Křesťanská propaganda na gymnáziu v Českém Těšíně

Jsou věci, které mi běžně lidé zpravidla nevěří. Jednou z nich je infiltrování náboženství a kreacionismu do českého školství. Na polském gymnáziu v Českém Těšíně je v současnosti naprosto normální pořádat misijní akce v rámci vyučování a nejen to. Zcela nepokrytě se tam přednáší kreacionismus.

Z příspěvků jsem vybral na ukázku k okomentování ten s názvem Křesťanství a věda od RNDr. Mgr. Jaroslava Pokorného v němž se žáci mohli dozvědět neuvěřitelné "perly". Věnovat se budu jen některým z nich, protože nechci citovat úplně celý text přednášky, přesto jsem musel přepsat podstatný kus. 

R. I. P. Hans Hass - když hrdinové umírají

Chtěl jsem dnes napsat něco o politice, ale popravdě, koho zajímá politika, když umírají hrdinové? Hans Hass k takovým hrdinům rozhodně patřil, dokonce si troufám říci, že byl hrdinou hned několika generací. Za svůj život napsal 32 knih, natočil čtyři celovečerní filmy pro kina a více než 70 televizních filmů.


Odvážný potápěč, podmořský kameraman, biolog, pravý výzkumník své doby. Začínal se potápět ještě za války s kyslíkovým rebreatherem, který měl původně sloužit jen k záchranářským účelům. Bylo to neskutečně nebezpečné, ale také neskutečně nové, objevné. Pod vodou byl úplně jiný svět, o kterém měli suchozemci zatím jen matné představy.

Když jste byli dítě, jako já tehdy, prostě jste nemohli necítit vzrušení, když se na plátně objevily tři stěžně Xarify. Věděli jste, že uvidíte něco neuvěřitelného, jako třeba potápění s vorvani.

Tento víkend Hansova rodina oznámila, že Hans zemřel.
Něco mi ta jeho smrt připomněla. Víte není to první i když zatím ani poslední z mých dětských hrdinů, který poslední dobou zemřel. V roce 1997 to byl Jacques-Yves Cousteau,  21. července 1998 Alan Shepard, 18. dubna 2002 Thor Heyerdahl,  15. února 2003 Jiří Hanzelka, 19. března 2008 Arthur Charles Clarke, 5. června 2012 Ray Bradbury, 25. srpna 2012 Neil Armstrong. Teď se k nim přidal 16. června 2013 také Hans Hass.

Můžete nad tím truchlit, ale k ničemu to nebude. Nežijeme ve špatné době, protože hrdinové umírají, naopak žijeme v dobré době, protože umírají staří. I Hans Hass byl velmi starý, vždyť mu bylo 94 let!

Jeho věk by nám ale měl připomenout, že i naše děti a vnoučata budou potřebovat hrdiny - ty kterými jsme se tehdy chtěli stát my.

ODS je mrtvý kůň, ale PPM Factum to neví

Jsou věci možné, nepravděpodobné a věci zcela mimo realitu. Do těch posledních se řadí poslední průzkum volebních preferencí společnosti PPM Factum. Podle toho se strana ODS propadla na absolutní dno a pokud by se dnes konaly volby, obdržela by pouhých 8% hlasů.

Pro sklerotičtější bych rád připoměl jak "skvěle" odhadovala tato agentura preference volebních kandidátů v prezidentských volbách i v jiných podobných výzkumech. Její průzkumy se lišily od reality až o 14% a největší rozdíl v prezidentských volbách byl 12,4 %.

Průměrný rozdíl proti realitě byl 4,52%. Něco takového by samozřejmě mohlo poslat ODS do propadliště dějin, což se podle PPM Factum nestane. Její věštba je sice povzbuzující, ale pravdpodobně stejně marná jako výměna předsedy strany za předsedkyni.

Tvrzený pokles preferencí totiž s velmi vysokou pravděpodobností neodpovídá realitě. Už v březnu letošního roku totiž dosahovaly preference ODS hodnoty 8,6% a stále klesaly. Hodnotě 8% by odpovídala křivka při nejjednodušší extrapolaci, bez aféry, zatýkání a trapných tanců uvnitř strany.  Takže pokud jsou tyto statistiky pravdivé, připadají v úvahu jen dvě varianty: Buď stoupenci ODS současné problémy úplně vytěsnili ze své mysli, nebo se stal zááázrak! Já ale na zázraky nevěřím.

Pokud bych si měl tipnout, skončila by podle mě v současnosti ODS pod prahem volitelnosti.

