Proč nemám rád Boha?

V nadpisu jsem záměrně opominul slovo „idea“, nemám rád používání idey Boha, k Bohu jako imaginární entitě samozřejmě žádný vztah nemám. Je mi jasné, že to moje „samozřejmě“ může mnoho věřících, především křesťanů pořádně vydráždit, ale to je jejich volba.

Pokud k nim patříte, můžete zde přestat číst, protože dál to bude jen horší. Nebo můžete číst dále, ale pak si na mě nestěžujte.

Dobrá tedy, nemám rád ideu Boha, zvláště když se využívá nebo spíše zneužívá v otázkách etiky. Vadí mi na ní, že vytváří autoritu a to autoritu umělou, prázdnou a absolutní. V některých případech i trestající a odměňující.

Obecně nemám nijak rád ani autority formální ani přirozené. Nepleťte si to prosím s vědeckými či uměleckými autoritami, kdy pod stejným názvem chápeme spíše jakousi úctu k celoživotnímu dílu. Taková přirozená autorita o které mluvím je asi z 90% víra ve vlastní pravdu.

Měl bych na ně alergii, nebýt toho, že jsem několikrát v životě vystupoval zrovna tak. Inu, žádný moudrý z porodního stolu nespadl a než se k tomu člověk dopídí, je už o pár desítek let starší.

Všimli jste si, že opravdu moudří lidé jednají se všemi jako s kolegy, a to i v případě že je převyšují svou inteligencí asi tak jako průměrný člověk šimpanze? Tohle kolegiální chování je evoluční novinka, která jen občas nahrazuje původní hierarchické uspořádání lidoopích tlup.

Zkrátka příroda nás vybavila tak, abychom následovali nejsilnějšího, nikoli nejrozumnějšího a my to ještě pořád děláme. To je přirozená autorita. Někdy, jako například v armádě (autoritativní uspořádání je zvláště vhodné pro boj, nebo jinou rychlou akci) to může být i výhodné, protože tam jde spíše o to udržet bojovou připravenost než vytvářet složitá řešení. V době míru a ve stabilní společnosti to ale většinou moc výhodné není.

Zatímco systém přirozených autorit stojí na dominaci, a lze v ní vládnoucího jedince sesadit, pokud zeslábne nebo ztratí sebejistotu, v náboženském systému Boha sesadit nelze, je absolutní autoritou – nikdo není vševědoucnější, všemohoucnější, moudřejší, silnější, nebezpečnější než on.

Zároveň má ale Bůh ještě jiný aspekt – z filosofického hlediska je vůle Boha pro člověka nevyzpytatelná a nepochopitelná, přesto má jedna skupina lidí právo ji vykládat. Jsou to kněží, o nichž se nějak předpokládá, že Bohu nějakým způsobe lépe rozumějí. Mají z toho jistý společenský bonus v tom, že nemusejí dokazovat své bojové ani praktické schopnosti díky zaštítění jeho autoritou. Také mají právo prohlašovat, že je někdo Bohu bližší nebo vzdálenější, nebo že z něj mluví „hlas boží“.

Nejčastěji mluví takový hlas z diktátorů. Člověk by měl skoro pocit, že jim ten Bůh nějak nadržuje. Proč se to stává? Bůh je sice autorita absolutní, které nelze odporovat, ale zároveň je to jinak pojem naprosto prázdný. Nikdo se nikdy nesetkal s Bohem a ti, kteří tvrdí že ano nebývají zrovna moc důvěryhodní  (často to bývají vůdci dost pošahaných sekt).

Bible ani jiné svaté spisy vám moc nepomohou, protože obsahují mnoho vzájemně si odporujících tvrzení i rad (ale je tam alespoň něco).

Nikdo tedy opravdu neví, co by si takový Bůh v konkrétní situaci přál, kdyby existoval. Jako v případě japonských manželek, do nich si američtí námořníci promítali své představy ideální ženy (ovšem jen do doby, než se naučily mluvit anglicky), je taková mlhavá autorita ideální objekt pro vlastní projekci.

