Bezkonkurenční královnou všech českých mrtvol se stala t. p. Jana Bobošíková!
Ve dvou kontrolních vzorcích jich měla celkem 49. Není úplně nezajímavé, že se média v kauze mrtvých petentů opřela do Tomia Okamury, který jich měl ve dvou odebraných vzorcích „pouhých“ 14. Asi byl novinářům i politikům méně sympatický, nebo objednávka zněla: Sejměte toho Žabonce!
Novináři z Aktuálně.cz sice formálně dostáli své etice, regulérně ale opět stvořili propagandu. Hned v titulku se tedy dočtete, že Okamurovi se podepsalo i 14 „mrtvol“. Není sám, ale teprve při pozorném čtení zjistíte, že je mezi zombieoblíbenci Tomio Okamura čtvrtý!
Za t.p. Janou Bobošíkovou se 49 mrtvolami následuje Vladimír Dlouhý s 44 mrtvými ve dvou odebraných vzorcích a Miloš Zeman s 30 mrtvými. I když Jan Fischer, Vladimír Franz, Táňa Fischerová a Zuzana Roithová mají počty mrtvých na listinách spíše v množství blížící se chybě (nebo omylu při ztotožnění), stejně tahle mrtvolná kauza něco vypovídá.
Na rozdíl od imaginárních petentů totiž nelze mrtvé podepsat omylem. Chybné podpisy může vytvořit nečitelnost, pokus o vtip nebo zlý úmysl. Nikdo ale nemůže omylem nebo jako vtip zapsat takový počet mrtvých. Jak se tedy na podpisové listiny vůbec dostali?
Odpověď není těžká – existuje mnoho seznamů používaných v obchodu, reklamě i v úřadech (zvláště petice). Při „skvělé“ ochraně našich osobních údajů, kterou předvedlo i ministerstvo nucených prací pod vedením mistra Drábka, nebo při předešlých volbách nebylo těžké se k nim dostat.
Samozřejmým rizikem takových seznamů je jejich stáří. Člověk se po několika měsících může přestěhovat nebo umřít, no a pak se začnou objevovat na podpisových arších ty zombie podpisy.
I kdekdo z nás živých by se jistě divil, kdyby věděl, které všechny archy podepsal.
Kauza zombie kandidátů dost smrdí, přitom nejhorší na ní je to, že byla naprosto předvídatelná. Nesmyslně obrovské počty petentů k takovému chování vysloveně svádějí, štáby placené z počtu podpisů nelze žádným dostatečně hospodárným způsobem uhlídat a navíc je to naprosto zbytečné.
Nechápu důvod, proč ve srovnatelně velké zemi jakou je Rakousko stačí na nominaci 6000 ověřených podpisů, zatímco u nás je jich potřeba 55 000. Každý, kdo totiž sežene takový počet podpisů by měl zároveň automaticky větší mandát než kterýkoli z našich poslanců a senátorů.
No dobrá, jeden důvod mě přece jen napadá – politici si chtějí dál navrhovat svého prezidenta sami, ale lidem nechat dojem, že o něčem mohou rozhodovat. Nepoměr mezi počtem politiků, ať už senátorů nebo poslanců, schopných navrhnout kandidáta a počtem občanů, majících možnost udělat totéž, je do očí bijící! Je to předvýběr přesně v duchu předsametové politiky.
V tuto chvíli probíhá experiment který má za cíl vnutit lidem politicky předvybraného kandidáta Miloše Zemana s tvrzením, že jde o kandidáta z lidu. Zeman by bez problému mohl sehnat dostatečný počet hlasů poslanců nebo senátorů, přesto kandiduje na základě podpisů nahromaděných v obrovské mediální kampani. Nominace politiky by totiž snížila jeho šance na zvolení. Ač se agentury mocně snaží všemožnými „výzkumy oblíbenosti“ (jež by ovšem měly být v tuto dobu zakázané) dokázat, že jde o oblibu skutečnou a nikoli jen koupenou, počet zombií pod jeho kandidaturou mluví o něčem jiném.
Podporu mrtvých potřebují ti, kteří nemají důvěru živých.
sobota 29. prosince 2012
středa 26. prosince 2012
Proč nemám rád Boha?
V nadpisu jsem záměrně opominul slovo „idea“, nemám rád používání idey Boha, k Bohu jako imaginární entitě samozřejmě žádný vztah nemám. Je mi jasné, že to moje „samozřejmě“ může mnoho věřících, především křesťanů pořádně vydráždit, ale to je jejich volba.
Pokud k nim patříte, můžete zde přestat číst, protože dál to bude jen horší. Nebo můžete číst dále, ale pak si na mě nestěžujte.
Dobrá tedy, nemám rád ideu Boha, zvláště když se využívá nebo spíše zneužívá v otázkách etiky. Vadí mi na ní, že vytváří autoritu a to autoritu umělou, prázdnou a absolutní. V některých případech i trestající a odměňující.
Obecně nemám nijak rád ani autority formální ani přirozené. Nepleťte si to prosím s vědeckými či uměleckými autoritami, kdy pod stejným názvem chápeme spíše jakousi úctu k celoživotnímu dílu. Taková přirozená autorita o které mluvím je asi z 90% víra ve vlastní pravdu.
Měl bych na ně alergii, nebýt toho, že jsem několikrát v životě vystupoval zrovna tak. Inu, žádný moudrý z porodního stolu nespadl a než se k tomu člověk dopídí, je už o pár desítek let starší.
Všimli jste si, že opravdu moudří lidé jednají se všemi jako s kolegy, a to i v případě že je převyšují svou inteligencí asi tak jako průměrný člověk šimpanze? Tohle kolegiální chování je evoluční novinka, která jen občas nahrazuje původní hierarchické uspořádání lidoopích tlup.
Zkrátka příroda nás vybavila tak, abychom následovali nejsilnějšího, nikoli nejrozumnějšího a my to ještě pořád děláme. To je přirozená autorita. Někdy, jako například v armádě (autoritativní uspořádání je zvláště vhodné pro boj, nebo jinou rychlou akci) to může být i výhodné, protože tam jde spíše o to udržet bojovou připravenost než vytvářet složitá řešení. V době míru a ve stabilní společnosti to ale většinou moc výhodné není.