Nedávejte děti lesbám!

Nejsem příliš příznivec kritik nějakých karikatur, vlastně vůbec, ale občas je blbost některých nevtipných vtipů tak neuvěřitelně do oka blijící, že to prostě nejde vydržet. Politická mrtvola Václava Klause si neodpustila několikrát rýpnout do současné politiky, což mě konec konců ani nevadí tolik, jako to že tomu někdo věnoval pozornost.

Podobné je to s jeho současnou "aférou" kdy na svých stránkách zveřejnil karikaturu, která svým stylem odpovídá spíše nějaké klerikální nebo nacistické propagandě. Je jednoznačně zaměřená proti adopcím dětí homosexuálními páry.

Opravdu mě to nepřekvapuje. Uvědomte si, že Václav Klaus není jen panáček z vtipného spotu o kradení tužek, ale člověk který složil prezidentskou přísahu a pak se obrátil proti občanské společnosti, kterou se touto přísahou zavázal hájit. Ten, kdo považuje práva dětí za zrůdnost, proti které hodlá ze svých stařeckých sil bojovat, politik, který si v nejvyšším úřadě dopisoval a scházel se s neonacisty (dvakrát je dokonce pozval na Hrad) a také samozřejmě ten, kdo propustil největší finanční zločince našeho státu i nacistické předáky a zbavil je strachu ze stíhání. O jeho přátelství s temným mágem Dukou, kreacionistech a náhlém obratu ke katolicismu nemluvě.

A samozřejmě nesmím zapomenout na jeho pravidelné výstupy proti homosexuálům a varování před ideologií homosexualismu. 

Do takového morálního profilu samozřejmě ona "karikatura" zapadá naprosto dokonale. Jediné čeho se teď opravdu bojím, je situace, kdy rádoby vyvážená média mohou přijít s názorem, že na tom přece musí něco musí být když to říká i mocný Klaus.

Ptáte se mě co si o adopci homosexuálními páry myslím? Co myslíte, je hodně špatné, když dítě vychovává svobodná matka? Vzali byste jí kvůli tomu dítě a umístili jej do dětského domova?

Naprostá většina homosexuálních párů, které budou mít o výchovu dítěte zájem, budou lesbické. Všechny budou procházet naprosto stejně tvrdým posuzováním jako jakýkoli heterosexuální pár. Přesto jsou, podle Klause a jemu podobných, dvě ženy méně než jedna.

Nejde ale samozřejmě jen o adopce. Jde i o registrované partnerství osob stejného pohlaví a o výchovu dětí v takových vztazích. Proč by nemohla vychovávat dítě matka a "teta", když i v normální společnosti je to běžné. Ano, u svobodných matek je normální, že mívají kamarádku s níž si vzájemně s dětmi vypomáhají. Jenže v tomhle případě to najednou nejde, protože spolu "maminka" a "teta" spí? Nepřipadá vám to přitažené za vlasy?

Co horšího, představte si situaci - dvě ženy a děti, které mají obě rády, ale formálně některé dítě patří jedné a některé druhé. Z emocionálního hlediska to jsou sourozenci, podle zákona ale ne. Pokud jedna z žen onemocní nebo zemře, bude její dítě z téhle rodiny vytrženo a umístěno do nějakého zařízení. Naráz přijde o matku, "tetu" i sourozence. Neumím si představit člověka, kterého by tohle naprosto nezdrtilo, ale prosím vás proč?

Ukažte mi jediný důvod, který bude dostatečně pádný pro něco takového.

Václav Klaus je amorální monstrum a na tom se už těžko něco změní. Vzhledem k jeho věku je už celkem zbytečné nad tím bloumat, dokonce je úplně zbytečné jej z toho vinit. Bylo by ale mnohem lepší, kdybychom propříště dopřávali více sluchu lidem, kteří nějakou etickou úroveň mají. Zvláště když jde o děti.

Proč neexistuje svobodná vůle?

Tak jsem zase četl nějaký titulek o tom, že neexistuje svobodná vůle. Zněl "Svobodná vůle neexistuje. Důkazem je priming". Ačkoli jde o článek velmi zajímavý, se svobodnou vůlí mnoho společného nemá. To že lidé jsou ovlivnitelní a do značné míry odhadnutelní, totiž víme.

Co to vlastně ta svobodná vůle je? Tetička Wikipedie říká:

Svobodná vůle je pojem, jenž ve filosofii označuje myšlenku, že člověk jedná jen na základě svých vlastních rozumových rozhodnutí, nikoliv pod vlivem vnějších podnětů, jako osudu, boha či jiných faktorů, jenž nejsou v jeho moci.

