujeme, prostě z toho vycházíme. To je to, co se nám tito axio-teologové snaží říci. V jistém smyslu, ale opravdu pouze v jednom konkrétním smyslu, mají pravdu. Náboženství, či jakékoli konfese fungují na základě dogmat a taková dogmata mají na první pohled s axiomy společné to, že se berou za prokázaná a již se dále neověřují. V něčem se ale od axiomů také pořádně liší.
Matematické axiomy vždy patří do nějaké soustavy v níž mají mezi sebou definované vztahy. Taková soustava, abychom ji mohli chápat jako funkční matematickou teorii musí splňovat určité předpoklady z nichž jedním je bezrozpornost.
Věřící vnímají svět skrze svou představu toho jak funguje. Tuhle tendenci hledat ve všem nějaký smysl, účel nebo uspořádání máme ostatně všichni a je i základem naší vědy. V jejich případě tam ale vstupuje jejich "axiom" Bůh a to je problém, protože to rozhodně není prvek, který bychom mohli chápat jako "bezrozporný".
Já sám bych ale navrhoval věřícím aby se v pokusech o přiblížení nepouštěli do snahy dokazovat axiomatičnost svého boha příliš důsledně. Matematika má přece jen jiné zákonitosti a teologické výklady se blíží spíše zákonitostem literatury.
Tím se dostávám k podstatě jedné hádanky. Mezi umělci se nachází celkově větší počet věřících, často velmi bizarně věřících. Je to přirozeným sklonem těchto lidí vnímat svět jako živý a antropomorfizovaný, což má zase cosi společného s našimi dávnými předky, šamany, mystérii pravěkých jeskyň atd. Jedinou výjimkou mezi umělci, kde je procento věřících výrazně menší jsou spisovatelé science fiction zvláště HC science fiction.
Proč? Myslím že k tomu mají dva vážné důvody. Prvním je že zvláště spisovatelé HC SF musejí o našem světě něco podstatného vědět. Většinou mívají dosti zajímavé formální vzdělání v některém vědeckém oboru a neformální v několika dalších. Tím druhým důvodem je to, že oni sami vědí, jaké je to být bohem.
Spisovatelé vytvářejí pro své hrdiny světy, málokdo ale zasahuje při jejich tvoření až tak hluboko do jejich podstaty, jako spisovatelé HC science fiction. Mohou si hrát s podstatou fyzikálních zákonů, formovat společnosti, ovlivňovat vývoj techniky i povahu svých hrdinů.
Celou tu dobu při tom vědí, s jakým záměrem to dělají, poznají, když někdo dělá něco podobného a hlavně umějí si všimnout rozdílů mezi vymyšleným světem a skutečným. Vlastně na těch rozdílech to celé stojí.
I spisovatelé sci-fi používají jakési "axiomy" - předpoklady, na nichž celý jimi vybudovaný svět stojí. Kdyby je jen tak svévolně porušovali, byl by to literární výbuch.
Pokud si přečtete jakoukoli "svatou" knihu, můžete v ní (kromě spousty bájných tvorů) najít stejné literární postupy i chyby, jaké se objevují dodnes v dílech začínajících spisovatelů scifi a fantasy.
Všechny náboženské knihy jsou o bohu nebo o bozích a je tedy logické že jsou v takových knížkách "axiomy" o nichž se nepochybuje, stejně jako v pohádce "O dvanáctihlavém drakovi" nezpochybňujeme existenci draka. Bez něj by totiž pohádka nedávala smysl. Neznamená to ale že draci opravdu existují. Po literární stránce je to v pořádku, ale není to v pořádku, pokud člověk přehlédne hranici mezi smyšleným a skutečným světem.
No a v tom je vlastně celý problém s Bohem. Pokud si uvědomujete, že existuje něco jako evoluce, musí vám dojít i to, že je pro vševědoucí bytost naprosto nesmyslná. Pokud tušíte, že existuje něco jako dětská obrna, musíte myslet na to co tím měla taková bytost v úmyslu. Jste-li navíc spisovatel sci-fi, tak to už víte.
