Minulý rok v listopadu jsem v rámci tradičního festivalu krátkých nezávislých filmů Brněnská šestnáctka navštívil mimo jiné retrospekci pozapomenutého amatérského a později též televizního filmaře Čeňka Zahradníčka. Jeho životní příběh by jistě vydal také na film (něco na způsob Obsluhoval jsem anglického krále) ale o něm mluvit tak úplně nebudu.
Namísto toho vzpomenu jeden zvláštní rys amatérského filmu, který se z moderní tvorby téměř vytratil. Víte, už před téměř sedmdesáti lety měli amatérští filmaři umělecké ambice. Ve stejné době se už ale ve filmových studiích točily "velké" a především drahé filmy.
Kdyby se je amatéři pokusili napodobit se všemi těmi davy před i za kamerou, kulisami a ohňovými i jinými efekty, neměli by šanci něco takového zorganizovat ani zaplatit. Také se to nestalo.
Namísto toho se vypravili úplně jiným směrem, totiž k používání symbolů. Tahle cesta byla mnohem méně nákladná na finance, ale mnohem více náročná na fantazii, navíc může být cestou mnohem emotivnější než naturalistické zobrazení - zapojuje totiž do hry divákovu představivost.
Čeští amatérští filmaři tento přístup samozřejmě nevynalezli, film byl pod vlivem divadla a symbolismu od svého počátku. Velmi rychle ale pochopili jeho potenciál.
Dva filmy Čeňka Zahradníčka a Vladimíra Šmejkala z roku 1934 tuhle cestu i vývoj dokumentují velmi názorně - Atom věčnosti a Příběh vojáka.
Atom věčnosti je jednoduchý příběh o svedené dívce s moralismem v závěru, ale také je to jedno z prvních takto "masových" použití symbolů v amatérském filmu. Ty jsou zde ale přímočaře jednovýznamové, komicky zjednodušující, často doslovné jako "koukat na kozy", "šla se utopit s bubnem".
V Příběhu vojáka už symboly takto přímočaré ani doslovné nejsou. Nejde u nich jen o to co znamenají ale také jakou při tom vzbuzují emoci, tedy jak vypadají. Věřte mi, že ještě nikdy nevypadaly padající kostky domina tak děsivě.
Používání symbolů podobným způsobem jsme mohli později vidět i v profesionálním filmu. Často ho podobně používal Karel Zeman a také Jan Švankmajer (ne všechno co v jeho filmech vypadá jako symbol ale symbol je). Najdete je například i ve Vávrově Krakatitu.
V moderních filmech se ale symbolů (snad kromě těch "provařených") vyskytuje stále méně a méně, jako kdyby lidé zapomínali, že film je umělecké dílo a má se vyjadřovat se i jinak než jen přímočaře. Na rozdíl od reality má na metaforu právo.
Poznámka: Ve filmu Legenda o sudu (2011) Mikoláše Orlického z FAMO jsou také nově použité symboly a to jak jednovýznamové (slabé) tak mnohovýznamové.
Žádné komentáře:
Okomentovat