Podle mě jde o značně zmatenou definici, která je záludná vyvoláním dojmu jednoduchosti. (To tak ale definice dělávají.) Navíc jsem přesvědčen, že ani při mnohem lepším rozboru pojmu i definice, než je ten, kterého se zde dopustím, by tohle prostě nedávalo smysl.

Především tu máme slovo vůle (úmysl) které se dá přeložit také jako chtění a chtění už má hodně velkou spojitost se slovy touha či pud. Kdybychom se podívali až na samotné dno našeho ID, spatřili bychom nejčistší chtění jako zrnko, kolem kterého se ve vrstvách nabaluje naše osobnost. Opravdu si neumím představit, jak by od něj kdokoli mohl být svobodný. Nevím, jak může být člověk svobodný od sebe.

Druhé slovo, které tady působí problém je svoboda. Svoboda se většinou váže přímo k nějaké činnosti - konání. Vůle z principu nemůže být svobodná, protože právě kvůli své vůli svobodu potřebujeme. Něco děláme nebo chceme dělat, protože máme vůli.

Třetí slovo které však v definici není i když by tam být mělo je osobnost. Jednáme na základě své představy o světě - modelu, který si neustále mírně opravujeme.  Každé tři sekundy (tak dlouho vnímáme "přítomnost") z okolního světa zpracujeme vjemy, které se následně začleníme do obrazu světa, čímž se stávají součástí naší osobnosti a působí na naše rozhodování. Definovat takto hranici mezi vnějším a vnitřním světem člověka je v podstatě nemožné, protože neustále vyrůstáme z hromadící se minulosti.

Čtvrté slovo které tu dělá neplechu je rozum. Rozum je vždycky jen nástroj k dosažení chtěného. Bez ohledu na to, že do našeho rozumového rozhodování také zasahují emoce, není rozum bez chtění vůbec k ničemu. Nemůžeme si rozumem zvolit co chtít budeme a co chtít nebudeme, jen to jak toho dosáhnout.

Ve větě jsou navíc  zahrnuta i slova "osud" a "Bůh" a to jako příklady vnějších podnětů. Ve skutečnosti jde ale už o naše vědomé interpretace vjemů, tedy o vnitřní mechanismy, nikoli vnější.

Dobrá, pak tady mám ještě trochu jiný výklad svobodné vůle, podle něj si může člověk svobodně vybrat mezi dobrem a zlem. Je to výklad teologický, který přímo zdůvodňuje existenci zla svobodnou vůlí. Přehlédnu zcela záměrně fakt, že pokud bude podle křesťanů v Božím království jen dobro, nebude tam podle stejné definice svobodná vůle, a zaměřím se na to, že je pojem svobodná vůle důležitý pro křesťanskou představu o světě.

Dobří lidé jsou podle ní dobří, protože se pro dobro rozhodli a zlí jsou zlí, protože se rozhodli pro zlo a zaslouží za to shořet v pekle. Pokud bychom připustili, že jsou zlí lidé obětí jak svých vrozených dispozic, tak vnějšího působení, bylo by jejich trestání vlastně hrozně nespravedlivé. Dokonce i když je člověk také výsledkem svých vlastních snah, nakonec ani motivaci k nim nemohl získat jinak, než ze své přirozenosti a svých smyslů.

Věřící se podvědomě i vědomě vyvrácení teze svobodné vůle děsí. V jejich představách by se takový vesmír až příliš podobal hodinovému stroji. Mají dokonce pocit že by byl dokonale bezcitný. Paradox je, že by byl možná mnohem lidštější než svět v němž je pro ty "špatné" jen požehnaná pomsta.

Na závěr připomenu myšlenku Roberta Wrighta z knihy Morální zvíře, kde vysvětluje, že bychom měli soudnictví nastavit v podstatě utilitaristicky tak aby fungovalo jako soubor praktických opatření snižujících rizika a zvyšující množství štěstí ve společnosti.

Viz Scienceworld: Darwinovský utilitarismus – nejde o to, zda někdo za něco „může“

Zrušme veřejnoprávní televizi ČT

Ano ten titulek je samozřejmě vtip. Nemůžeme zrušit veřejnoprávní televizi, protože u nás veřejnoprávní televize neexistuje. Můžeme ale odmítnout platit z veřejného rozpočtu za něco, co nám nepřináší ty veřejné služby, za které je běžně platíme.

