Odboj nebo emancipace?

Setkávám se často s tím, že lidé nějak nechápou, proč se tak jednoznačně vymezuji proti náboženstvím. (Pravda, po tom co právě předvádí Římskokatolická církev mě chápe stále více lidí.) Většině z nich je také jasné že jsem ateista, protože ve svých příspěvcích pravidelně "kopu" (alespoň slovy) do chování církví.
Bývám proto označován už i za militantního ateistu. Nakonec jsem přijal alespoň to označení "ateista", kterému jsem se poměrně dlouho bránil.

"Ateismus" bylo totiž v dobách starověkého Řecka označení zločinu proti obci, kterého se mohl člověk tím, že nevěřil v místní bohy. Trestalo se tradičně smrtí. Z právního hlediska je to zajímavý zločin, protože se ho dopouštěl člověk tím že něco nedělal.

Nedávno ale musel vzniknout ateismus jako pojem znovu z úplně jiného důvodu. Tím byla  řada útoků náboženských fantasmagorií na svět vědy na konci dvacátého a začátku dvacátého prvního století. V podstatě jsme se octli před podobným problémem, jaký už americká justice řešila ve dvacátých letech při Opičím procesu.

Jedním z největších takových útoků bylo tažení proti evoluci prezentované "kreacionismem" a "inteligentním designem". Ty dva pojmy znamenají vlastně stejnou hypotézu, jen pod jiným názvem. Zjednodušeně by se to dalo popsat tak, že svět byl stvořen Bohem a pak se ještě trochu dovyvinul.

Tahle celkem praštěná idea, která brzy implantovala zpět i kreacionismus mladé země spolu s představou, že lidé a dinosauři žili vedle sebe.

Opět se roztočily hádky o "přechodné články", což je termín, který by v biologii vůbec neměl existovat. Každá živá forma se sice liší od svého předchůdce, ale jen nepatrně, takže rozdíl je vidět vždy až mezi velmi vzdálenými příbuznými. Jakákoli krokokachna prostě nikdy nemohla vzniknout jinde, než v hlavě šíleného kreacionisty. 

Několik vlivných organizací začalo tlačit na vlády, aby začlenila inteligentní design do výuky na základních a středních školách jako "alternativní teorii". Zvláště silná byla tato snaha v USA, kde také brzy přinesla nepěkné výsledky.

Hnutí "Nových ateistů" vzniklo právě v USA a Velké Británii v podstatě jako alergická reakce na stále silnější vliv náboženských skupin ve vědě. Tento tlak existuje i u nás, nastupoval ale s výrazným zpožděním. Proto nebyla v podstatě českou společností v devadesátých letech vůbec zaznamenána kniha Gillese Kepela Boží pomsta, která ukazuje jak náboženské skupiny v USA získávají politickou moc.

Tato kniha by si mimochodem zasloužila reedici, protože popisuje události poměrně zeširoka od sedmdesátých let, kdy musíme hledat kořeny dnešního politického angažování církví.


Ani o deset let později nebyla u nás kniha Richarda Dawkinse Boží blud přijata se zvláště velkým ohlasem. Lidé prostě nepochopili že jde o emancipační příručku amerických ateistů. Čeští ateisté neměli v té době také žádný důvod se nějak sdružovat a organizovat, protože se necítili náboženskými skupinami ohrožováni. Ostatně v České republice měli výraznou početní převahu.

Prvním varováním mělo být to, jak se o uvedení knihy postarali sami křesťané z nakladatelství Academia, kde ve dvou opravdu neskutečně pitomých komentářích a v poznámkách zařazených do samotného textu udělali z Richarda Dawkinse protináboženského fanatika.
Dalším varováním mělo být, že oba autoři redakčních doslovů vytvořili knize vlastnoruční antireklamu.
Stanislav Komárek neváhal autora označit jako zakladatele nového náboženství:

A Filip Jaroš, který ve svém doslovu dokázal zopakovat téměř všechny argumenty, které Dawkins ve své knize vyvrací logickými argumenty (čímž dokázal že knihu buď nečetl, nebo že k jejímu pochopení jeho inteligence nestačí) se nerozpakoval své výpady proti knize různě rozšiřovat po internetu.
Dokonce i na osel.cz:

Ateistické tažení Richarda Dawkinse

Na jednu stranu chápu, že máme svobodu vyjadřování, ale na druhou to vypadá, jako kdyby Academia vlastně Dawkinsovu knihu ani vydávat nechtěla. Jak nakladateli tak oběma komentátorům naprosto chybí vhled do problematiky boje vědy a náboženství na půdě USA. V případě těch dvou pánů se ale zdá, že o něj ani nemají zájem.

Český čtenář ovšem takový úvod potřeboval a nedostal ho. Kdybychom ho měli, byla by naše společnost také lépe připravená na to, co se chystá. Věřící dnes ovlivňují zpravodajství, získávají politický vliv pomocí nátlakových skupin a v nejbližší době získají také masivní finanční injekci, díky které převálcují jakýkoli odpor.

Zkrátka se k mé lítosti pomalu blíží doba, kdy i čeští a moravští ateisté budou potřebovat emancipační příručky a ve školách se budou vyučovat "alternativy k vědě".

Etická nedospělost

Jsem přesvědčen, že direktivní forma etiky, kterou se náboženské skupiny tak rády ohánějí je vlastně strašně nezdravá a v jistém smyslu brání lidem aby po etická stránce dospěli. 

Mluvím o etice, nikoli o morálce, protože v tomto případě jde o způsob posuzování co je dobré a co je zlé, myšlení a zaujímání mravních postojů, ne o postoje samotné.

Veškerá náboženská morálka je závislá jen na tom, jestli se to líbí nebo nelíbí Bohu. (Pominu teď, že podle Bible se Bůh jeví jako urážlivý, ješitný, žárlivý psychopat se zálibou ve vraždění.) Nechme jen ten jeden předpoklad, že podstatou veškeré morálky je závazek lidí k Bohu. Co je dobré a špatné posuzuje jen on a on také odměňuje plnění příkazů a trestá neposlušnost. Proto může být snadno jakékoli chování omluveno způsobem:

Bůh jim to přikázal.

V některých případech je "boží příkaz" nikoli omluvou ale samotnou motivací k činů, které jsou z obecného hlediska nehumánní. (viz OSEL: S požehnáním od boha jsme agresivnější)
Pro určitou vyváženost je důležité a zajímavé poznání, že přenášení zodpovědnosti na autoritu není typické jen pro křesťany, jak je vidět nejen z článku ale i z výpovědí obžalovaných pachatelů na nižších stupních zločinecké hierarchie (ale i guerillových vojáků, lidových milicí, zneužitých policejních oddílů atd). Zpravidla jsou přesvědčeni, že nemohli jednat jinak, "byl to rozkaz".

Proč pak ale je stejný zločin posuzován jinak když ho spáchá oblíbená biblická postava a když ho spáchá například čínský generál? Proč v jednom případě platí a v druhém neplatí argumentace  typu: "genocida kterou jsme spáchali my je úplně jiná než genocida kterou spáchali oni" případně "...ale proč to nazýváte tak ošklivě? Zabili prostě všechny obyvatele města včetně nemluvňat"?

Přesně taková argumentace navozuje představu že v některých případech vlastně o nic nešlo. Vražda najednou není tak vražedná, inkvizice je vlastně docela fajn a víte ty obětované děti, to byla vlastně jen taková zkouška víry. (Jefte se moc neučí ani na církevních školách, znám jednu protestantskou kněžku, která si dodnes myslí, že Jeftova dcera odešla do kláštera)  Je to zmatení hodnotového žebříčku, mrtví a trpící nejsou tak podstatní, jako to co o nich kdo řekl.

Že je právě u věřících zmatek v hodnotách dosti častým jevem, se dá pozorovat třeba v kauze Pussy Riot, při výstupech hnutí Pro život (které by se mělo správně mělo jmenovat Za smrt žen viz film Murder od  Andrease Johnsena ČSFD), při "obraně víry", akcích  D .O. S. T. nebo VORP.

Popravdě nevím, proč by mě měl jeden ukřižovaný náboženský filosof dojímat víc, než vyvražděné Jericho, kde muselo být takových jako on spousta. Co ale považuji za ještě více alarmující je, že jsou takové příběhy předávány lidem jako jakési návody k mravnému životu. Sám jsem byl kdysi svědkem toho, jak byl za morální ideál vydáván Jehu.


To je dost jiný pohled na to, co to znamená "být  dobrý" než mají nevěřící. Pro ně je vychází tohle chování z touhy po tom aby je společnost přijímala a z empatie. Obě tyto motivace jsou vnitřní (přímé). Naproti tomu morální motivace křesťanů je vnější. Ve státních zřízeních se používá vnější motivace (hrozba trestem) k prevenci zločinnosti. Zpravidla působí na ty nejjednodušší (nejhloupější) potenciální pachatele (tj lidi s narušeným vnímáním sociálních vazeb). Tam má jisté místo.

