Stránky

úterý 26. února 2013

Něco o dialogu v politice

Jeden můj příbuzný kdysi říkával, že za asi 80% všech problémů je lidská neschopnost domluvit se.Řekl bych, že tahle poznámka či spíše povzdech by se dala doslovně aplikovat na naši politiku a možná na politiku vůbec. Snad s malým dovětkem, že za neschopností domluvit se bývá často také snaha jedné strany (politiků) se dialogu vyhnout.

Nemožnost se domluvit je podle mě hlavním zdrojem blbé nálady, která tu od devadesátých let vládne. Neustále dokola se tu používá několik technik pseudodialogu, které bychom měli systematicky potlačovat. Jsou to:

Jednosměrný dialog
Jde o stále oblíbenější a odpudivější způsob projevu, šířený spolu s manažerským argotem. Používá se v něm totiž obrat "diskutovat něco" či "diskutovat směrem k". Slovo "diskutovat" v tomto použití znamená sdělit, což se ale drasticky liší od chápání diskuse, která je obousměrná. Dostáváme i k takovým zhůvěřilostem jakými je prohlášení "diskutovali jsme to na našem letáku". Zvláště komunální politici mají pak pocit že opravdu vedli diskusi, ve skutečnosti ale jen oznamovali nebo nařizovali.

Neskutečně nepříjemná je tu podobnost s představou diskuse kterou vedli normalizační komunisté. Otázka jestli mezi chováním současných manažerů a tehdejších komunistů přímá spojitost, nebo zda jde pouze o paralelní vývoj, není úplně nepodstatná. V každém případě si takový přístup o střet s občanskými aktivitami přímo říká.

Salámová metoda
Jde o známou nátlakovou metodu rozšířenou už za doby reálného socialismu, která je ovšem v základě ryzí podvod. Dělá se to tak, že se kdesi v polích postaví například kus silnice (nejen silnice, ale zvláště pro ně to bývalo typické), o kus dál zase další kus a jinde zase jiný. Na různé aktivisty a zemědělce je pak vyvíjen nátlak prostřednictvím médií, s tím, že pokud nebude dostavěn další kus stavby, nebude mít současná stavba smysl.

Poznámka: Na námitku že silnice je stavěna na úseky, nikoli jako celek, je třeba namítnout, že takový úsek by měl mít před svým schválením smysl i v případě, že by na něj další část napojena nebyla. Schválená část silnice by tedy měla vést odněkud někam a ne začínat a končit uprostřed pole. Při téhle námitce vždycky  duchu slyším nějakého imaginárního navrhovatele onoho zákona, jak říká: "To je nesmysl, takhle to nikdo nezneužije, to je taková pitomost, že by to přece nikdo neudělal!"

Potom slyšíme že ekologové, památkáři nebo statkářka Havránková brání  výstavbě dálnice, dolování a podobně. Samozřejmě že je to blbost! Dokud nemáte vyřešené všechny podmínky stavby kterou děláte, neměli byste do země ani kopnout.

Poznámka: Tenhle přístup není samozřejmě typický jen pro silnice. Každý, kdo se učil o jaderné energetice věděl už dávno, že jednou budeme potřebovat úložiště jaderného odpadu. ČEZ se přesto po několik desetiletí tváří že to není pravda. Není divu, že se pak se starosty a místními obyvateli jedná těžko nebo vůbec. To není problém jaderné energie nýbrž naprosté arogance ČEZu.

Je to dokonalá ukázka záměny viníka a oběti. Vinen takovou situací je samozřejmě stavitel, který neměl ošetřeny všechny potřebné náležitosti a přesto se do stavby pustil. Žádně chráněné druhy se mu zákeřně do cesty nepřistěhovaly, ekologičtí aktivisté (které si stále média pletou s ekology) je na stavbu nepašují. Zemědělec si nevybudoval svůj statek aby bránil vlastní vojtěškou jeho buldozerům v práci a zlomyslní zahrádkáři nevysázeli alej v předtuše že tudy za dvacet let povede silnice. Podsouvání zlého záměru je opravdu nechutné, zvláště  když se ho chopí veřejnonesvéprávná média.

Salámová metoda je jedním z obrovských zdrojů blbé nálady, vzteku a nenávisti v naší společnosti.

Dialog po rozhodnutí
Lidověji i výstižněji se tomuhle říká "vysílání otloukánka". Podstata téhle techniky je v tom, že je nejprve přijato rozhodnutí a pak teprve je do postižené oblasti (těžbou, radarem, dálnicí, zrušením továrny) vyslán jakýsi mladíček v obleku, "aby to těm místním vidlákům vysvětlil". Pravděpodobnost, že se mu to podaří je blízká nule. V takovou chvíli by bylo přípustné něco vysvětlovat jedině s výrazem nejvyššího pokání a odkazem na časovou tíseň. Rozhodnutí, která tenhle přístup vyžadují, ale musí většinou dělat armáda nebo hasiči, rozhodně ne stavitelé elektráren a dálnic.