Tak například Česká televize má podle § 2 zákona č. 483/1991 Sb "poskytovat objektivní, ověřené, ve svém celku vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů". Ano, ale jak mám potom rozumět tomu, když v pořadu Rub a líc víry 3. 6. 2013 Iveta Toušlová pronese tyto věty:

O Češích se říká, že jsou nevěřící, jenže právě tohle tvrzení patří k největším mýtům naší doby přátelé. Při posledním čítání se totiž za ateisty prohlásila jen asi tisícovka z nás. Paradoxem ovšem je že k církvím a náboženstvím se přihlásily pouze asi dva miliony obyvatel naší země. Ve střední Evropě jsou na tom hůř už jen v bývalém Východním Německu a naopak nejlíp v Polsku. Tam hledají útěchu v Bohu více než tři čtvrtiny lidí. 

Už první souvětí označuje za mýtus něco, co je skutečnost měřená statistickými metodami. Tvrzení že se za ateisty prohlásila "asi jen tisícovka z nás" je sice formálně pravdivé ale silně zavádějící. Ateismus jako vyznání pravděpodobně uváděli jen lidé s vysokou averzí vůči nějaké konkrétní církvi, nebo lidé, kteří se obávali toho že označení "nevěřící" není dosti důrazné.

Běžní ateisté, kteří vědí, že ateismus je asi takové vyznání, jako je pleš barva vlasů, samozřejmě zaškrtli políčko "bez vyznání". Těchto přiznaných ateistů je celkem 3,61 milionu!

Za dané situace kdy vláda proti vůli občanů prosadila obrovský finační tunel směrem ke katolické církvi a velký počet ostatních církví přijal jidášský peníz za přitakání, rozhodně není "paradoxem...že k církvím a náboženstvím se přihlásily pouze asi dva miliony obyvatel naší země", ale budiž, redaktorka se tomu samozřejmě divit může.

Věta "Ve střední Evropě jsou na tom hůř už jen v bývalém Východním Německu a naopak nejlíp v Polsku." obsahuje argumentační klam, nazývaný kvalifikující jazyk. Opravdu přímo říká, že dobré je věřit a špatné nevěřit, protože jsme na tom "špatně"" a Polsko "dobře", což je ovšem v rozporu s posláním veřejnoprávního média. Jinými slovy jsme si mohli vyslechnout dokonalou ukázku propagandy.

Není to zdaleka poprvé a žel asi ani naposledy. Podobné výroky jsme mohli vidět a slyšet například v pořadu Cesty víry, kde už trochu elementárně vzdělaného člověka musela zarazit hned otázka v titulcích "Věříte v ateismus?" a ve stejném duchu se nesl i celý pořad. Pak tu máme informační výpadky ČT v době katolických svátků, celodenní vysílání příjezdu papeže nebo naprosto neslýchaný případ kdy za sebe nechala Česká televize sloužit katolickou mši. Alarmující je i to, že na tom Rada pro rozhlasové a televizní vysílání neshledala vůbec nic závadného.

Dalo by se pokračovat dlouho, a jednou až na to bude trochu více času mohu udělat soupis s množstvím ukázek katolické propagandy. Přesto si primárně nemyslím, že se Česká televize primárně touží přemístit do Vatikánu. Televize není pod přímým tlakem náboženským, ale politickým. Náboženská propaganda má za úkol zformovat lidi aby se příliš nebouřili proti vytunelování státního rozpočtu katolickými rekvizicemi.

Proč si to myslím? Protože církevní propaganda není jediná, která se v České televizi ukazuje. To že jsme se z televizního zpravodajství nedozvěděli o povstání proti bankám na Islandu mělo jasný důvod - islandskou krizi totiž způsobili tamější politici a lidé jim to dali dost názorně znát. Někdo by v tom mohl najít jakousi paralelu.

Myslíte si, že s reakcí na zadržení Pussy Riot přišli nejprve umělci a pak politici? Kdepak, tou dobou se už i v Praze demonstrovalo několik měsíců za jejich propuštění. Že jste neslyšeli o kanadských demonstracích proti zavádění školného? Ano, neslyšeli, protože naši politici právě v tu dobu navrhovali jeho zavedení. A víte jak dlouho se ve skutečnosti demonstruje v Turecku? Ne? Začalo to v době povodní - 28. května! Dozvěděli jste se snad z České televize proč demonstrují?

