Poražení vítězové

Způsobů jak hodnotit první kolo přímé prezidentské volby je mnoho, já ukáži je nepatrný zlomek z nich. Některé úhly pohledu vyznívají velmi kladně, další jsou poněkud temné a ještě jiné jsou groteskní.

První kolo „vyhráli“ Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg. Proč píši slovo „vyhráli“ v uvozovkách?  Je to divná výhra, ani jeden z favoritů nevyšel z toho klání bez šmouhy. Miloš Zeman, favorit médií, si pošpinil svou kandidaturu tím, co dělal vždy – urážením protivníků.

Zeman samozřejmě neměl čistý štít ani předtím, na krku má oposmlouvu a za zády Šloufa, jenže teď se hrálo také o to co dělá právě teď. Vsadil na klasickou kartu snižování důstojnosti oponentů a vypadal (právem) jako buran.

Mezi lidmi sobě rovnými by jistě vypadal lepší, ale tady to působilo dojmem, jako když do akademického senátu vtrhl opilec z noční nálevny. Všichni ostatní kandidáti se totiž k sobě chovali korektně.

Karel Schwarzenberg vyšel z volby zhruba stejně silný ale také nevstoupil to téhle volby s čistým štítem a neprošel jí bez další špíny. Přicházel z vlády, která má nejnižší morální kredit od roku 1989 a činí nejkontroverznější rozhodnutí, mezi kterými trčí jako memento především „církevní restituce“. Je za vládu a její rozhodnutí spoluodpovědný, stejně jako odpovídá za svou politickou stranu, za návrat Miroslava Kalouska do politiky.

Kromě toho ani samotná jeho kampaň nebyla bez špíny. Výzvy k abdikacím a přetahování voličů na základě nejistých výzkumů nejsou čistá hra. Samozřejmě že to volební strategie připouštějí, není to nepřekonatelný zločin, ale někdy tak může kandidát postup do druhého kola vyměnit za šanci zvítězit v něm a i po zvolení zůstává jistá pachuť.

Podstatná část lidí tedy bude vybírat mezi dvěma zly a jejich pocity budou depresivní.

Chápání průběhu volby jako volby menšího zla je první z možných úhlů.

Druhý úhel může být třeba poselství o penězích. Původně protěžovaní kandidáti Zeman a Fischer soutěžili především v ovládnutí prostoru pomocí peněz. Když se dnes podíváte na tabulky výdajů za prezidentskou kampaň, zjistíte, že hned tři favorité mají nejdražší (v cenách obvyklých) prezidentské kampaně – Fischer, Zeman a Schwarzenberg.

Pokud platí, že bylo u Jana Fischera silné podezření z přefinancování kampaně, o to silnější musí být i u Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga. Jsou to tři nejdražší kampaně, které mohou nakonec své kandidáty také pohřbít. Nemohu samozřejmě dokázat, kolik volební kampaně stály, ale při srovnání s mnohem dražšími stranickými kampaněmi mě přepadá velké podezření, že byly dražší než těch 40 milionů, které povoluje zákon.

Stačilo by velmi málo a prezidentská volba se stane další kauzou. Ostatně, co by se vlastně stalo, kdyby se ukázalo, že tito tři favorité opravdu svými výdaji zákon porušili? Nastoupili by snad proti sobě Jiří Dienstbier s Vladimírem Franzem?

Druhým možným úhlem pohledu tedy je, že se křeslo českého prezidenta dá koupit.

Zkusme něco optimističtějšího - pohled z hlediska Evropana. Dosluhující mocnář se postupně z euroskeptika dopracoval do úrovně pološíleného eurofoba. To nás sice nebránilo před nařízeními z Evropské unie, ale poměrně účinně nám to omezovalo možnosti do průběhu integrace Evropy zasahovat.
Lidé toužící po absolutní nezávislosti na světě kolem nich nejsou utopisté ale antiutopisté. Česká republika nedisponuje gigantickou armádou, kterou by mohla ostatní země držet v šachu (a jak víme na příkladu Severní Korey, ani to není moc výhodné řešení) a není ani tak silnou ekonomikou, aby mohla okolním státům cokoli diktovat z takové pozice.

Existence a prosperita našeho státu tedy vždycky byla a bude závislá také na vztazích se zeměmi kolem sebe. Můžeme se s nimi hádat, ale nesmíme s nimi přestat jednat. Bohužel přesně takovým hluchoslepým prezidentem byl Václav Klaus.

Pro naši i evropskou politiku je výměna hlavy státu významným zlepšením.

Čtvrtý úhel pohledu je stranický. Zástupci ODS ani ČSSD nechápou, že jejich strany volby prohrály. Přitom pro každého normálního člověka musí být jasné, že neprohrávaly strany ale lidé. Naopak popularitu „svých“ kandidátů by mohly některé strany ve svůj prospěch využít. Pokud by se v příštích volbách stal lídrem ČSSD mladý Dienstbier, obliba strany by pravděpodobně trhala rekordy. Se Sobotkou to u ODS ale na výhru opravdu nevidím.

V každém případě nebyla volba prezidenta stranickou volbou!

Pátý pohled je, řekněme církevnický. O tom obřím tunelu jménem „církevní restituce“ v němž se postavila vláda proti vůli lidu, musel slyšet každý. Přiznejme si, že klerikálové a klerofašisté vidí v souboji Zeman X Schwarzenberg hlavně bitvu o miliardy, které mohou dostat a případný vliv na hlavu státu. Nepůjde samozřejmě o „majetek církví“, ale o vliv jediné nepříjemně proslulé katolické církve.

ŘKC má v prezidentské volbě také své želízko v ohni.

Ještě bych dodal šesté hledisko – perspektivu zvoleného kandidáta. Člověk se zpravidla netouží stát nenáviděným prezidentem. Naopak, logicky předpokládá, že nejvyšší funkce ve státě bude také nejlépe hodnocená ve společnosti. To ale vůbec nemusí být pravda.


Otázka není jen kdo bude prezidentem, ale jakým prezidentem bude.

I když je vítězství ve všelidové přímé volbě rozhodně hodnotnější, než vítězství v zákulisní tahanici politických stran, rozhodně samo o sobě rekordní oblibu nezaručuje. Ať bude zvolen kterýkoli z nich, měl by si hodně dobře uvědomit, jakou roli na Hradě vlastně bude hrát.

Jedna z nich může končit i v pancéřové kanceláři bez oken, jakou si v budově Federálního shromáždění nechal vybudovat Gustav Husák, další může představovat Klausův šílený zvěřinec, Háchovo trpné přitakávání diktatuře okupantů či lži Antonína Zápotockého.

Je hodně prezidentských rolí, které člověk vlastně sehrát netouží. Zvolení prezidentem nemusí být nutně životním vítězstvím, mnohem častěji to býval počátek životní porážky. Samozřejmě, že každý politik chce být v duchu tak obdivovanou osobností, jakými bývali Masaryk nebo Havel, v řadě jmen prezidentů jsou to ale výjimky.