Zatímco systém přirozených autorit stojí na dominaci, a lze v ní vládnoucího jedince sesadit, pokud zeslábne nebo ztratí sebejistotu, v náboženském systému Boha sesadit nelze, je absolutní autoritou – nikdo není vševědoucnější, všemohoucnější, moudřejší, silnější, nebezpečnější než on.
Zároveň má ale Bůh ještě jiný aspekt – z filosofického hlediska je vůle Boha pro člověka nevyzpytatelná a nepochopitelná, přesto má jedna skupina lidí právo ji vykládat. Jsou to kněží, o nichž se nějak předpokládá, že Bohu nějakým způsobe lépe rozumějí. Mají z toho jistý společenský bonus v tom, že nemusejí dokazovat své bojové ani praktické schopnosti díky zaštítění jeho autoritou. Také mají právo prohlašovat, že je někdo Bohu bližší nebo vzdálenější, nebo že z něj mluví „hlas boží“.
Nejčastěji mluví takový hlas z diktátorů. Člověk by měl skoro pocit, že jim ten Bůh nějak nadržuje. Proč se to stává? Bůh je sice autorita absolutní, které nelze odporovat, ale zároveň je to jinak pojem naprosto prázdný. Nikdo se nikdy nesetkal s Bohem a ti, kteří tvrdí že ano nebývají zrovna moc důvěryhodní (často to bývají vůdci dost pošahaných sekt).
Bible ani jiné svaté spisy vám moc nepomohou, protože obsahují mnoho vzájemně si odporujících tvrzení i rad (ale je tam alespoň něco).
Nikdo tedy opravdu neví, co by si takový Bůh v konkrétní situaci přál, kdyby existoval. Jako v případě japonských manželek, do nich si američtí námořníci promítali své představy ideální ženy (ovšem jen do doby, než se naučily mluvit anglicky), je taková mlhavá autorita ideální objekt pro vlastní projekci.
Podle výkladu je Bůh dobrý, člověk by se mu tedy měl zavděčit tím, že dělá dobré věci. Běžně si lidé vytvářejí představu o tom co je dobré a co je špatné ze svých zkušeností a zprostředkovaných příběhů. Hovory s přáteli, pohádky, filmy a romány mají na nás mnohem větší vliv, než si připouštíme, protože probouzejí naše myšlenky a pocity, díky nimž se postupně učíme chápat pocity druhých (ale také nás mohou utvrzovat v mylném přesvědčení, nebo mán lhát). V tomto učení dochází každý člověk jinak daleko podle toho, jak podnětné jsou jeho příběhy, kolik úsilí svému přemýšlení věnuje a také podle toho jaké má na něco takového nadání.
Když člověk do základu nějaký morální talent má, zpravidla pro něj ani idea Boha velké nebezpečí nepředstavuje. Bude mít možná určiý vnitřní konflikt na úrovni logiky a myšlení, může jej ale prostě odsunout stranou jako cosi na co zatím nezná odpověď, nebo to zdánlivě vyřešit nějakou formou NOMA (jako Grygar). Jeho víra ale bude působit na ostatní věřící jako nějaká forma hereze, což je velmi těžký hřích (asi jako vysvětit ženu na kněze), nicméně jeho chování víra k horšímu nezmění. Co když ale takový „dar“ nemá?
Pro lidi bez zvláštního morálního talentu je pak paradoxně problém právně v tom, že chtějí být dobří, což v jejich představě znamená: chovat se tak, jak po nich Bůh chce. Zachovají se přitom stejně logicky, jako kdokoli z nás, kdo si na opravu vodovodu pozve instalatéra – také se obracejí na specialistu.
Jenže ouha! Pravděpodobnost že je zástupce církve expert na etiku (na to co je dobré) je menší, než že z pražské FAMU vypadne geniální režisér. Navíc mezi studentem etiky a morální osobností je asi stejný rozdíl jako mezi čtenářem a vydávaným spisovatelem. Takže to, co vám kněz radí, možná dobře zní, ale jako morální vodítko jsou jeho rady zpravidla značně nespolehlivé. Co může taková kombinace důvěřivosti, oddanosti a agresivity (způsobené vybuzenou přehnanou ochranou) natropit ukazují nejlépe různé spolky jako Pro Life, Akce D.O.S.T. nebo VORP.
Až potud by tedy víra v Boha nadělala asi stejné problémy jako jiná pověra...
Čekáte „kdyby“?
Tak tedy KDYBY výklad boží vůle nebyl profesionalizován. Víte i lidé s nezřízenou touhou po moci, prospěcháři a sociopati mají své projekce. Jejich Bůh jim přitom nikdy neřekne:
Tohle nedělej!
Nemůže! Vlastní obraz se nepostaví proti své předloze. A protože víra ve svou „pravdu“, ve své „božské poslání“ je sama o sobě skvělým předurčením pro postup v hierarchii (jsou to přirozené autority), nakonec se dostanou až do nejvyšších pater.
Pronásledování a vraždění jinověrců a bezvěrců, znásilňování dětí, šikanování žen, homosexuálů a inteligence nejsou žádné ojedinělé incidenty. Není v tom ale ani systém, je to jen důsledek církevní hierarchie.
Takových zvrácených vůdců najdete spoustu ve Starém zákoně i v nedávné historii, stačí jen nezavírat oči. Vždycky s nimi přichází zatýkání a vraždění. (Bez nadsázky!) Prvními oběťmi bývají vždy heretici – ti nejvíce samostatní mezi věřícími, protože právě oni mohou zpochybnit oficiální výklad.
Pokud jste teď propadli iluzi, že mluvím o římskokatolické církvi, máte pravdu jen částečně. Platí to na všechny velké církve i několik malých.
