Ateisté, skeptici a sexuální obtěžování

Jistý problém, už nějakou dobu pronásleduje nejen skeptické a ateistické organizace. Z některých konferencí by se snadno mohly stát "pánské kluby", protože by se na nich ženy necítily dobře. To je špatné, hodně špatné.

 

 Rebecca Watson

V čem vidím jeho podstatu? Sekularistické, skeptické, humanistické, volnomyšlenkářské a novoateistické organizace jsou postavené na rozumové argumentaci, rozumem odůvodněné etice a vědeckých důkazech. Jenže tenhle problém nemá základ v našem rozumu, má to co dělat se sexem a to že bylo pár vysloveně otravných sexistů vyhozeno z různých sekularistických společností, ho nedělá o mnoho menším. Přesto jej lze rozumem zkoumat a řešit.

Jsem už ve věku, kdy mohu odpovědně prohlásit, že se každý muž na světě někdy zachoval k ženě jako naprostý idiot (s různými stupni závažnosti). Problém vidím ale v těch, kteří si myslí, že to tak je v pořádku.
Jsem přesvědčen, že tento problém bude existovat vždycky. Zvláště pokud jste trochu zběhlí v zoologii a evoluci, možná tušíte že rozum je evolučně mladý a sexualita vlastně evolučně velmi stará.

Aby se naši prapraprapředci (třeba na úrovni ryb) dokázali vůbec rozmnožovat, musela být sexuální motivace schopna přepnout jednání z módu sebezáchovy a teritoriálního chování do módu rozmnožování.
Je to motivace tak silná, že dokáže vést na smrt (a k novému životu) tisíce lososů proti proudu řek, nutí huňáčky severní vyskakovat na pláže Labradoru nebo samce kudlanek nechat si dobrovolně ukousnout hlavu rozvášněnou samičkou.

Zdá se že u lidí to není tak drastické, ale stačí vzpomenout na případ kosmonautky Lisy Nowak a člověk o tom musí začít pochybovat. Co to všechno má společného se skeptiky, ateisty, sekularisty...?
Více než dost. Určitým způsobem jsou v současnosti různá jejich sdružení, v podobném nebezpečí jako církve. Je naivní si myslet, že lidé kteří v něco věří nebo nevěří sdílejí stejný hodnotový systém, mají stejnou úroveň etiky a mají své vášně pod kontrolou.

Je to přesně naopak. Čím více společnost zatlačuje do pozadí "nerozumné" stránky našich osobností a čím více se opírá o glorifikované autority, tím je riziko větší. Z mého pohledu je pak vůbec nejproblematičtější prostředí několikadenních konferencí, protože konference jsou nejen místem výměny názorů, ale také sexuálním lovištěm.

Co víc, většina lidí si opravdu upřímně přeje milovat tak až z toho ztratí rozum a většině se to také v životě podaří, i když ne vždy zrovna tak, jak si to představovali. To že po večerech pokračují další diskuse zpravidla v baru s nápoji, které otupují sebekontrolu, také nějakému rozumovému nadhledu nepomáhá.
Nemá-li společnost nebo konference nějaký samoregulační systém, mohou se stát především ženy (muži také, ale neporovnatelně méně často)  terčem nepříjemného sexuálního obtěžování a nátlaku.

Pokud mi rozumíte, chápete, že je to zákonité, nikoli náhodné. Dříve nebo později se na každém takovém periodicky se opakujícím shromáždění (církevní shromáždění, scifistické cony, schůze různých zájmových skupin) musejí objevit sexuální lovci, jejichž chování je pro takovou společnost nepřípustné. Hodně pak záleží na tom, jak se její členové k takové situaci postaví.

K řešení situace vůbec nepomáhá, že si takto postižené ženy nechávají tyto příhody pouze pro sebe. Poněkud absurdním případem je třeba obvinění Bena Radforda který udajně několikrát sexuálně napadl australskou spisovatelku doktorku Karen Stollznow.

 
Karen Stollznow

Tomu obvinění věřím, ale překvapuje mě, že teoretička komunikace, která je zvyklá na projevy z pódia nešla v tomto případě do přímé konfrontace (i v tom ji ale trochu chápu - viz foto níže), ale prostě jen varovala některé další ženy, navštěvující stejné konference jako Radford.

