Hedonismem se v současné době spíše straší. Přitom základní motivace každého organizovanějšího organismu je právě rozlišení podnětů na libé a nelibé. Ani při výkladu lidského chování se mu nakonec nelze žádným způsobem vyhnout.
Obecný problém hedonismu ve filosofii představuje riziko naturalistického omylu - pokud víme, že v přírodě to takto funguje, nemělo by to znamenat, že je to tak správné. Klasickou, ale naprosto uznatelnou námitkou je test s tlačítkem.
Představte si, že do centra v mozku, které řídí naše přidělování pocitu slasti, zavedeme elektrodu. Potom dáme takto operovanému člověku možnost vyvolat si chvilkový pocit libosti pouhým stlačením tlačítka.
Takový člověk bude pravděpodobně mačkat tlačítko až do úplného vyčerpání. Přinejmenším právě tak se chovaly pokusné krysy.
Myšlenkovým experimentem je, jestli by bylo správné i všem zdravým lidem zprostředkovat takto snadno přístupnou maximálně intenzivní rozkoš a jestli by ji přijali.
A tady se dostaneme k tomu že by velká část lidí odmítla a to, i kdyby byla zprostředkována nějakou méně invazivní metodou (například jako droga).
Lidé pociťující dlouhodobé intenzivní bolesti nebo s velmi chmurnou vyhlídkou budoucnosti by ale pravděpodobně byli mnohem ochotnější přijmout. Zdá se tedy že se rozkoš a utrpení nějak vyrovnávají.
Drobně odbočím k tomu, proč má někdo vůbec motivaci odmítat rozkoš: Bolest a rozkoš jsou součástí našeho motivačního aparátu, takže prožitek štěstí je mnohem více komplexní, než na první pohled vypadá. Je vyvolán nejen senzorickými vjemy, ale zároveň i naším mozkem. Když zvolíme zkratku, tak "odměnu" vlastně z motivačního řetězce vyjmeme. Pravděpodobně opravdu toužíme po rozkoši, ale zároveň si přejeme vědět, že je nějak zasloužená.
Vraťme se zpátky k hedonismu. V současnosti se mluví o dvou již zcela historických školách a jedné moderní, která je stále rozvíjena. Ty dvě historické školy jsou:
Kyrénská škola založená Aristippem z Kyrény (435 př. n. l. – 355 př. n. l.), ze které toho známe jen málo. Bývá označována jako ultrahedonistická, protože učila, že cílem života je slast. Její žáci byli prý i přímo nabádáni k návštěvám héter a ty byly zvány i na jejich symposiony. Z učení toho známe málo. Do dalších hedonistických škol se přeneslo především Aristippovo učení o mírném a prudkém pohybu duše jako zdrojích rozkoše a utrpení.
Později z ní vzešla i sekta (ve filosofickém smyslu) hegesiovců. Tito stoupenci Hegesia z Kyrény (kolem 300 př. n. l., zvaného také Peisithanatos - "k smrti přemlouvající") úplně obraceli Aristippovo učení. Tvrdili že rozkoš je trvale neudržitelná a dokonalá rozkoš (hédoné) nedosažitelná. Proto by prý bylo lepší se nikdy nenarodit a pokud už se člověk narodí, měl by raději co nejdříve zemřít. Protože po Hegesiových výstupech opravdu páchali mladí lidé sebevraždy, měl v několika městech zakázán vstup.
Epikuros (341 př. n. l. – 270 př. n. l.) se vysmál podobným názorům hegesiovců i stoiků. Jeho přístup k hodnocení rozkoší a posuzování bolestí je jiný. Motivace pro život je rozkoš, která ve všech ohledech překonává utrpení. Bolesti se radí výhýbat, ale nebát se jí příliš. Zlo se podle něj nakonec vždy dá snést a i malá rozkoš za to stojí. Důležité je, že vůbec nesrovnává množství bolesti a rozkoše, kterou má život přinést. Doslova píše "Mudrc bude šťastný i na mučidlech. I on však bude při mučení naříkat." Posuzování "něco za něco" je mu cizí. Naopak tvrdí že i z malých věcí se člověk může těšit stejně jako z velkých. Epikuros je doslova "mistr malých radostí".
Trochu jiný směr nabral hedonismus v moderní době a to díky britskému filosofovi Jeremy Benthamovi (1748-1832).
Hedonisté jsou často neprávem obviňováni ze sobectví. To není úplně pravda, protože si už zakladatelé nejstarších filosofických škol nesmírně cenili přátelství. Nicméně pravdou je, že jak Kyrénská škola tak epikurejci byli extrémně apolitičtí až antipolitičtí. Bentham a jeho nástupci utilitaristé tenhle trend naprosto zvrátili tím, že se pokusili utrpení a "obšťastnění" kvantifikovat. Jakmile to začali dělat, ukázalo se, že každé politické rozhodnutí můžeme zhodnotit z hlediska dlouhodobých i krátkodobých dopadů. Ale o tom už jsem se zmiňoval jinde.
Namísto toho teď poukážu na způsob, kterým to udělali. Představte si, že máte mince představující nějakou kvantifikovatelnou část vašeho potěšení nebo utrpení. Například tedy dva hedony představují přesně dvojnásobek obšťastnění, než které představuje jeden hedon a dva dolory jsou ekvivalentem toho samého ale v neštěstí. *)
OK, mohlo by vás napadnout, ale…
Pokud je to ekvivalent, neměla by to být vlastně jedna měna? Proč nevyjadřovat neštěstí formou dluhu nějakými mínusovými hedony?
Jinak to ovšem vypadá v životě jednotlivého člověka. Tam hedony a dolory směnitelné nejsou. Jenže proč?
Tady pak model hedonů a dolorů přirozeně selhává.
*) Problém kvantifikace bolesti je nesmírně problematický i v medicíně. Dodnes se zcela vážně používá k měření bolesti "pain scale ruler" - tedy něco jako "pravítko bolesti", na kterém pacient jezdcem určuje intenzitu bolesti. Jestli se chcete zeptat, tak pokud vím, tak žádný "pleasure scale ruler" nikdo nevyrábí.