Jak říkal Steven Weinberg, držitel Nobelovy ceny za teoretickou fyziku:
„Náboženství je urážka lidské důstojnosti. Bez něj i s ním zlí lidé dělají špatné věci a dobří dobré. Aby i dobří lidé činili zlo, k tomu je třeba náboženství.“
Pokud k nim patříte, můžete zde přestat číst, protože dál to bude jen horší. Nebo můžete číst dále, ale pak si na mě nestěžujte.
Dobrá tedy, nemám rád ideu Boha, zvláště když se využívá nebo spíše zneužívá v otázkách etiky. Vadí mi na ní, že vytváří autoritu a to autoritu umělou, prázdnou a absolutní. V některých případech i trestající a odměňující.
Obecně nemám nijak rád ani autority formální ani přirozené. Nepleťte si to prosím s vědeckými či uměleckými autoritami, kdy pod stejným názvem chápeme spíše jakousi úctu k celoživotnímu dílu. Taková přirozená autorita o které mluvím je asi z 90% víra ve vlastní pravdu.
Měl bych na ně alergii, nebýt toho, že jsem několikrát v životě vystupoval zrovna tak. Inu, žádný moudrý z porodního stolu nespadl a než se k tomu člověk dopídí, je už o pár desítek let starší.
Všimli jste si, že opravdu moudří lidé jednají se všemi jako s kolegy, a to i v případě že je převyšují svou inteligencí asi tak jako průměrný člověk šimpanze? Tohle kolegiální chování je evoluční novinka, která jen občas nahrazuje původní hierarchické uspořádání lidoopích tlup.
Zkrátka příroda nás vybavila tak, abychom následovali nejsilnějšího, nikoli nejrozumnějšího a my to ještě pořád děláme. To je přirozená autorita. Někdy, jako například v armádě (autoritativní uspořádání je zvláště vhodné pro boj, nebo jinou rychlou akci) to může být i výhodné, protože tam jde spíše o to udržet bojovou připravenost než vytvářet složitá řešení. V době míru a ve stabilní společnosti to ale většinou moc výhodné není.
Zatímco systém přirozených autorit stojí na dominaci, a lze v ní vládnoucího jedince sesadit, pokud zeslábne nebo ztratí sebejistotu, v náboženském systému Boha sesadit nelze, je absolutní autoritou – nikdo není vševědoucnější, všemohoucnější, moudřejší, silnější, nebezpečnější než on.
Zároveň má ale Bůh ještě jiný aspekt – z filosofického hlediska je vůle Boha pro člověka nevyzpytatelná a nepochopitelná, přesto má jedna skupina lidí právo ji vykládat. Jsou to kněží, o nichž se nějak předpokládá, že Bohu nějakým způsobe lépe rozumějí. Mají z toho jistý společenský bonus v tom, že nemusejí dokazovat své bojové ani praktické schopnosti díky zaštítění jeho autoritou. Také mají právo prohlašovat, že je někdo Bohu bližší nebo vzdálenější, nebo že z něj mluví „hlas boží“.
Nejčastěji mluví takový hlas z diktátorů. Člověk by měl skoro pocit, že jim ten Bůh nějak nadržuje. Proč se to stává? Bůh je sice autorita absolutní, které nelze odporovat, ale zároveň je to jinak pojem naprosto prázdný. Nikdo se nikdy nesetkal s Bohem a ti, kteří tvrdí že ano nebývají zrovna moc důvěryhodní (často to bývají vůdci dost pošahaných sekt).
Bible ani jiné svaté spisy vám moc nepomohou, protože obsahují mnoho vzájemně si odporujících tvrzení i rad (ale je tam alespoň něco).
Nikdo tedy opravdu neví, co by si takový Bůh v konkrétní situaci přál, kdyby existoval. Jako v případě japonských manželek, do nich si američtí námořníci promítali své představy ideální ženy (ovšem jen do doby, než se naučily mluvit anglicky), je taková mlhavá autorita ideální objekt pro vlastní projekci.
Podle výkladu je Bůh dobrý, člověk by se mu tedy měl zavděčit tím, že dělá dobré věci. Běžně si lidé vytvářejí představu o tom co je dobré a co je špatné ze svých zkušeností a zprostředkovaných příběhů. Hovory s přáteli, pohádky, filmy a romány mají na nás mnohem větší vliv, než si připouštíme, protože probouzejí naše myšlenky a pocity, díky nimž se postupně učíme chápat pocity druhých (ale také nás mohou utvrzovat v mylném přesvědčení, nebo mán lhát). V tomto učení dochází každý člověk jinak daleko podle toho, jak podnětné jsou jeho příběhy, kolik úsilí svému přemýšlení věnuje a také podle toho jaké má na něco takového nadání.
Když člověk do základu nějaký morální talent má, zpravidla pro něj ani idea Boha velké nebezpečí nepředstavuje. Bude mít možná určiý vnitřní konflikt na úrovni logiky a myšlení, může jej ale prostě odsunout stranou jako cosi na co zatím nezná odpověď, nebo to zdánlivě vyřešit nějakou formou NOMA (jako Grygar). Jeho víra ale bude působit na ostatní věřící jako nějaká forma hereze, což je velmi těžký hřích (asi jako vysvětit ženu na kněze), nicméně jeho chování víra k horšímu nezmění. Co když ale takový „dar“ nemá?
Pro lidi bez zvláštního morálního talentu je pak paradoxně problém právně v tom, že chtějí být dobří, což v jejich představě znamená: chovat se tak, jak po nich Bůh chce. Zachovají se přitom stejně logicky, jako kdokoli z nás, kdo si na opravu vodovodu pozve instalatéra – také se obracejí na specialistu.
Jenže ouha! Pravděpodobnost že je zástupce církve expert na etiku (na to co je dobré) je menší, než že z pražské FAMU vypadne geniální režisér. Navíc mezi studentem etiky a morální osobností je asi stejný rozdíl jako mezi čtenářem a vydávaným spisovatelem. Takže to, co vám kněz radí, možná dobře zní, ale jako morální vodítko jsou jeho rady zpravidla značně nespolehlivé. Co může taková kombinace důvěřivosti, oddanosti a agresivity (způsobené vybuzenou přehnanou ochranou) natropit ukazují nejlépe různé spolky jako Pro Life, Akce D.O.S.T. nebo VORP.