Takhle se v naší televizi neobjevovaly zprávy o těch nejdůležitějších světových událostech. Mizely celé země a občas i kontinenty - kam právě vane politický vítr, tam vlaje televizní plášť.
Česká televize prostě nevysílá o žádné události, ke které naši politici nezaujmou nějaký postoj a ten potom papouškuje. Sám považuji za velmi pravděpodobné, že jim to ani nikdo nemusí nařizovat, ale že tahle propaganda prostě vzniká jako projev předstrašenosti a řiťolezectví. Ostatně přesně tak vznikala v historii naprostá většina propagandy.

Ptám se:
K čemu je vlastně propagandistická stanice v době internetu dobrá?
K čemu je dobrá televize, která přináší zprávy zaujaté, hrubě zkreslené a s několikatýdenním nebo i několikaměsíčním zpožděním?
Odpověď se nabízí: K ovlivňování lidí, kteří s internetem neumějí. 
Pak ovšem nejde o veřejnoprávní médium a naším - občanským právem je požadovat zrušení takové stanice.

O transcendenci

Povím vám o tom, jak si ateisté a věřící zároveň rozumějí a nerozumějí, když mluví o transcendenci. 
Jedno z pravidel uznávaných mezi ateisty (ale nejen) říká, že všechny informace získáváme díky smyslům. Neexistuje proto žádná transcendence. Přitom ale občas použijí pojem "pocit transcendence" nebo"transcendentní pocit". Ve skutečnosti jde o naprosto rozdílné skutečnosti, které jsou si tak daleko jak to jen jde, jenže my pro něco takového prostě ještě nemáme vyvinuté pojmy.

Zvláště teisty uvádí podobné označení do značných zmatků. Na jednu stranu mají tendenci upírat ateistům jakékoli pocity a pobuřuje je když je slyší mluvit o jejich reálném vztahu k  vesmíru a existenci jako takové, na druhou stranu propadají neoprávněným záchvatům nadšení ("Ten ateista to pochopil!"), aby se vzápětí dočkali dalšího rozčarování.

V prvním případě, který mívají na mysli právě teisté, jde o pojem teologické či filosofické transcendence, která říká, že některé informace a prožitky získáváme jiným způsobem než skrze naše smysly. Myšleno je tím, že kromě toho co máme vrozeno a kromě toho, co vnímáme smysly, můžeme být ještě "osloveni" jiným způsobem.

V případě "transcendentních" pocitů o kterých mluví ateisté rozhodně nejde o teologickou transcendenci. Naopak transcendentní pocity ve smyslu "přesahu" se vztahují k naprosto vnímatelným objektům, o kterých víme díky našim smyslům - k našemu vesmíru jako k něčemu většímu než jsme my, čeho jsme součástí, rodu jako něčeho čeho jsme přímým výsledkem, lidstvu jako obrovské skupiny, která myslí a cítí podobným způsobem, složené z jednotlivců, do nichž se dokážeme vcítit. V takovém případě mluvíme tedy o transcendenci jako vztahu k něčemu co nás přesahuje naprosto reálně a dokonce měřitelně.

Druhou skupinu pocitů označovaných tradičně jako "transcendentní" jsou pocity sdílené, tedy takové které zažívá více lidí zároveň jako například přistání na Měsíci, některé demonstrace nebo hudební koncerty. Naše prožívání se totiž při podobných situacích díky empatii prohlubuje. To že informace i emoce mají zároveň svou fyzickou podstatu na tom nic nemění - i když budeš vědět, z jakých molekul se skládá růže, ona kvůli tomu vonět nepřestane.

Mám velmi silné podezření, celý rozpor mezi transcendentními prožitky věřících a "transcendentními" prožitky ateistů je pouze v tom, že si věřící nedokáží přiznat skutečný původ svých pocitů.

Víra proti kosmologii

Mezi náboženstvím a vědou probíhá válka, o které zatím mnoho lidí příliš nemluví, a tentokrát to není jen spor s kreacionisty. Je to spor mezi cíkvemi a kosmology.

Asi to teď vypadá jako kdybych vyvolával ducha procesů s Giordanem Brunem, ale zkuste se nad tím zamyslet. Každé tvrzení které je v rozporu s poznatky kosmologie se s ním musí dostat časem do sporu, stejně jako je to v případě současného sporu mezi biologií, evoluční teorií a paleontologií na straně jedné a hypotézou inteligentního designu na straně druhé. A ony tam ty rozpory jsou. Je ale ještě jedna sféra která bude věřícím vadit a do níž už kosmologie zasahuje – sféra emocionální.