 

Ben Radford

V důsledku vede takový postup k tomu, že se začne skupina rozkládat. Tento případ byl poměrně drsný právě proto, že trval příliš dlouho. Jiným příkladem je známý "výtahový incident" který vedl k vymýšlení takových bizarností jako je Ateismus +.
Na jeho počátku stál příběh, který vylíčila Rebecca Watson takto:

V červnu roku 2011, jsem byla na ateistické konferenci v Dublinu. Téma bylo "Komunikace ateismu".....
Publikum bylo vnímavé, a později jsem strávila mnoho hodin v hotelovém baru diskusí na problematiku gender, objektivizace a misogynie s jinými ateisty. Kolem čtvrté hodiny ráno, jsem se omluvila a oznámil, že jsem vyčerpaná a zamířila do postele v přípravě na další den jednání.
Jakmile jsem vstoupila do výtahu, muž, který se mnou ještě mluvil se odtrhl od skupiny a připojil ke mě. Když se dveře zavřely, řekl mi: "Neber si to špatně, ale zjistil jsem, že jsi velmi zajímavá. Nechtěla by ses vrátit do mého hotelového pokoje na kávu? "Zdvořile jsem odmítla a vystoupila z výtahu...

Dobře, nepříjemný zážitek, který slečna vyřešila celkem přiměřeně. Mohli bychom nad ním mávnout rukou, jenže opravdovým problémem vlastně nebyla tahle událost, ani to že si na ni Rebbeca Watson veřejně postěžovala, ale reakce některých mužů ze sekulárního hnutí na její prohlášení, které byly hodně agresivní a vulgární.

Dokonce i „modla“ ateistického hnutí Richard Dawkins nezareagoval na nastalou situaci nijak zvláště citlivě když napsal poznámku:

Vážené muslimky
Přestaňte fňukat! Ano, ano, vím, že máte své genitálie znetvořené žiletkou a. . . zívnutí . . neříkejte mi to znovu, vím, že se nesmíte řídit auto, a nemůžete opustit dům bez doprovodu mužského příbuzného, váš manžel má povoleno vás bít a že budete ukamenovány k smrti pokud se dopustíte nevěry. Ale přestaňte fňukat! Myslete na utrpení svých ubohých amerických sester.
Tento týden jsem slyšel jednu, která si říká Skep"chick" , a víte, co se jí stalo? Muž v hotelovém výtahu ji pozval zpátky do svého pokoje na kávu. Nepřeháním! Opravdu. Pozval ji zpátky do svého pokoje na kávu. Samozřejmě, že řekla, že ne, a samozřejmě se jí nedotkl ani prstem, ale i tak. . .
A vy muslimky, si budete stěžovat na misogynii! Proboha dospějte, nebo si alespoň vypěstujte silnější kůži. (myšleno „nebuďte takové citlivky“)
Richard

Bylo to „citlivé“ a „ohleduplné“ asi jako hodit dělobuch do galerie čínského porcelánu. Dawkins ale nebyl jediný, kdo se o Rebercce Watson vyjádřil nějak nepěkně. Vlastně bych řekl, že jeho výsměch byl z těch mírnějších reakcí. Smršť mačistických trotlovin tehdy úplně rozdělila skeptické hnutí.
Richard Dawkins později tuto poznámku vysvětloval takto:

Muž ve výtahu se jí ani fyzicky nedotkl, nepokoušel jí zatarasit cestu ven z výtahu, ani na ní nebyl vulgární. Řekl jí jen několik slov. Jen slov. Ona nepochybně odpověděla slovy. To bylo všechno. Slova. Pouze slova, a zřejmě celkem zdvořilá slova .... Rebečin pocit, že mužova prohlášení byla "strašidelna" jsou její vlastní interpretace jeho chování, ne jeho. Byla zřejmě uražena asi ve stejném rozsahu, jako jsem uražen, když člověk jedoucí se mnou ve výtahu žvýká žvýkačku. Nepůsobí mi žádné fyzické poškození, a já to prostě snesu, dokud jeden z nás nevystoupí z výtahu. Jinak by tomu bylo, kdyby mě napadl fyzicky.

