Nepochopené filmy VIII – Pakárna

Pokud si najdete Pakárnu na ČSFD, spatříte u ní také dost nelichotivé hodnocení 32%. Do určité míry to chápu. Tento animovaný seriál můžete považovat za špatný hned z několika důvodů. Ten úplně první je křiklavá grafika připomínající „moderní“ večerníčky nebo kresbičky někoho, kdo se učí v programu Corel Draw a to včetně chronicky známých chyb, jako jsou příliš tenké linie nebo málo kontrastní rozlišení podstav od pozadí. Možnosti softwaru Maya se na něm rozhodně neprojevily. Když si k tomu přičtete neanatomické pohyby postav, vyjde vám, že pro barvoslepého člověka, byť s neúplnou barvoslepostí mohou obrázky znamenat celkem složitý rébus. Jednoduchost sama o sobě není na závadu, jak ukazuje například South Park, ale neměla by být na úkor čitelnosti obrazu.

Druhou často vyčítanou stránkou je humor.  Jistě už od základu je v seriálu množství klišé, ale tady už bych s jejich odsuzováním trochu brzdil. Mnohé z nich jsou totiž rozhodně záměrné.  Na někoho pravda až moc. Jsme celkem zvyklí, že se postavy jmenují návodně podle pravidla „nomen omen“ ale ne v češtině. Ostatně pokud jste byli v kině na českém dabingu Kick-Ass asi jste také nevěřili svým uším, když se Killer představila: „Já jsem Zabíjačka.“ Pakárna pravidlo návodných jmen dodržuje snad až příliš důsledně, což ze začátku, než si člověk zvykne, působí poněkud křečovitě – Intoš, Drsan, Pesana...

Za velkou vadu považuji také inzerování Pakárny jako „Českých Simpsnových“. Tahle „reklama“ na cokoli tím, že to popíšete jako lokální odvar světově známých věcí, je sama ze své podstaty zabiják.

Co je tedy takovým kladem, že se mi vyplatí Pakárnu hájit?

Za prvé je to humor. Jsem člověk, který trpí při vyprávění vtipů a nemá rád většinu filmů postavených na slovním humoru. Přesto jsem se snad nad každým dílem Pakárny alespoň na chviličku zasmál.
Za druhé je to scénář. Troufám si říci, že každý díl má hlavu a patu, což se zdaleka o všech filmech, natož o seriálových dílech, říci nedá.

Za třetí je to samotná forma (nikoli obrazová). Seriál Pakárna je totiž postaven na schématu připomínajícím rozhlasovýo seriál, což byl začátek i mnohých slavných britských knih a sitcomů. Tento způsob postupného vyrůstání komediálního seriálu má v sobě hravost, která se plně rozvine často až po několika (nebo i mnoha) letech.

V Pakárně prostě vidím seriál který má jistý vývojový potenciál. Opravdu má v sobě cosi dobrého co v budoucnosti může být mnohem lepší. Vlastně už nemůže. Seriál Pakárna totiž skončil a pravděpodobně hned tak reprízován nebude. Pakárna šanci neztratila, nedostala jí.

Po odvysílání třetího dílu nazvaného Koťátka od Dalajlámy asi nesou normální dostala Česká televize pokutu ve výši půl milionu korun od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Není úplně divu, že se ČT rozhodla seriál dále nepodporovat a ten tedy skončil 13. dílem Konec světa.



Z toho celého zůstává taková divná pachuť. Především se ČT vůbec nepokusila pořádně pokutě bránit. Týkala se totiž dílu, kde se mluvilo o onanii a RRTV dospěla k názoru, že něco takového vede k mravnímu narušení mládeže. Posudek, který si nechala vypracovat, vyznívá naprosto protikladně. RRTV se tedy prostě rozhodla že je větší expert než studovaný expert a nemravnost musí potírat gigantickou pokutou prostě jen proto, že může.

Z jejího zdůvodnění navíc vzniká podezření, že za pokutou nestojí ani tak puritánství členů rady, ale nelibost tehdejšího českého prezidenta Václava Klause či někoho z jeho kanceláře. Podrobně si tom můžete přečíst na stránkách www.pakarna.cz

Také mě poměrně mrzí, že téměř nikde nenajdete jména scénáristů Jakuba Horáka a Davida Šimáka.

Nejsme (dost) konzumní společnost

Evropské myšlení je  několik posledních desetiletí v zajetí sebemrskačství. Jedním z jeho projevů je fňukání nad konzumní společností. Měl bych k tomu také co říci, protože si myslím, že konzumérismus opravdu není tím, nad čím bychom měli zoufat. Respektive ano, ale hlavní problém není opravdu v tom, že neustále prahneme po nových věcech. Je v něčem úplně jiném.

Z hlediska touhy po nových věcech je evropská kultura pravděpodobně nejméně konzumní kulturou vůbec. Pokud byste se podívali na kteroukoli část historie, zjistili byste že všechny dřívější společnosti přisuzovaly primitivnímu životnímu materialismu mnohem větší význam než dnes.