Jako první v moderní době se samozřejmě do konfliktu s vědci dostali kreacionisté mladé Země. Tvrdí totiž že je datování podle radioizotopů nespolehlivé a že Země je ve skutečnosti stará pouze asi šest tisíc let. Tento spor skutečně již propukl v Kansasu a táhne se od roku 1999.

Pokud by totiž bylo zpochybněno datování Země podle radioizotopů, nezměnilo by to pouze stáří Země, ale i chladnutí planetárních jader a nakonec i naměřená stáří ostatních planet, hvězd a celého vesmíru. Skutečně jsme v současné době svědky toho, jak se z kreacionismu mladé Země stává kreacionismus mladého vesmíru. Pokud by existoval jediný kreacionistický důkaz pro něco takového, zasáhlo by to i přímo do našich životů.

Nešlo by jen o hypotetické fantazírování o vesmíru, ale o fungování jaderných elektráren a radioizotopových generátorů, lékařských přístrojů pracujících s radioizotopy, radioizotopových měřících přístrojů, urychlovačů částic... Z funkční vědecké teorie zkrátka nemůžete jeden prvek jen tak vyjmout, nebo ho radikálně změnit, aniž by to mělo vliv na všechny ostatní závěry.

Pokud by takový důkaz existoval, bylo by naprosto nutné jej přednést a zkoumat, protože by jeho ignorování molo ohrozit mnoho lidských životů. Naštěstí pro nás kreacionisté nakonec vždy skončí u Bible, která neudává správně ani číslo pí, natož aby něco říkala o atomech a subatomárních částicích.

Kreacionismus je tedy argumentačně velmi slabý, ale žel není slabý politicky. I u nás se kreacionisté dostali v roli prezidentských poradců až na Hrad a v USA mají své zástupce na nejvyšších místech. "Mladý vesmír“ se proto možná bude jednou v amerických školách vyučovat stejně, jako se tam už přednáší inteligentní design v hodinách biologie.

Zatím nás může uklidňovat jen to, že v Evropě nemá kreacionismus ani zdaleka takovou podporu jako v USA a jeho krajní varianta, kterou je kreacionismus mladé Země má i v rámci této náboženské teorie poměrně málo stoupenců. To samozřejmě ale neznamená, že bychom měli hrozící nebezpečí zaspat.

Spor s kreacionisty je první, ale nikoli poslední ani jediný střet, který hrozí mezi náboženstvím a kosmologií. Kosmologie jako věda o vesmíru jako celku zasahuje mnohem hlouběji do podstaty náboženství, než budou mnozí věřící i církevní představitelé schopni připustit. Je to věda, která se nezabývá jednotlivými obory – matematikou, fyzikou, chemií...atd – ale postupů a poznatků všech využívá k vytvoření celkové představy o vesmíru.

V tom se dnes kosmologie mnohem více podobá starověké filosofii, než dnešní filosofie, jež je už často spíše odvětvím lingvistiky. Jenže dnešní kosmologové už si své závěry nenechávají pro sebe. Na rozdíl od starověkých filosofů mají k dispozici moderní média. A lidé jim skutečně naslouchají.

V mnoha bodech svých projevů se přitom natolik dotýkají témat, jež jsme si zvykli spojovat s náboženstvím, že se občas komentátoři nedokáží nezeptat: Je to vědec nebo kněz?

Ano, když slyšíme vyprávět o hvězdách, o jejich velikosti, vzdálenostech a gigantických silách které v nich vládnou, přepadá nás pocit, který dokážeme popsat jen jako "posvátná úcta“. Když se dozvídáme, že prvky v našich svalech, žilách a kostech pocházejí z vybuchujících supernov, samo nás musí napadnout slovo "transcendence“. Zvláště když nám zároveň dochází, že jednou po zániku Slunce se prvky z našeho těla do koloběhu vzniku a zániku hvězd vrátí.

Věřící (ale i my) si prostě až příliš zvykli, že bublina jejich představ je mimo náš svět, ale tady najednou někdo používá stejná slova a není to jejich souvěrec. Musí pro ně být nesmírně těžké a pobuřující slyšet, že jsme spíše něco jako vlny na moři, než kameny, a že když starý člověk umírá, nemusí v něm být ani jeden atom původního kojence, kterého jsme kdysi nazývali jeho jménem.