Takže máte vlastně na úvahu dvě možnosti: Buď váš smyšlený svět i se svým "axiomem" nepasuje na realitu, nebo jsme všichni v pěkné kaši, protože ta nejvyšší bytost musí být něco jako Lovecraftova noční můra.
čtvrtek 12. března 2015
Umírněný muslim
Kdo to vůbec je? Zjevně o něm všichni slyšeli, ale nikdo není schopen popsat jak konkrétně vypadá, nebo čím se vyznačuje. Za tohle uvědomění děkuji Honzovi Wernerovi, protože teprve z jeho rozhovoru pro Parlamentní listy jsem si uvědomil, že takového umírněného muslima vlastně ještě nikdo nepopsal ani nedefinoval.
Myslím, že je to obecně vlastně jednoduché - umírněný muslim je takový, který je schopen žít v evropské společnosti a nechat ostatní Evropany na pokoji.
Konkrétně to tedy znamená že umírněný muslim uznává základní lidská práva. Z toho vyplývá mimo jiné, že se nesnaží aplikovat šaríju na jiné lidi, že uznává rovnoprávnost žen a to né tím Abbásovým pokryteckým způsobem "žena je rovnocenná, ale má půl mozku", že nepožaduje aby se společnost přizpůsobovala jeho normám, že odmítá doktrínu džihádu mečem.
Proti takovému muslimovi opravdu nic nemám a on nemá problémy se mnou. Myslím, že takový muslim ale musí mít hodně velký problém s muslimy.
Myslím, že je to obecně vlastně jednoduché - umírněný muslim je takový, který je schopen žít v evropské společnosti a nechat ostatní Evropany na pokoji.
Konkrétně to tedy znamená že umírněný muslim uznává základní lidská práva. Z toho vyplývá mimo jiné, že se nesnaží aplikovat šaríju na jiné lidi, že uznává rovnoprávnost žen a to né tím Abbásovým pokryteckým způsobem "žena je rovnocenná, ale má půl mozku", že nepožaduje aby se společnost přizpůsobovala jeho normám, že odmítá doktrínu džihádu mečem.
Proti takovému muslimovi opravdu nic nemám a on nemá problémy se mnou. Myslím, že takový muslim ale musí mít hodně velký problém s muslimy.
čtvrtek 5. března 2015
Zákon nejistoty
Normálnímu člověku jen těžko leze do hlavy vědomí, že v každé diktatuře podstatná část obyvatelstva s diktátorským režimem spolupracuje. Je to proto že si diktatury většinou lidé představují špatně. Podle nich diktatura funguje tak, že je všude spousta vojáků a policistů kteří neustále všechny otravují. To je sice pravda, ale na tom vlastně žádná hrůzovláda dlouho nevydrží.
Ideálem diktatury není stav, kdy bude za každým rohem tajný policista, který bude za každým chodit a neustále na všechny dávat pozor. Kdepak. Optimálního prošpiclování společnosti dosahují diktatury mnohem zrůdnějším způsobem. Žádný stát na světě, dokonce ani snad Severní Korea, si nemůže dovolit takové množství dozorců. Je to mnohem jednodušší.
Diktatury se snaží vždy dosáhnout stavu, kdy budou lidé sami chodit za tajnými policisty a udávat jim své sousedy. Samozřejmě, že se jim to daří, vždycky byly a vždycky budou sousedské nenávisti a pro kohokoli je mnohem snazší než se nechat zavřít za napadení nebo vraždu souseda, když za něj totéž udělá stát.
Proto mají diktatury poměrně nízkou zločinnost - nikdo totiž nepočítá za běžný zločin takový, který je spáchaný ve spolupráci se státní mocí.
Je to jev příznačný pro diktatury - zatímco v klasickém pojetí by měly policie i justice tlumit průběh a následky sporů, v diktaturách je naopak vyhrocují, zveličují a trestají.
Nejstarším zdokumentovaný příkladem takových diktátorských postupů je stará známá římskokatolická inkvizice. Naprostou většinu udání, kterou dostala, bychom mohli dopátrat až k počátečním sousedským neshodám. Stejně fungovala i u nás třeba socialistická STB, v SSSR KGB, v protektorátu Gestapo.