Pak je to rozhovor, který nemá vůbec žádný význam, kromě toho, že si na firemním či státním otloukánkovi mohou místní zchladit žáhu. Vlastně to žádný dialog není a dokonce i kdyby bylo původní rozhodnutí z dlouhodobého hlediska správné, je takové jednání naprosto amorální. Ubírá totiž lidem pořádný kus jejich svobody.

Šlo opět o způsob velmi rozšířený za normalizace, ovšem s tím, že rozhodnutí bylo v mnoha případech přijato už v Moskvě na UV KSSS a za otloukánky chodili naši čeští komunisté. Dodnes ho radostně používá naše vláda, městské části, kraje, telefonní operátoři, ČEZ i  další státníky podporované firmy.

Pokusy s občanskou angažovaností
Jednou za čas se někdo z politiků pokusí o něco jako dialog s veřejností. Vynechám teď různé televizní pořady, kde pravděpodobně platí pravidlo, že se do publika nesmí dostat nikdo kdo vyšel základní školu na poprvé. Bude to nějaká běžná diskuse na vesnici.

Pokud budou tématem vodovodní přípojky jednotlivých domů, bude na besedě narváno, když ale jako hlavní téma uvedete rozvoj kraje na třicet let dopředu, zůstane sál prázdný. Politik z toho usoudí, že "běžní lidé" nedokáží plánovat tak daleko dopředu. Vytvoří si sebepotvrzující lež (on to dokáže!).

Jak je to opravdu?

Za prvé si musíme uvědomit, že jsme zde ještě neměli tak stabilní třicetileté období, aby se v něm nemohlo stát cokoli. Velké části obyvatelstva je navíc přes šedesát. Plánovat něco na třicet led dopředu už zavání fušováním do práce příští generace. Není iracionální, že je zajímají plány na nejbližších pět let. Ti lidé opravdu potřebují žít už teď.

Za druhé se ještě nikdy nestalo aby ve velkých plánech opravdu někdo dal na názory z lidu. Ignorovány jsou i petice s desítkami tisíc hlasů. Není tedy překvapivé, že takové diskuse považují normální lidé za mlácení prázdné slámy. Tím že na ně nechodí se chovají velmi racionálně.

Za třetí nežijeme v době, kdy by byli politici považováni za důvěryhodné osoby, spíše jsou vnímáni jako budoucí obyvatelé věznic. Diskutovat s někým koho považujete jen za dosud neodsouzeného zločince, je samo o sobě ponižující a nebezpečné, natož když nad vámi on cítí převahu.

Ani v tomto přístupu nenajdete proti době sedmdesátých a osmdesátých let žádný podstatný rozdíl.

Změňte tyhle tři věci  a občanská angažovanost ve veřejných věcech začne fungovat. Dokud se ale budou používat všechny výše uvedené metody, bude většina pokusů o dialog s občanskou společností jen přiléváním oleje do ohně.

Příklad takové diskuse ze života:  Veřejná diskuze o nové radnici na Praze 8 (2011)

2 komentáře:

  1. Díky za pěkný článek. Řekl bych ale, že v tom prvním typu promluvy nejde o snahu zmást publikum, avšak prostě jen o neobratné použití slova. Místo slova "komunikovat" je prostě použito ještě neobratnější "diskutovat" ve stejném významu, tj. vést řeč. Cílem ale od počátku není řešení sporu pomocí dialogu - a pouze v případě, že se to za dialog maskuje záměrně, to stojí za výčitku.

    Naopak u "otloukánka" jde o přesvědčovací dialog se vším všudy a má význam i přesto, že je veden až ex post. Cílem je přesvědčit, že daná věc nebude tak strašná, případně šlo o menší zlo. Rozumím ale, co chcete říct: že je špatné, když se takové ex post zdůvodňování chápe jako plnohodnotná náhrada rozhodovacího dialogu.

    OdpovědětVymazat
  2. V prvním případě jsem chtěl spíš ukázat posun (stejný jako u "komunikování") kdy má dotyčný funkcionář pocti že přece něco udělal, ve skutečnosti ale dělal něco jiného pod názvem, který tomu nepříslušel.

    U zdůvodňování ex-post je strašně důležité, jestli opravdu byla taková časová nouze, aby se jí dal podobný postup zdůvodnit. V případě staveb, státních nebo městských zakázek nebo přijímání zákonů to v podstatě nikdy tak není.

    OdpovědětVymazat