Stránky

sobota 23. srpna 2014

Kultura velkých prdelí

"Nikdy nechci pracovat v kanceláři!"

V téhle věci jsem měl jasno už jako dítě, kupodivu se mi ale tohle přání nemělo splnit. Co víc, určitě nejsem jediný, kdo pracuje nebo "pracuje" v sedě. Postavili jsme si podivnou kulturu, v níž jako kdyby byla nejvyšším ideálem nehybnost.

Připadá mi to vcelku pochopitelné, protože v době, kdy tato idea vznikala lidé opravdu manuálně dřeli ve stoje nebo v různých celkem nepohodlných pozicích. Narovnat se a posadit se byl po většinu pracovní doby nedostižný sen. Pracovat ze sedačky se zdálo jako nedělat vůbec.

Proto když se podíváte na obrázky z šedesátých nebo sedmdesátých let ukazující zářnou budoucnost, uvidíte na nich lidi sedící v pohodlných křeslech a ovládájící tlačítky a páčkami zázračné stroje na cokoli. Teď nám hrozí že se to splní.

Překvapivě lidem tenhle způsob života také nevyhovuje. Práce v židli bývá monotónní, nezdravá pro páteř i postavu. Vyrůstá nám tu KVP - kultura velkých prdelí - a já do ní patřím, což mě vůbec netěší.

Stali jsme se zajatci křesel vlastní vinou, vlastní hloupostí a dlouhým úsilím.To bychom si měli uvědomovat, kdykoli děláme nějaké plány do vzdálené budoucnosti. Je možné, že kdykoli si vytváříme takový sen o zářné budoucnosti, vlastně jen shlížíme na to, po čem zatím jen toužíme a představujeme si to v přehnané míře.

Žádné komentáře:

Okomentovat