Můžeme se na ní poučit ještě o jedné typické vlastnosti - každý obviněný se alespoň k něčemu přiznal. Mučení totiž probíhala tak dlouho, dokud na sebe obviněný neřekl alespoň něco. Na inkvizici totiž nesměl ulpět ani stín podezření, že by mučila nevinného.
Úplně stejný postup používají dodnes všechny totalitní policejní a justiční složky. V diktatuře bude nakonec potrestán každý zločin proti ní, i ten, který se nestal, protože nevinní zde v podstatě neexistují.
Diktatury vytvářejí nabídku pro každého pomstychtivce jednak tím, že vytvářejí státní aparát, který jejich touhy po pomstě využívá, ale také tím, že vytvářejí nejasně formulované zákony, které mohou být použity na kohokoli bez možnosti dokázat (nebo jen velmi obtížně), že se obviněný žalovaného činu nedopustil.
Klasickými obžalobami tohoto typu jsou: obvinění z čarodějnictví, z rouhání, z protistátního smýšlení, ateismu, prostituce, potulky, homosexuality, poslouchání západních stanic, protistátních výroků, nepřesná definice "většího než malého množství omamných látek" a další.(Zkuste si tipnout, kolik z těchto obvinění by uspělo v Saúdské Arábii, v Sůdánu, Kataru, ve státech EU, nebo v USA.)
Někdy jsou podobně zneužity i zákony, u kterých by se laik domníval, že je jejich výklad relativně jasný vzhledem k ostatním zákonům a celkovému kontextu. Hodně se pak můžete setkat se zákony definující obranu mravů nebo víry, které pak mohou být vykládány i v úplném protikladu k původnímu účelu.
Pokud si to přeberete, zjistíte, že v diktatuře se každý snaží si to s nikým nerozházet, protože vás kdokoli může udat a policie vás pak může opravdu kdykoli sebrat a zavřít, nebo i zabít. Ve výsledku se všichni nakonec bojí všech, protože kdokoli může být udavač.
Strach mají ale i sami udavačí, protože se bojí prozrazení. Strach ze sousedů vlastně spojuje udavače i jejich oběti v tom, že se neodváží postavit proti takovému systému. Přesně tohle je ta věc, na níž diktatury sázejí - když mají lidé strach ze sebe navzájem, nemohou se spojit proti ní.
Diktatury ve skutečnosti společnost atomizují, protože jednotlivec má proti režimu pramalou šanci, jediné společné projevy, které diktatury podporují jsou hromadné unifikované akce k vlastní podpoře. Běžná sousedská spolupráce mezi lidmi je potlačena. Pokud se vyskytne, státní moc ji buď zablokuje, nebo jí ovládne nahrazením lidí v rozhodujících funkcích svými stoupenci režimu (často bez ohledu na potřebnou odbornost).
Většině lidí se tedy v diktatuře žije špatně a nepříjemně, přesto přispívají k tomu, že je tento stav relativně stabilní. Stabilita diktatur stojí na nejhorších lidských vlastnostech - vzájemném strachu, nenávisti a závisti.
Proto bychom měli všichni dávat pozor a okamžitě nastavit oči, uši a pokud je to potřeba i zbraně (ano, je to jedno z občanských práv a dokonce naše občanská povinnost dle článku 23. Listiny základních práv a svobod), pokud vidíme, že jsou zákony používané takovýmto způsobem.
Ideálem diktatury není stav, kdy bude za každým rohem tajný policista, který bude za každým chodit a neustále na všechny dávat pozor. Kdepak. Optimálního prošpiclování společnosti dosahují diktatury mnohem zrůdnějším způsobem. Žádný stát na světě, dokonce ani snad Severní Korea, si nemůže dovolit takové množství dozorců. Je to mnohem jednodušší.
Diktatury se snaží vždy dosáhnout stavu, kdy budou lidé sami chodit za tajnými policisty a udávat jim své sousedy. Samozřejmě, že se jim to daří, vždycky byly a vždycky budou sousedské nenávisti a pro kohokoli je mnohem snazší než se nechat zavřít za napadení nebo vraždu souseda, když za něj totéž udělá stát.