Vnější motivace ale působí překvapivě špatně v případě, kdy motivuje k jednání, které by mělo být dobré. Když jsem se s tímhle paradoxem poprvé setkal, byl jsem dost překvapen. Tehdy mi jedna spolužačka ze střední školy (jinak fajn holka ale křesťanka) v rozhovoru o etice a morálce řekla větu, kterou si dodnes jasně pamatuji:

"To ale nemá smysl bejt takovej samohodnej!"

Slovo "samohodnej" jsem slyšel poprvé a naposled, ale bylo to nejlepší vysvětlení rozdílů mezi etikou jak ji chápu já a jak ji prezentuje křesťanství. Hodně mě to překvapilo, protože mi došlo, že za dobré skutky očekávají křesťané ještě další odměnu.

Nějak jsem přirozeně už věděl, že křesťané očekávají za špatné skutky posmrtný trest, ale neuvědomoval jsem si, nakolik je takto zvnějšku motivována i jejich dobročinnost. "Bohužel" změna motivace z vnitřní na vnější mívá jeden nepříjemný následek - naše podvědomí se musí pro jeden ze způsobů motivace rozhodnout, není schopné je akceptovat současně.

Tak se stane, že se člověku začnou zdát dobré skutky nepříjemnými. Ovšem, jen blázen by dělal dobré skutky zadarmo, když se za ně přece nabízí odměna. Je to jeden z důvodů. proč věřící automaticky předpokládají, že bezbožníci (ateisté) musejí být také extrémně nemorální a proč je v jejich pojetí člověk nejprve od základu zlý.

Vnější motivace brzdí rozvoj etických schopností stejně účinně jako současný  systém školní klasifikace dusí přirozenou lidskou touhu učit se. Etika jako filosofická disciplína má totiž také různé úrovně ke kterým se je možné dopracovat. Na to ale musíte nejprve chtít.

Poznámka 1. : Článek byl od prvního publikování upraven. Původně v něm byla zmínka i o "mělčení pojmů" připadala mi ale příliš nepřesná, tak jsem se rozhodl, že ji časem rozepíši samostatně.

Poznámka 2. :  Samozřejmě že tento princip lze i v křesťanství obejít, vždyť je v něm zahrnuto i zlaté pravidlo, jenže úplně odstranit ho nelze. Tak se pro mnoho lidí stává jejich víra také důvodem neschopnosti po etické stránce dospět.

Zajímavé video o konfliktu vnitřní a vnější motivace z TEDxPrague

Něco o crowdfundingu

Tak už i u nás konečně zkoušejí lidé sponzorovat projekty prostřednictvím crowdfundingu. Ona je to v podstatě stará dobrá sbírka, jen s využitím modernějšího přístupu. Přesto mě docela děsí, co jsou lidé schopni dát na internet. Některé projekty jsou spíše zabijáci společných snah. Jejich autoři si to ale vůbec neuvědomují a často to nedochází ani provozovatelům našich "takycrowdfundingových serverů" jako je příšerný Fondomat.cz nebo jen o něco méně příšerný nakopnime.cz. Zatím nejlepší volbou, která jakš-takš funguje je pro našince v České republice kreativcisobe.cz. V mezinárodním měřítku pak indiegogo.com (celosvětově Kickstarter.com, ale ten je postavený trochu jinak a moc s Evropou nepočítá). I na Kreativcích se ale objevují věci, nad kterými zůstává rozum stát.

Tohle je moje kritika z pohledu člověka, který by rád přispěl na dobrou věc:

1. Myslím, že soudnému člověku musí být jasné, že projekt s názvem, který si nejsem schopen ani zapamatovat a navíc mě není ani není schopný upoutat, prostě také nebudu platit. (Letní dětský tábor - obnova stanových matrací a dřevěných podlážek)
2. Proč si myslíte, že vám budu posílat peníze, když mi ani na filmu nejste schopni koukat do očí? (Nákup džberových stříkaček pro činnost družstva Mladých hasičů)
3. Řekněte mi přesně, proč po mě chcete peníze a co s nimi uděláte!(Canisterapie Cantes, o.s.)
4. Řekněte mi co umíte a ukažte mi to! Fantazírovat umí kde kdo.(PROTANČENÝ ŽIVOT - dokumentární film)
5. Na hnusné video se prostě nevydržím koukat, proč bych měl něco takového ještě podporovat?
6. Nezapomněli jste o projektu na crowdfundingovém serweru informovat všechny známé a příbuzné? Proč bych měl něco dávat já, když vám nic nedali ani vaši kamarádi a rodiče? (Nevers)
7. Vůbec nezáleží na tom, že jinak děláte skvělou věc (viz třeba ti mladí hasiči), když si blbě uděláte kampaň tak vám prostě nic nedám, protože mě nebaví zjišťovat co se s těmi penězi pak stane.
8. Přesvěčte mě, já se chci nechat přesvědčit, ale nezkoušejte na mě ptákoviny (Strašidelný zámek Eligor, Videoklip: prevence obezity, Nemovitosti v Brazílii)

Jak to, že tohle je jasné malým dětem (Chřestýš 23), ale není to jasné dospělým organizátorům?

PS: Schválně to srovnejte s tímhle projektem na indiegogo

Divadlo chudých aneb Proč nechodíme do kina?

Nikdy nezapomínám začínajícím filmařům připomínat, že film byl původně pouťové umění.
Nad vchodem každého kina byste si měli umět představit nápis:

"Uvidíte co jste ještě neviděli a uslyšíte co jste ještě neslyšeli"

A samozřejmě, když diváci neuvidí a neuslyší něco opravdu výjimečného, mají právo si stěžovat. Bohužel teď je v nich vidět něco, co ani vidět nechceme - předražené vstupné. Původní kina bývala neuvěřitelně laciná. I ne moc dobře placený dělník si mohl zajít do kina několikrát týdně. Při dnešních cenách se něčeho takového neodváží člověk ani každý měsíc.

Spíše než skuhrání provozovatelů kin, distributorů nebo i samotných tvůrců, že si lidé odvykli chodit do kina, mě překvapuje to, že do něj ještě chodí a tvrzení, že za to nemůže prudký nárůst cen vstupenek v průběhu let 1989 až 2009, kdy ceny vyšplhaly z průměrné ceny 4 kč na cenu 100 kč.

Návštěvnost kin v té době poklesla z 51,45 milionu diváků  na 13,54 milionu diváků ročně v roce 2010 a 10,79 milionu v roce 2011. Nevím, co přinese rok 2012, ale hádám, že dramatický vzestup to nebude. Z návštěvnosti jednou týdně v šedesátých letech se (možná i vlivem televize) snížila návštěvnost nejprve na několikrát měsíčně a nakonec v prvních letech 21. století na několikrát ročně (asi 1x ročně každý, tedy asi 1,5 až 2x ročně, když odečteme novorozence, bezdomovce a lidi v kómatu).

Údajně šlo o narovnání ekonomických vztahů protože dřívější produkce byla dotovaná. A opravdu tržby vzrostly z 354,4 milionu Kč do konce roku 2011 na 1209,87 milonu Kč. Určitě na tom mají zásluhu filmy jako Pán prstenů, Harry Potter nebo Avatar. Jenže i když se zdá, že by se teď mělo kinům dařit dobře, není to pravda. Mezi těmito roky totiž klesla hodnota koruny zhruba desetkrát (pro tento účel není přesná hodnota úplně nutná), takže to, co vypadá jako zisk je ve skutečnosti dvoutřetinová ztráta.

Není divu, že mnohá kina, možná dokonce většina z nich, přežívají na dotacích. A ještě něco se mi nezdá. Přes "zvyšující se tržby" jsou české filmy stále výrazně prodělečné. Jeden ze tří nejnavštěvovanějších filmů - Kájínek -vydělal 83 milionů, ale sám stál 55 milionů. Většina filmů v první padesátce ale nevydělala  ani 20 milionů a nemalá část nevydělala ani 10 milionů.

Pokud se nad tím zamyslíte, musíte uznat, že naprostá většina našich filmů si na sebe rozhodně nevydělá. Dotovanou kinematografii tedy máme dál, jen na ní máme méně peněz. Že se těžko bez peněz točí je jedna věc, co pak v kině divák uvidí zase jiná.

Další věc, které leckoho jistě napadne je to, že cena vstupenky už dávno převýšila cenu běžně prodávaných DVD. Pokud nejlacinější film na DVD stojí kolem 50 Kč, je průměrná cena vstupenky do kina převyšující 112 Kč poněkud mimo.

Většina kin ovšem tak laciné vstupné ani nemá (příklad: Cinema City Flora 179  Kč/ 209 Kč za 3D). Kromě toho, že je to přímo výzva pro piráty, je to také obchodní nesmysl. Znamená to totiž, že ve velkých městech stojí lístek do kina jako vstupenka do divadla. Odpověď na otázku "Proč nechodíme do kina? " tedy zní:

Protože chodit za těhle podmínek do kina není normální!

