Čím se opravdu od sebe liší věřící a myslící

Jsem přesvědčen, že neexistuje žádná anatomická ani fyziologická odlišnost, která by od sebe oddělovala lidi "věřící" a "myslící". Vím, že neurochemické změny v mozku mohou nastartovat duševní nemoci, nebo rozhodnout o tom jestli bude určitý člověk na kluky nebo na holky. Ale přesto nic takového neřekne člověku, že má být věřící nebo skeptik.

Právě tak není nijak výrazně odlišné ani myšlení věřících a ateistů. Všichni jsme lidé a naše myšlení stojí na jednoduchých základech motivace, vnímání, srovnávání a paměti. Je vždycky fragmentárně logické s obrovskými mezerami vyplněnými instinktivními úsudky, naučenými postupy a postoji.

Věřící by teď rádi slyšeli, že jsou empatičtější, intuitivnější, emotivnější a vůbec obecně citlivější, jenže mé zkušenosti na nic takového neukazují. Většina z těch které znám mi naopak připadá neurotičtější, necitlivější a jistým způsobem předstrašená. Neměl bych ale generalizovat příliš, protože naopak znám i několik věřících, kteří jsou duševně vyrovnaní a naopak pár duševně značně nevyrovnaných ateistů. Myslím, že v tomhle případě asi má na psychiku mnohem větší vliv prostředí a to, jak okolí víru nebo nevíru dotyčného přijímá.

Podle mě se ona změna nachází mnohem blíže našemu vědomému myšlení a totiž v žebříčku hodnot. Navzdory rozšířené představě nebývá takový žebříček většinou ani tak dílem nás samotných (to spíše výjimečně) jako nevědomého napodobování. Přikládáme tedy hodnotu tomu, čemu přikládali hodnotu námi uznávané autority - rodiče, učitelé.

A jako u všech takto získaných informací je i tady mnohem důležitější, jaké hodnoty náš vzor uznává skutečně, než jaké se snaží předvádět a slovně formulovat. Někdy může být rozdíl mezi oběma žebříčky značně schizoidní.

Hodnotový žebříček, který nasměruje člověka k víře už víru obsahuje jako samostatnou hodnotu. Pokud bychom z něj tuto hodnotu nějak myšlenkově vyextrahovali, našli bychom známou "víru ve víru" - věřit je správné, protože věřím, že věřit je správné. Takto jej ale věřící vlastně nikdy sám pro sebe neformuluje, právě proto, že jde o "hodnotu", kterou získal nevědomě.

Jde skutečně o cosi stojícího mimo lidský rozum. Asi žádný člověk by nikdy nebyl schopen uvěřit náboženství, které je v rozporu s jeho zkušenostmi, kdyby se řídil pouze rozumem. To je ostatně důvod, proč se například znovu nerozšířily babylonské nebo staroegyptské kulty ihned po rozluštění starověkých písem.

To že se člověk vlastně nestává věřícím z rozumového rozhodnutí ani přesvědčením, ale napodobováním má širší souvislosti. Především to znamená, že lidé začínají věřit kvůli společnosti. Nevědomé napodobování je totiž důležité sociální chování, kterým projevujeme svou vazbu (příslušnost) ke skupině, nebo i vzájemnou blízkost.

Silnou obranu jakkoli iracionální víry můžeme u věřících tedy chápat zároveň také jako obranu skupiny (rodiny, církve, spolku) a vlastní příslušnosti k ní. Pak ovšem vlastně není pro věřícího ani tak důležité, aby opravdu znal to, co jeho náboženské učení říká, jako hlásit se k němu.