Půl pravdy o Africe

V televizní "diskusi"  (ano toto slovo je třeba psát v uvozovkách, protože o žádnou diskusi nešlo) Máte slovo, "moderované" (i toto slovo si zaslouží uvozovky) Michaelou Jílkovou, se Milan Kohout pokusil o jakousi angažovanou performanci na téma rasismus naruby.

Problém je že se totálně minul tématem, protože odmítání kvót není odmítání uprchlíků. Ve skutečnosti tam byla závažná témata tři. Nikdo s nimi nepohnul, nikdo nebyl schopen je přijmout a zamyslet se nad nimi.

První je oprávněný strach z islámu, přesněji jeho nejsilnější tedy sunnitské větve. Což je ta větev islámu, k níž patří 90% muslimů a která vládne třeba v Saúdské Arábii, Afghánistánu nebo Pákistánu. Ta kterou uznává Boko Haram a IS. Docela dobrý důvod zjišťovat, kdo se to do Evropy vlastně plaví.

Druhé téma je jestli to Evropa vůbec zvládne. Tedy jestli z čistě demografických důvodů tento příliv naopak nezastavovat, jako v případě Austrálie, prostě proto, že Evropa je nejen menší než Afrika, ale také proto že Evropa už je hustě osídlená. Ano, Evropa využívá zdroje ostatních kontinentů dost podobně jako třeba Japonsko, prostě proto, že domácích zdrojů tolik nemá. Paradoxně Afrika je vlastně na zdroje bohatá.

Třetí téma zastávané právě Milanem Kohoutem byl historický vztah Evropy a Afriky. Až na paušalizaci (předpokládám záměrnou, po vzoru paušalizace typu "Afričané"), je ta představa Evropy bohatnoucí z Afriky vlastně správná. To co považujeme za rozkvět moderní civilizace bylo zároveň rozkvětem otrokářství a kolonialismu.

Kdyby existovalo něco jako "historická spravedlnost", což je ovšem jeden z nejnemorálnějších principů pocházejících ještě ze starověku (trestání synů za hříchy otců), pak by asi bylo správné, kdyby si Evropané opravdu vzali Afričany domů a zdarma je živili.

Problém je, že tohle je vlastně půl pravdy a půl pravdy je celá lež. Právě pocit nápravy historické nespravedlnosti vedl k obrovské snaze o humanitární záchranu Afriky. Jak často děláme strašlivé věci právě ze soucitu!

Evropa zabila Afriku dvakrát, poprvé chamtivostí a podruhé soucitem.

Humanitární pomoc dokázala v mnoha oblastech zničit zemi důkladněji než plošné bombardování. Na to co se vlastně stalo nemůžete přijít, pokud si neuvědomíte, jak opravdu funguje jednotlivec ve společnosti.

Nejsilnější motivací lidí pro práci je (ještě mnohem více než třeba peníze) jejich společenské uznání. Tím nemyslím ještě společenskou úroveň ale prostě samotné začlenění do společnosti. Lidé potřebují pocit vlastní užitečnosti pro společnost, to jim dává pocit naplnění a seberealizace.

Teď si představte situaci, kdy všechno,čím byste mohli být společnosti užiteční právě vy, dostáváte zdarma z nějakého jiného zdroje. Nejen že takový stav totálně rozloží ekonomiku, protože věcem zdarma nelze konkurovat, ale rozloží i sociální vazby, protože nikdo není užitečný. Ani nemůže být.

Kdybych to převedl do nějakého obrazu, tak si zkuste představit evropského továrníka, vlastnícího otrokyni, která na něj nesmírně tvrdě dře, ale nedostává za to žádnou hodnotu, ani finanční, ani společenskou.

Továrníkův syn, se ale zamiluje do dcery otrokyně a řekne si, že ji vynahradí všechno, co jeho otec upřel její matce. Namísto příležitosti k seberealizaci jí ale zahrne věcmi aniž by jí dal poznat jejich hodnotu. Cokoli by kdy chtěla dělat, udělá někdo jiný za ní.

Všichni nějak víme, že tohle nedopadne dobře. Buď mu ve vzteku zapálí dům, uteče mu s milencem a společně jej vykradou nebo ji jednou najde ve vaně s podřezanými žílami.

Kohout v podstatě ve svém vystoupení radil, abychom byli takovými milionářskými synky. Jenže my už jsme jimi vlastně pro některé africké země byli. To co se děje teď je toho důsledek.