Zdroj: Unie filmových distributorů

Kanadský holokaust

Když se mluví o Americe, zmiňuje se většinou Kanada jako ten dobrý, méně militantní soused USA s vyšší kulturou a nižší kriminalitou. Jenže i Kanada vznikla na základech genocidy. Není to přitom otázka předminulého století, snaha o "převýchovu" Indiánů, která stála na 50 000 indiánských dětí život, skončila teprve nedávno.
Ostudnou úlohu v ní sehrály katolické internátní školy i celý systém indiánského rezidenčního školství.Poslední z těchto škol byla zavřena roku 1996! Úmrtnost indiánských dětí v nich byla přes 50% (dnes udáváno až 69%) a líčení o podmínkách si nezadá s vyprávěním z koncentračních táborů v Evropě.

Citace z ukázky textu z knihy  Ukryto před dějinami: Kanadský Holokaust od Kevina Anetta:

Sedmdesáti osmiletý Bill Seward z Nanaima, BC, uvádí:
"Moji sestru Maggii zabila jeptiška ve škole Kuper Island vyhozením z okna třetího poschodí. Všechno se zametlo pod koberec. Nikdy nebylo žádné vyšetřování. Nemohli jsme si najmout právníka, jsouce Indiáni. A tak se nikdy nic nedělo. (Svědectví Billa Sewarda, Duncan, BC, třináctého srpna 1998)
Dianne Harrisová, zdravotní zaměstnankyně Rady chemainské skupiny na ostrově Vancouver, potvrzuje vraždění.
Vždy jsme slýchávali příběhy o všech dětech zabitých na Kuper Island. Hřbitov pro miminka kněží a dívek byl přímo na jih od školy, dokud nebyl překopán kněžími po zavření školy v roce 1973. Jeptišky prováděly potraty, přičemž někdy zabily matky. Bylo tam mnoho zmizení. Má matka, které je osmdesát tři let, viděla kněze vláčet dívku za vlasy dolů po řadě schodů, a ta na následky zemřela. Děvčata byla znásilňována, zabíjena a pohřbívána pod prkny podlah. Požadovali jsme po místní RCMP exhumaci toho místa a pátrání po ostatcích. Ti pokaždé odmítli, naposledy v roce 1996. Desátník Samson nám dokonce vyhrožoval. Takové ututlávání je normou. Děti byly drženy pohromadě s děcky nakaženými TBC na ošetřovně. To byla běžná praxe. Dokumentovali jsme třicet pět jednoznačných vražd během sedmiletého období. (Svědectví paní Harrisové Tribunálu IHRAAM, třináctého června,1998)

Kostel a bordel

Katolická církev vytáhla do boje o restituce další trumf: Na svém území zruší bordely, herny a billboardy!
To je nesmírně zajímavé, protože jde v podstatě o politickou proklamaci - dejte nám peníze a my za to něco uděláme. Nechtěla by třeba ten volební program ještě trochu rozvést?
Co třeba péče o bezdomovce? Jo jasně to teď není populární, tak boj proti korupci?

To prohlášení má také moc zajímavý kontext, ne nepodobný tomu když generální korupčník prohlašuje že s korupcí zatočí. ŘKC sice dlouhodobě vyvolává v lidech pocity viny ze sexu, sama ale po staletí "káže vodu a pije víno".

Už středověká církev odsuzovala jen "nemravné" chování obyčejných lidí, sama ale byla největším provozovatelem bordelů v Evropě. Bordely vlastnila sama církev i jednotliví církevní hodnostáři. Například biskup z Winchesteru byl ve 12. století známým vlastníkem bordelů na jihu Londýna. Na slavném Kostnickém koncilu bylo svezeno z okolí i ze vzdálenějších měst na půl druhého tisíce prostitutek, určených pro obšťastňování církevních hodnostářů.
Socha jedné z představitelek tohoto řemesla ostatně dodnes tuto epizodu připomíná.

Ale nechme středověk středověkem, už je to dlouho. Z nedávné doby tu máme mnohem zajímavější věci. Především sama vatikánská banka Istituto per le Opere di Religione je známá tím, že prala špinavé peníze z drog, hazardu a obchodu s "bílým masem".

To co si naši ani jiní křesťané nechtějí uvědomit je že přispíváním na misie v Africe a Asii často nevychovávají malé osvícené křesťánky, ale nezletilé prostitutky a prostituty. Zneužívání dětí jako pracovních a sexuálních otroků je na křesťanských misiích v málo rozvinutých oblastech poměrně běžné. Pokud to ovšem přežijí...

Je těžké přijmout že jsou to ony misie, na které se sbírají peníze v kostelích i u nás.

Měli bychom si znovu připomenout, že nám boj s prostitucí nabízí instituce, která čelí gigantickému celosvětovému sexuálnímu skandálu, který se do takové velikosti mohl rozrůst jen proto, že už dvacet století nepomáhá obětem ale pachatelům. (též tato kniha)

Prohlášení představitélů české ŘKC mělo samozřejmě vycházet z uměle budované představy, že církev je zárukou mravnosti. Až proto půjdete do kostela, nebo až se budete ve svatém nadšení kochat stavbami ve Vatikánu, neměli byste zapomínat, že právě Vatikán je zemí, která byla angažována ve všech větších válečných konfliktech (též L. H. Lehmann: Vatikánská politika za druhé světové války) od roku 1929 (založení městského státu) až dodnes a že je to také místo s nejvyšší kriminalitou na světě. Je zhruba 20x vyšší než v okolní Itálii.

Líný ateista jako zrcadlo pro věřící

Toto je reakce na dva články. Tím prvním je rozhovor v Katolickém týdeníku s Janem Sokolem nazvaný V ateismu je vždycky kus osobního zklamání a tím druhým reakce z www.osacr.cz.
Už název článku je invektivou, protože říká ateistům jací bychom měli být podle něčí představy a používá kvalifikující jazyk. Dál je tam odcitována víra v "něcisty", což je oblíbený termín páně Halíka. Nicméně oni "něcisté" vlastně vlastně už dávno správný název mají - panteisté. I když nejsou oficiální součástí Světového panteistického hnutí, jejich světonázor je vlastně lidovou verzí téhož.
O důvodu proč nejsou přemýšliví lidé věřícími se zmiňuje už název, Nejzajímavější je ale část, kde mluví o "praktických ateistech", čili o lidech, které nazývám "duševními lenochy". I já se tedy o nich vyjadřuji často celkem pohrdavě jenže právě oni jsou v rozhovoru tím, co mě skutečně zaujalo.
Jde přesně o tuhle část rozhovoru:


Zita Chaloupková: Kdosi řekl, že ateista je ten, kdo nemá žádné otázky. Souhlasíte?!   
 
Jan Sokol: Pro tyto „praktické ateisty“, kteří o Bohu a náboženství vůbec nepřemýšlejí, to asi platí. Je to ostatně docela přirozený lidský postoj a nemusí v něm být nic nepřátelského. Je běžný hlavně tam, kde lidé žijí vcelku bezpečně, jsou se svým životem spokojení, žádné velké utrpení jim nehrozí a nic víc ani nečekají.


Otázka je extrémně pitomá, zvláště proto, že k opravdu pevnému přesvědčení že nevěříte v Boha, musíte více než dost otázek zodpovědět a také proto, že největší skupinu ateistů tvoří vědci. Sokolova odpověď je smířlivější a ukazuje že má představu o tom, že to zase tak jednoduché není. Jenže i tak je vlastně hodně problematická. Je totiž v principu charakterizována negací. Sokol není ateista, dohaduje se tedy o tom co lidi dostatečně nemotivovalo k hledání víry. Jenže tím popisuje mnohem více pravý opak toho o čem mluví. Mluví v negativních pojmech o tom co je víra aniž si to uvědomuje a to sdělení je mnohem otevřenější, než kdyby se ho pokusil zformulovat přímo.
Teď udělám malý pokus, vezmu jeho tvrzení a převedu do toho co tím vlastně říká o věřících:

Víra je (ne)přirozený lidský postoj obsahující předem prvek obrany a rozšířený v prostředí v němž jsou lidé vystaveni nebezpečí, jsou nespokojeni se svým životem, hrozí jim velké utrpení a doufají ve velkou životní změnu.

Možná to není úplně přesné, ale vlastně bych se pod takové tvrzení mohl podepsat. Ostatně moje zkušenost opravdu odpovídá předpokladu, že se na náboženství dávají lidé hlavně v okamžicích životních krizí. Poněkud jsem váhal jen s umístěním ne před slovo přirozený. Jde o to, že ho můžeme chápat jako přiměřený prostředí nebo jako reakci na přirozené či nepřirozené podmínky. 
Popis nepřirozený postoj vznikající v důsledku nevhodných životních podmínek by byl možná nejpřesnější. Takové prohlášení zajímavě koresponduje s demografickým rozšířením náboženství a ateismu, případně se zastoupením ateistů a věřících ve věznicích. Ostatně nejagresivnější náboženství (jak víme) pocházejí z pouště.