Až potud by tedy víra v Boha nadělala asi stejné problémy jako jiná pověra...
Čekáte „kdyby“?
Tak tedy KDYBY výklad boží vůle nebyl profesionalizován. Víte i lidé s nezřízenou touhou po moci, prospěcháři a sociopati mají své projekce. Jejich Bůh jim přitom nikdy neřekne:
Tohle nedělej!
Nemůže! Vlastní obraz se nepostaví proti své předloze. A protože víra ve svou „pravdu“, ve své „božské poslání“ je sama o sobě skvělým předurčením pro postup v hierarchii (jsou to přirozené autority), nakonec se dostanou až do nejvyšších pater.
Pronásledování a vraždění jinověrců a bezvěrců, znásilňování dětí, šikanování žen, homosexuálů a inteligence nejsou žádné ojedinělé incidenty. Není v tom ale ani systém, je to jen důsledek církevní hierarchie.
Takových zvrácených vůdců najdete spoustu ve Starém zákoně i v nedávné historii, stačí jen nezavírat oči. Vždycky s nimi přichází zatýkání a vraždění. (Bez nadsázky!) Prvními oběťmi bývají vždy heretici – ti nejvíce samostatní mezi věřícími, protože právě oni mohou zpochybnit oficiální výklad.
Pokud jste teď propadli iluzi, že mluvím o římskokatolické církvi, máte pravdu jen částečně. Platí to na všechny velké církve i několik malých.
Jak říkal Steven Weinberg, držitel Nobelovy ceny za teoretickou fyziku:
„Náboženství je urážka lidské důstojnosti. Bez něj i s ním zlí lidé dělají špatné věci a dobří dobré. Aby i dobří lidé činili zlo, k tomu je třeba náboženství.“
Slova, slova, slova...
Bojím se slov bez významu, bojím se, když jich je moc, když je používají ti, které podezírám z toho že jim nikdy nerozuměli. Jenže se blíží doba plakátů a hesel:
Svoboda
Demokracie
Spravedlnost
Poctivost
Upřímnost
Rodina
Pravda
Ekologie
Změna
Jsou to abstraktní pojmy, což je problém, protože vyvolávají dojem porozumnění. Všechny navíc působí kladně, ačkoli jejich výklad zdaleka kladný být nemusí.
Pseudoliberálové například milují řečnění o svobodě, dokud nedojde na svobodu informací a zvláště na svobodný internet. Vlastně je těch výjimek víc - svoboda jistě, pokud nejste levicový intelektuál, nehaníte vládnoucí politickou stranu, máte správnou sexuální orientaci, jste muž a jste věřící, nejlépe katolík,
diktátoři zaštítění jakoukoli ideologií umějí pojem "demokracie" používat velmi hbitě, naši politici však za nimi nezaostávají,
spravedlností byly obhajovány i podivné navýšení pravomocí soukromých exekutorů a zákon o církevních "restitucích",
za rodinu se schovávali fanatici tající informace o sexuálních deviantech i nemocech před dětmi, cenzurující učebnice, zakazující potraty, antikoncepci i očkování proti HPV,
slovo pravda se dá také vykládat způsoby "Pravda"(ta křesťanská), "dlouho opakovaná lež" nebo "pravda, která se nám hodí",
ekologií se obhajovaly zákony tak protiekologické (též zde), že by se měl stydět každý, kdo trochu ekologii rozumí a neprotestoval,
a nezapomínejme, že když někdo slibuje změnu, nemusí to ještě být změna k lepšímu.
Tady nejde vždycky jen o lež, ale prostě o úplně jiné chápání. Na chvíli jsem zapochyboval o tom, jestli jsem tyhle pojmy neměl dát do nějakého dotazníku, snad do jedenáctky, jenže ti lidé, kteří by svoje chápání měli vysvětlit nejpodrobněji k nim vysvětlení nedají.
Proti slovům samotným nic nemám, ale měli bychom si dávat dobrý pozor na to, co je jimi myšleno. Věřte mi, že jsou lidé kteří dokáží i slovo "láska" říci tak, že vzbuzuje strach. Ostatně Alois Hudal mluvil o křesťanské lásce, když zdůvodňoval, proč pomáhal uprchnout nacistickým zločincům a Standa Gross to myslel upřímně, jenže nikdo nevěděl co. Volební program to rozhodně nebyl,
Svoboda
Demokracie
Spravedlnost
Poctivost
Upřímnost
Rodina
Pravda
Ekologie
Změna
Jsou to abstraktní pojmy, což je problém, protože vyvolávají dojem porozumnění. Všechny navíc působí kladně, ačkoli jejich výklad zdaleka kladný být nemusí.
Pseudoliberálové například milují řečnění o svobodě, dokud nedojde na svobodu informací a zvláště na svobodný internet. Vlastně je těch výjimek víc - svoboda jistě, pokud nejste levicový intelektuál, nehaníte vládnoucí politickou stranu, máte správnou sexuální orientaci, jste muž a jste věřící, nejlépe katolík,
diktátoři zaštítění jakoukoli ideologií umějí pojem "demokracie" používat velmi hbitě, naši politici však za nimi nezaostávají,
spravedlností byly obhajovány i podivné navýšení pravomocí soukromých exekutorů a zákon o církevních "restitucích",
za rodinu se schovávali fanatici tající informace o sexuálních deviantech i nemocech před dětmi, cenzurující učebnice, zakazující potraty, antikoncepci i očkování proti HPV,
slovo pravda se dá také vykládat způsoby "Pravda"(ta křesťanská), "dlouho opakovaná lež" nebo "pravda, která se nám hodí",
ekologií se obhajovaly zákony tak protiekologické (též zde), že by se měl stydět každý, kdo trochu ekologii rozumí a neprotestoval,
a nezapomínejme, že když někdo slibuje změnu, nemusí to ještě být změna k lepšímu.