Podle výkladu je Bůh dobrý, člověk by se mu tedy měl zavděčit tím, že dělá dobré věci. Běžně si lidé vytvářejí představu o tom co je dobré a co je špatné ze svých zkušeností a zprostředkovaných příběhů. Hovory s přáteli, pohádky, filmy a romány mají na nás mnohem větší vliv, než si připouštíme, protože probouzejí naše myšlenky a pocity, díky nimž se postupně učíme chápat pocity druhých (ale také nás mohou utvrzovat v mylném přesvědčení, nebo mán lhát). V tomto učení dochází každý člověk jinak daleko podle toho, jak podnětné jsou jeho příběhy, kolik úsilí svému přemýšlení věnuje a také podle toho jaké má na něco takového nadání.

Když člověk do základu nějaký morální talent má, zpravidla pro něj ani idea Boha velké nebezpečí nepředstavuje. Bude mít možná určiý vnitřní konflikt na úrovni logiky a myšlení, může jej ale prostě odsunout stranou jako cosi na co zatím nezná odpověď, nebo to zdánlivě vyřešit nějakou formou NOMA (jako Grygar). Jeho víra ale bude působit na ostatní věřící jako nějaká forma hereze, což je velmi těžký hřích (asi jako vysvětit ženu na kněze), nicméně jeho chování víra k horšímu nezmění. Co když ale takový „dar“ nemá?

Pro lidi bez zvláštního morálního talentu je pak paradoxně problém právně v tom, že chtějí být dobří, což v jejich představě znamená: chovat se tak, jak po nich Bůh chce. Zachovají se přitom stejně logicky, jako kdokoli z nás, kdo si na opravu vodovodu pozve instalatéra – také se obracejí na specialistu.

Jenže ouha! Pravděpodobnost že je zástupce církve expert na etiku (na to co je dobré) je menší, než že z pražské FAMU vypadne geniální režisér. Navíc mezi studentem etiky a morální osobností je asi stejný rozdíl jako mezi čtenářem a vydávaným spisovatelem. Takže to, co vám kněz radí, možná dobře zní, ale jako morální vodítko jsou jeho rady zpravidla značně nespolehlivé. Co může taková kombinace důvěřivosti, oddanosti  a agresivity (způsobené vybuzenou přehnanou ochranou) natropit ukazují nejlépe různé spolky jako Pro Life, Akce D.O.S.T.  nebo VORP.

Až potud by tedy víra v Boha nadělala asi stejné problémy jako jiná pověra...

Čekáte „kdyby“?

Tak tedy KDYBY výklad boží vůle nebyl profesionalizován. Víte i lidé s nezřízenou touhou po moci, prospěcháři a sociopati mají své projekce. Jejich Bůh jim přitom nikdy neřekne:
Tohle nedělej!

Nemůže! Vlastní obraz se nepostaví proti své předloze. A protože víra ve svou „pravdu“, ve své „božské poslání“ je sama o sobě skvělým předurčením pro postup v hierarchii (jsou to přirozené autority), nakonec se dostanou až do nejvyšších pater.

Pronásledování a vraždění jinověrců a bezvěrců, znásilňování dětí, šikanování žen, homosexuálů a inteligence nejsou žádné ojedinělé incidenty. Není v tom ale ani systém, je to jen důsledek církevní hierarchie.

Takových zvrácených vůdců najdete spoustu ve Starém zákoně i v nedávné historii, stačí jen nezavírat oči. Vždycky s nimi přichází zatýkání a vraždění. (Bez nadsázky!) Prvními oběťmi bývají vždy heretici – ti nejvíce samostatní mezi věřícími, protože právě oni mohou zpochybnit oficiální výklad.

Pokud jste teď propadli iluzi, že mluvím o římskokatolické církvi, máte pravdu jen částečně. Platí to na všechny velké církve i několik malých.

Jak říkal Steven Weinberg, držitel Nobelovy ceny za teoretickou fyziku:

„Náboženství je urážka lidské důstojnosti. Bez něj i s ním zlí lidé dělají špatné věci a dobří dobré. Aby i dobří lidé činili zlo, k tomu je třeba náboženství.“