Můžete mi věřit, část mého příbuzenstva pochází z vesnice nedaleko Prahy a jde o velmi starobylý selský rod. Za svou starobylost vděčí mimo jiné také faktu, že se v něm lidé v podstatě neženili z lásky, ale z ekonomického kalkulu. Sňatky spojovaly statky.

Vzájemné vytahování se majetkem dosahovalo na vesnicích takových rozměrů, jaké si většina z nás neumí představit. Lidé v majetku a jeho předvádění soupeřili. Stejný princip později použily a zneužily firmy pro svou reklamu.

To by samo o sobě nebylo tak zlé. Lidé musejí trochu soupeřit, je to jejich přirozenost. Soupeřit v nakupování je rozhodně lepší, než kdyby si všichni navzájem něco dokazovali pěstmi, nebo ještě hůř kdyby soupeřili třeba v počtu usekaných hlav jako kmeny lovců lebek.

Tento tlak ale už v euroatlantické civilizaci pominul. Nejsme skutečně přímo ohroženi nouzí o potraviny a věci. Přinejmenší ne většina z nás. Samotné vlastnictví předmětů  tedy přestává být symbolem společenské úrovně.

V předvádění majetku proto dnes většinou soupeří jen primitivové, což jim ale bohužel nebrání zabírat významné společenské posty.  Například mezi známými jistého bývalého premiéra bylo "normální" když se trumfovali tlustými svazky bankovek, které měli právě v kapse a tloukli se při tom jimi vzájemně po hlavách.




To všechno má ale pořádný háček, vlastně spíš hák. Naše politické systémy jsou totiž z podstatné části plutokratické a tak současná prosazovaná ideologie vlastně není demokracie. Je to jistý druh primitivního ekonomismu v němž je obchod považován za hlavní a nejdůležitější vztah a podstatu ekonomiky jako takové. Je proto povýšen nad výrobu i potřebu.

Ve jménu obchodu musíme tedy vyrábět i spotřebovávat, aniž bychom skutečně potřebovali. Obchod, který byl původně sám podporou výroby je teď třeba podporovat, potřeby uměle vyvolávat a zboží snižovat trvanlivost aby žádná potřeba nemohla být uspokojena na příliš dlouho. Tah touhy už dávno nahradil tlak reklamy.

Dostáváme se do stavu, kdy je společnost nucena do spotřeby. Nejlepší mozky psychologie, designu i trikové animace pracují na reklamách které mají vyvolávat potřebu nakupovat. Jenže jednotlivec už prostě nedokáže s potřebami výroby a obchodu udržet krok. Věřím že se už brzy na nějaké demonstraci objeví transprent:

Promiňte nám, že nedokážeme spotřebovávat tolik, kolik vy chcete!

Je tragikomické vidět, jak ekonomové vykřikují své význání víry v nekonečný růst ekonomiky, ačkoli kdyby měli jen kus ekonomicky myslícího mozku,museli by vědět, že zákon klesajících výnosů platí i pro fenomén obchodu jako celek. (V tom měl J. S. Mill měl nesporně pravdu.)

Výroba nízkotrvanlivých nesmyslů a jejich nuucený prodej má za následek iluzi růstu, která je ale ve skutečnosti už úpadkem. Vezmu jako přiklad automobil s nízkou životností.
Představte si, že máte automobil starý deset let.  Plní emisní limity, ale je prostě starý. Přihodí se vám ale to, že vás povýší a najednou se už nesluší jezdit v nové funkci v tak starém autě. Koupíte si tedy nový, ale ten má životnost pouhých pět let a navíc jste tlakem okolí a reklamy nuceni měnit automobil každé dva roky. 

Pokud to uděláte, zjistíte několik věcí. Za prvé to váš komfort nijak nezvýší, protože měníte auto za auto. Pokud by tedy váš automobil vydržel v dobrém stavu třeba deset nebo patnáct let, ušetřili byste peníze, čas i nervy s obíháním úřadů. Neustálá výměna automobilů tedy váš životní komfort snížila.

Za druhé to není příliš ekologické, protože i se započtením nižší spotřeby novějších modelů, která nemusí být ani významná ani jistá, se prostě za deset let nemůže ekologická stopa výroby deseti automobilů rovnat výrobě a provozu jediného automobilu.

Za třetí nevznikla žádná skutečná nová hodnota naopak jsme výrobou automobilů s krátkou životností o hodnoty přišli. I když trh vykazuje růst, ve skutečnosti nejsou výrobou saturovány žádné nové potřeby kromě funkce pozičního zboží (ukazuje naši pozici ve společnosti). Zato byl výrobou automobilů spotřebován další díl kapacity prostředí ve formě energie a materiálu, tedy toho, co jsme mohli využít lépe a co jednou můžeme potřebovat.

Předražené automobily, obludné vily v chráněných územích nebo jachty z nichž není vidět moře jsou jen moderní obdobou náhrdeníků z jaguářích drápů a čelenek z rajčího peří.

Spotřebitelé už dlouho nejsou těmi, kteří by určovali spotřebu ale ani výrobu. Nesmyslná nadvýroba, která je nejlépe vidět na skládkách nikdy nepoužiutých výrobků a věcí na jedno použití, je dávno neudržitelná, ale i naprosto nedůstojná lidského rozumu. Proto nejsme ve skutečnosti konzumní společnost, ale žijeme ve společnosti pod diktaturou ideologie konzumu.