Tady nejde vždycky jen o lež, ale prostě o úplně jiné chápání. Na chvíli jsem zapochyboval o tom, jestli jsem tyhle pojmy neměl dát do nějakého dotazníku, snad do jedenáctky, jenže ti lidé, kteří by svoje chápání měli vysvětlit nejpodrobněji k nim vysvětlení nedají.
Proti slovům samotným nic nemám, ale měli bychom si dávat dobrý pozor na to, co je jimi myšleno. Věřte mi, že jsou lidé kteří dokáží i slovo "láska" říci tak, že vzbuzuje strach. Ostatně Alois Hudal mluvil o křesťanské lásce, když zdůvodňoval, proč pomáhal uprchnout nacistickým zločincům a Standa Gross to myslel upřímně, jenže nikdo nevěděl co. Volební program to rozhodně nebyl,
neděle 23. prosince 2012
CML 2 - poselství vymyšlených počítačů
Před nějakým časem jsem se zamýšlel nad asistenčním počítačem pro řízení společnosti. Jsem dokonce přesvědčen, že spravovat skutečně velkou federaci ani není bez podobného asistenčního zařízení možné. Půvabná ač poněkud komická vize Centrálního Mozku Lidstva ze seriálu Návštěvníci má velmi reálnou obdobu v palubním počítači na Enterprise, o kterém píši v následujícím textu.
Seriál Star Trek inspiroval spoustu užitečných vynálezů a ovlivnil i vývoj americké společnosti, zvláště v jejím věčném zápasu s xenofobií, přesto jsou v něm dosud věci, které by si zasloužily rozbor a přepracování do nějaké použitelné podoby.
Jedním z nich je používání počítačů při řešení problémů společnosti. Víte, lidé na tomhle seriálu zpravidla vidí hlavně mezihvězdnou loď a spoustu různě se chovajících humanoidních ras (v podstatě lidí) jejichž problémy posádka řeší. To co si neuvědomují, je „JAK“ to vlastně dělají.
Seriálové mezihvězdné lodě USS Enterprise mají počítačový systém, který nejen dobře vypadá (odtud se vzaly dotykové displeje) ale má i zajímavě vymyšlené funkce. Podobně jako třeba v současných letadlech je to v podstatě cluster složený ze specializovaných počítačů. Samozřejmě jím prochází řízení, navigace, obranné systémy, transportér a autodiagnostika, ale já teď chci ukázat na jiné jeho vlastnosti a schopnosti.
Součástí systému je slušný arzenál analytických přístrojů, bez kterých by byla jakkoli skvělá posádka v podstatě k ničemu, protože by byla slepá jako krtek. Zároveň představuje počítač obrovskou knihovnu informací, jíž není žádný lidský mozek schopen pojmout
Sledujte teď, co se bude dít, když se mezihvězdná loď dostane na oběžnou dráhu cílové planety. Posádka si v první řadě zjistí informace ze předchozích kontaktů, potom si planetu velmi dobře prohlédnou pomocí všemožných senzorů a přibudou i informace z komunikace s místními zástupci. Všechny informace jsou posádkou neustále ukládány. Ekologické a geologické podmínky přitom neoddělují od problémů společenských. Když například nějaká kultura v podstatě stojí na žíle ceněného prvku a netěží jej, zajímají se o to proč.
Když pak nastane problém (a on nastane, protože na tom stojí scénář), udělají palubní specialisté nesmírně zajímavou věc. Nejprve jej samozřejmě analyzují (s pomocí počítače), aby došli od zřejmého problému k jeho primárním příčinám, pak navrhnou řešení postavené právě na odstranění těchto primárních příčin. Jen tak se totiž dá problém skutečně vyřešit a nikoli jen oddálit. To je postup podobný tomu, který se dnes používá pro analýzu problémů například v neziskových organizacích.
Než ale začne posádka opravdu jednat, dohledají obdobné situace v této a podobných kulturách z historie v centrální databázi, zjistí jak probíhaly a na základě čeho se dále vyvíjely. Jinými slovy obsahuje jejich počítač „knihovnu“ v níž jsou situace „tagovány“ nejen podle názvů nebo regionu, ale i podle podobnosti situace samotné.
Tohle je nesmírně důležité - kulturu tvoří její myšlenkové schéma, které vzniklo právě historií. Nemůžete jednotlivá řešení libovolně přenášet mezi kulturami, protože jednotlivé národy mají různou historii i různé stereotypy.
Pro mnohé fyzikální, chemické, ekologické a možná i společenské děje je schopen palubní počítač Enterprise provést také simulace s několika možnými proměnnými. Nenabízí tedy jedno řešení, jako třeba navigace v autě, ale možnosti s vyznačením nejpravděpodobnějšího nebo optimálního vývoje. Něco takového už by v našem případě vyžadovalo některý ze superpočítačů (případně cluster a hodně času), nebo by musely být modely velmi jednoduché. I to je ale dnes reálné.
Důležité je, že i při té obrovské propracovanosti není počítač rozhodovacím prvkem ale asistenčním, a to jak v případě CML tak v případě palubního počítače Enterprise. Centrální databáze je tedy cosi jako „inteligentní encyklopedie“. I když mají lidé k dispozici nejdokonalejší počítače, jaké si lze ve scifi vymyslet, přesto rozhodnutí leží nakonec na lidech (nebo alespoň humanoidech) – odbornících ve svém oboru.
Na podobném principu jsou v podstatě už dnes stavěny asistenční programy pro lékaře – z příznaků se odvozuje diagnóza a od ní odvozený vhodný způsob léčby nejen podle onemocnění ale i podle stavu pacientova organismu (a například jeho alergií).
Důležité je, že tady jde hlavně o systém získávání, uchovávání a třídění informací, jaký by byl v podstatě naprogramovatelný už dnes. Algoritmy centrální databáze, podle nichž by počítač informace vyhledával, třídil a ukládal, by asi nebyly ani příliš odlišné od těch, které používá vyhledávač Google.
Pokud nechceme od počítače „jediné správné řešení“ ale skutečně jen pomoc při posuzování situace, mohli bychom k tomu použít počítače, které už máme.
