Naši nechtění vladaři nám už pokřivili zákony, zničili na co přišli a propili gigantickou díru do státní kasy.
Přesto mi spousta lidí řekne, že s tím přece nejde nic dělat. Ve volbách budou kandidovat zase jenom strany s mnoha různými oficiálními programy které nehodlají dodržovat. Politiky státní ani magistrátní nikdo za jejich zločiny ani nenakopne, natož aby je poprávu zavřeli až by byli černí.
Petice se sepisují ale nikdo z mocí opilých bařtipánů je nebere vážně a ústava dostala dávno takových ran, že vypadá spíš jako trhací kalendář. Vize že k některé podstatné otázce vypíše jakákoli vláda referendum je utopická halucinace.
Co se dá dělat, když už selhalo úplně všechno?
Když nám nepomáhá kroužkovat, volit, demonstrovat, prosit ani vyhrožovat?
Zbývá plebiscit.
V ústavě ČR ho samozřejmě nenajdete a ani na české verzi Wikipedie se o něm nic moc nepíše, spíš je tam zaměňován s referendem z něhož vzešel. Může být vyhlášen stávající vládou nebo prostě povstalci, ale jeho rozhodnutí je nakonec vždycky pro společnost závazné.
Plebiscit je rozhodnutí lidu. Ústava je ústavou, dokud ji tak respektujeme, vláda vládou dokud ji za vládu považujeme, zřízení se vyvíjí tím směrem, který mu povolíme. MY, všichni a každý z nás.
Plebiscit není v naší ústavě, ale žádný zákon ho zakázat nemůže, protože všechny zákony jsou uznávány na základě společenské smlouvy, která je přijata takovým plebiscitem.
Tohle pořád udělat můžeme.
Poslední takový skutečný plebiscit byla Sametová revoluce, kdy se skutečně obyvatelstvo, lid - plebs, rozhodlo, že tímhle směrem už to dál nejde a změnilo další směřování společnosti.
Udělejme to znovu, ale než to uděláme, řekněme si co skutečně chceme změnit.
Bohužel jsem při každé příležitosti konfrontován s poněkud pitomými vyhlášeními protestů. Zpravidla vypadají tak, že kombinují několik rozumných požadavků třeba se zákonem na ochranu krtků, zákazu jaderných elektráren nebo třeba zvýšení výkupní ceny mléka.
To co opravdu potřebujeme není ale konkrétní řešení ceny amalgámové plomby. Ani nic takového nemá smysl zanášet do zákonů či do ústavy. Potřebujeme do našeho systému dostat kus elementární logiky, který v ní dosud chybí. Potřebujeme uzákonit principy.
1.) Žádný politik ani úředník nesmí napříště rozhodovat o zákonu který je mu nadřazen, tedy například o zákonech podle kterých je volen, odvoláván, trestán nebo odměňován.
Asi to vypadá jako něco triviálního ale všichni víme že tomu tak u nás není.
2.) Osobní zodpovědnost. Znamená to zrušit možnost, kdy chyby radnice platila radnice radnici. Trestán nesmí být úřad ale konkrétní člověk, který vadné rozhodnutí vydal, tím spíše, pokud se tím navíc nějakým způsobem obohatil. Definitivně bychom měli skoncovat s nesmyslnou poslaneckou imunitou a prezidentskou indemitou, protože už tak mají politici výhody jež smrtelníkům prostě nepřísluší.
3.) Adresnost volby a zrušení nesmyslné podpory politických stran - dnešní strany vyloučily možnost, že by byl politik nějak zodpovědný voličům. Strany jsou hojně dotovány ze státního rozpočtu, aniž by kdy doložily, že svým působením nějak zvyšují kvalitu demokracie. Z běžného pohledu je patrné, že je tomu spíše naopak. Propůjčují politikům nezranitelnost a dobře kryjí případné přečiny i zločiny. Loajalita ke straně je považována za důležitější než loajalita k voličům nebo k ústavě, což je rozhodně zrůdné. Na tomto základě ale strany své kandidáty vybírají. Vnitřní struktura stran je ideálním prostředím pro mocichtivé sociopaty, přitom neexistuje vůbec žádný systém, který by obyčejné lidi před nimi chránil. Řešením jsou kandidátky s jediným jménem a důsledný zákaz společných stranických kandidátek.
4.) Odbornost - protože současní ministři ale ani nedávní ministři a většinou ani jejich poradci nebyli odborníky vůbec v ničem. Právě o otázkách jako je ochrana krtků, stavba radarů, koncepce dopravy, obrany nebo zemědělství mají skutečně rozhodovat odborníci. Tyhle věci rozhodně nepatří do politických úvah ani do témat nějakých referend.
5.) Zákon o referendu - všichni o něm hodně mluvili, ale žádná strana se nakonec neměla k tomu jej prosadit. Referendum by vždy mělo schvalovat změny ústavy (protože nejde jen o zákon ale také o společenskou smlouvu tvořící stát), změny státních symbolů, odměňování poslanců, změny volebního zákona a volebních okrsků, odvolávání politiků včetně ministrů a prezidenta republiky.
6.) Petiční zákon - stále nemáme petiční zákon, který by jasně stanovoval počet podpisů při nichž by požadavek prosazovaný peticí musel být projednáván poslaneckou sněmovnou ani počet podpisů nutných k vypsání referenda.
Víte co je na tom smutné? Mnohé z těch požadavků jsem už kdysi na několika demonstracích slyšel - před více než dvaceti lety!
