Nejsme (dost) konzumní společnost

Evropské myšlení je  několik posledních desetiletí v zajetí sebemrskačství. Jedním z jeho projevů je fňukání nad konzumní společností. Měl bych k tomu také co říci, protože si myslím, že konzumérismus opravdu není tím, nad čím bychom měli zoufat. Respektive ano, ale hlavní problém není opravdu v tom, že neustále prahneme po nových věcech. Je v něčem úplně jiném.

Z hlediska touhy po nových věcech je evropská kultura pravděpodobně nejméně konzumní kulturou vůbec. Pokud byste se podívali na kteroukoli část historie, zjistili byste že všechny dřívější společnosti přisuzovaly primitivnímu životnímu materialismu mnohem větší význam než dnes.

Můžete mi věřit, část mého příbuzenstva pochází z vesnice nedaleko Prahy a jde o velmi starobylý selský rod. Za svou starobylost vděčí mimo jiné také faktu, že se v něm lidé v podstatě neženili z lásky, ale z ekonomického kalkulu. Sňatky spojovaly statky.

Vzájemné vytahování se majetkem dosahovalo na vesnicích takových rozměrů, jaké si většina z nás neumí představit. Lidé v majetku a jeho předvádění soupeřili. Stejný princip později použily a zneužily firmy pro svou reklamu.

To by samo o sobě nebylo tak zlé. Lidé musejí trochu soupeřit, je to jejich přirozenost. Soupeřit v nakupování je rozhodně lepší, než kdyby si všichni navzájem něco dokazovali pěstmi, nebo ještě hůř kdyby soupeřili třeba v počtu usekaných hlav jako kmeny lovců lebek.

Tento tlak ale už v euroatlantické civilizaci pominul. Nejsme skutečně přímo ohroženi nouzí o potraviny a věci. Přinejmenší ne většina z nás. Samotné vlastnictví předmětů  tedy přestává být symbolem společenské úrovně.

V předvádění majetku proto dnes většinou soupeří jen primitivové, což jim ale bohužel nebrání zabírat významné společenské posty.  Například mezi známými jistého bývalého premiéra bylo "normální" když se trumfovali tlustými svazky bankovek, které měli právě v kapse a tloukli se při tom jimi vzájemně po hlavách.




To všechno má ale pořádný háček, vlastně spíš hák. Naše politické systémy jsou totiž z podstatné části plutokratické a tak současná prosazovaná ideologie vlastně není demokracie. Je to jistý druh primitivního ekonomismu v němž je obchod považován za hlavní a nejdůležitější vztah a podstatu ekonomiky jako takové. Je proto povýšen nad výrobu i potřebu.

Ve jménu obchodu musíme tedy vyrábět i spotřebovávat, aniž bychom skutečně potřebovali. Obchod, který byl původně sám podporou výroby je teď třeba podporovat, potřeby uměle vyvolávat a zboží snižovat trvanlivost aby žádná potřeba nemohla být uspokojena na příliš dlouho. Tah touhy už dávno nahradil tlak reklamy.

Dostáváme se do stavu, kdy je společnost nucena do spotřeby. Nejlepší mozky psychologie, designu i trikové animace pracují na reklamách které mají vyvolávat potřebu nakupovat. Jenže jednotlivec už prostě nedokáže s potřebami výroby a obchodu udržet krok. Věřím že se už brzy na nějaké demonstraci objeví transprent:

Promiňte nám, že nedokážeme spotřebovávat tolik, kolik vy chcete!

Je tragikomické vidět, jak ekonomové vykřikují své význání víry v nekonečný růst ekonomiky, ačkoli kdyby měli jen kus ekonomicky myslícího mozku,museli by vědět, že zákon klesajících výnosů platí i pro fenomén obchodu jako celek. (V tom měl J. S. Mill měl nesporně pravdu.)

Výroba nízkotrvanlivých nesmyslů a jejich nuucený prodej má za následek iluzi růstu, která je ale ve skutečnosti už úpadkem. Vezmu jako přiklad automobil s nízkou životností.
Představte si, že máte automobil starý deset let.  Plní emisní limity, ale je prostě starý. Přihodí se vám ale to, že vás povýší a najednou se už nesluší jezdit v nové funkci v tak starém autě. Koupíte si tedy nový, ale ten má životnost pouhých pět let a navíc jste tlakem okolí a reklamy nuceni měnit automobil každé dva roky. 

Pokud to uděláte, zjistíte několik věcí. Za prvé to váš komfort nijak nezvýší, protože měníte auto za auto. Pokud by tedy váš automobil vydržel v dobrém stavu třeba deset nebo patnáct let, ušetřili byste peníze, čas i nervy s obíháním úřadů. Neustálá výměna automobilů tedy váš životní komfort snížila.

Za druhé to není příliš ekologické, protože i se započtením nižší spotřeby novějších modelů, která nemusí být ani významná ani jistá, se prostě za deset let nemůže ekologická stopa výroby deseti automobilů rovnat výrobě a provozu jediného automobilu.

Za třetí nevznikla žádná skutečná nová hodnota naopak jsme výrobou automobilů s krátkou životností o hodnoty přišli. I když trh vykazuje růst, ve skutečnosti nejsou výrobou saturovány žádné nové potřeby kromě funkce pozičního zboží (ukazuje naši pozici ve společnosti). Zato byl výrobou automobilů spotřebován další díl kapacity prostředí ve formě energie a materiálu, tedy toho, co jsme mohli využít lépe a co jednou můžeme potřebovat.

Předražené automobily, obludné vily v chráněných územích nebo jachty z nichž není vidět moře jsou jen moderní obdobou náhrdeníků z jaguářích drápů a čelenek z rajčího peří.

Spotřebitelé už dlouho nejsou těmi, kteří by určovali spotřebu ale ani výrobu. Nesmyslná nadvýroba, která je nejlépe vidět na skládkách nikdy nepoužiutých výrobků a věcí na jedno použití, je dávno neudržitelná, ale i naprosto nedůstojná lidského rozumu. Proto nejsme ve skutečnosti konzumní společnost, ale žijeme ve společnosti pod diktaturou ideologie konzumu.

Není už nejvyšší čas začít uvažovat jinak?