Poznámka 1: Vytvoření asistenčního počítače pro politické rozhodování má ale několik vážných problémů, pro které by se mohlo stát, že nebudou zavedeny nikdy. Zaprvé jsou to stereotypy, které si hýčkáme. Podívejte: při dřívější kritice ŘKC jsem neudělal nic jiného, než že jsem shromáždil běžně dostupné informace o zkušenostech s touto organizací, přesto za to budu částí společnosti považován za autora protikatolické konspirační teorie. Něco takového je ovšem možné, jen když je autorem takového souboru člověk. Počítač z antiklerikalismu nebo třeba rasismu obvinit nelze.
Poznámka 2: Podobně může podvědomá snaha ochránit stereotyp vést k chybnému zadávání informací, což už ale výrazně narušuje samotné rozhodování. Něco takového se ostatně stalo i české Wikipedii, která je ve srovnání třeba s anglickou mnohem mírnější při popisu církevních kauz a mnohé informace v ní chybějí úplně.
Poznámka 3: Nejvážnější problém ale vidím ze strany politiků – jakmile by byl takový počítač a software jednou na světě, a oni by jeho funkčnost uznali tím, že by jej používali, byly by zpětně analyzovatelné i jejich chyby. Je výrazný rozdíl mezi kritikou, která poukazuje na přímé důsledky a maximálně druhé následné důsledky (jako je to v případě zvyšování DPH) které lze ještě oponovat odlišným ekonomickým názorem a mezi situací jejž všechny podstatné následky lze odhadnout, podložit příklady a modelovat v podstatě ve stejnou chvíli, kdy jsou navrženy.
Pokud by byly takové počítače nebo programy běžně dostupné, mohly by mít vzrůstající vliv na rozhodování voličů. Jinými slovy by byl takový politický asistenční počítač velkou zbraní pro opozici a obrovský zdroj stresu pro vládnoucí skupinu.
Poznámka 4: Počítače ve Star Treku používají výrazné grafické rozhraní, které je patrně pro cvičeného člověka čitelné jediným pohledem. Informace tedy nejsou skryté v textu. Nehrozí proto přehlédnutí důležité informace. Podrobné texty se dají vyvolat samostatně.
Seriál Star Trek inspiroval spoustu užitečných vynálezů a ovlivnil i vývoj americké společnosti, zvláště v jejím věčném zápasu s xenofobií, přesto jsou v něm dosud věci, které by si zasloužily rozbor a přepracování do nějaké použitelné podoby.
Jedním z nich je používání počítačů při řešení problémů společnosti. Víte, lidé na tomhle seriálu zpravidla vidí hlavně mezihvězdnou loď a spoustu různě se chovajících humanoidních ras (v podstatě lidí) jejichž problémy posádka řeší. To co si neuvědomují, je „JAK“ to vlastně dělají.
Seriálové mezihvězdné lodě USS Enterprise mají počítačový systém, který nejen dobře vypadá (odtud se vzaly dotykové displeje) ale má i zajímavě vymyšlené funkce. Podobně jako třeba v současných letadlech je to v podstatě cluster složený ze specializovaných počítačů. Samozřejmě jím prochází řízení, navigace, obranné systémy, transportér a autodiagnostika, ale já teď chci ukázat na jiné jeho vlastnosti a schopnosti.
Součástí systému je slušný arzenál analytických přístrojů, bez kterých by byla jakkoli skvělá posádka v podstatě k ničemu, protože by byla slepá jako krtek. Zároveň představuje počítač obrovskou knihovnu informací, jíž není žádný lidský mozek schopen pojmout
Sledujte teď, co se bude dít, když se mezihvězdná loď dostane na oběžnou dráhu cílové planety. Posádka si v první řadě zjistí informace ze předchozích kontaktů, potom si planetu velmi dobře prohlédnou pomocí všemožných senzorů a přibudou i informace z komunikace s místními zástupci. Všechny informace jsou posádkou neustále ukládány. Ekologické a geologické podmínky přitom neoddělují od problémů společenských. Když například nějaká kultura v podstatě stojí na žíle ceněného prvku a netěží jej, zajímají se o to proč.
Když pak nastane problém (a on nastane, protože na tom stojí scénář), udělají palubní specialisté nesmírně zajímavou věc. Nejprve jej samozřejmě analyzují (s pomocí počítače), aby došli od zřejmého problému k jeho primárním příčinám, pak navrhnou řešení postavené právě na odstranění těchto primárních příčin. Jen tak se totiž dá problém skutečně vyřešit a nikoli jen oddálit. To je postup podobný tomu, který se dnes používá pro analýzu problémů například v neziskových organizacích.
Než ale začne posádka opravdu jednat, dohledají obdobné situace v této a podobných kulturách z historie v centrální databázi, zjistí jak probíhaly a na základě čeho se dále vyvíjely. Jinými slovy obsahuje jejich počítač „knihovnu“ v níž jsou situace „tagovány“ nejen podle názvů nebo regionu, ale i podle podobnosti situace samotné.
Tohle je nesmírně důležité - kulturu tvoří její myšlenkové schéma, které vzniklo právě historií. Nemůžete jednotlivá řešení libovolně přenášet mezi kulturami, protože jednotlivé národy mají různou historii i různé stereotypy.
Pro mnohé fyzikální, chemické, ekologické a možná i společenské děje je schopen palubní počítač Enterprise provést také simulace s několika možnými proměnnými. Nenabízí tedy jedno řešení, jako třeba navigace v autě, ale možnosti s vyznačením nejpravděpodobnějšího nebo optimálního vývoje. Něco takového už by v našem případě vyžadovalo některý ze superpočítačů (případně cluster a hodně času), nebo by musely být modely velmi jednoduché. I to je ale dnes reálné.
Důležité je, že i při té obrovské propracovanosti není počítač rozhodovacím prvkem ale asistenčním, a to jak v případě CML tak v případě palubního počítače Enterprise. Centrální databáze je tedy cosi jako „inteligentní encyklopedie“. I když mají lidé k dispozici nejdokonalejší počítače, jaké si lze ve scifi vymyslet, přesto rozhodnutí leží nakonec na lidech (nebo alespoň humanoidech) – odbornících ve svém oboru.
