Tahle hodně divná kovbojka z roku 1973 od Sergia Leoneho a Tonina Valeriiho si vysloužila hodně rozporuplné hodnocení od lidí, kteří v ní hledali pouze rány pěstí a kolty, jež visí tak proklatě nízko.
Trochu to tak je a trochu není. Vůbec mám nějak pocit, že lidé v kině nebo před televizí raději vypínají mozek a cokoli má alespoň ještě jednu úroveň označují buď za blbost nebo za cosi nepochopitelně intelektuálního.
Opět se omlouvám filmožravcům, pro které budu říkat známé věci, ale píši to mimo jiné také kvůli komentářům na ČSFD, které po tom samy volají.
Nebudu vysvětlovat děj filmu, ten je pochopitelný dost. Musím ale říci něco k postavám, bez kterých se moje vysvětlování toho o co ve filmu jde, neobejde. Mé jméno je Nikdo je totiž westernem o westernu.
V principu tu nehrají dva hrdinové – pistolníci proti padouchům, ale dva styly westernu prosti sobě. První typ představuje Henry Fonda jako pistolník Jack Beauregard. Je to stárnoucí, šedivějící dobrodruh, toužící jen si vyřídit v Americe své věci a odjet do Evropy na spokojený důchod. Představuje „starý“, realistický typ westernu, v němž opravdu Fonda představoval přesně takové role.
Druhý typ zastupuje Terence Hill jako mladý, užvaněný pistolník Nikdo. Jeho charakter silně připomíná Lucky Luka a některé podobné role z komediálních spaghetti westernů, které naopak tradičně ztvárňoval Hill. Je to nastupující komediální forma (dnes už ovšem také historická).
K vysvětlení tohoto rozdílu slouží poměrně dlouhý úvod v němž Nikdo rybaří.
Oba styly jsou poměrně jasně odděleny i hudbě. Táhlá osudová nostalgická linka „Buona Fortuna Jack“ patří Beauregardovi, ztřeštěná, vysmátá a lehkomyslná „Il Mio Nome E´Nessuno“ samozřejmě Nikdovi.
Proto je také celý ten film tak divný. Je to totiž komedie jenom napůl. V první řadě je to pocta westernu jako filmovému žánru. Pokud dokážete ve filmu vnímat i tuhle druhou linku, dojde vám třeba to, proč se Nikdo tak usilovně snaží udělat z Jacka Beauregarda hrdinu Divokého západu, i když ten o to vlastně vůbec nestojí.
Nakonec musí i Jack Beauregard pochopit, že chce-li se dožít vytouženého klidného stáří v Evropě, bude muset přistoupit na styl svého zpočátku tak neoblíbeného společníka. Jak říkám, děj nijak složitý není. Celé kouzlo (ale pro některé i nestravitelnost) tohoto filmu je v kontrastu postav.
Žádné komentáře:
Okomentovat