Přilil tím pravda olej do ohně, ale já se Richardu Dawkinsovi vůbec nedivím, že příklad uvedený Rebeccou Watson nepochopil, mě to totiž napoprvé také nedošlo. Přitom je to genderové téma jak vyšité. Vlastně spíše antigenderové, protože v něm jde o rozdíly, které nevytvořila kultura ale evoluce. My muži si většinou vůbec neuvědomujeme v jakém světě vlastně ženy a zvláště mladé dívky skutečně žijí.

Podívejte, průměrná žena váží 69 kg a průměrný muž asi 83 kg. Průměrná žena měří asi 165 cm a průměrný muž ke 180 cm. Dobrá, ale do tohoto průměru jsou započítány ženy všech věkových kategorií a u starších ročníků přibývá problémů s nadváhou. Pokud  bychom počítali s mladší slečnou a o něco málo starším mladíkem, dostaneme se na hmotnostní rozdíl i přes 20 kg a výškový rozdíl kolem dvaceti centimetrů.

Pro srovnání si představte situaci, kdy po vás v malém uzavřeném prostoru něco chce podnapilý člověk který je o 30% těžší než vy a o 10% vyšší, který ve vás navíc pravděpodobně vidí vhodný sexuální objekt. Pokud máte jako muž 180 centimetrů, je to jako kdyby vám tento návrh dal člověk měřící asi 2 metry. Nejde tu samozřejmě jen o výšku, ale o celkovou fyzickou převahu.  I já bych se bál a Rebecca není žádná Godzi.

Srovnání výšky - Rebecca Watson mezi skeptiky.  

Zamysleli jste se někdy nad tím, jakou máte převahu aniž si jí uvědomujete?

K tomu připočtěte i to, jak stejnou situaci vnímáme my muži, a že se jistě i v budoucnu budeme dívat na krásné ženy se zářícíma očima dítěte nad otevřenou bonboniérou. (Připadalo by mi líto, kdyby tomu mělo být jinak.)

Dívky takto vidí muže naprosto normálně, takže je ani nenapadne něco takového mužům vysvětlovat. Muž může být pro dívku přitažlivý, ale zároveň jí také vždy bude připadat nebezpečný, protože jeho fyzická převaha je zřejmá a nejistota, jestli po odmítnutí nepřejde do agrese značná.

I opravdu nevinná poznámka může potom v kontextu ostatních okolností (stísněný prostor, podnapilost) působit dost strašidelně. My muži ale sami sebe takto rozhodně nevidíme a proto občas prostě nechápeme „co si to ta ženská vymýšlí?“

Opět se tu objevuje problém v tom, že všichni předpokládají že „to přece každý ví“ někdy ale konstatování toho, co je podle nás naprosto zjevné, nesmírně důležité pro ostatní.  Konstatování „to dítě vás neslyší, protože je hluché“ opravdu může mít povahu objevu.

Při tom všem nezapomeňte, že naše společnost je emancipovaná patriarchální společnost – jo emancipovaná ale stále poměrně patriarchální. I když ženy nějak přesvědčíme, aby se s námi bavily i o takových věcech, ještě to neznamená, že si někteří muži raději nenacpou ruce až po lokty do uší a nebudou zpívat "lalalalalalalala" jen aby nic neslyšeli.

Co horšího, většina lidí není duševně připravena na to, aby přijali faktickou kritiku. Lidé nesnášejí, když v nich vyvoláte pocit viny, tím hůř, když je oprávněný a tím hůř pro vás, pokud jste na internetu.

Myslím, že tyhle průšvihy vlastně odkryly dvě propasti - mezi muži a ženami a mezi lidmi a lidmi. V obou případech je to komunikační problém. Musíme spolu lépe mluvit, abychom si mohli lépe rozumět.

Ateistmus komunikace (jako spoustu jiných otázek) neřeší, ale sdružení které se zabývá volnomyšlenkářstvím by se jí zabývat mělo. Krátce po oné příhodě s výtahem přišla Jennifer McCreight (nemohl jsem si vzpomenout, odkud to jméno znám, ale jistě, vymyslela Boobquake) s návrhem na založení Atheism+. Zpočátku se zdálo, že je to pokus o založení jakési ateistické sekty, ale v současnosti je to spíše chráněný kus kyberprostoru, kde nejsou ženy-ateistky bombardovány sexistickými narážkami.

