Veselý konec kapitalismu

V předchozím zamyšlení jsem se trochu rozepsal o tom, jak se mi jevila a do značné míry stále jeví komunistická ideologie. Teď bych chtěl poukázat na jisté "drobnosti" které chování komunistických stran tak znehodnověrnilo a tím možná častečně zbrzdilo další sociální vývoj.

Velký spor mezi dvěma ekonomistickými proudy vycházejícími ze stejného hnízda je v tom, jestli je soukromé vlastnictví požehnáním nebo prokletím. Obě strany konzervativci i komunisté (jmenovitě marxisté) dospěli ve svých přesvědčeních k absurdnímu radikalismu.

Zatímco komunisté už dlouho prorokují zánik soukromého vlastnictví, konzervativní pseudoliberálové odsuzují jakýkoli náznak čehokoli společného jako komunistickou hrozbu.

Poznámka: Znáte nějakou společnost ve které by jedna z těchto forem vlastnictví neexistovala?

Druhý spor je veden ohledně vztahu jednotlivce a společnosti.  Konzervativci absurdně vyzdvihují jednotlivce a relativizují význam společnosti. Krajní levice glorifikuje společnost a potlačuje význam jednotlivce. 

Protože jsou tvrzení obou stran dogmatická není naděje na to, že by se někdy dohodly nebo našly nějaké alternativní řešení.  Idiocie takového chování už dávno přesáhla meze tolerovatelné rozumem.

Obě ideologie pak vedou spor s další neekonomistickou skupinou ohledně ekonomiky. Zatímco ekonomisté tvrdí, že nejdůležitější je růst, jejich kritici vcelku oprávněně oponují že jde o chiméru vedoucí nakonec k vyčerpání zdrojů a kolapsu.



Dovolte mi, abych připomněl pár obecně známých věcí:

• Stát se svou podstatou neliší od jiné lidské skupiny. 
• Dav se projevuje jako tvor méně inteligentní než jsou jeho členové
• Vnitřně strukturované skupiny mohou mít lepší schopnosti než jejich členové. (Aristoteles: Celek je víc, než pouhý součet jeho částí.) Jejich úroveň je ale na osobních kvalitách jednotlivců závislá. 
• Společné vlastnictví je stejně přirozené jako vlastnictví jednotlivce.
• Liberalismus uznává soukromé i společné vlastnictví.
• Soukromé i společné vlastnictví mají své výhody i nevýhody. příklady: 1.) 2.) 3.) 4.) 5.)
• Větší majetek, než který je třeba k zajištění životních podmínek, slouží jednotlivci pouze k demonstrování sociálního statusu.
• Nekonečný růst výroby není při omezených zdrojích možný. (to je dokazatelné i matematicky)
• Od určité úrovně nevede růst ekonomiky ke zvyšování životní úrovně. (Potřeby jsou naplněné ale nadměrná práce snižuje komfort občanů.)

Poznámka: Diktatury milují tupé jednolité davy, protože je lze ovládat zvenčí. Proto se také každá diktatura nejprve chová jako pro-lidová "levicová" (nabízí osvobození masám) a potom jako individualistická "pravicová" (slouží jednotlivcům).

Co z toho plyne? Souboj o co nejvyšší sociální status vedl v minulosti k mnoha kulturním kolapsům. Stávalo se to investováním velkého množství práce do výroby věcí sloužících pouze reprezentaci (sochy moai, pyramidy, katedrály, přepychové zboží...). Počátek takových akcí bývá vždy v době relativního dostatku, když se ale civilizace dostane do skormější fáze, není schopna s plýtváním na reprezentační cíle přestat.

Poznámka: Zájemcům o toto téma doporučuji knihu Kolaps od Jareda Diamonda.

Lidem ale jejich "zápas" o co nejvyšší společenský status vzít nemůžeme, protože je to jejich přirozenost. Je tedy třeba změnit hodnoty společnosti společnosti natolik, aby hlavním kritériem společenského statusu nebyl obří majetek.  (Nejde o to tyto hodnoty zrušit ale oslabit.)

Poznámka: K tomu by mohlo dojít rozšířením technologie pro domácí výrobu čehokoli. Takové vlastnosti mají třeba 3D tiskárny, internet a open source programy.

Naštěstí k tomu máme dostatek příkladů jak z historie tak ze současnosti.  Víme, že vysoký společenský status mohou mít lidé, jejichž hmotný majetek je průměrný nebo i celkem nepatrný - filosofové, umělci, lékaři, vědci, morální autority...

Společné užívání postředků obživy nám pak může udělat životní provoz hospodárnějším a nabídnout více času pro sociální kontakty. Tohle jsem si ale nevymyslel já.

John Stuart Mill si více než před sto lety všiml, že pokud bude výroba nadále stoupat, nebude časem k běžné obživě potřeba vynakládat přílišné úsilí. Lidé by získali mnohem více volného času pro vlastní rozvoj. Představoval si to jako jakýsi "decentralizovaný družstevní socialismus", který by optimalizoval náklady i výnosy. Stát by pak plnil jen tu úlohu, že by optimalizoval prostředí v němž by společnost fungovala (m.j. třeba vysokými daněmi z dědictví aby nevznikaly dědičně zvýhodněné skupiny).

Poznámka: K. Marx ale správně upozornil, že existuje i druhá cesta. Vytváření úspornějších výrobních postupů a používání účinnějších strojů v tržní ekonomice vede k prodlužování pracovní doby, protože hodnota zisku za jednotku času tím stoupá.

Pseudodemokratičtí ekonomisté mu to dodnes nemohou zapomenout. Považují jej totiž za jednoho z "otců zakladatelů" politické ekonomie. Millova vize veselého konce kapitalismu ale není žádný výstřelek nebo odbočka v jeho myšlení. Spíše šlo o důsledek jeho humanistického optimismu. J. S.Mill byl v první řadě utilitarista a proto přemýšlel (čistě teoreticky) o systému který by přinášel co největší štěstí co největšímu počtu lidí.

Na rozdíl od komunistů proto chápal, že se lepší společnost buduje mozkem a ne kladivem. Takové zřízení mělo vzniknout přirozenou evolucí na bázi dobrovolnosti.

Jenže pokud je takové zřízení možné, proč ještě nikde nevzniklo? Problém je, že touha po vlastním prospěchu je stejně přirozená jako touha po prospěchu vlastní skupiny. (V obou případech člověk zvyšuje svůj status - v prvním připadě svým přímým materiálním prospěchem, v druhém případě společenským uznáním.) Drobná rozhodnutí, která každý z nás udělá tedy mohou vést stejně ke společnému prospěchu, jako k tragédii obecních pastvin.  Lékem na tohle není povinná privatizace (protože vede k opačnému extrému - paralýze společnosti prostřednictvím složitých vlastnických vztahů) ale rozum.

Možná jsme ho prostě ještě nikdy neměli dost.