Tolerantní náboženství aneb hledej Buddhu!

Je jedna věc, kterou náboženství netolerují ať jsou jakákoli a to je znesvěcení symbolů. Na to že muslimové zabijí pár desítek lidí, když někdo spálí tu jejich oblíbenou knížku, jsme si už zvykli. Jenže jsou i náboženství, která mají až chronicky tolerantní pověst.
Jedním takovým je buddhismus. Všichni tušíme, že asi mahájánoví buddhisté (lámaisté) zase tak moc tolerantní nebudou, ale jak je to s těmi ostatními? No jak se ukazuje, tak také ne.
Zatímco naše média považují pokutování a podmínečné odsouzení turistů na Srí Lance za zábavnou kuriozitu (měli zaplatit pokutu v přepočtu asi 220 korun), dřívější případy ukazují, že to zase tak veselé a výjimečné nebude.
Co se vlastně stalo? Inu tři Francouzi - dvě ženy a jeden muž se vyfotografovali u sochy ležícího Buddhy. Jedna z žen přitom předstírala, že ho líbá na ústa a muž parodoval pozici sochy. Na policii se pak fotografie dostaly z fotolabu, kde si turisté nechali fotografie vytisknout. Dál už to znáte.
I když musím přiznat, že mi opravdu hodně lezou na nervy mentálně omezení francouzští turisté, kteří lezou kam nemají (pravda o dost méně, než italští studenti jejichž vztah k památkám se rovná vztahu stáda sarančat k vašemu salátu, a také o dost méně, než ožralí Angličané a Američané, kteří se železnou pravidelností olamují končetiny sochám), nemohu přejít, že rozsudek byl v podstatě hlavně náboženský. Ano, byl to rozsudek za rouhání! To nedělá buddhismu moc dobrou vizitku.
Ještě zajímavější je ale starší případ (asi 2 roky), kdy měl raper Akon zakázán vstup na Srí Lanku kvůli klipu na němž tančí "spoře oděné ženy" (t. j. v plavkách) před sochou Buddhy.

Ten videoklip je tohle:
Když drobně pominu, že Akon je asi trochu na hlavu, protože podle svých slov vyznává islám (nebo na to má vlastní dost ujetý výklad), tak opět zůstává fakt, že najít v tomhle sochu Buddhy (ale je tam) dá docela práci. A že kvůli tomuhle zaútočili na sídlo Maharaja Broadcasting and Television nábožensky uražení Sinhálci a zranili čtyři pracovníky televize, tak nad tím už zůstává rozum stát.
V roce 2009 demonstrovali buddhističtí studenti proti výzdobě baru Buddha v Jakartě. Součástí vybavení byla totiž také socha Buddhy. Nejvíce jim vadilo, že je na tak "neslušném místě". Bar byl opravdu uzavřen! Je zajímavé, že mnohem výrazněji neprotestovali proti tomu, když byl Buddha předělán na obchodní značku. Označení Buddha Bar je totiž tradiční název tohoto typu restaurací už od roku 1996.
Z přednesených  námitek mě nejvíce zaujalo prohlášení:
Čeho se dočkáme příště Baru Mohamed?
To by stálo za úvahu - fastfood Ježíš by si konkuroval s bary Buddha, občerstvením Mohamed a restauracemi Mojžíš. Souboj kuchyní by možná stál nakonec méně životů než nás každoročně stojí náboženská tupost.
Ale největší legrace na tom je, že buddhismus vůbec nezná pojem rouhání a sám Siddhattha Gótama zvaný Buddha nechtěl aby mu byly stavěny sochy. Jenže tak už to u všech těch fundamentalistických  uctívačů bývá, vždycky si z okolního světa vezmou to nejhorší.

Supermani a Princezna Džihání

Klasická situace která následuje po návratu superhrdiny ze záchranné mise vypadá tak, že ve chvíli, kdy si otře zpocené čelo, neb právě zachránil budoucnost lidstva, vrhne se na něj někdo z davu s výkřikem:
"Kde jsi byl? Proč jsi nezachránil moji dceru! (syna, manželku, kočku...)"
Tuhle reakci si kdysi na vlastní kůži zažili čeští turisté zachraňující spolucestující při potopení lodi Princezna Džihání na Nilu se u města Edfu v roce 1996.
Někteří místní, rozzuření tím že jiné zachránili ale jejich příbuzné ne, jim tehdy vyhrožovali smrtí. Je třeba říci, že spousta jiných turistů a Egypťanů z lodi prostě vyplavala a do žádného zachraňování se nehrnula. Ti samozřejmě výčitkami zahrnováni nebyli. 
Logické poučení z takové epizody by bylo:

NIKDY NIKOHO NEZACHRAŇOVAT!

To je ale dost v rozporu s tím, co já sám považuji jako ideál a vlastně také jeden z důvodů, proč bych nechtěl žít v Egyptě.
Jenže nemohu tenhle odporný povahový rys prostě jen tak přišít jednomu národu. Nebylo by to fér. Vím že se vyskytuje po celém světě, jde jen o to, kde má k projevení lepší podmínky. 
Včera mě dohnal i tady v České republice. Ukázalo se že spousta lidí, často i novinářů, má prostě potřebu se vyjádřit ke kauze Pussy Riot způsobem:

Bláznivejch ruskejch holek si všímáte, ale zastřelenýho arabskýho kluka ne, jste pokrytci!
 
Podobných vyjádření najdete dostatek v diskusích pod kterýmkoli článkem k této kauze, najdete je na blozích, na Britských listech a různě jinde.
Jako ve všech podobných případech to neslouží tomu, aby se lidé postavili proti takovým nespravedlnostem, ale naopak k tomu, aby byly volající umlčeni. Ani Superman nemůže zastávat všechny kauzy na světě najednou. Pokud je mu taková vlastnost přičítána, musel by prostě rezignovat. 
Ruské punkerky si podporu zasloužily právě tím, že se zachovaly hrdinsky. K tomu patří i onen velký mediální ohlas, připravené řeči a vůbec celý ten cirkus.
To ale neznamená, že by neriskovaly, naopak riskují stále velmi mnoho a bylo by dobré kdyby si všichni ti rozumbradové v médiích i v diskusích uvědomili, že by riskovat nemusely. Desítky milionů lidí v Rusku nic takového nedělají a také se o nich nepíše ani jim nehrozí celiny. 
Jenže současné Putinovské Rusko neudělaly takovým jakým je slečny a mladé paní z Pussy Riot. Udělaly ho takovým obyčejní Rusové, kteří čekají na Supermana, který všechno zařídí za ně a propaganda jim takového muže dává - stačí jí věřit. 
Jsem jeden z lidí, kteří se přinejmenším dost snažili nějak přimět média k informování o procesu s Pussy Riot ještě v době, kdy to tady nikoho nezajímalo. Věděl jsem, že v tu samou dobu pravděpodobně budou umírat hladem děti v Africe, v nějakém Arabistánu budou lynčovat křesťany a ateisty, do vlády USA se budou cpát šílenci (ZDE, ZDE a ZDE) , v Asii budou dětští otroci dál vyrábět součástky pro naše mobily a naši politici budou dál krást. 
Nemůžete to ale dávat za vinu těm, kteří už některou takovou kauzu řeší, protože už svou část práce dělají. Za tohle totiž můžete vy, kteří to dovolujete.
Vy kteří se na potápějící se loď jenom díváte ze břehu.

Nakolik jsem levičák?

Jeden z těžkých okamžiků v každé politické debatě je pro mě ten, kdy na mě jiný diskutující vybalí:
"Ale vždyť ty jsi levičák!"
Mám s tím problém, protože podle současného pojetí levičáctví je levičák i pan Paroubek a levicové bylo i nacistické Německo, Sovětský svaz  nebo komunistická Čína.
Ano, přinejmenším mohu říci že nejsem komunista, nacista ani Paroubek, ale znamená to že nejsem levičák?
Co vůbec to levičáctví a pravičáctví znamená?

