Setkal jsem se s filosofem (rozumějte člověkem, který skutečně filosofii studoval), který byl na mé přednášce na Atheoconu 2013 a z jehož výrazu jsem tehdy vyrozuměl, že se mu příliš nelíbila. Vyčinil jsem mu za to že mě nekritizoval. Co přesně se mu na mé přednášce nelíbilo jsem se samozřejmě nedozvěděl, protože právě jím uváděných příkladů pochybení jsem se nedopustil, nicméně jsem si naprosto jist, že zvláště z pohledu školeného filosofa v mém příspěvku chyby být prostě musely. Ostatně jsou i v přednáškách akademicky vzdělaných lidí, jak by se jich mohl nedopustit autodidakt?
K mému zklamání ale uváděl spíše jakési vlastní očekávané projekce do toho, co jsem říkal, což se často stává a nepřekvapuje mě to stejně, jako mě nepřekvapuje že podobné věci člověk prostě nedrží v hlavě půl roku. Zaujala mě ale jiná věc. Vyzval jsem jej totiž, aby kontroval příspěvkem na totéž téma, nebo na nějaký detail, který by mu přišel zajímavý. Odmítl s tím, že "je to staré" ve smyslu překonané a nabídl vlastní téma. Proč ne, to samotné mi připadá dobré, jenže co je vlastně na těch starých filosofických směrech překonaného?
V první řadě řeknu, co všechno jsem v té přednášce z epikureismu vypustil já sám. Naprosto vůbec (nebo tak letmo, že si to sám nepamatuji) jsem se nezmínil o důsledném epikurejském atomismu. Epikurejci prostě neměli žádný problém s často uváděným rozporem "duch versus hmota" prostě proto, že i duchové byli z jejich pohledu hmotní. Ano i epikurejští bohové se podle nich skládají z jemnohmotných atomů a obývají obrovské prázdné prostory vesmíru.
Pro mě je tato archaická atomistická (materialistická) teorie dobrá jen v tom, že díky ní chápu kde vzal Anatole France ve Vzpouře andělů představu "odhmotňování" andělských vojsk, tedy jejich přechodu z podstaty lidské do podstaty jemnohmotné (božské). K ničemu jinému mi to opravdu dobré není, ale chápu, že ve své době to bylo velmi revoluční učení a vychází z něho množství epikurejských tvrzení včetně zániku duše spolu se smrtí člověka, protože se rozpadá, stejně jako celá hmotná podstata.
Podobně jsem úplně ignoroval epikurejský výklad o počasí, zraku, kosmických tělesech atd. Přestože jsou některé z nich opravdu pozoruhodné, jsou prostě překonané a mohly by mě zajímat jen v případě, kdy bych se zabýval například historií optických, meteorologických a kosmických teorií.
Vůbec nic jsem v přednášce neřekl o epikurejské epistemologii, přeskočil jsem celý výklad o epikurejské historii, protože prostě není možné, aby od založení po současnost tento směr představoval stále totéž. Podobně jsem se zachoval i ke spoustě následníků Kyrénské školy a moderním směrům.
Zkrátka jsou nejen detaily, ale celé rozsáhlé oblasti, v nichž se postoji klasických epikurejců prostě odmítám zabývat, protože chápu jen jejich historickou hodnotu, ale z hlediska použitelnosti v současné době je to pro mě jen myšlenková veteš.
Na druhou stranu má ale epikurejství aspekty vysloveně psychologické a v nich mi připadá stále nedoceněné. Pro mě je jím idea ataraxie. Nabídnu vám teď jednu svoji hypotézu, i když je dost možné, ba nesmírně pravděpodobné, že na ni přišlo mnoho lidí už dávno přede mnou.
Domnívám se že existuje přímá linie spojující Aristippovu představu mírného pohybu vln v chráněném zálivu, myšlenku Zahrady jako filosofické školy a ideje atharaxie.
Aristippos z Kyrény byl zakladatel hédonistické Kyrénské školy. Popsal rozkoš jako mírný pohyb (léia kinesis) zatímco bolest byl podle něj pohyb prudký. Takéž se domnívám, že příčinou onoho "pohybu" měla být podle něj touha či vášeň.
"Mírný pohyb" přirovnával Aristippos k vlnkám v chráněném zálivu, zatímco "prudký pohyb" měla být bouře na otevřeném moři. Přirovnání k plavbě lodí je podle mě nesmírně zajímavé, protože při plachtění používáme sílu, která je mnohonásobně větší než všechny naše vlastní síly, k tomu aby nás nesla tam, kam chceme my a ne tam, kam míří ona. Navíc tehdejší lodě neměly příliš dobré oplachtění, musely čekat na příhodný vítr a i tak se často neobešly při plavbě bez vesel.
Pokud si do této představy dosadíte další zachovaný výrok "Náš je přítomný okamžik.", bude přirovnání k ovládání vlastních tužeb a vášní dávat dokonalý smysl.
Najdete v něm i zdůvodnění, proč Aristippos považuje klidový střední stav za "nic", protože v bezvětří loď nepluje, stejně jako člověk bez motivace nikam nesměřuje, zatímco Epikúros, jako člověk trápený bolestmi a utišující bolesti ostatních už v odstranění bolesti vidí rozkoš.
Domnívám se ale, že Epikúros vzal tohle přirovnání z jiného konce. Jednak samotná jeho Zahrada tvořila pro studenty jakýsi krytý přístav a jednak měl každý žák postupně vybudovat takový krytý záliv v sobě, aby na něj nedoléhaly otřesy (tarachos) z vnějšího světa, respektive aby v něm samotném nevyvolávaly vjemy otřesy - "prudký pohyb".
Vlastnost charakteristická pro takového člověka se pak nazývala neotřesitelnost čili ataraxia. Neměla nic společného s vyhýbáním se odpovědnosti nebo nutným nebezpečím, ale měla právě v takových chvílích umožnit člověku zachovat nezkalený rozum.
Pokud jste dočetli až sem, chápete, že ataraxie je vlastně do ideální podoby dovedená schopnost jak s vášněmi, touhami a pudy zacházet tak, aby nám byly v současnosti i v budoucnosti prospěšné, tedy užívat je v jejich mírné podobě (čímž se epikureismus velmi blíží "střední cestě" buddhismu).
V jednom z komentářů k jinému článku, kde jsem ataraxii zmiňoval, to nazvala diskutující s nickem Médea "programem". Myslím, že je to správné slovo. Antické filosofické školy nabízely nejen poznatky, které jsou už dnes buď vyvrácené, nebo překonané, ale také celý způsob jak na svět nahlížet a o co v něm usilovat.
Samozřejmě prostě nemohu být hédonistou podle Kyrénské školy, prostě proto, že se z ní zachovalo příliš málo. Stejně tak nemohu být skutečným epikurejcem a to nejen proto, že většina informací, které nám o epikureismu zůstaly pochází od značně nespolehlivého Díogéna Laertia. Mám trochu jiný kulturní kontext a poznatky, které převyšují nejodvážnější dohady té doby. Kousek jejich osobního "psychologického programu" by ale podle mě přežít měl.
Žádné komentáře:
Okomentovat