Proto mají diktatury poměrně nízkou zločinnost - nikdo totiž nepočítá za běžný zločin takový, který je spáchaný ve spolupráci se státní mocí.
Je to jev příznačný pro diktatury - zatímco v klasickém pojetí by měly policie i justice tlumit průběh a následky sporů, v diktaturách je naopak vyhrocují, zveličují a trestají.
Nejstarším zdokumentovaný příkladem takových diktátorských postupů je stará známá římskokatolická inkvizice. Naprostou většinu udání, kterou dostala, bychom mohli dopátrat až k počátečním sousedským neshodám. Stejně fungovala i u nás třeba socialistická STB, v SSSR KGB, v protektorátu Gestapo.
Můžeme se na ní poučit ještě o jedné typické vlastnosti - každý obviněný se alespoň k něčemu přiznal. Mučení totiž probíhala tak dlouho, dokud na sebe obviněný neřekl alespoň něco. Na inkvizici totiž nesměl ulpět ani stín podezření, že by mučila nevinného.
Úplně stejný postup používají dodnes všechny totalitní policejní a justiční složky. V diktatuře bude nakonec potrestán každý zločin proti ní, i ten, který se nestal, protože nevinní zde v podstatě neexistují.
Diktatury vytvářejí nabídku pro každého pomstychtivce jednak tím, že vytvářejí státní aparát, který jejich touhy po pomstě využívá, ale také tím, že vytvářejí nejasně formulované zákony, které mohou být použity na kohokoli bez možnosti dokázat (nebo jen velmi obtížně), že se obviněný žalovaného činu nedopustil.
Klasickými obžalobami tohoto typu jsou: obvinění z čarodějnictví, z rouhání, z protistátního smýšlení, ateismu, prostituce, potulky, homosexuality, poslouchání západních stanic, protistátních výroků, nepřesná definice "většího než malého množství omamných látek" a další.(Zkuste si tipnout, kolik z těchto obvinění by uspělo v Saúdské Arábii, v Sůdánu, Kataru, ve státech EU, nebo v USA.)
Někdy jsou podobně zneužity i zákony, u kterých by se laik domníval, že je jejich výklad relativně jasný vzhledem k ostatním zákonům a celkovému kontextu. Hodně se pak můžete setkat se zákony definující obranu mravů nebo víry, které pak mohou být vykládány i v úplném protikladu k původnímu účelu.
Pokud si to přeberete, zjistíte, že v diktatuře se každý snaží si to s nikým nerozházet, protože vás kdokoli může udat a policie vás pak může opravdu kdykoli sebrat a zavřít, nebo i zabít. Ve výsledku se všichni nakonec bojí všech, protože kdokoli může být udavač.
Strach mají ale i sami udavačí, protože se bojí prozrazení. Strach ze sousedů vlastně spojuje udavače i jejich oběti v tom, že se neodváží postavit proti takovému systému. Přesně tohle je ta věc, na níž diktatury sázejí - když mají lidé strach ze sebe navzájem, nemohou se spojit proti ní.
Diktatury ve skutečnosti společnost atomizují, protože jednotlivec má proti režimu pramalou šanci, jediné společné projevy, které diktatury podporují jsou hromadné unifikované akce k vlastní podpoře. Běžná sousedská spolupráce mezi lidmi je potlačena. Pokud se vyskytne, státní moc ji buď zablokuje, nebo jí ovládne nahrazením lidí v rozhodujících funkcích svými stoupenci režimu (často bez ohledu na potřebnou odbornost).
Většině lidí se tedy v diktatuře žije špatně a nepříjemně, přesto přispívají k tomu, že je tento stav relativně stabilní. Stabilita diktatur stojí na nejhorších lidských vlastnostech - vzájemném strachu, nenávisti a závisti.