I já jsem tedy postupně trochu změnil názor na tento pokus. Stále nevěřím na ateismus se znaménky, ale jsem přesvědčen, že bychom v téhle věci něco udělat měli. Skeptické myšlení nám dává možnost přehodnocovat i jiné věci, než je postoj k imaginárním bytostem.

Pokud máme být schopni předcházet takovým aférám jako je ta Radfordova, musíme být nejprve schopni vyslechnout a pochopit příběhy jako je ten Rebečin.

Přiznávám, že mi ani po dvou letech nepřipadá ten příběh s "Elevatorgate", Ateismem+ a nezvládnutou bandou trollů zrovna veselý. Dokazuje totiž, že přinejmenším některá sdružení vzniklá na základě rozumu nejsou schopná rozumně řešit obyčejný předvídatelný problém, na který nebyla připravena.

Na druhou stranu nás ale tyhle horší zprávy z lepší společnosti upozorňují také na to, že ani zakladatelé hnutí Nových Ateistů nejsou neomylní bohové a že i oni potřebují jiné lidi, aby pochopili své vlastní chyby.

Ďábel Darwin

Podivná věc, opravdu podivná. V popkultuře se začíná objevovat jméno Charlese Darwina v tak zvláštních spojitostech, že si až říkám, jestli nejsem svědkem zrození nějakého mýtu.

Samozřejmě že se Darwinem ohánějí šílení křesťané, kteří ani nevědí co objevil a to že evoluci ani nevynalezl, ani jí nenavedl Hitlera k holocaustu. Tady jde o něco jiného. Darwin už prostě v podvědomí obyčejných lidí dostává znaménko mínus. Je to záporák, aniž kdokoli z nich ví proč.

Nedávno mě zase na tuhle myšlenku přivedl film Vyměřený čas/In Time. Není to žádné veledílo, ale je pod ním podepsán Andrew Niccol, ten samý člověk, který natočil Gattacu a Truman Show.

Tak proč má sakra v tomhle filmu hlavní záporná postava sejf zakódovaný datem Darwinových narozenin? Člověk, na kterém není nic přirozeného ve světě, který je dokonale nepřirozený i uvnitř onoho filmového nepřirozeného světa, má nějaký vztah k Darwinovi, který se naopak snažil přijít na kloub podstatě přirozenosti? Proč tam nemá třeba narozeniny Pol Pota, Césara nebo Rothschilda? Nebo proč tam v rámci oné časové diktatury nemá prostě nějakého slavného hodináře, matematika nebo ekonoma? Proč přírodovědce?

Po druhé mě to zarazilo ve filmu Atlas Mraků. Ten film mám rád, protože ...no to je složité...prostě se mi líbí. Jenže v jednom místě se mi děj zadrhne. Sonmi 451 je v mytologii lidí po Pádu "dcerou boha Darwina". Ne že by v mytologii nemohl být kdokoli dcerou kohokoli, ale čekal bych v takovém případě alespoň nějaký filmový důvod. Tenhle tón však zazní nesmírně falešně. Snažil jsem se vzpomenout, jestli byla tahle formulace i v knižní předloze, ale nevybavuji si jí.

Sonmi 451 je totiž obdobou Čapkových robotů nebo replikantky Rachel z filmu Blade Runner - je servant. Nemá s přírodním výběrem společného nic jiného, než že se její tvůrci tímto způsobem vyvinuli. Její vznik je čemukoli přirozenému tak vzdálený, jako zásobník na milion let ukrytý v trezoru předchozího filmu.

弱肉强食 je japonské přísloví (ale slušelo by Klingonům), které říká že "Slabí jsou masem, které jedí silní". Tohle rčení vytváří jeden pól životních postojů, které film ukazuje.  Jenže ve spojení s tvrzením že je Sonmi 451 Darwinovou dcerou si pod ním většina věřících Američanů představí spíše deformovanou  podobu evoluční teorie "zubů a drápů", kterou tak rádi straší kreacionisté. 

Jméno nešťastného biologa se postupně stává ve filmech něčím jako cejchem zla. 

Zdá se vám, že to už přeháním? Myslím, že ani ne. Už teď se najdou lidé, kteří si myslí, že Starej Georgie je ve skutečnosti Darwinův duch! 