Obecná představa o levici a levičácích je:

1. Vytvářejí kolektivistické struktury.
2. Budují velký stát - tedy stát s obrovským množstvím úředníků (patřičně placených)
3. Omezují osobní svobody
4. Zvyšují daně

Obecná představa (pověra) o pravičácích naproti tomu je:

1. Vyzdvihují jednotlivce proti kolektivu
2. Vytvářejí malý stát - minimální počet zaměstnanců
3. Osobní svobody jsou jim svaté
4. Snižují daně

Chci vám říci, že to jsou nesmysly. Za prvé vzniklo rozdělení pravice a levice v době Francouzské revoluce. Pravice byla tehdy nejen proti svobodám a lidským právům, ale proti demokracii vůbec. Pravice stála za monarchií, státním náboženstvím a tradicemi. V té době nebyl stát ani omylem malý a nenákladný. Naopak, byl obrovský, spotřebovával všechno jen na chod vlastní mašinérie a daně se vybíraly skoro za cokoli.
Úmyslem levice bylo odvedení tohoto obrovského kapitálu ze soukromých kapes na veřejně prospěšné účely. Pravicový svět byl nepokrytě nepotistický - šlechtické rody i vládci předávali moc v rodové linii. Původ byl důležitější než schopnosti. Společnost byla sešněrovaná zvyky, pravidly neprostupným rozdělením do tříd. Celé to bylo do myslí lidí ukotvené nekonečnou náboženskou indoktrinací začínající narozením a končící až smrtí.
Proti takovému systému se vzbouřili ti, jimž se říká levice. Osobní svobody jsou jednu z jejích výsad!
Snaha o rovnost byla vyvolána nejen nerovností majetku ale především nerovností v právech, která bohužel majetkovou nerovnost doprovází (jak ostatně vidíme dodnes na příkladě pánů Janouška, Béma a Smetany). Jestli je dnes pravičáctví něčím diametrálně jiným, muselo během vývoje udělat nějaký zásadní obrat. Jenže udělalo ho? Když se podíváte, co pravice na západě i na východě prosazuje, jsou to co největší finanční rozdíly mezi lidmi, je to radikální prosazování náboženství , šovinismus, machismus a konzervativismus. V důsledku vzniká i zásadní rozdíl  mezi právy lidí různých tříd na to být volen (potřebujete peníze), na zdraví, na vzdělání (Hradec Králové,Praha - Pro-Alt), svobodu informací a na spravedlivý soud .
Proto, pokud jde o ideály Francouzské revoluce, jsem opravdový levičák a hrdě se k takovému označení budu hlásit. Ostatně pak by levičáci byli i všichni současní liberálové (ZDE), demokraté a humanisté.
Otázka je, kam potom zařadit všechny ty socialistické diktatury?
Já navrhuji: Zbavme je sofistiky!
Víte,žádná diktatura se nejmenuje diktatura a zrovna tak se každá politická strana bude hlásit k tomu směru který bude právě módní aby si ho nakonec zdeformovala podle svého.
Proto zapomeňme na jejich jména a proklamace. Přidržme se podstaty: Vytváří ten posuzovaný systém vládnoucí vrstvu, která má jiná práva než obyčejní lidé, nebo nevytváří? Směřuje politický vývoj k vytvoření vládnoucí dynastie a rozvrstvení společnosti do různě bohatých tříd nebo k nějaké formě demokracie?

Vidíte, najednou není těžké postavit vedle sebe Severní Koreu, Kubu, současné Rusko a naše "pravicově demokratické" strany. Ostatně všimněte si, jak snadno se dokázaly spojit nacistické Německo, fašistická Itálie a císařské Japonsko.
Nebylo to těžké, protože navzdory proklamacím si byly ty tři diktatury velmi vnitřně podobné a šlo jim o totéž. Podobně jako ještě nedávno ČSSD a ODS.

Pussy Riot a jiní performeři

Tak dnes padne rozsudek. Mýlí se ovšem ti, kdo si myslí, že to bude rozsudek nad aktérkami jednoho několikasekundového představení. Bude to rozsudek nad Ruskem.
Možná je to jeden z posledních okamžiků, kdy obří mocnost ještě váhá, jestli se vydá směrem k budoucnosti v podobě nějaké formy demokracie, nebo k minulosti ke spojení trůnu a kříže po vzoru cara Mikuláše.

Vzhledem k tomu že jde o kauzu celkem známou, zopakuji jen základní body a nejčastější mýty.

• Pussy Riot je skupina, která má ve svém programu kritiku společenských poměrů formou provokace. Navazuje na skupinu Voina z Lomonosovovy univerzity.
• Tři její představitelky jsou souzeny za vystoupení 21. února 2012 v  moskevské Katedrále Krista Spasitele kde zazpívaly píseň Bohorodičko vyžeň Putina.
• Chyceny a obžalovány jsou:
  Naděžda Tolokonnikovová (22 let)
  Marija Aljochinova (24 let)
  Jekatěrina Samucevičová (29 let)
• Za tuto akci jim hrozí trest až 7 let. Nejsou souzeni za urážku státu ale za § 213 ruského trestního zákoníku, který akci kvalifikuje jako chuligánství s charakterem organizovaného zločinu.
• Psychologický posudek zadržených používaný soudem vyvolal odpor v řadách ruských psychologů.
• Její členky nejsou ty "blbé husy" které něco napadlo (jak se vyjadřovali věřící, oficiální představiteé Ruska i ruská média) - upozorňovaly na úzké sepětí mezi Kremlem a pravoslavnou církví, přesněji mezi dvěma jejími nejvyššími představiteli - patriarchou Kirillem a Putinem. Oba přitom mají velmocenské tendence a oba byli členy KGB.

Za Pussy Riot se postavili aktivisté na celém světě, Sting, Plastic Poeple, Paul McCartney, Filip Topol, Vlasta Třešňák se skupinou a kapely Čokovoko, Echt! a Kopir Rozsywal Bestar, Madona, Bjork...

Jenže to není to o čem bych chtěl mluvit. Víte z pohledu od nás se zdá že celý svět stojí za Pussy Riot, jenže to není pravda ani u nás a už vůbec ne v Rusku, kde tisk stojí jednoznačně na straně obžaloby.
Především se proti nim stavějí věřící pravoslavné církve i když je správné říci, že zdaleka ne všichni její kněží. Aby to nebylo tak jednoduché, ozývají se i od nás hlasy extremistických křesťanů, kteří v tom vidí nebezpečí šíření satanismu! O tom, jak se k incidentu staví naše místní pravoslavná církev snad se snad ani nedá nic dodat.
Od méně vyhraněných osobností se objevují také námitky typu:

Byli byste také tak shovívaví, kdyby se za Havla odehrálo podobné vystoupení ve Svatovítské katedrále?

Za sebe odpovím, že by se mi to asi nelíbilo, ale určitě bych nepodporoval potrestání aktérů několika lety vězení. Také mi připadá nepředstavitelné, že někdo srovnává Havla a Putina.
Přiměřenější by mi takové vystoupení připadalo dnes, kdyby na mši celebrované Dominikem Dukou vystoupila nějaká kapela s písní "Panebože vyžeň Klause". Spojení mezi těmito dvěma mocipány totiž evokuje vztahy v ruské dvojici mnohem lépe.
Teď se ale nechci zamotávat do mých antipatií k tomuto pánovi. Jde mi spíše o to, že kauza Pussy Riot oslovuje i nás otázkou:

Je Česká republika natolik demokratická aby tady k podobnému procesu nemohlo dojít?

Jsem přesvědčen, že odpověď je:  NE 

V naší republice v současnosti k takovému procesu dojít může.

Důkazem toho je proces s Romanem Smetanou a jeho trestem za malování tykadel, ale máme i jiná srovnání. Podobně provokativní akci udělal třeba performer Milan Kohout před dvěma roky v plzeňské katedrále sv. Bartoloměje, kde se svlékl do půl těla a nechal se osahávat studentkami (Taky občas litujete že nejste známý performer?). Akce upozorňovala na pedofilní skandály v katolické církvi o nichž u nás média v té době mlčela (a dost ohleduplně k pachatelům informují dodnes).
Důvod, proč je Kohout na svobodě je ten, že svůj výstup provedl při turistické prohlídce a nikoli při Dukově mši. Tím jej nechci nijak kritizovat, jen říkám, že se členky Pussy Riot postavily přímo větší moci.
Česká společnost podobně jako ta ruská tápe v tom, jak takové činy vůbec posuzovat a je přitom normální, že v tom nemá jasno. Podobné performance jsou totiž vždycky zaměřené proti současnému stavu společnosti. Není možné brát na gerilového umělce jiný metr, než na ostatní lidi, ale to by ani nesplnilo účel takové performance. Proto mohou být souzeni buď jednoznačně podle současných pravidel (ať jsou daná zákony nebo prostě jen mocí) a z nich odvodit trest, nebo se společnost musí pokusit sama sebe trochu změnit.
Pokud chcete, můžete si poslechnout, co o takových gerilových akcích říká sám Milan Kohout.
(Řeči obviněných členek Pussy Riot se mi bohužel sehnat nepodařilo, pokud o nich víte, napište)

A to je vlastně to, co je na procesu s členkami Pussy Riot hrozné a zároveň obdivuhodné. Ty tři tam nestojí proti Putinovi a Kirillovi, ale proti ruské společnosti, která si může vybrat, jestli dá přednost svobodě nebo tradici. To je i podle mě příliš, ale nebudu předbíhat, o tom jaké bude příští Rusko se (trochu) rozhodne dnes.

Nemluví to Dukovi moc?

Nedá mi to, abych se ještě jednou nevrátil k prohlášení pana Duky.

