Nepochopené filmy VII - Návštěvníci

Touto recenzí trochu vybočuji ze schématu, které jsem si sám načrtl. Seriál Návštěvníci Oty Hofmana a Jindřicha Poláka není ani tak nepochopený film, jako spíše v jistém směru nedoceněný a v jiném přeceněný. Všimněte si, že schválně mluvím o seriálu jako o filmu. Seriál Návštěvníci má totiž uzavřený scénář. Kdyby si někdo dal tu práci a vystříhal titulky mezi filmy, vznikl by jeden souvislý příběh a i když nevím, jestli by se našel někdo, kdo by vydržel sledovat ho více než pět hodin v kuse, rozhodně by i potom vypadal jako celý film.

Z jiného pohledu jsou ale návštěvníci nesmírně roztříštěným dílem. Popsal bych to asi tak, že mnoho lidí dělalo svou práci na maximum, ale přitom se nějak snažili svázat celé provedení vlastní představou. Jediný, kdo svou práci poněkud odbyl, jsou scénáristé. Zvláště pokud máte tendenci si pouštět podobné seriály po několika dílech za sebou, nemůžete některé zásadní chyby přehlédnout.

Už popis toho, co vlastně Zemi v budoucnosti ohrožuje je dosti sporný:
1.) Je to meteorit, kometa nebo mlhovina?
2.) Má se se Zemí střetnout, nebo ji "pouze" hrozí pozměněním oběžné dráhy? (b. je správně, ale vysvětlováno je to dost sporně)

Za další chybu bych rozhodně považoval  nevýrazné zdůvodnění toho, proč se Expedice Adam 84 vydává zpět, ačkoli nezískala sešit číslo 3. Scénáristicky je prostě hlavní dějová linie odfláknutá.

Mnohem lépe jsou propracované mezilidské vztahy a absurdní situace v časové linii "1984", kde jde v podstatě o ukazování tehdejších absurdit z jiné perspektivy. Příběh v roce 1984 je prostě lidová komedie, která jako by ani nepatřila k onomu příběhu světa 2484. Přesto i v té je něco navíc - to co je pro lidi roku 1984 ceněné, je pro návštěvníky z roku 2484 naprosto bezcenné, naopak lidé zdánlivě bezvýznamní mají neskonalý význam. Hodnotí totiž události z pohledu těch, kteří už znají důsledky všeho co se právě děje.

Možná proto pokud dnes současní kritici srovnávají seriál Návštěvníci  s filmy jako "Back to the Future", nějak jisté scénáristické nedostatky přehlížejí. Ale to není všechno. Seriál jako kdyby měl hned několik úrovní, na kterých dokazuje něco výjimečného.

První fascinující úroveň filmu představuje vize roku 2484. Návrhy budov, interiérů, létajících i plovoucích strojů se blíží jistému výtvarnému stylu tehdejších sci-fi animací a jsou na světové úrovni.

Samostatnou úrovní a vlastně také jedním z nejdůležitějších postav je CML - Centrální Mozek Lidstva. Jeho "akvarijní" poloorganické provedení je rozhodně to nejdokonalejší, s čím jsme se mohli v této době setkat. Navíc udělá něco, co neudělá žádný superpočítač v žádném jiném filmu - uzná svůj omyl - což z něj dělá skutečnou osobnost a nikoli jen jakousi databanku.
 

 Do světa Země roku 2484 velmi dobře zapadají kostýmy od Theodora Pištěka, ale už ne zvíře, slepice a amarouny od Jana Švankmajera. Divák si dokonce může všimnout podstatné nesrovnalosti v úvodním dílu, kde jsou jako amarouny označeny jakési geneticky upravené plody, které se však při přípravě želé s amarouny neobjevují. Přesto je právě želé s amarouny jedním z motivů, které seriál charakterizují.

Jako "lepidlo" mezi mnoha poměrně nesourodými prvky naštěstí působí hudba Karla Svobody, která patří k těm vůbec nejsložitějším a nejpestřejším, jaké byly u nás pro jakýkoli seriál sepsány a realizovány.

Pak je tu výběr postav.  Do expedice jsou vybráni reprezentanti ani ne tak podle toho, kdo by byl nejvhodnější pro záchranu Země, ale podle toho, co se hodí seriálu. Máte tu komickou figuru Leo Kanea - Emila Karase představovaného Josefem Dvořákem, milovníka Jacquese Michella - Michala Nolla v podání Jiřího D. Novotného a samozřejmě nesmírně romantickou i erotickou postavu Emilie Fernandez - Káti Jandové v nezapomenutelném provedení (možná životní roli) Dagmar Patrasové.

Poznámka: Troufl bych si dokonce tvrdit, že nahota Dagmar Patrasové v  seriálu Návšetěvníci je čímsi, co je s československým filmem spjato podobně, jako slavná koupací scéna Magdy Vašáryové ve filmu Postřižiny.

A konečně je tady to nejdůležitější - dvojice Adam Bernau a akademik Richard (původně Filip). Polarita těch dvou je opravdu něco velkého, co by sneslo i skutečně nákladný film (tím nechci říct, že seriál Návštěvníci nebyl nákladný). Akademik Richard je vášnivý obdivovatel a životopisec Adama Bernaua - geniálního matematika z přelomu 20 a 21 století. Výpravu chápe také jako vlastní šanci se se svým idolem setkat, aniž si uvědomuje, jak nerozumné je to přání.

Adam Bernau je v roce 1984 malý kluk, rošťák, který občas provede nějakou lumpárnu a za kamaráda má místního mudrlanta, všeuměla a samorosta - dědu Drchlíka, kterého ve svých pamětech nazývá Velký učitel.

Kouzlo Adama Bernaua je v tom, že opravdu je budoucím géniem, ale ztotožnit se s ním může (či spíše mohl) každý kluk, který nosí pod košilí sešit s nalepenými výstřižky a poznámkami. Dobře popsané je také to, jak nedokáže sice vypočítat příklad "kolik kopáčů vykope příkop za půl hodiny když dva kopáči..."  ale dokáže už jako dítě vypočítat bod v mimoprostoru. 

Tenhle princip opravdu funguje. Sám si vzpomínám, jak jsem nebyl schopen strachy přežít písemku z chemie, ale zato jsem byl schopen z molárních hmotností spočítat poměr paliva a okysličovadla pro naše klukovské pokusy s výbušninami. Pro děti na základní škole musel být Adam dokonale blízký.

Naproti tomu akademik Richard (Filip) je vlastně tragická postava. Mnohem snadnější se totiž jeví obdivovat velkého matematika Bernaua ze vzdálenosti pěti staletí, než z pěti metrů. Richard se přitom vysloveně brání základnímu poznání, že je to prostě kluk.