Přesto že to zní téměř poeticky, jde o reálnou vědomost, nikoli fantasmagorii. Nic na tom nemění ani to, jaké emoce v nás takové zjištění vyvolává. V těchto poznatcích se střetává věda s podstatou náboženství až tak hluboko, kde oba tyto směry berou svůj původ, v pocitech které cítil dávný člověk při pohledu na vesmír nad jeho hlavu, na majestátnost Mléčné dráhy a k touze poznat svoje místo v tom všem. Ano, mluvím o pocitu "posvátna“, o pocitu, že se dotýkáme samotné podstaty existence, o samém původu toho pocitu o jeho úplně elementárním základu.

Tohle už není spor o nějakou brvu, bakteriální bičík nebo nezjednodušitelné oko. Tady jde o emoci, která stála na samém počátku náboženství a která opět, jako kdysi dávno ve starověku, přináleží k vědeckým poznatkům.

Zatímco se kosmologie vyvíjela, zůstaly náboženské představy na úrovni starověku. Žádné náboženství už nedokáže dát lepší odpovědi na otázky, kterými svou existenci víry obhajují. Kosmologický výklad je už dávno argumentačně i emočně silnější než náboženské kosmologické mýty.

Proto je ten střet nevyhnutelný.

Máme skvělou mládež!

Často slýchávám řeči na téma "lidi jsou svině" a "mládež je děsná". Musím říci, že mé zkušenosti těmhle tvrzením naprosto odporují. Naopak, často ve mě vyvolává ona proklínaná mládež vysloveně nadšení. Jako ukázku vám popíši takové tři zážitky.

Ležel jsem jednou takhle doma na posteli. Venku byla totiž už tma. Zvenku se linula jakási hudba, na které mi bylo něco divného. Otevřel jsem proto dveře na francouzskou lodžii a pořádně se zaposlouchal. Jo, bylo to jasné, byl to prostě jen zpěv, úplně bez doprovodu, ale fantastický.

Oblékl jsem se a šel ven za tím hlasem. Byla tam taková ta skupinka puberťáků, jaké se občas scházejí před barákem a tajně popíjejí kolu s vodkou. Pár kluků sedělo na opěradle lavičky a prosilo stejně starou dívku, která stála před nimi aby jim zazpívala. A ona zazpívala, opravdu nádherně.

Druhý zážitek byl když jsem byl pozván na Gymnázium Gutha Jarkovského abych žákům předvedl, jak vypadá "živý ateista". Ukázalo se že není vlastně úplně akcí pedagogického sboru, ale že ji vedou dvě studentky v rámci festivalu Jeden svět na školách.

Třetí zážitek byl zvláště překvapivý. Jel jsem letos koncem května asi v osm večer metrem na Pankrác, když mě začal obtěžovat jakýsi rusky či ukrajinsky blábolící opilec. Snažil se mi sebrat tašku ale vzhledem k jeho stavu a má hmotnostní převaze (mám 115 kg) mu to moc nešlo. Nicméně byl dosti vytrvalý a tak jsem s ním nějakou dobu zápolil.

Téměř jsem si nevšiml, že se kus ode mě objímá až podezřele mladistvě vypadající milenecká dvojice - včerejší děti. To co se stalo pak mě opravdu překvapilo a přiznám i trochu zmátlo. Slečna se totiž pustila svého chlapce a obrátila se na mě se slovy: "Potřebujete pomoct?"

A opravdu se tahle holčina, kterou bych asi unesl na jedné ruce (jak se někdy říká - 40 kilo i s postelí), do toho opilce pustila. Tedy slovně, mírně ale důrazně. A opilec skutečně na další stanici vystoupil. Myslím že to nebylo nějakou fyzickou převahou, (ostatně mě se nezalekl) ale že to bylo prostě tím, že dal někdo najevo že mu to není jedno. Velmi rychle jsem dívce poděkoval a chtěl jsem ještě něco říci, ale ti dva už mě opět nevnímali...

Teď to vypadá, že vlastně chválím jen děvčata. Jo, jsou v těch situacích nějak akčnější. Nicméně včerejší noc (3. až 4. 5. 2013) ukazuje že i mužská část není k zahození. Viděl jsem je jako dobrovolníky v hasičárně v pražských Holešovicích plnit pískem pytle pro stavbu zátarasů proti povodni. (Pravda, dívky tam byly také.) 

Věřte mi, lidé (většinou) nejsou svině a naše mládež je skvělá!
  

Free Kate - něco o lásce a spravedlnosti

Mám před sebou článek z Blesku: Školačka (18) měla poměr s nezletilou spolužačkou (14): Teď jí hrozí 15 let!  Chci na něm ukázat, že pokud zákony nejsou posuzovány podle důsledků, spíše škodí než prospívají.