"Předvolební propaganda sociální demokracie útočí slovníkem obou někdejších totalit a pamětníci mohou potvrdit, že si nezadá s neblahými antisemitskými a antiklerikálními plakáty 'třetí říše', na rudo přetřenými gottwaldovskými ideology," stojí v prohlášení, pod kterým jsou vedle Duky podepsaní i předseda Ekumenické rady církví Joel Ruml a šéf Federace židovských obcí Jiří Daníček. Zdroj

Myslím že by nás měly varovat všechny obranné reflexy proti tomu, že se právě nejvyšší představitel katolické církve v České republice snaží komentovat politickou kampaň. Tím se totiž vydává přímo na pole politiky, které by mělo být činným kněžím přinejmenším od 2. sv. války zapovězené. (Vzbuzuje tím samozřejmě obavy, protože jeho směřování je jednoznačně neoliberální a má blízko ke klerofašistickým spolkům jako je například D. O. S. T. - ZDE, ZDE)
Na jednoduchosti ani primitivnosti této kampaně naopak nelze v principu kritizovat nic, jednak proto, že politické billboardové kampaně prostě primitivní bývají, jednak proto, že nejjednodušší formou popisuje tvrzení, za nímž ona strana stojí.
ŘKC přece opravdu natahuje ruku po balíku peněz, který jí nepatří. (Což dokazuje i podivným úplatkem ostatním církvím, které nemají z čeho svoje finanční nároky vyvozovat. audio)
Přesto se hned spustil křik, o komunistech, nacistech atd... Jako ateistu mě to nepřekvapuje, protože Argumentum Ad Hitlerum a Argumentum ad Stalinum vynášejí teisté v téměř jakékoli debatě navzdory zjevné pitomosti takového tvrzení (čest těm, kteří to nedělají).*
To co mě ale překvapuje je:

1. Jak rychle zasáhl představitel církve do politických záležitostí, tedy do sféry, do níž zasahovat nemá.
2. Jak neadekvátní byla taková reakce.
3. Že hned na začátku použil nesmyslný argument, který vzdělanější věřící používají v diskusích jinak spíše v zoufalství.

Nepřiměřenost té reakce mě opravdu zaskočila, dokonce mi na chvilku připomněla jiný náboženský incident, totiž ten, který se odehrál v Dánsku. Pravda "ublíženě" se tentokrát tvářilo jiné náboženství.Ale i tenkrát se katolická církev zachovala dost divně - neodsoudila přes sto vražd, ale publikování karikatur.
Co se tak bohužel nedá přehlédnout je rozdílný přístup představitelů ŘKC v kauzách kdy jde o lidská práva, životy a v případech kdy jde o peníze.
Všimli jste si třeba jak se představitelé katolické církve bili s pražskými politiky proti myšlence postavení koncentráku pro bezdomovce? Ne? Já také ne.
Není divu, že když se zároveň snaží katolíci odůvodnit své působení morálkou, vypadá to tak nějak nedůvěryhodně.


* Poznámka: Musím poznamenat, že záměrně dělám jistou podobnou věc v opačném gardu. Z mé strany je to ale trochu parodie na zmíněný argument a také není míněna jako "argumentum ad hominem", nýbrž jako příměr k principu zneužití moci. Vysvětlení pod heslem Všichni věří, že jsou dobří

Proč jsou zlí?

V posledních letech jsem svědkem obrovského nárůstu institucionálního zla a organizovaného ohlupování. Podílí se na něm především politické strany a církve. V některých předešlých článcích jsem poukazoval na to co takové spolky dělají, teď bych rád nepatrně osvětlil proč to dělají a jak to, že jim pomáhá tolik lidí, kteří rozhodně sami od sebe zlí nejsou?

Všichni věří, že jsou dobří

Lidé nechtějí být zlí. Nelíbí se jim představa, že by takoví byli a trochu nebo více si proto upravují svůj obraz, aby před sebou vypadali dobře. Lidé také mají rádi svoje přátele a příbuzné. Také nechtějí, aby byli zlí. Z toho bohužel plyne, že máme slabé místo, kterého církve velmi obratně zneužívají. Když vám někdo řekne, že názor, který zastává například vaše stará hodná babička je ve skutečnosti hrozně zlý a jeho prosazování má snad svědomí miliony lidských životů, nebudete tomu chtít věřit. Samozřejmě – vaše babička je přece hodná!

Tím hůře, když budete sami dělat něco, o čem věříte že je to dobré, ale někdo vám přijde říci, že v důsledku vlastně podporujete strašlivé zločiny. Také tomu neuvěříte, protože vy jste přece ti hodní.

Proto když na ulici potkáte někoho z těch rozeřvaných kazatelů, pravděpodobně mu ani nebudete věnovat pozornost. Pokud se ale nějaké sektě (politické straně, MLM...) podaří zmanipulovat vaše přátele, vaše sourozence nebo vaší babičku, nedokážete se tomu bránit, protože oni jsou přece „ti hodní“.

Často přirovnávám katolíky (ale i jiná náboženství) k nacistům. Není to jen proto, že jsou nacisté už obecně považováni za tu „temnou stranu“, je to proto že nástup nacismu vykazuje mnohem více podobností s obdobími náboženských fanatických „výbuchů“, než by si věřící přáli.

Ve všech případech žili lidé vedle sebe v míru třeba několik desetiletí, než najednou došli k přesvědčení, že jedinou možností je onu druhou skupinu vyvraždit. V tom se neliší masakry ve starověku, ve středověku, v devatenáctém ani ve dvacátém století.

Není ale prostě možné, aby se z několika desítek milionů normálních Němců staly nástupem Hitlera k moci, krvežízniví nacisté.

To je na tom to hrozné – ti lidé byli většinou dobří nebo alespoň průměrní, ale všichni věřili, že dělají dobrou věc. Všichni věřili, že oni jsou ti dobří!
To ti druzí pro ně byli ti strašní a žádná smrt pro ně nebyla dostatečně strašlivá, aby to odčinila.

Dobří lidé věří

Myšlenka že je dobré věřit je součástí náboženské sebepotvrzující smyčky. Vypadá to tak, že člověk věří ve víru, jejíž součástí je dogma že věřit v tuto víru je správné.

Je to základ všech náboženských konfliktů. Pokud si vzpomenete na své dětství, (nebo i pozdější dobu) určitě si vybavíte také okamžiky, kdy jste něčemu nekriticky věřili. Tak nekriticky, že jste kvůli tomu mohli vyvolat hádku nebo snad i rvačku. Věřit něčemu takovým způsobem tedy rozhodně dobré není, jenže prosazování názoru, třeba naprosto nesmyslného, je součástí měření sil, takže je to vlastně velmi přirozené. Jinými slovy, abychom dokázali žít ve velkých stabilních společnostech, musíme se odnaučovat něco, co máme vrozené.

Jenže náboženství obrací tohle poznání naruby a říká nám, že věřit nekriticky je správné. Pak stačí nepatrně odlišný výklad stejného dogmatu a výbuch násilí na sebe nedá dlouho čekat, protože žádná ze skupin věřících neustoupí ze své pozice „jen“ na základě důkazů.

K nekritické víře se většinou člověk hlásí vyznáním víry, což je přesně to co by nás mělo vždy varovat.

Dobří lidé nepochybují

Pochybnosti a nalézání rozporů v oficiálním učení chápou věřící jako problém, nebo přímo jako vadu osobnosti. Velmi často proto požívají obrat „zbavit pochybností“, přičemž většinou nejde o racionální argumentaci ale o to, že je dotyčný předveden před někoho „výše postaveného“, který mu vysvětlí, že věci nerozumí. Není mu ale vysvětleno rozřešení problému, smyslem téhle procedury je obnovení autority a důvěry v hierarchii, nikoli pochopení.

Ze stejného důvodu se pořádají různá setkání, jejichž jediným smyslem je to že se jejich účastníci vzájemně přesvědčují o správnosti svého jednání. Říkají tomu „posilování ve víře“.

Takové chování je bohužel přirozené, psychologové jej dobře znají a označují jako „groupthink“ což se překládá jako „skupinová hloupost“. Tohoto jevu využívají nejen náboženství ale také multi level marketing, některé firmy (často banky) a politické strany (typicky KSČ a ODS).

Pozice oběti

Zaujetí pozice oběti ještě před konfliktem je charakteristické pro fanatická náboženství jako islám nebo katolicismus. Takoví lidé budou zastávat představu že oni jsou ti ublížení i v případě, kdy je jejich jednání v naprostém rozporu s realitou (reakce na karikatury vnovinách, protižidovské pogromy, kauza PussyRiot, výpady proti kampani ČSSD). Příklady jsou dobře známé i ze Starého zákona.

Vyvolání pocitu nutné obrany je zároveň jeden z nejstarších způsobů válečné propagandy a používá ho vždy agresivní strana k ospravedlnění vyzbrojování a vytváření armády – tak ho použilo třeba právě nacistické Německo. (ale i USA – „preventivní válka“ je pro tuhle taktiku charakteristická) Samozřejmě že pocit ohrožení může vyvolat také skutečné ohrožení, ale to se dá odhalit na základě přímých důkazů – příprava na obranu vypadá jinak než příprava na útok. Například na plánovanou rekatolizaci může upozornit nepřiměřenýpočet kněží ve srovnání s počtem běžných stoupenců této církve.