Mám z toho divný pocit, zdá se že démonizace Darwina pronikla nesmírně hluboko až do podvědomí tvůrců filmů. Nevím, kdy se ve filmu objeví Charles Darwin plivající oheň a snažící se kouzlem zvaným evoluce proměnit všechny lidi v opy, ale bojím se, že ten den není až tak vzdálený.

Ostatně už dnes věří v USA více lidí v reálnou existenci pekla než v existenci přírodního výběru.
Jen by mě zajímalo, kolik lidí u nás vlastně evoluční teorii rozumí. Víte, oni ji i komunisté totiž vyučovali tak, že to v jejich podání byl spíše lamarckismus.

Infanticida - ještě jednou k článku Davida Černého

V  diskusi na stránkách OSAČR pod mým článkem O věřících ateistech, nevěřících křesťanech, chrámech nevíry a o tom, kdo vlastně sedí v kostelních lavicích padla otázka od diskutujícího pod nikem Křesťan:

Dobrý den,
měl bych na přítomné diskutující (na všechny, kteří budou ochotni odpovědět) dotaz. Dělám si takový soukromý výzkum mentality a způsobu uvažování ateistů v souvislosti s různými společenskými otázkami. A chtěl jsem se zeptat, jaký je názor přítomných na otázku infanticidy, jak ji prosazuje třeba australský filozof Peter Singer (pro info viz odkaz). děkuji za odpovědi

Zdravotnické právo a bioetika pod názvem Infanticida.

 Reagoval jsem na ni takto:

Ten článek je především ukrutně špatný a zavádějící. Uvedený příklad je dokonce možné použít jako cvičení v hledání chyb v konsekvencionalistickém myšlení. David Černý by se teď měl propadat hanbou, že něco takového zplodil a otiskl. Ale vraťme se k otázce infaticidy.

V případě narození dítěte s těžkou vadou, která mu v podstatě navždy znemožňuje život bez neustálé péče je třeba posoudit, jestli pro něj opravdu obětovat život matky. V současnosti by se to řešilo svěřením rodičům nebo ústavu. Jenže takový případ už je možný vlastně jen v případě, že matka nechodí na pravidelná vyšetření a deformace plodu není objevena v raném stádiu. Tedy zpravidla buď u lidí na okraji společnosti - narkomanů, alkoholiků, nebo v některých případech u věřících - opět jen některá náboženství.

Po duševní stránce rozhodně dítě po narození člověkem není, ovšem z důvodů silných citových vazeb rodičů a nutnosti stanovit nějakou základní právní hranici už za člověka považováno je.

Obecně platí, že vyspělé kultury posouvají hranici směrem blíže k narození a kultury upadající, nebo živořící v nepříznivých podmínkách ji posouvají do vyššího věku.

Jen několik kultur dokázalo posunout tuhle hranici PŘED narození, tedy vytvořit techniku řízených potratů a antikoncepce. (viz J. Diamond: Kolaps, stránku si nepamatuji)

Snaha křesťanů jde trochu absurdně opačným směrem. Chránit život dítěte od okamžiku oplození vajíčka totiž nakonec vede k zabíjení nebo "pohození" (v důsledku tedy opět zabíjení) novorozenců a nezřídka pak také k zabití matky v důsledku komplikovaného porodu nebo nelegálně provedeného potratu.

Směr minimalizace utrpení je tedy naprosto zřejmý.

OMA - Overlapping Magisteria

Existuje kouzelná formulka tvrdící, že náboženství či víra vůbec žádný konflikt s vědou nemá, že jde o dvě nezávislé sféry, které se vůbec ničím neprotínají. Jeho stoupencem je například populární astronom Jiří Grygar. Většinou se to označuje jako NOMA čili Non-overlapping magisteria. Námitky proti tomto postoji byly překvapivě dobře zformulovány mnohem dříve, než se začal v této moderní podobě prosazovat.

Já se ale nechci pouštět do obecných pravidel ukazujících, proč nic takového platit nemůže, namísto toho bych rád ukázal právě ony třecí plochy ve kterých ke srážkám docházet musí. Na to ale musím nejprve položit jinou otázku: Co je předmětem náboženské víry?

Přeskočme teď jednoslovné odpovědi a podívejme se co je opravdu předkládáno k uvěření.