Na podobném principu jsou v podstatě už dnes stavěny asistenční programy pro lékaře – z příznaků se odvozuje diagnóza a od ní odvozený vhodný způsob léčby nejen podle onemocnění ale i podle stavu pacientova organismu (a například jeho alergií).
Důležité je, že tady jde hlavně o systém získávání, uchovávání a třídění informací, jaký by byl v podstatě naprogramovatelný už dnes. Algoritmy centrální databáze, podle nichž by počítač informace vyhledával, třídil a ukládal, by asi nebyly ani příliš odlišné od těch, které používá vyhledávač Google.
Pokud nechceme od počítače „jediné správné řešení“ ale skutečně jen pomoc při posuzování situace, mohli bychom k tomu použít počítače, které už máme.
Poznámka 1: Vytvoření asistenčního počítače pro politické rozhodování má ale několik vážných problémů, pro které by se mohlo stát, že nebudou zavedeny nikdy. Zaprvé jsou to stereotypy, které si hýčkáme. Podívejte: při dřívější kritice ŘKC jsem neudělal nic jiného, než že jsem shromáždil běžně dostupné informace o zkušenostech s touto organizací, přesto za to budu částí společnosti považován za autora protikatolické konspirační teorie. Něco takového je ovšem možné, jen když je autorem takového souboru člověk. Počítač z antiklerikalismu nebo třeba rasismu obvinit nelze.
Poznámka 2: Podobně může podvědomá snaha ochránit stereotyp vést k chybnému zadávání informací, což už ale výrazně narušuje samotné rozhodování. Něco takového se ostatně stalo i české Wikipedii, která je ve srovnání třeba s anglickou mnohem mírnější při popisu církevních kauz a mnohé informace v ní chybějí úplně.
Poznámka 3: Nejvážnější problém ale vidím ze strany politiků – jakmile by byl takový počítač a software jednou na světě, a oni by jeho funkčnost uznali tím, že by jej používali, byly by zpětně analyzovatelné i jejich chyby. Je výrazný rozdíl mezi kritikou, která poukazuje na přímé důsledky a maximálně druhé následné důsledky (jako je to v případě zvyšování DPH) které lze ještě oponovat odlišným ekonomickým názorem a mezi situací jejž všechny podstatné následky lze odhadnout, podložit příklady a modelovat v podstatě ve stejnou chvíli, kdy jsou navrženy.
Pokud by byly takové počítače nebo programy běžně dostupné, mohly by mít vzrůstající vliv na rozhodování voličů. Jinými slovy by byl takový politický asistenční počítač velkou zbraní pro opozici a obrovský zdroj stresu pro vládnoucí skupinu.
Poznámka 4: Počítače ve Star Treku používají výrazné grafické rozhraní, které je patrně pro cvičeného člověka čitelné jediným pohledem. Informace tedy nejsou skryté v textu. Nehrozí proto přehlédnutí důležité informace. Podrobné texty se dají vyvolat samostatně.
čtvrtek 20. prosince 2012
Lobotomie Zemanem
Ačkoli Starý medvěd z Vysočiny už asi tisíckrát slíbil, že do politiky už zasahovat nebude, je tu opět (jaké překvapení).
Víte, necítím se bezpečně v blízkosti medvědů, zvláště těch starých. Vyznačují se jednou takovou typickou vlastností – jejich mimika nic neprozrazuje. Nikdy na nich nepoznáte, jestli si vás nevšímají, nebo jestli chtějí zaútočit.
S tímhle konkrétním medvědem už určité zkušenosti máme a doporučuji vám, abyste se nenechali ukolébat jeho zdánlivě neohrabaným zevnějškem. V minulosti už dost tvrdě zaútočil proti demokracii a zle ji pochroumal, když rukou společnou a nerozdílnou ČSSD a ODS prosadila zákon o volebních kaucích (č. 247/1995 ) do poslanecké sněmovny a senátu.
Stál za upravenou d´Hondtovu metodu (dělitel Koudelka), která zvýhodňovala velké strany prosti malým a jeho podporu mělo i zrušení příspěvku za každý hlas získaný ve volbách pro strany s méně než dvouprocentním ziskem.
Byl to způsob jak zlikvidovat malé strany a změnit volby v soupeření dou velkých stran, což se nakonec také podařilo, a to i přes to, že tehdy ještě tento podivuhodný kousek ústavní soud zrušil.
Své zásluhy má také v tom, že se dnes každý nezávislý kandidát musí uměle připojovat k nějakému politickému uskupení. Náš zákon totiž se skutečně nezávislými kandidáty vůbec nepočítá.
S jeho „rivalem“ Václavem Klausem ho spojovalo mnohem víc než předrevoluční práce v Prognostickém ústavu (jako Karel Dyba, Tomáš Ježek, Vladimír Dlouhý či Miroslav Ransdorf) a polistopadová aktivita v Občanském fóru (která skončila jeho rozbitím). Ač měli na některé věci rozdílné názory, vzájemně si většinu politické kariéry vycházeli vstříc více, než nadstandardně.
V době opoziční smlouvy to byl právě Miloš Zeman (nikoli Václav Klaus), kdo vytvořil onen postup pro ignorování občanských aktivit „ať si demonstrují je to jejich právo“ (a my si budeme dělat co chceme). Reagoval tak na Impuls 99 i na výzvu Děkujeme, odejděte!, která byla zaměřena právě na něj a Václava Klause. (Její text do konce roku podepsalo na 200 000 signatářů.)
Stav české politiky za doby opoziční smlouvy značně evokoval vládu KSČ za reálného socialismu, v podstatě chybělo už jen zanést do ústavy vedoucí úlohu dvou stran. Pro dobu od uzavření opoziční smlouvy se proto také někdy používá označení „druhá normalizace“ jako připomínka „normalizace“ předrevoluční.
Zeman i Klaus měli a mají podporu ruského ropného gigantu Lukoil, velmi vřelé vztahy s ruským diktátorem Putinem. Klausovu podporu má i jako prezidentský kandidát.