Plebiscit v dějinách Československa:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vznik_%C4%8Ceskoslovenska
http://www.sinagl.cz/ze-zahranicniho-tisku/hold-islandu-aneb-fakta-o-revoluci-ktera-nastartovala-nejen-spanelsko.html
Přesto mi spousta lidí řekne, že s tím přece nejde nic dělat. Ve volbách budou kandidovat zase jenom strany s mnoha různými oficiálními programy které nehodlají dodržovat. Politiky státní ani magistrátní nikdo za jejich zločiny ani nenakopne, natož aby je poprávu zavřeli až by byli černí.
Petice se sepisují ale nikdo z mocí opilých bařtipánů je nebere vážně a ústava dostala dávno takových ran, že vypadá spíš jako trhací kalendář. Vize že k některé podstatné otázce vypíše jakákoli vláda referendum je utopická halucinace.
Co se dá dělat, když už selhalo úplně všechno?
Když nám nepomáhá kroužkovat, volit, demonstrovat, prosit ani vyhrožovat?
Zbývá plebiscit.
V ústavě ČR ho samozřejmě nenajdete a ani na české verzi Wikipedie se o něm nic moc nepíše, spíš je tam zaměňován s referendem z něhož vzešel. Může být vyhlášen stávající vládou nebo prostě povstalci, ale jeho rozhodnutí je nakonec vždycky pro společnost závazné.
Plebiscit je rozhodnutí lidu. Ústava je ústavou, dokud ji tak respektujeme, vláda vládou dokud ji za vládu považujeme, zřízení se vyvíjí tím směrem, který mu povolíme. MY, všichni a každý z nás.
Plebiscit není v naší ústavě, ale žádný zákon ho zakázat nemůže, protože všechny zákony jsou uznávány na základě společenské smlouvy, která je přijata takovým plebiscitem.
Tohle pořád udělat můžeme.
Poslední takový skutečný plebiscit byla Sametová revoluce, kdy se skutečně obyvatelstvo, lid - plebs, rozhodlo, že tímhle směrem už to dál nejde a změnilo další směřování společnosti.
Udělejme to znovu, ale než to uděláme, řekněme si co skutečně chceme změnit.
Bohužel jsem při každé příležitosti konfrontován s poněkud pitomými vyhlášeními protestů. Zpravidla vypadají tak, že kombinují několik rozumných požadavků třeba se zákonem na ochranu krtků, zákazu jaderných elektráren nebo třeba zvýšení výkupní ceny mléka.
To co opravdu potřebujeme není ale konkrétní řešení ceny amalgámové plomby. Ani nic takového nemá smysl zanášet do zákonů či do ústavy. Potřebujeme do našeho systému dostat kus elementární logiky, který v ní dosud chybí. Potřebujeme uzákonit principy.
1.) Žádný politik ani úředník nesmí napříště rozhodovat o zákonu který je mu nadřazen, tedy například o zákonech podle kterých je volen, odvoláván, trestán nebo odměňován.
Asi to vypadá jako něco triviálního ale všichni víme že tomu tak u nás není.
2.) Osobní zodpovědnost. Znamená to zrušit možnost, kdy chyby radnice platila radnice radnici. Trestán nesmí být úřad ale konkrétní člověk, který vadné rozhodnutí vydal, tím spíše, pokud se tím navíc nějakým způsobem obohatil. Definitivně bychom měli skoncovat s nesmyslnou poslaneckou imunitou a prezidentskou indemitou, protože už tak mají politici výhody jež smrtelníkům prostě nepřísluší.
3.) Adresnost volby a zrušení nesmyslné podpory politických stran - dnešní strany vyloučily možnost, že by byl politik nějak zodpovědný voličům. Strany jsou hojně dotovány ze státního rozpočtu, aniž by kdy doložily, že svým působením nějak zvyšují kvalitu demokracie. Z běžného pohledu je patrné, že je tomu spíše naopak. Propůjčují politikům nezranitelnost a dobře kryjí případné přečiny i zločiny. Loajalita ke straně je považována za důležitější než loajalita k voličům nebo k ústavě, což je rozhodně zrůdné. Na tomto základě ale strany své kandidáty vybírají. Vnitřní struktura stran je ideálním prostředím pro mocichtivé sociopaty, přitom neexistuje vůbec žádný systém, který by obyčejné lidi před nimi chránil. Řešením jsou kandidátky s jediným jménem a důsledný zákaz společných stranických kandidátek.
4.) Odbornost - protože současní ministři ale ani nedávní ministři a většinou ani jejich poradci nebyli odborníky vůbec v ničem. Právě o otázkách jako je ochrana krtků, stavba radarů, koncepce dopravy, obrany nebo zemědělství mají skutečně rozhodovat odborníci. Tyhle věci rozhodně nepatří do politických úvah ani do témat nějakých referend.
5.) Zákon o referendu - všichni o něm hodně mluvili, ale žádná strana se nakonec neměla k tomu jej prosadit. Referendum by vždy mělo schvalovat změny ústavy (protože nejde jen o zákon ale také o společenskou smlouvu tvořící stát), změny státních symbolů, odměňování poslanců, změny volebního zákona a volebních okrsků, odvolávání politiků včetně ministrů a prezidenta republiky.
6.) Petiční zákon - stále nemáme petiční zákon, který by jasně stanovoval počet podpisů při nichž by požadavek prosazovaný peticí musel být projednáván poslaneckou sněmovnou ani počet podpisů nutných k vypsání referenda.
Víte co je na tom smutné? Mnohé z těch požadavků jsem už kdysi na několika demonstracích slyšel - před více než dvaceti lety!
Plebiscit v dějinách Československa:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vznik_%C4%8Ceskoslovenska
http://www.sinagl.cz/ze-zahranicniho-tisku/hold-islandu-aneb-fakta-o-revoluci-ktera-nastartovala-nejen-spanelsko.html
Žádné komentáře:
Okomentovat