1.) Kosmologické mýty - Každé pořádné náboženství má svoji kosmologii. Ať už obsahuje, či neobsahuje mýtus o stvoření světa, zobrazuje vždy nějaké jeho uspořádání. (Genesis, Edda) Tyto mýty jsou pro kmen důležité, protože na základech kosmologie jsou budována obydlí, případně chrámy, je jím vysvětlováno uspořádání společnosti i rodiny. Ukazují místo člověka ve vesmíru i na Zemi.


2.) Morální a právní pravidla - Náboženství obsahují jednoduše zapamatovatelná morální pravidla, tak aby si je mohl vštípit opravdu každý. Vždy se opírají o kosmologické mýty - pokud jednotlivec poruší pravidla, poruší tím také kosmický zákon a trest dopadne na celou skupinu (potopa, Sodoma a Gomora, dědičný hřích), nebude li zjednána náprava (pokání, oběť například 2.Samuel 21).

3.) Genealogie - Historie skupiny (kmene, národa) spojuje kosmologické mýty s morálními pravidly, ukazuje jejich uplatnění v "realitě". Vyprávění o historii vlastní skupiny je důležité pro potvrzení pravdivosti pravidel a mýtů.

 4.) Praktické návody - Skutečně jednoduché rady typu: co jíst, co nejíst, jak chodit na záchod, jak vést tažení, jak si počínat při obchodování, kdy se umýt atd.

5.) Spiritismus a nadpřirozené bytosti - V principu "duše" různého typu a různého významu od hadů hospodáříčků po "velké bohy", víra v ně, vztah k nim.

 6.) Rituály společné a soukromé - V principu jsou modlitby a obřady tří druhů - prosba o něco, poděkování za něco a prosba o prominutí prohřešku proti kosmickému řádu. V mnoha případech jsou takové obřady a modlitby periodické, navázané na přírodní cykly (slunovraty, rovnodennosti atd)

7.) Náboženství (zvláště ta monoteistická) obsahují velkou dávku sebeobviňování, které způsobuje že se věřící cítí dobře jen když udělají nějaké usmiřující rituály

Věda udělala několik hrozných věcí.

1.) Smyšlenou kosmologii nahradila kosmologií vědeckou založenou na výzkumu a důkazech. Tak v podstatě odkryla, že je náboženské kosmologie nemají oporu ve faktech. Ať věříte v jakýkoli náboženský kosmologický mýtus, vesmír se kvůli tomu nezmění.

2.) Ukázala, že morálka prochází vývojem. Tím ji sice relativizovala, ale ne naprosto (rozhodně ne tak jako bratři Karamazovi), etika se stala plnohodnotnou filosofickou disciplínou. I když dosud není tak pěstovaná jako třeba matematika, je zjevné, že dokáže existovat a rozvíjet se samostatně bez náboženství. Ke stanovení vlastních morálních zásad tedy náboženství nutné není.

3.) Věda vytvořila obory biologii, genetiku, archeologii a paleontologii. Tyhle vědy dokáží vyprávět o naší genealogii mnohem dále, než to dovedl jakýkoli náboženský mýtus, který podle tradice musel vždy končit jedním konkrétním mytickým předkem či mytickým manželským párem.Co horšího, archeologie dokáže odkrýt i velmi starou propagandu, takže například víme, že bitva u Kadeše nevypadala tak, jak jí popisují nápisy na egyptských stélách, ale také to že Jericho roku 1436 (tedy v době kdy se odehrává biblický příběh) v podstatě neexistovalo. Pokud na tomto místě bylo v té době osídlení, byla to bezvýznamná vesnice, která ani neměla hradby. Bylo totiž zničeno a vypleněno o století dříve.

4.) Zatímco náboženské praktické návody končí u technologií známých ve starověku, vědecké praktické návody stvořily vědecko-technikou revoluci a moderní svět. Matematické znalosti pisatelů Bible byly dokonce zastaralé už v době jejího vzniku, jak dokazuje spor o číslo pí. Není pak překvapující, že prostý výpočet ukazuje že například Noemova Archa odporuje biologii i fyzice.

5.) Magické bytosti mají v moderní vědě ve srovnání s tradičními náboženstvími jen nepatrný význam (psychologie, psychiatrie, religionistika, etnologie). I v těchto případech ale říkají, že jde o lidskou představu nebo projev psychické nemoci, nikoli o realitu vnějšího světa.