Proto bychom měli všichni dávat pozor a okamžitě nastavit oči, uši a pokud je to potřeba i zbraně (ano, je to jedno z občanských práv a dokonce naše občanská povinnost dle článku 23. Listiny základních práv a svobod), pokud vidíme, že jsou zákony používané takovýmto způsobem.
středa 4. března 2015
Ohnisko problému
V politice je taková tradice řešit všechno vždycky z opačného konce, než odkud bychom to řešili my obyčejní lidé. Jsem rád, že nám do řešení obyčejných životních problémů politici moc nezasahují, protože kdyby měli politici řešit havárii auta, které narazilo do zdi, pravděpodobně by nejprve opravili zeď, vyrobili novou fasádu, zaspárovali praskliny na útratu majitele domu a teprve pak se snažili auto vytáhnout. A když by zjistili, že byl řidič nalitý jak dělo, ještě by si s ním šli dát frťana.
Přesně takto vypadá náš problém s uprchlíky. Řeší se kam je dáme, jestli je tu chceme nebo nechceme, ale nějak nám z hledáčku uniká, že hlavním problémem těch lidí není to, že není kam je uskladnit, ale že to jsou uprchlíci. O tom, že nejčastějším uprchlíky z oblastí válečných konfliktů bývají ekonomicky prosperující lidé a nikoli ti chudí, o nichž se vždy mluví, protože ti prostě na cestu nemají, už ani nemluvím.
Pravděpodobně nikdo neprchá s úmyslem založit si na uprchlictví kariéru, takže prchají z toho důvodu, že je doma něco ohrožuje. Typicky třeba problém hádek kolem islámského terorismu. Je řešitelný, protože všichni víme, kdo je hlavním sponzorem džihádistů. Evropa a USA má dostatek prostředků, aby v tom udělala pořádek. Namísto toho ale pořádjí evropští a američtí politici s nejodpornějšími diktátory na planetě objímací orgie.
Takže stejně jako mohu říci, kde je počátek problému s islámským terorismem, mohu také říci kde je počátek vzestupu diktatur. To ohnisko není v Rusku ani v SA nebo Kataru, je tady. Dokud naši politici tak milují totality a my s tím nejsme schopni nic udělat, jsme příčinou problému - my atlantická civilizace, my Evropa, my Česká republika, my voliči, my občané.
Přesně takto vypadá náš problém s uprchlíky. Řeší se kam je dáme, jestli je tu chceme nebo nechceme, ale nějak nám z hledáčku uniká, že hlavním problémem těch lidí není to, že není kam je uskladnit, ale že to jsou uprchlíci. O tom, že nejčastějším uprchlíky z oblastí válečných konfliktů bývají ekonomicky prosperující lidé a nikoli ti chudí, o nichž se vždy mluví, protože ti prostě na cestu nemají, už ani nemluvím.
Pravděpodobně nikdo neprchá s úmyslem založit si na uprchlictví kariéru, takže prchají z toho důvodu, že je doma něco ohrožuje. Typicky třeba problém hádek kolem islámského terorismu. Je řešitelný, protože všichni víme, kdo je hlavním sponzorem džihádistů. Evropa a USA má dostatek prostředků, aby v tom udělala pořádek. Namísto toho ale pořádjí evropští a američtí politici s nejodpornějšími diktátory na planetě objímací orgie.
Takže stejně jako mohu říci, kde je počátek problému s islámským terorismem, mohu také říci kde je počátek vzestupu diktatur. To ohnisko není v Rusku ani v SA nebo Kataru, je tady. Dokud naši politici tak milují totality a my s tím nejsme schopni nic udělat, jsme příčinou problému - my atlantická civilizace, my Evropa, my Česká republika, my voliči, my občané.
Karel Schwarzenberg a šejk Hamad bin Khalifa Al Thani (Katar) sponzor Hamasu, Ansar Dine a Fronty Al-Nusra
Prezident USA Barack Obama a saúdský diktátor Abd Alláh bin Abd al-Azíz (zemřel letos v lednu), zavedl zákony trestající ateismus.
Poznámka: To že se Abd Alláh bin Abd al-Azíz dožil 90 let by měl být jasný signál pro všechny, kdo ještě věří v nějakou "boží" nebo "kosmickou" spravedlnost, že tak svět nefunguje - pokud s tím něco neuděláte, dožijí se zpravidla hajzlové velmi vysokého věku.