Přesto v médiích může agresor dále hrát pozici ohroženého.

Už tento postoj „předem ublížených“ dělá z jistých církví velmi nebezpečné spolky.

Špatné zprávy jsou propaganda

Snahou každého náboženství je vytvoření alternativních informačních kanálů, které o dění v církvi informují pouze kladně. Zároveň tak posiluje dojem, že celý okolní svět je proti takové skupině zaujatý, a zprávy z okolí budou tedy automaticky proti ní.(Matouš 12:30., katolíci versus rotariáni)

Pak samozřejmě není důvod věřit nezávislým zprávám.

Pokud někdo spáchal zlo, jistě nevěřil doopravdy

V případě, kdy jednotlivec nebo třeba i početná skupina věřících spáchá čin který je jednoznačně odsouzeníhodný a není možné k němu najít nějaké „aletrnativní“ vysvětlení, se věřící utíkají k poslední možnosti, kdy prostě prohlásí, že dotyčný ve skutečnosti víru jen předstíral. Takové předstírání by se ve skutečnosti dalo odhalit poměrně snadno, protože člověk nemůže předstírat určitý způsob myšlení celý život. Tady ovšem nejde o odhalení podvodníka, ale o zbavení se odpovědnosti za „černé ovce“. Vinou „černých ovcí“ je přitom to, že se nechaly při páchání zla hloupě nachytat.

(Mimochodem, napadlo vás, že stejně se mohou vymlouvat i islamisté, fašisté, komunisté, Rudí Khmérové?)

Problém takového zbavování se odpovědnosti je v tom, že se z žádné takové chyby nemůže sekta (církev, politická strana) poučit. Ve chvíli kdy ze zločinů udělá problém někoho jiného už prostě nemá důvod se jím dále zabývat.

Hierarchie

Žádná organizace nevydrží být programově zlá po celá desetiletí nebo staletí. Existuje jen jedno "pokud" a to: Pokud to není součástí (chybou) jejího vnitřního uspořádání. Vnitřní hierarchie je vždycky problematická věc. Samozřejmě že dav lidí dokáže zfanatizovat i jediný schopný manipulátor, jenže jeho okruhem působení také sekta končí. Vždyť třeba Davidiáni se všichni vešli na jediný statek. Církevní nebo i jiné hierarchie mají ale tu zvláštní vlastnost, že umožňují vzestup jednotlivci, kterému zároveň nabízejí širokou propracovanou síť, prostřednictvím které může ovládat společnost.

Problém je, že nejdůležitějším předpokladem pro postup v jakékoli hierarchii je ctižádost. Tuhle vlastnost máme v různé míře všichni, ale v nadměrné míře je charakteristická pro sociopaty. Každý stupeň hierarchie v němž je možné postupovat vzhůru klade na ctižádost větší a větší nároky. Nejvyšší stupně každé hierarchie, která nebude mít dostatečné mechanismy na obranu proti chorobným ctižádostivcům, tedy obsadí právě oni.

Jinými slovy skončí každá taková organizace se strukturou, kde dolní nejširší část představují v podstatě dobří ale ovladatelní lidé (bez skutečné šance na postup v hierarchii a přispívající ze svých sil i úspor na obecné zlo – označovaní v některých sektách jako „syrové maso“) a hierarchii nad nimi, kde budou v každém stupni lidé se stále defektnější osobností.

Aby toho nebylo málo, samotný postup v hierarchii lidi deformuje, protože každý z nás potřebuje sebepotvrzení od svého okolí. Tím že stoupání v hierarchii vyžaduje stále větší bezohlednost, pokrytectví a ctižádost, také postupně stále více utvrzuje postupujícího kariéristu v tom, že jeho asociální chování je v pořádku.

Shrnutí

Patologické spolky vykazují vysokou míru sebeklamu, sebemanipulace, vzájemné manipulace, skupinové hlouposti, povýšenosti, sebelítostivosti, izolace od ostatní společnosti a neschopnosti poučit se z vlastních chyb. Zároveň svou strukturou zvýhodňují osobnosti, které vykazují sociálně-patologické znaky a dokonce jejich rozvoj podporují.

Proto by obyčejní katolíci měli konečně prohlédnout aby viděli jak nestvůrná je ve skutečnosti politika Vatikánu.

Proto by měli političtí prosťáčci přestat snít o „osvícené diktatuře“, protože mnohem přirozenější stav je extrémně neosvícená diktatura.

A také proto nejsou politické strany „základem zastupitelské demokracie“ ale naopak podvodem který dělá demokratické principy bezzubými.

Co chystá římskokatolická církev?

Loni jsem vyjádřil svoje pochybnosti o zájmech Vatikánu v České republice článkem Mráz přijde z Vatikánu. (čísla v článku vycházejí z tehdejších odhadů)
Protože se události od té doby poněkud pohnuly, mohu si dovolit pár řádek komentáře ještě přidat.
Především už není pochyb o tom, co pro nás chystá katolická církev - připravuje se tvrdá rekatolizace.
Že z toho nemám radost je asi zřejmé už z komentáře k páně arcibiskupově výrokům o nacistech.
Jak to mohu říci tak jasně? Víte, v posledních letech u nás vstoupili právě zástupci této nebezpečné skupiny několikrát do politiky a vždy to bylo dost prapodivné. Nicméně tím jasně deklarovali zájem mluvit do oborů, do nichž se zavázali nezasahovat.
Dobrá, tenkrát šlo jen o slova, je to nepříjemné ale nikoli průkazné.
Proto se teď podívejme na grafy v blogu Petra Závladského
Jedná se konkrétně o tyto dva články:
Církevní restituce ještě jedním pohledem
Ještě několik čísel k církevním restitucím

Grafy na které chci upozornit jsou tyto: 

(levá osa Y jsou věřící, pravá Y jsou počty duchovních)

Co z nich plyne? Především je vidět, že zatímco počet věřících klesá, počty katolických duchovních strmě rostou. Víte, žádný stát nepřipravuje silnou armádu, když nemá v úmyslu ji použít.
Je také naprosto zřejmé, kde bude tahle armáda kněží použita - je určená k nasazení do škol.
Všimněte si, že naše fašistická vláda současně s podporou ŘKC dusí sekulární školství. Jeho pozici mohou rychle nahradit školy zakládané církví. Zvláště, když na to teď bude mít ŘKC dost peněz. Proto se mohou katolíci tak veřejně rvát o peníze ze státního rozpočtu.
S námi už nepočítají, ale našim dětem to "vysvětlí".

Archa

Měl bych už jednou vysvětlit, proč se blog, ve kterém se (zatím) příliš nedočtete o kosmických lodích jmenuje právě Enzmannova archa. Může za to člověk jménem Robert Duncan-Enzmann, který navrhoval obrovské hvězdolety poháněné jaderně-fúzním pulzním pohonem (ZDE, ZDE, ZDE a ZDE)
Jsou to charakteristické "žárovkové" lodě s obří kroupou deuteria na přídi.
Měl jsem k tomuto řešení dost poznámek, jedna z nich ale nebyla technická. Zkušenost mi říká, že pokud vyšleme do určité vzdálenosti (kosmickou) loď při současném stavu kultury, velmi pravděpodobně tak stvoříme civilizaci našich budoucích nepřátel. Zatím se to vždy spolehlivě stalo.
A nebyly k tomu potřeba ani nějak obrovské vzdálenosti, stačil horský hřeben nebo moře. My dnes máme lepší spojení. Díky rádiovým vlnám dokážeme přenášet zprávy rychlostí světla, jenže mezihvězdné lety předpokládají lety vzdálenosti několika světelných let.
Jakmile zmizí stálé spojení začnou se kultury vyvíjet nezávisle jako kdyby mezi nimi byl oceán nebo horský hřeben. To stačí aby si navzájem přestaly rozumět a věřit.
Zároveň s tím souvisí všechno, co s sebou na lodích lidé povezou - nejen vybavení, ale také politické, filosofické a náboženské postoje, myšlenky, zvyky, pudy, city, instinkty...
Tenhle neviditelný náklad je v jistém smyslu nestabilnější a nebezpečnější než tisíce tun jaderných roznětek pro deuteriové bomby. Co s lidmi a s lodí za ten dlouhý čas bude?
Nestanou se nakonec chodby mezihvězdné lodě světem pláště a dýky, jak tomu bylo třeba v saharských městech v oázách? Nerozdělí si klany jednotlivá podlaží aby se tam pokusily zavést nějakou formu otrokářství nebo feudalismu? Nezničí hvězdolet nově vzniklá fanatická náboženská sekta? Nebo nám naopak za desítky let přiletí z hvězd zpátky podivný prorok se stádem uctívačů aby nás obrátil na "pravou víru" jakýmkoli způsobem, jako se to stalo středoamerickým a jihoamerickým Indiánům?
Co když nás sami naši potomci budou považovat za zvěř a střílet jen tak pro zábavu jako potomci Angličanů původní obyvatele v Tasmánii?
Víte, seriály jako Star Trek deklamují vítězství rozumu. Promiňte mi, že tomu nevěřím. Vždyť Země je také taková obří kosmická loď a rozum tu získává svá vítězství jen těžko a velmi často je v defenzivě.
Proč bychom měli čekat že tam někde daleko budeme jiní, když to co je v nás, si vždycky neseme s sebou?