6.) Rituálům přiznává pouze sociálně -psychologický význam, takže z nich úplně odstranila faktor komunikace s nadpřirozenem.

Když se podíváte na tyto základní okruhy, zjistíte že věda dává na stejné otázky alespoň částečné ale pravdivé odpovědi, které neustále zpřesňuje, zatímco náboženství prostě blafují. Jak k tomu došlo? Oba přístupy si musely být alespoň občas velmi podobné, jenže pak dalo náboženství přednost víře v autority a věda (tehdy filosofie) přednost důkazům.

Přibližně pět století před naším letopočtem se ve starověkém Řecku zrodily zárodky kritického myšlení, na němž dnešní věda stojí, až do doby osvícenství ale bylo tohle myšlení umlčováno. Evropská civilizace od té doby zažila několik vln osvíceného myšlení a naopak restaurace náboženství.

Předposlední z takových náboženských ofenziv přišla v sedmdesátých letech minulého století (Gilles Kepel: Boží pomsta) a v současnosti zažíváme druhou vlnu této ofenzivy, které má počátek v letech devadesátých. Zástupci náboženských proudů se snaží získat ztracená teritoria bojem proti evoluční teorii, kosmologii a sekulární etice.

Zasahují tedy naprosto na poli vědy, odkud už byly vykázány.
To opravdu nejsou nepřekrývající se magistéria!

Článek Davida Černého - zpráva o tristním stavu etiky na Ústavu státu a práva Akademie věd ČR

V sobotu 17. 8. 2013 vyšel v příloze Lidových novin Orientace článek Máme právo své dítě nechat zemřít? jehož autorem je David Černý. V mírně upravené podobě jej najdete na blogu Zdravotnické právo a bioetika pod názvem Infanticida.

K mému překvapení nebyl autorem článku sochař David Černý, jak by napovídala jeho argumentační úroveň, ale (podle všeho) onen David Černý, který působí na Ústavu státu a práva Akademie věd ČR v. v. i.

Pak je ovšem otázka, jak takový člověk mohl nikdy neslyšet o utilitarismu a jak může uvést příklad morálního kalkulu jako je tento.

Černý zjevně považuje lidská práva, která jsou v podstatě výsledkem kolektivní smlouvy vzniklé následkem osvícenství, za něco více "daného", než morální kalkul. Lidská práva jsou ale výsledkem právě takového morálního kalkulu!

Původně jsem měl v úmyslu tento příklad rozebírat, ale myslím že je to příklad tak špatný, že si zaslouží, aby si na něm studenti cvičili postřeh. Já na něm jen při letmém pohledu našel tři závažné chyby.

Pokud chcete nápovědu stačí zvážit:

S jakou jistotou uklidnění situace nastane?
Pokud nastane, jak dlouho bude trvat?
Jaké a jak velké budou neblahé následky?

Jednu dobrou věc ale přece jen článku upřít nemohu, upozornil mě na knihu Petera Singera Rethinking Life and Death: The Collapse of Our Traditional Ethics. Za to děkuji.

Šroub starý 30 000 let?

Jsou věci, které mě nepřestávají překvapovat tím, jak se nemění. Tedy nejde o to, že by se skutečně neměnily, ale jejich funkce je prostě předurčí k tomu, aby byly vyrobeny třeba po tisíci nebo po třiceti tisících letech a byly stejné. Nepřekvapuje mě to ani tak u takových věcí, které považuji za běžné v každé době, jako jsou třeba nože, palcáty, stany nebo košíky.

Překvapují mě naopak ty, které jsem si zvykl považovat z hlediska historie za "moderní".

Podívejte se teď na tenhle obrázek. Takové předměty, možná nástroje, pocházející z perigordienu se našly ve francouzském departementu Dorgdone (via). Konkrétně by měly pocházet z doby 32 000 až 28 000 př. n. l.

Jsou interpretovány jako zátky ke koženým měchům, což může a nemusí být pravda. V každém případě jsou z mamutoviny a mají ručně řezaný pravotočivý závit. Člověk který je vyráběl musel mít velmi jasnou představu o tom, jak funguje vrut. Možná lepší než dnešní lidé.

