Oběť bohu silnic

"Představ si vlak složený ze samostatných kupé. V každém kupé je páka, kterou se musí správně hýbat a kdykoli kdokoli udělá chybu, celý vlak se zastaví."

"Co je to za blbost?"

"To je městská automobilová doprava."

Tento rozhovor mezi mnou a mým bratrem se odehrál už před lety, ale to co se děje na silnicích v Praze vidím stále stejně. Zplodili jsme jeden z nejabsurdnějších druhů dopravy - neekonomický, neekologický a navíc dost nebezpečný.

Už před nějakou dobou jsem poukazoval na to, že to hlavní, co pražská doprava přemisťuje je plech, ten na karoseriích. Když se šedesátikilová blondýnka sveze do práce v dvouapůltunovém SUV, které jí pořídil movitý milenec, blíží se poměr hmotnosti užitečného nákladu raketoplánu Space Shuttle.

Jenže oběť na penězích a prostředí není tím jediným, čím za tento nesmysl platíme. V loňském roce bylo jen 66 dní, kdy na našich silnicích nikdo nezemřel. Jinak tradičně platíme přibližně 700 až 1300 mrtvými ročně. Je to jako kdyby u nás nějaká starověká sekta pravidelně obětovala 2 až 3 lidi denně!

Na světě je podle WHO doprava desátým největším zabijákem lidí. Stojí nás asi 1,3 milionu lidí ročně (asi 1/40 všech úmrtí). Promiňte ale vedle toho vypadá celkový součet teroristických útoků dost bídně. Dokonce i v roce 2007 (kdy byl počet obětí "vysoký") dosahoval 14 415 lidí, tedy asi devadesátkrát méně.

Většinu života mě přesto tyto strašlivé počty nechávaly chladným. Vycházel jsem z přesvědčení, že jde o iluzi, protože každého člověka přivede k havárii jeho vlastní chyba či shoda okolností. Teprve později jsem zjistil, že to není pravda - automobilová doprava je postavena tak že k těmto haváriím musí dojít. Možná ne v takovém počtu, ale musí.

Před nějakou dobou jsem získal řidičský průkaz. Vybavuji si, jak jsem byl zděšen tím, když mi došlo, kolik příležitostí ke smrtelným nehodám jsem za jedinou jízdu viděl a také tím, že jsem najednou chápal, že s nimi doprava prostě počítá jako s povolenými ztrátami.

Pokud znáte statistiku a víte že máte X lidí, kteří vykazují při řízení určité procento chyb, pak je zřejmé, že pokud je všechny necháte řídit dostatečně těžké a rychlé auto, pravděpodobnost že dojde k nehodě bude mnohonásobně vyšší. Navíc tu máte mikrospánek, nachlazení, akutní nevolnost, nepozornost, infarkty za volantem, oslnění a nepředvídatelné závady samotného vozidla...tedy vlivy, které nelze považovat přímo za chyby, ale řízení znemožňují. Když přičtete puberťáky, opilce, zbohatlíky, taxikáře a ospalé kamioňáky, vypadá silnice napěchovaná automobily spíše jako bojiště.

Někdo tam zemřít musí a také zemře, ne náhodou nebo nepředvídatelnou chybou, jako když sám jedete autem prázdnou venkovskou silnicí a narazíte do stromu, ale naopak předvídatelně, odhadnutelně a zbytečně. Kde je totiž množství, stává se z možnosti zákonitost. Známe procenta, známe důvody a dokonce víme, že by se tomu dalo předejít i jak.

Pro města by stačilo zavést dostatečně funkční systém městské hromadné dopravy a automobily vykázat na jeho okraj, nakoupit golfové vozíky jako v Peachtree City. Mohli bychom také třeba vytvořit systém v němž by se automobily automaticky řadily do "vlaků" s pravidelnými rozestupy a automatickým řízením. Mohli bychom omezit hmotnost a rychlost automobilů pro jízdu ve městech. Mohli bychom...
Mnoho dalších řešení by jistě napadlo leckterého technicky vzdělaného konstruktéra. Jenže k většině z nich pravděpodobně nebude vůle.

Smrt stovek lidí je daň, kterou platíme za naši posedlost řídit za všech okolností svůj dostatečně velký a těžký automobil sami.