Včera jsem žádné ženě k svátku nepřál. Není to proto, že bych je neměl rád, spíše naopak. Jenže MDŽ není ten socialistický svátek, kdy děti přinesou mamince karafiát a manželé se vrátí z podnikové oslavy s rtěnkou na tváři a přesto se na ně nikdo nezlobí. Den žen není poděkování za údernickou celoroční práci v domácnosti, u pásu ani za katedrou. Je to den, kdy se připomíná boj proti celosvětovému předsudku.
Den kdy by si nejen ženy měly připomenout, že ještě nedávno - před pár desetiletími neměly volební právo ani vstup do mnohých institucí a zaměstnání.
MDŽ je den boje a já se rozhodl ho uctít malým odbojem za několik ruských dívek/žen kterým teď možná hrozí basa na sedm let, ale dvěm z nich jistě dva měsíce v cele předběžného zadržení.
Při pohledu na facebookové stránky téhle akce jsem si uvědomil jednu podstatnou věc: Chceme sami sebe vidět jako ty dobré. Většinou nám k tomu stačí vědomí že jsme nic neukradli, nikoho nezabili, nikoho nepomluvili ...zkrátka, že jsme něco špatného neudělali. K tomu, abychom si připadali dobří nám stačí vědomí, že jsme byli pasivní.
Díky němu si celá neslavná "mlčící většina" může připadat dobře.
Nemám rád tohle myšlení. Nějak cítím, že by mi už pasivita k odůvodnění pohledu na sebe nestačí. Víte, diktátoři milují mlčící většinu. Ještě nikdy se nestalo, že by "mlčící většina" nějakého diktátora umlčela až k abdikaci (to si myslí jen V.K.). K většině společných problémů "mlčící většina" mlčí. Mlčí když někoho jen tak zavřou (víte ale on nemlčel!), mlčí když si sousední země páchá domácí genocidu, mlčí, když jí zvyšujete daně a mlčí když jí berete životní jistoty.
Můžete na jí okrádat, vyhazovat z bytu, štípat na ní dříví a "mlčící většina" bude mlčet.
Je ve svém mlčení velmi konzistentní a leze mi tím na nervy.Celý život jsem byl vychováván k tomu abych se konfliktům vyhýbal a nechával je řešit jiné. Někdy to ale prostě nejde, jako v případě dvou Romanů (Smetany a Týce).
Čím dál bližší je mi ten druhý princip, který říká že etické chování není nečinnost ale naopak něco aktivního. Ten, který říká nemlčel jsem, bránil jsem, jednal jsem.
Včera jsem podepsal petici za propuštění dvou členek kapely Pussy Riot - děvčat, která nemlčela. Zasloužily si můj obdiv tím že jednají. Dokonce jsem začal i trochu doufat, že by za čas díky podobným lidem mohlo být Rusko jinačí.
Chci říct, že nejde o to, že by to tak bylo hned. Skutečné změny nejsou revoluce, ale spíš něco jako pohyb duny - když se pohne jedno zrnko, neznamená to "nic", ale když se jich pohne pár miliard, pohne se hora. Jenže i pohyb hory začne tím jedním zrnkem. Bez toho se nestane nic.
Den kdy by si nejen ženy měly připomenout, že ještě nedávno - před pár desetiletími neměly volební právo ani vstup do mnohých institucí a zaměstnání.
MDŽ je den boje a já se rozhodl ho uctít malým odbojem za několik ruských dívek/žen kterým teď možná hrozí basa na sedm let, ale dvěm z nich jistě dva měsíce v cele předběžného zadržení.
Demonstrace za Pussy Riot 8. března 2012 u Ruského velvyslanectví.
Při pohledu na facebookové stránky téhle akce jsem si uvědomil jednu podstatnou věc: Chceme sami sebe vidět jako ty dobré. Většinou nám k tomu stačí vědomí že jsme nic neukradli, nikoho nezabili, nikoho nepomluvili ...zkrátka, že jsme něco špatného neudělali. K tomu, abychom si připadali dobří nám stačí vědomí, že jsme byli pasivní.
Díky němu si celá neslavná "mlčící většina" může připadat dobře.
Nemám rád tohle myšlení. Nějak cítím, že by mi už pasivita k odůvodnění pohledu na sebe nestačí. Víte, diktátoři milují mlčící většinu. Ještě nikdy se nestalo, že by "mlčící většina" nějakého diktátora umlčela až k abdikaci (to si myslí jen V.K.). K většině společných problémů "mlčící většina" mlčí. Mlčí když někoho jen tak zavřou (víte ale on nemlčel!), mlčí když si sousední země páchá domácí genocidu, mlčí, když jí zvyšujete daně a mlčí když jí berete životní jistoty.
Můžete na jí okrádat, vyhazovat z bytu, štípat na ní dříví a "mlčící většina" bude mlčet.
Je ve svém mlčení velmi konzistentní a leze mi tím na nervy.Celý život jsem byl vychováván k tomu abych se konfliktům vyhýbal a nechával je řešit jiné. Někdy to ale prostě nejde, jako v případě dvou Romanů (Smetany a Týce).
Čím dál bližší je mi ten druhý princip, který říká že etické chování není nečinnost ale naopak něco aktivního. Ten, který říká nemlčel jsem, bránil jsem, jednal jsem.
Včera jsem podepsal petici za propuštění dvou členek kapely Pussy Riot - děvčat, která nemlčela. Zasloužily si můj obdiv tím že jednají. Dokonce jsem začal i trochu doufat, že by za čas díky podobným lidem mohlo být Rusko jinačí.
Naděžda Tolokonnikova a Maria Alechina
Chci říct, že nejde o to, že by to tak bylo hned. Skutečné změny nejsou revoluce, ale spíš něco jako pohyb duny - když se pohne jedno zrnko, neznamená to "nic", ale když se jich pohne pár miliard, pohne se hora. Jenže i pohyb hory začne tím jedním zrnkem. Bez toho se nestane nic.
Žádné komentáře:
Okomentovat