Archeologové si představují, že se zátky zašroubovávaly do kostěné hubice měchu, ale podle mě je to nepravděpodobné, protože by to vyžadovalo vyrobit negativní šroubovici uvnitř hubice. Mnohem pravděpodobnější podle mě je, že se ústí měchu v takovém případě vyrábělo ze silnější kůže a vnitřní závit vznikal prostě přirozeně vytlačením.

Může to být ale i úplně jinak. V tom období žila ještě v Evropě původní paleolitická megafauna a její kožešiny museli tehdejší lidé zpracovávat. Ne na oblečení, na to byly kůže velkých zvířat příliš silné, ale jako stavební materiál. Pokud potřebovali zvětšit otvor který v ní udělali, mohl by se jim hodit nástroj který by vypadal právě takto.

Poznámka k Roslingovým grafům - výjimky

Při sledování videa, na kterém Hans Rosling ukazoval, jak se situace ve všech zemích na světě zlepšuje, mě napadlo několik věcí. První z nich byla: Co jsou zač ty tečky, které se pohybují na grafu dolů?

(Gapminder World Offline si můžete stáhnout zde)

Samozřejmě, Hans Rosling to říkal - Africké země postižené epidemií AIDS, jenže já moc dobře viděl, že tam nejsou jen bledě modré tečky (podle komentáře zelené) symbolizující Afriku. Pak mě samozřejmě zajímá proč. 
Obdobný graf si můžete prohlédnout například ZDE. A vyznívá jako celek opravdu optimisticky. Ukazuje že jako svět míříme k dlouhověkosti a míru. Jenže problémy i geniální řešení jsou svým způsobem vždy výjimečné.

Například kriminality se dopouští poměrně malý počet lidí, ale dokáží znepříjemnit život velkému počtu jiných. Proto je důležité zkoumat extrémy a to jak v negativním smyslu, abychom neopakovali jejich chyby, tak v pozitivním smyslu, abychom se poučili jak to dělají a jestli je jejich zkušenost přenosná. 
Lépe to ukáži na jiném grafu, který ukazuje počet živě narozených dětí, které se dožily pěti let a podílu HDP na osobu. Co je na něm tak zajímavé? Pořádně se na něj podívejte.

Vidíte? USA má nejvyšší poměr HDP na obyvatele, jenže úmrtnost dětí do pěti let je horší než na Kubě, která má ovšem výkon ekonomiky srovnatelný s Bangladéšem (africké státy kvůli zmíněné epidemii ignorujme) a Pákistán je na tom dokonce ekonomicky lépe než Kuba! Jenže obě křivky v grafu jsou logaritmické. Úmrtnost dětí na 1000 živě narozených tedy vzhůru strmě klesá ze stovek na rozdíl jednotlivců. Naproti tomu logaritmická  škála poměru HDP na osobu směrem doprava strmě stoupá od stovek dolarů po desítky tisíc dolarů.

Nejlépe si v poměru úmrtnosti dětí do pěti let vedou skandinávské státy, mezi nimiž vyniká Švédsko, ale jeho výkon v ekonomice (ač pro nás záviděníhodný) znamená, že na jednoho občana připadá až o pět indických poměrů HDP/osoba méně než na člověka v USA.

Úplně absurdní pak je pozice Kataru, který by se měl v parametrech přibližovat evropským zemím, protože jeho HDP je někde mezi Španělskem a Německem (v roce 2006 je dokonce předstihl). Podobně zajímavé jsou polarity Dominikánská republika - Bulharsko, Tádžikistán- Bhůtán. Proč je to tak důležité? Protože z nich je zřejmé, že nejde o nevýznamné odchylky. Se stejným HDP se zkrátka můžete mít někde mnohem lépe než jinde a oba takové stavy mohou nastat se stejnou pravděpodobností.

Z toho vyplývá, že jde o situaci s mnoha proměnnými, ale většinu proměnných na grafu nevidíme. Můžeme usuzovat, že pro zdraví dětí do pěti let je výhodnější bydlet v zemi spíše bohaté než chudé, ale zjevně to není úplně všechno.

Mimochodem i přes neustálé skuhrání na hrůznou komunistickou diktaturu se na Kubě pravděpodobně podařilo cosi nevídaného. V obou grafech se totiž i přes svůj ekonomický výkon drží velmi vysoko, v podstatě na úrovni vyspělých evropských států.

Jo a ta tečka co se opožďovala, to byl Afghanistán.