Dívejte se na přírodu z třetího úhlu

Prokop Hapala ve svém článku  Naturální gotilka versus dospělá civilizace nastolil otázku "My nebo příroda?" Protože svůj příspěvek myslel hlavně jako podnět k diskusi, přináším zde svoji odpověď:

Víš Prokope, tohle není problém přírody ale falešného dilematu. Pokud rozumíš přírodou život (což není, i neživá příroda je příroda), tak ani ji přerůst nemůžeme, protože je to jako když si pes chce dohonit vlastní ocas. My jsme součástí přírody a ekosystému. I když bychom se šířili na jiné planety, ve skutečnosti bychom šířili pozemský ekosystém. Můžeme z něj vytvořit jiný, například robotický ekosystém, který by byl modulárně modifikovatelný na rozdíl od současného, který se modifikuje vlastně rozmnožováním a smrtí jednotlivců, ale i tak by to byl asi stejný přechod jako od anaerobního života k aerobnímu. Pořád by to byl život, protože bez té snahy o šíření a rozmnožování to nejde.

Představa ovládnutí přírody byla běžná v budovatelských padesátých a šedesátých letech minulého století, i když provázela vlastně celou průmyslovou revoluci. Byl to překrásný sentimnet, ale ohrozil nás mnohem více, než si uvědomujeme. Jako prospěšný totiž působil jen do té doby, než jsme (my lidé) opravdu změřili následky svých snah. To, co vypadalo velkolepě bylo nezřídka vlastně ztrátové, jako například rozparcelování amerických plání, nebo zlepšování technik lovu ryb. Tehdejší chyby jsme nedokázali nějak nahradit dodnes.

Problém velkých, například celoplanetárních ekosystémů je v tom, že se mnohem lépe řídí evolučními algoritmy než nějak centralizovaným rozumem a podstatou přírody jsou procesy "řízené" jednoduchou zpětnou vazbou, čili evoluční algoritmy, z existence je nelze vůbec nijak odstranit. Ne že by něco z toho řídit nešlo, ale jakýkoli pokus o vědomé řízení všech aspektů prostředí by nás pravděpodobně vyhubil v jediné generaci.

Celkově tedy dnešní ovládání přírody vypadá spíše jako vědomé přiklánění přírodních procesů v náš - lidský prospěch. Což je ovšem to samé, co dělal Homo sapiens vždycky, občas i s nevědomými katastrofickými následky. Postavení otázky buď my nebo příroda má jediného vítěze  - přírodu, protože my sami sebe zničit dokážeme, ale nedokážeme nad přírodou zvítězit. Civilizace v níž se nedá žít není civilizace.

Ten new-age postoj "budeme tedy na přírodu pouze v úžasu civět a pokud možno na ní nebudeme ani sahat" je vlastně špatná interpretace. Nejde o to, že by se příroda nepřizpůsobila, nebo že by jí naše chování (odpady, hluk, smog) škodilo, my jí tím nevědomky řídíme. Upravujeme prostředí tak, že v něm jednou nebudeme moci žít. Ničíme druhy, které se nám líbí a které chceme zachovat, kazíme vzduch a vodu sobě, zanášíme odpadem (a hotely) místa, která se nám líbí, plýtváme obnovitelnými zdroji, které potřebujeme my.

Naše chování je spíše důkazem toho, jak živou přírodu řídit neumíme, protože tohle není v náš prospěch.

Představa sporu příroda versus civilizace je bohužel extrémně nebezpečný stereotyp, který nás může stát hodně životů ať už se postavíme na stranu těch kteří říkají "nejdříve pokrok" nebo těch co volají "zpátky na stromy".  Je to žel, také důkaz toho, že ekologické myšlení je v současné době v naší společnosti mrtvé a tak na povrch povstávají ideje, kterých jsme se už kdysi zbavili.


Spor civilizace versus příroda byl vlastně pohřben už v sedmdesátých letech knihou Ecotopia: The Notebooks and Reports of William Weston od Ernesta Callenbacha. Tato kniha, kterou považovala mnohá tehdejší ekologická hnutí za zcela základní, nebyla pokud vím do češtiny nikdy přeložena. Popisuje vyspělou civilizaci, jejíž vyspělost je rozpoznatelná i v tom, že si své prostředí neničí.