To že bude starší z dívek - Kaitlyn Hunt odsouzená z jistého pohledu "spravedlivě", je možné odůvodnit tím, že o zákonu musela vědět. Na druhou stranu to ale není ani zdaleka tak jednoduché. K onomu sblížení.došlo totiž v době, kdy byly obě dívky ještě nezletilé podle zákonů státu Florida (14 a 17). Kaitlyn Hunt však byla obviněna teprve za rok, když dosáhla plnoletosti (18).

Nezletilí i děti spolu přirozeně hrají různé "hry" se sexuálním podtextem a hranice mezi doteky a sexem jsou zvláště mezi dívkami dost nejasné. Pokud bychom byli dostatečně důslední, museli by mít teenageři strach se třeba jen vzájemně dotknout. Bizarní? Jistě, a pro většinu pubescentů také nepřijatelné, jenže ať takový je takový zákon postaven jakkoli, jeho výsledkem bude vždy jen to, že se o více než 90% takových případů prostě nikdo nedozví. Zato těch několik procent bude potrestáno exemplárně. Ukáži jak to myslím.

Nejprve zkusím pro ukázku vyměnit tuhle sympatickou lesbickou dvojici za stejně starý heterosexuální pár.  Pro nezletilou dívku by takový vztah byl značně riskantní - hrozilo by že otěhotní a nebude moci dokončit ani střední vzdělání, přijde o možnost lépe placené práce a podstatnou část životní perspektivy dříve, než se nad ní vůbec mohla zamyslet. Dokonce i kdyby se rozhodla těhotenství ukončit, neobešlo by se to bez nějakých psychických následků. Jde opravdu o jeden z důvodů  vzniku takových zákonů - mají svou hrozbou chránit příliš mladé dívky před otěhotněním. Přesto alespoň některým z nich není schopen v tom zabránit.
Proto by měly být děti v určitém věku dostatečně informované. Jinak mohou být rodiče také dosti překvapeni, kam až mohou takové hry zajít. Nicméně v našem konkrétním případě tuhle hranici dívky nijak nepřekročily.

Teď zkuste ještě něco jiného - pomyslně zvětšete věkový rozdíl mezi milenci všech uvedených kombinací. (14-20, 14-30, 14-50) Všimněte si, že čím větší bude, tím méně přípustný vám bude takový poměr připadat. Je to samozřejmě jen pocitové zhodnocení, ale v principu správné. Jde o hlavní důvod vzniku zákona, podle kterého bude starší dívka souzena - měl chránit děti a mládež před zneužíváním staršími lidmi. Jenže tohle právě teď nedělá. Funguje vlastně přesně obráceně, protože jej používají rodiče mladší dívky jako zbraň odplaty proti té starší za to, že "z jejich dcery udělala lesbu".

Kromě toho hraje v celém případu roli také silné náboženské zaměření rodičů mladší aktérky skandálu. Být lesbička je pro ně špatné, ať už to znamená cokoli. Na seznamu důvod přijetí zákonů na ochranu mladistvých strach z homosexuality většinou nefiguruje, ale nepřiznanou pravdou je,  že mezi ně patří a že tak zákon chápou, zvláště převážně věřící Američané.

Možná, že kdyby do svého mozku pustili možnost, že jejich dcera může být na děvčata, nemuseli by se dočkat takového překvapení. Jejich mozky i srdce jsou ale asi úplně uzavřené všem pocitům i vnějšímu světu, když si neuvědomují co opravdu své (té neuvězněné) dceři dělají. Jistě neexistuje strašnější pocit bezmoci, než je ten při kterém se člověk cítí být spoluvinen za utrpení toho, koho miluje.

Dvě dívky měly spolu jistou zkušenost, jejíž společenská nebezpečnost je nulová a nepředstavuje žádnou hrozbu pro jejich další vývoj (možná spíše naopak). Naproti tomu probíhající proces hrozbu pro další duševní vývoj dívek představuje.
 
Poznámka: Není to žel ani zdaleka jediný případ, kdy použití zákona naprosto popírá jeho původní smysl. Už dříve jsem uváděl příklad zákonů na ochranu náboženství v článku Příliš ochrany. Podobně jako případ hry Slunce má i tenhle ale své pozadí, které do sféry zákona nespadá, je to náboženská víra a neinformovanost, které chodívají ruku v ruce.

 

Na internetu už naštěstí vzniklo množství studentských iniciativ za její propuštění, petice a webové stránky Free Kate. Kaitlyn Hunt si zaslouží podporu, ne proto že neporušila zákon, ale proto že by její odsouzení bylo neetické.