Není už nejvyšší čas začít uvažovat jinak?

V šedé zóně

Kroutím hlavou nad dedukcemi novinářů. Nedávno si vzali na mušku šedou ekonomiku. Prý většina Čechů nechce po řemeslnících doklady o zaplacení a tím vlastně okrádá stát o daně. Ó svatá prostoto! Samozřejmě že tomu tak je, překvapovalo by mě, kdyby tomu tak nebylo.

Mnohem podstatnější, než pláč nad tím, že u nás nevládne dokonalá bankovní totalita, ve které byste museli zaplatit daň i kdybyste půjčili třeba jen kamarádovi na pivo, je otázka: Proč tomu tak je? Samozřejmě docela primitivně lze odpovědět, že člověk zaplatí méně a řemeslník nakonec dostane více, protože neodvede daň, takže jsou vlastně všichni spokojeni, tedy až na ten stát, ale ten se o tom stejně nedozví, takže ho to mrzet nebude.

Jistě, pro člověka je to takový „zločin bez oběti“, asi nikdo se po tomhle neprobudí zbrocený ledovým potem a zavalen výčitkami svědomí. Není totiž proč. Neexistuje způsob, jak něco takového ohlídat, snad kromě zrušení fyzických peněz a absolutní kontroly elektronických peněžních toků.
Státní úředníci tu mají jeden velký problém, když předpokládají, že stát má na část peněz automaticky nárok. Trestání za takové daňové úniky kase nejen nepomůže, ale (pokud bude důsledné) dokonale paralyzuje trh se službami. Vynucovat si placení daní z šedé ekonomiky tvrdým postupem, je nejlepší cesta ke kolapsu trhu.

Většina lidí, většina politiků i většina úředníků totiž mylně předpokládá, že jedinou silou, která vede lidi k placení daní z této činnosti je strach z trestů předepsaných zákonem. Naštěstí (a naneštěstí) to není pravda.
Zkušenosti z dobročinných organizací a crowdfundingových serverů nás učí, že lidé rádi věnují prostředky na to, co jim připadá dobré. To je bohužel také ta špatná zpráva. Nárůst šedé ekonomiky je prostě způsoben nedůvěrou v investice státu. Po aférách s pandury, tunelem Blankou, Opencard, církevních rekvizicích, solárním tunelu, předražených cyklostezkách, letadlech CASA a spoustou dalších za něž nebyl nikdo odsouzen, se tomu prostě nedá divit.

Šedá ekonomika je definována jako výdělečná činnost porušující morální normy dané země. Práce na černo ale od určité chvíle přestává být chápána jako amorální a je to právě ten okamžik, kdy občan přestane věřit, že stát jeho zdaněné peníze používá racionálně. Občané své peníze do státního rozpočtu neodhazují, dávají je tam, aby byly použity k obecnému prospěchu. Pokud jsou beztrestně používány v rozporu s tímto účelem, znamenalo by to jednostranné dodržování dohody, což je vždycky nesmírně nevýhodné. Nedanící živnostníci se nechovají nelogicky ani neekonomicky a dokonce vlastně ani nemorálně (ale rozhodně nezákonně). Jejich jednání by bylo nemorální, kdyby druhá strana (čili politici a státní úředníci) svou část dohody dodržovala a byla za její porušení trestána.

Zdálo by se, že jakýkoli stát může kvůli poklesu důvěry v politické investice pouze upadat, ale kupodivu to není pravda. Existují příklady, kdy podobná motivace fungovala přesně opačně, tedy ve prospěch států, které se s takovým jevem setkaly. Podíl práce zdarma, tedy práce odvedené vlastně čistě z nadšení se například v případě projektu Apollo odhaduje na jednu čtvrtinu. Optimističtější hlasy mluví dokonce až o jedné třetině. Přitom přínos lunárních letů pro ekonomiku USA je dnes už jednoznačný. Open source komunity vytvářejí hodnoty a zvyšují tak ekonomickou fitness, aniž by si jejich členové nárokovali nějaké odměny. Dokonce máme v historii příklady vybírání soukromého zlata nejen na stavbu „Zlaté kapličky“, ale i do zlatých rezerv státu.

Chci tím upozornit na „detail“, který tradičně přehlížejí nejen zákonodárci, ale už dlouho i voliči, totiž že stát může být považován za něco obecně užitečného a že se tak může dočkat i rozumné podpory od svých občanů. Proto zvyšování kontroly a represí ve chvíli, kdy to s jeho reputací není nejlepší mu ani nezlepší pověst a nepřinese ani potřebné peníze. Krátkodobé zvýšení vybraných daní se bohužel velmi pravděpodobně v budoucnu odrazí ve snížení výkonu ekonomiky.
Tomáš Baťa měl nejspíš pravdu, když tvrdil, že každá finanční krize je v první řadě krizí mravní.
Vraťte lidem důvěru ve stát a jsme z nejhoršího venku.