Duka a nacisté

Tak náš hlavní český představitel katolické církve se neudržel aby nekomentoval volební kampaň ČSSD. Když pominu, že komentovat jakoukoli volební kampaň z hlediska pravdivosti či čehokoli jiného je v principu nesmysl - Nebudeme před vámi uhýbat pohledem, Mobilizace, Myslím to upřímně, Přemluv bábu - musím reagovat na jedinou věc v samotné výtce a totiž ono přirovnání k propagandě Třetí říše.
Přiznávám, že mě tohle zvedlo ze židle. Kdykoli totiž přijde řeč na nacismus, měla by být katolická církev zticha. Jediný zvuk, který by měl být v takové chvíli přípustný by byly rány od úderů čel jejích kněží o zem ve výrazu nejvyššího studu a pokání.
Katolíci se vůbec rádi vidí jako křesťané v tom stereotypním způsobu vidění, kdy oni jsou obětmi a ostatní je pronásledují, aby se nakonec ukázalo, že pravda byla na jejich straně - straně slabých a utlačovaných.
Asi sedmnáct století už je to pouze mýtus. Ale teď nemám v úmyslu se vracet k tomu, co dělala katolická církev někdy ve třináctém století. Chci vám ukázat co dělala ve století dvacátém.
Začněme naším prvním prezidentem a vznikem samostatného Československa. Habsburkové - vládci Rakouska - Uherska - byli pomazanými vládci. Jinými slovy se katolická církev starala o podstatnou část státní propagandy. Útok proti císařské nadvládě byl proto také útokem proti moci katolické církve. Ostatně TGM už od roku 1880 katolíkem nebyl, v tomto roce z církve vystoupil a vstoupil mezi protestanty (možnost oficiálně nevěřit, nebo zvolit jinou alternativu v R-U neexistovala). S TGM mají katolíci problémy dodnes (Viz ZDE). Nedá se totiž říci, že by náš "tatíček prezident" byl zrovna věřící, názory se klonil spíše k agnosticismu, utilitarismu a evolucionismu (viz Ideály humanitní).
Od svého vzniku je tedy Československo s ŘKC poněkud na kordy. Pár kapek jedu do téhle situace přilil Vatikán v roce 1933 když byl v Římě 20. července kardinálem Pacellim a vicekancléřem von Papenem podepsán Říšký konkordát ratifikovaný Německem 10. září téhož roku. To je ona smlouva mezi Vatikánem a Německem, která umožnila vzestup Adolfa Hitlera.
Byla to jedna z prvních smluv, které Vatikán jako městský stát uzavřel. Vznikl totiž až roku 1929 na základě Lateránských smluv.
Do mezinárodní politiky vešel tedy nejhorším možným způsobem, ale ještě hůře pokračoval. Od třicátých let byl svět zaplevelen různými klerofašistickými diktaturami, teroristickými skupinami a diktátory.
Nám nejblíže je samozřejmě Slovensko, které vedl kněz Josef Tiso jako satelitní stát nacistického Německa. Navazoval vlastně na Andreje Hlinku - dalšího kněze, který byl s nacisty až příliš zadobře. Slovenský štát nebyla žádná idyla, jak se vám jistě budou slovenští klerofašisté snažit namluvit. Byla to prezidentská klerofašistická diktatura napodobující nacistické Německo. Pořádkovými sbory se v ní staly Hlinkovy gardy.
Mnohem horší byla situace třeba v současném Chorvatsku pod vládou Ustašovsů. Nikdo už dnes nijak nepřipomíná Koncentrační tábor Jasenovac který byl považován za jeden z nejhorších i mezi německými nacisty. Tuto část historie později zpracoval ve své knize Vatikánský holokaust (překlad) židovský spisovatel Avro Manhattan.
Klerofašistické vlády a politické strany úřadovaly také v Rakousku, Belgii, Francii, Portugalsku, Španělsku a Brazílii. Aby nezůstal nikdo na pochybách, angažoval se Vatikán také v budování únikových cest pro nacistické zločince (též zde).
Po válce pak sehrál Vatikán podobně nechutnou úlohu ve Válce ve Vietnamu (1955 až 1975) kde americká armáda bojovala na straně katolického diktátora Ngo Dinh Diema a později také ve válce ve Rwandě (1994) (též ZDE, ZDE a ZDE).
Při snaze vysvětlit že katolická církev měla možná svůj podíl na těchto válečných zločinech, na holokaustu, na genocidách ale za doby nacistického Německa a socialistického Československa byla utlačována, bychom měli vzít v potaz, že za nacismu i za socialismu směli katoličtí kněží kázat, katolická církev mohla vyučovat, dostávala státní dotace a v obou případech měla zastoupení v zákonodárných sborech!

Utlačováni možná byli jednotlivci a těm by se také měla kompenzace dostat, rozhodně ale nemůžeme srovnávat "útlak" církve se skutečným útlakem, jakému byli vystaveni třeba sedláci.
Neříkám, že se nemohl nějaký kněz postavit proti oficiálnímu šílenství nacismu nebo komunismu, jako organizace ale stála katolická církev jednoznačně na straně pachatelů teroru.

Někdy říkám, že je ŘKC nejdéle působící teroristickou organizací. Není to pravda!
Teroristické organizace nejsou vlastně takový problém, jsou to jen chapadla monstrózní chobotnice. Její hlavou jsou vždycky finanční zdroje. Vatikán nikam svou švýcarskou gardu bojovat neposílá - za něj bojují peníze a ohlupení bojovníci. (Stejně jako za Saúdskou Arábii bojují hloupí, chudí mudžahedíni.)
Kdybychom chtěli - opravdu chtěli - zabránit další válce v Evropě, stačil by na to jediný jednodenní útok na Vatikán - bankovní centrum veškerých nedemokratických snah, sponzora diktatur a koncentračních táborů. Jenže to se nestane. Navzdory realitě, navzdory historii, navzdory současným pedofilním skandálům i milionům mrtvých budou lidé stále věřit, že jde o centrum veškerého dobra, zdroj naší morálky a civilizace.
A proto si může pan Duka stěžovat na utlačování za nacistů a komunistů.

Zajímavá diskuse o vztahu ŘKC a nacistů ze stránek holocaust.cz: ZDE a ZDE
O současných klerofašistických snahách ZDE, ZDE a ZDE 

Pronásledování ateistů

Tohle jsem si uvědomil teprve nedávno (i díky www.osacr.cz). Samozřejmě vím, že ateisté byli vždy v dějinách pronásledováni, ale nikdy mi předtím nedošel ten zjevný paradox, že zatímco jiné oběti nacismu i jiných genocid jsou dávno alespoň morálně rehabilitovány (např. Židé), z ateistů jsou naopak děláni pachatelé i když to byli také oběti.



Ateismus je jediný světonázor nebo náboženství, které v SS netolerujeme. Netoleroval jsem ateisty v řadách SS. Každý člen hluboce věřil v Boha, v to, co mí předkové nazývali Waralda, ta prastará, ta která je mocnější než jsme my.(Longerich, Heinrich Himmler, Oxford University Press, 2012, p. 220)

Byli jsme přesvědčeni že lidé potřebují a vyžadují víru. Proto jsme bojovali proti ateistickému hnutí. A ne že by to byli jen tak nějaké teoretické deklarace: jednoduše jsme je vymazali.(Adolf Hitler)

(též zde, a zde)

Přesto když Papež (se známou minulostí) obviní ateisty z toho že jsou hrozbou pro svět, nestane se vůbec nic? Jak to, že dodnes může kdokoli v jakémkoli veřejném projevu obviňovat ateisty z těch nejhorších zvěrstev aniž by se dočkal alespoň oprávněného znechucení. Dokonce v téměř každém filmu, kde se vyskytne nějaký ateista je to vždycky záporná postava, protože se to smí!

Ateisté byli přece po tisíce let historie především obětmi! Byli upalováni, věšeni mučeni a vražděni všemi představitelnými způsoby.
Obvinění z bezbožnosti padlo na největší myslitele antického světa - na Sokrata, Anaxagora, Alkibiada a  Aristotela.
Víme že se to dělo ve starověku, středověku i novověku. Ateisté jsou pronásledováni v muslimských diktaturách, v Rusku, Indii a perzekvováni v Polsku a USA. Jak to že o tom nejsou žádné zprávy?
Zatímco počet židovských obětí známe alespoň rámcově, o lidech kteří byli a jsou utlačováni i zabíjeni proto že nebyli věřící, nevíme vlastně nic. Nikdo nikdy neudělal alespoň nějaký odhad tohoto problému.

 Tisíce let teistické šikany žádná kniha nezpracovává!