Nepodporujte lesby! (proti jejich vůli) - SJW, genderistky, regresivní levice a společnost golemů

Za ten titulek se tak trochu omlouvám, je samozřejmě poněkud zavádějící, protože tenhle článek není (jen) o podpoře sexuálních minorit, tím méně té jedné, která je v titulku zmíněna. Je to úvaha nad tím,  jak se ze snahy o páchání dobra stává pravý opak.

Zanadávat si na regresivní levičáky nebo na šílené genderistické sesterstvo je vcelku běžná věc a dovede to každý. Na druhou stranu jakmile kritika začne jít až příliš proti feminismu nebo dostane příměs rasismu najednou se ani ve skupině kritiků necítím příliš bezpečně. Nadávání je snadné, ale také k ničemu, nebo dokonce ke škodě. Ano, lidé s dobrými úmysly a špatnými idejemi prostě existují, ale spíš než je utvrdit v tom že okolní svět je zaostalý, rasistický, mačistický a vůbec celkově nepřátelský by bylo dobré pokusit se ukázat tu hranici, za níž se z bojovníků za dobro stávají náhončí nových čarodějnických procesů.

V první řadě musím připomenout, jakým způsobem se vlastně rozhodujeme. V podstatě vždycky, když se potřebujeme rozhodnout rychle, jsme obětí nějakých zobecnění, ale i když máme času na rozhodnutí více než dost, nakonec se určité míře zobecnění nevyhneme. V běžném životě, kdy jednotlivec musí odhadovat co která situace znamená, zobecnění více méně fungují. Běžné chyby se většinou dají korigovat následnou domluvou. Tedy naděláme méně škod občasným omylem, než kdybychom se rozhodovali příliš dlouho nebo pokud bychom nejednali vůbec.

Úplně jinak je to v případě, kdy stejnou generalizaci udělá skupina vůči společnosti. Tam totiž nepřesnost zahrnující několik procent znamená velmi početnou skupinu lidí. Jedno procento z naší republiky znamená 105 000 lidí!

Zkuste se podívat na následující tvrzení:

Je správné pomáhat slabším.
Ženy jsou oběti.
Ženy se mají stát matkami.
Holčičkám ani chlapečkům nemají být podsouvány genderové role.
Běloši jsou rasisti.
Sexuální minority potřebují podporu.
Národnostní a náboženské minority trpí útlakem majoritní společnosti.
Bohatí mohou za chudobu.


Kam až sahá to "pomáhat slabším"? Máme pomáhat slabšímu zloději utéct před okradeným? Pokud přijmeme tvrzení že ženy jsou oběti, před čím vším je máme chránit? Kdy ochrana překročí hranici toho, co samy chtějí? A znamená to že muž nemůže být obětí?

Je určitě špatné nutit ženy do mateřství, zvláště pokud jsou samy vnitřně rozhodnuté jinak, jenže kdy ochrana před takovým nátlakem začne ohrožovat ženy, které opravdu chtějí být matkami?

Že bílí rasisté určitě existují neznamená, že neexistují rasisté všech možných etnik, ani to neznamená že všichni běloši jsou rasisti. Sexuální minority ani tak nepotřebují nějakou podporu, spíše potřebují aby je společnost přijímala jako normální. Lidé z těchto minorit mnohem víc než nějakou pomoc potřebují přátele, ale snaha stavět je do role permanentně ohrožených je pro ně dokonalou bariérou.

A tak dále...

Všechny tyto polopravdy (kromě toho, že jsou to polopravdy) jsou ještě navíc módní.
V současnosti zvolna pomíjí vlna ochraňování muslimů, kterým ovšem nejvíce zavařili opět jiní muslimové, kteří jsou ostatně pro ně také stále mnohem větší hrozbou než majoritní západní společnost. Za čas se na tuhle módu budeme koukat velmi rozpačitě. Podobné módy už tu totiž byly.

Nevěříte? Možná máte ještě v živé paměti onu dobu, kdy do Afriky směřovaly obrovské náklady oblečení, až se zdálo, že na rovníku mrzne.

Tyhle věci nejsou jen groteskní, jsou i nebezpečné. Nesmyslná "pomoc" zlikvidovala na mnoha částech Afriky přirozenou místní výrobu i ekonomiku, protože nikdo nemůže konkurovat zboží zdarma. Dnes hrozí, že když v těchto částech vyschne pramen humanitární pomoci, společnost se zhroutí.

V dobách, kdy se Američané vrhali na zrovnoprávnění Afroameričanů žili potomci původních obyvatel této země v naprosto tragických podmínkách a jejich práva byla více než sporná.


 "Ochrana" muslimů vedla až k ostrakizaci exmuslimů a rozštěpení společnosti, protože (snad oprávněná) obava před lynčováním muslimů přerostla až v umlčení jakékoli kritiky islámu. Přitom je dnes jen máloco potřeba více, než kritika náboženství.

Jenže...

Vyčítáme církvím, že trvají na své představě věrnosti jako nejlepší zbraně proti AIDS i za tu cenu, že mezitím virus HIV zamoří celou Afriku, protože pisatelé Bible nebyli nakloněni antikoncepci (nebo ji neznali). Zlobíme se na ně, že nutí ženy rodit s nasazením vlastního života i dvouhlavé mutanty a děti bez mozku. Není to snad stejné trvání na názorech, které jsou sice statisticky správné (partnerská věrnost je skutečně nesmírně spolehlivý prostředek proti šíření AIDS/HIV a z evolučního hlediska je samozřejmě v pořádku, když ženy rodí děti), ale nejsou správné v naprosto konkrétních případech?

Nedělají vlastně církve, šílené genderistické sesterstvo a SJW nakonec úplně to samé?

Tento problém můžeme chápat ještě z jiného pohledu - jako střetnutí konskvencionalistické a direktivní morálky. 

Zatímco konsekvencionalistická morálka se dívá v každém jednotlivém případě na důsledky, direktivní morálka přijímá jako dobré celé příkazy. Tvrzení, která jsem uvedl na začátku, pronesl jistě kdysi někdo s dobrým úmyslem, v nějaké situaci, kterou už neznáme. Jeho stoupenci je přijali jako příkaz bez jiného omezení.

Hodně se to podobá jisté historce s Golemem, kterému rabínova žena přikázala nosit vodu a zapomněla na to...

Smutné je, že právě z kritiky takového přístupu kdysi vznikla ona hnutí snažící se "napravit" společnost.