O kráse a kýči pro snoby

Žijeme ve zvláštní době – moderní umění se nás snaží oslovit hnusem či kýčem a pocit krásy nám dodávají fotografie z Hubbleova teleskopu. Jak to, že v nás větší emoce probouzí výsledek práce vědců než dílo našeho nejlépe zaplaceného sochaře? Co se to vlastně stalo s uměním? Existuje ještě vůbec?

Moderní teorie zrelativizovaly pojem krásy a nenašly v pro něj žádnou použitelnou definici. Namísto pojmu „krásna“ tedy do moderního umění aplikovali „šok“. Umění má prý především šokovat. Dobrá, ale proč potom jinak chodit do galerie z jiného důvodu, než ze snobismu.

Umělci a umělečtí teoretici se dokáží celé hodiny hádat a vysloveně žvanit o tom, který styl je „správný“ a který správný není, případně který byl v jisté době správný a dnes už správný není.

Povím vám, co si o tom myslím. Je to brutálně jednoduché a proto si to zaslouží objemnější výklad. Umění má být především krásné. Ano, na tom trvám. Proto bych asi měl také vysvětlit, co to vlastně ta krása je.

Jako krásu označujeme to, co nám působí rozkoš skrze některý ze tří smyslů: zrak, sluch a čich. Tento požitek může dávat buď přímo, tedy aniž si uvědomujeme, proč nám něco připadá krásné, nebo skrze uvědomění, vzpomínky a myšlenky. Já se teď ale zaměřím konkrétněji na umění výtvarné a pokusím se to ukázat na něm.

Když se podíváte na ukázky nejstaršího umění, zjistíte, že jsou už zároveň velmi didaktické a zároveň stylizované. Ano už v jeskyni Altamira jsou zvířata zjednodušená na základní linie a barvy a přesto tak dokonale rozlišitelná až to bere dech.

Umění takzvaných přírodních národů jsou úplné učebnice, jejich historie a kosmologie. Jejich lodě, totemy, oděvy i domy jsou úplně narvané významy. To není jen jejich „víra“ jak se to občas píše, je to jejich kompletní souhrn vědění o našem světě a o vesmíru.

Dokonce i antické umění klasické doby, které je tak obdivované pro svůj realismus je v první řadě didaktické a teprve potom realistické. Krása se v těchto dobách považovala za něco, co vyplývá jak z estetického dojmu, tak z rozumového pochopení.

Ať se podíváte kamkoli v historii, kdekoli na světě, našli byste to samé. Celou tu dobu využívalo výtvarné umění k vytvoření příjemného prožitku dvou zdrojů: estetický vjem (tedy pocit vyplývající ze vzhledu) a sdělení (tedy pocit vyplývající z rozumového pochopení). Je přitom naprosto jedno, jestli by šlo o čínskou nebo arabskou kaligrafii, ikonu, japonskou či starořeckou keramiku nebo příďovou sochu ze staré holandské lodě.

Ať se mi význam konkrétního sdělení líbí, či nelíbí, nebo ať mám či nemám vztah ke konkrétnímu výtvarnému provedení, v podstatě nikdy umělci nepřestali usilovat právě o tohle. Dokonce ani umělci nacistického mystického realismu a socialistického realismu nikam z téhle cesty neutekli, jen občas glorifikovali dost divně interpretované symboly, osoby a události. (Ovšem to se dělo i v jiných dobách.)

Umělci secese, impresionisté, kubisté, funkcionalisté, zkrátka všichni ti zastánci moderních směrů přidali k tomu celému jen jeden nový ale podstatný prvek - výzkum. Opravdu zapáleně se snažili najít nová poslání a nové zdroje krásy. V tom mají můj obdiv, protože tím se skutečně stali moderními, dokonce tak, že přiblížili umění vědě.

A tady se dostávám k paradoxu současného umění.
Dnešní výtvarné umění je vyjádřením umělecké krize, nikoli umělecké tvorby. Obsah jeho „poslání“ je často primitivní vtip, vhodný tak do nedělní přílohy novin, provedený ale v monumentálním a náročném stylu. Osloví možná na chvilku, ale bývá to brutálně velké, nudné a občas i dost ošklivé.

Pokud definuji kýč (vy samozřejmě můžete mít svoji definici) jako předmět, sochu nebo obraz nabitý nadnormativními stimuly, ale bez celkové vyváženosti a jakéhokoli poslání, pak je současné umění právě takovým kýčem, ale určeným pro snoby.

Aniž to možná výtvarníci a snobové tuší, jsou právě ošklivé kýče pro snoby tím nejdokonalejším vyjádřením myšlenky sociologa Pierra Bourdieua, podle něhož je estetický úsudek vždy záležitostí distinkce – tedy odlišení „nižšího“ a „vyššího“, což je zde míněno jako odlišení nižší a vyšší společenské třídy. Snobové se prostě nesmírně bojí představy, že by se jim mohlo líbit něco podobného jako lidem z nižších tříd. Proto se obklopují věcmi, které se jim zaručeně líbit nemohou.

Naproti tomu například zmíněné snímky z Hubbleova kosmického teleskopu bývají esteticky atraktivní, mívají velmi hluboké poslání, které můžete postupně odhalovat tím víc, čím více se budete o vesmíru dozvídat a  nikdo si je nepořizuje kvůli svému společenskému postavení.