Zdá se, že po posledním rozdávání ocenění Český lev by mohli pořadatelé klidně přejmenovat cenu na Osamělého lva. Článek na Novinky.cz nazvaný Neveselé, truchlivé jsou filmové kraje si konečně povšiml, že nejen z českých kin, ale konkrétně z českých filmů, nějak mizejí diváci.
Pro kinematografii je to samozřejmě stará známá pravda, ale autoři filmů si ještě nějak nedokázali uvědomit, že to co jim říkají pedagogové a kritici na přízeň diváků prostě nestačí. Žehrají pak na nevkus návštěvníků kin, kteří hromadně navštěvují Babovřesky a snaží se od nich odlišit natáčením děl, která pokud možno, žádného diváka nenadchnou.
Ne dobře, teď vážně. Nějakých 10% populace tvoří naprosto předvídatelnou diváckou obec Troškových filmů. Není proč zatracovat vkus českých návštěvníků kin ani Trošku samotného. Je to prostě jen filmový řemeslník, který točí právě pro svou cílovou skupinu, kterou dobře zná.
Otázkou je spíš, pro koho točí ti ostatní?.
Určitě tu totiž zůstává početná skupina lidí, kteří by na nějaký pěkný český film do kina zašli, ale nezajdou. Víte proč? Bojí se. Vím to, také prostě nemám odvahu zajít na nějaký český film.
Za prvé se strašně bojím, že vydám nemalé peníze za něco, co mě pak bude nudit.
Víte, je to dost problém, ale filmy českých režisérů z poslední doby prostě nějak nemají spád, myšlenky, scénář ale ani moc prožité postavy. Navíc mě děsí představa, že bych nějak omylem shlédl další film typu Účastníci zájezdu, Pupendo nebo Snowborďáci.
Nechci také dopadnout tak, že bych za drahé peníze koukal na něco, co mohu mnohonásobně laciněji vidět v televizi (a včas vypnout). Nejde o to, že se nakonec skoro každý film dostane do televize, ale o to jestli dokáže onomu filmu projekce v kině něco přidat, nebo jestli mu opravdu televize něco ubere.
Jestli mi rozumíte, jde o to, jestli je opravdu vzhled (vizuál) filmu tak dobrý, aby si plátno zasloužil. Pokud se film skládá pouze z mluvících hlav a stojících lidí, nijak mi v prožitku nepřidá, když je uvidím v nadživotní velikosti.
Jsou dokonce filmy které mají tak výrazně umělé svícení, že je vlastně výhoda nevidět je na velkéím plátně, ale třeba raději na obrazovce v autobuse na trase Praha - Brno.
Bojím se také, že pro mě bude český film představovat setkání s českými mediálními hvězdami. Někdo by měl mnohým našim hercům už říct, že jsou spíše lapači hereckých manýr, než opravdovými herci. Nejen že to jsou ohrané jejich tváře, mají ohraná i všechna ta gesta o kterých si ještě stále myslí, že jsou vtipná nebo „hluboká“. Prostě je nechci vidět znovu!
Ano, mám už dost Trojanů, Langmajerů, Dušků, Macháčků i Matásků.
Mám strach, že mě zase zatáhnou do té atmosféry trapného humoru a sladkobolných rozpatlaných příběhů, že mi zkazí moji pečlivě bráněnou představu o české komedii. Protože u nás se prostě kvalitní komedie nepěstuje, což je s podivem, pokud si uvědomíme, že právě komedie byly tím, co měli čeští diváci nejraději.
A ještě něčeho se bojím – režisérských a scénáristických klišé z filmových škol. Právě kvůli tomu jsem nebyl schopen přežít ani prvních pět minut filmu Snowborďáci. Ne proto, že je to teenagerovská komedie o sexu, ne proto že je tam (podle vyprávění) spousta hloupých vtipů, ale prostě proto že ten film od začátku vypadá jako filmové cvičení FAMU.
Víte, problém je v tom, že pro oficiální českou kinematografii je už asi na záchranu pozdě. Jistě je mi to líto, vždyť tu vznikly takové filmy jako Ikarie XB-1, Kladivo na čarodějnice, Vynález zkázy, Baron Prášil, Údolí včel, Limonádový Joe, Pytlákova schovanka, Balada pro banditu a spousta dalších.
Než s českým filmem definitivně skončím, tedy alespoň v tomto článku, musím přiznat, že tuším existenci filmů, kterým tímto odsudkem křivdím. Problém je, že takové většinou nedokáži dopředu odhadnout ani podle jména režisérů. Naopak dokáži podle nich odhadnout většinu filmů, které vidět nechci. Když si lépe pamatuji autory jako varování, než jako reklamu, je na tom něco špatně.
Myslím, že je za tím má snaha chodit do kina na české filmy nikoli proto, abych se bavil, ale abych přispěl.
Udržovat lidi v tom, že když budou chodit do kina na filmy jen pro lásku k české kinematografii a čekat až čeští režiséři jednoho dne natočí nějaký dobrý film, je prostě příliš krátkodobá strategie. Za dobu přemáhání prostě získal český film pověst něčeho, k čemu se člověk musí přemáhat. Uspět v takové atmosféře třeba i s dobrým filmem je úkol pro superrežiséra. Nezmění na tom nic ani jedenáct Českých lvů pro Hořící keř.
Žádné komentáře:
Okomentovat