Jaký div, i média se nám snaží nacpat jako jediné dva možné kandidáty Zemana a Fischera. Průzkum který uvedla agentura SANEP a dokonce i numerolog mluví o téměř jasném Zemanově vítězství. Není toho štěstí najednou nějak moc?
Až pojedete po silnici lemované billboardy s vyžehleným obličejem Miloše Zemana a volebním heslem „Váš hlas bude vždy slyšet“, vzpomeňte si na to (vy starší; vy mladší dohledejte) že to byl právě Zeman (spolu s Klausem) který se postaral aby váš hlas slyšet nebyl.
Ani ty plakáty se nevytiskly zadarmo samy. Jako šedá eminence za nimi stojí Šlouf a jeho kamarádi z byznysu. Nečekejte jiného Zemana, je to medvěd, ne žádný plyšový méďa. Nebude vás varovat, když se rozhodne postavit se proti vám.
Víte, necítím se bezpečně v blízkosti medvědů, zvláště těch starých. Vyznačují se jednou takovou typickou vlastností – jejich mimika nic neprozrazuje. Nikdy na nich nepoznáte, jestli si vás nevšímají, nebo jestli chtějí zaútočit.
S tímhle konkrétním medvědem už určité zkušenosti máme a doporučuji vám, abyste se nenechali ukolébat jeho zdánlivě neohrabaným zevnějškem. V minulosti už dost tvrdě zaútočil proti demokracii a zle ji pochroumal, když rukou společnou a nerozdílnou ČSSD a ODS prosadila zákon o volebních kaucích (č. 247/1995 ) do poslanecké sněmovny a senátu.
Stál za upravenou d´Hondtovu metodu (dělitel Koudelka), která zvýhodňovala velké strany prosti malým a jeho podporu mělo i zrušení příspěvku za každý hlas získaný ve volbách pro strany s méně než dvouprocentním ziskem.
Byl to způsob jak zlikvidovat malé strany a změnit volby v soupeření dou velkých stran, což se nakonec také podařilo, a to i přes to, že tehdy ještě tento podivuhodný kousek ústavní soud zrušil.
Své zásluhy má také v tom, že se dnes každý nezávislý kandidát musí uměle připojovat k nějakému politickému uskupení. Náš zákon totiž se skutečně nezávislými kandidáty vůbec nepočítá.
S jeho „rivalem“ Václavem Klausem ho spojovalo mnohem víc než předrevoluční práce v Prognostickém ústavu (jako Karel Dyba, Tomáš Ježek, Vladimír Dlouhý či Miroslav Ransdorf) a polistopadová aktivita v Občanském fóru (která skončila jeho rozbitím). Ač měli na některé věci rozdílné názory, vzájemně si většinu politické kariéry vycházeli vstříc více, než nadstandardně.
V době opoziční smlouvy to byl právě Miloš Zeman (nikoli Václav Klaus), kdo vytvořil onen postup pro ignorování občanských aktivit „ať si demonstrují je to jejich právo“ (a my si budeme dělat co chceme). Reagoval tak na Impuls 99 i na výzvu Děkujeme, odejděte!, která byla zaměřena právě na něj a Václava Klause. (Její text do konce roku podepsalo na 200 000 signatářů.)
Stav české politiky za doby opoziční smlouvy značně evokoval vládu KSČ za reálného socialismu, v podstatě chybělo už jen zanést do ústavy vedoucí úlohu dvou stran. Pro dobu od uzavření opoziční smlouvy se proto také někdy používá označení „druhá normalizace“ jako připomínka „normalizace“ předrevoluční.
Zeman i Klaus měli a mají podporu ruského ropného gigantu Lukoil, velmi vřelé vztahy s ruským diktátorem Putinem. Klausovu podporu má i jako prezidentský kandidát.
Jaký div, i média se nám snaží nacpat jako jediné dva možné kandidáty Zemana a Fischera. Průzkum který uvedla agentura SANEP a dokonce i numerolog mluví o téměř jasném Zemanově vítězství. Není toho štěstí najednou nějak moc?
Až pojedete po silnici lemované billboardy s vyžehleným obličejem Miloše Zemana a volebním heslem „Váš hlas bude vždy slyšet“, vzpomeňte si na to (vy starší; vy mladší dohledejte) že to byl právě Zeman (spolu s Klausem) který se postaral aby váš hlas slyšet nebyl.
Ani ty plakáty se nevytiskly zadarmo samy. Jako šedá eminence za nimi stojí Šlouf a jeho kamarádi z byznysu. Nečekejte jiného Zemana, je to medvěd, ne žádný plyšový méďa. Nebude vás varovat, když se rozhodne postavit se proti vám.
úterý 18. prosince 2012
Případ Anastasia
Náš svět je posedlý sexem, no na tom vlastně není nic divného, ale on je jím posedlý i náš úřednicko-politický svět. To pak už není divné, to je přímo zlé.
Anastasia Hagen je symbolem sexu, nebo spíše byla, jenže kromě toho je to také člověk, žena a matka, které na Ukrajině hrozí vězení za šíření pornografie. To neznamená jen vězení, ale také odebrání jejích dětí.
A tady se dostávám k jistě bigotnosti našeho světa. Většina mužů a nezanedbatelná část žen se dívá na porno. Z logiky vyplývá že takové fotografie a filmy musejí někde vznikat a že nevznikají samy. Na druhou stranu je vystupování v pornu chápáno jako značný prohřešek a v některých zemích i jako zločin.
Hodně se namluví o tom, jak pornografie škodí společnosti. Neznám přitom žádnou studii, která by dokazovala, že sledování běžné pornografie člověku nějak škodí. Snad s jednou výjimkou – vytváří falešné představy. I v tomhle případě ale škodí vlastně nedostatek informací ne pornografie samotná.
Abych to ale nezamluvil, i já si myslím, že pornografie opravdu škodí - pornoherečkám. Jak je mění po psychické stránce a nakolik jim takto škodí, posoudit nedokážu (asi by to chtělo nějaký výzkum), ale jisté je, že je velmi poškozuje společensky.
Pornoherečky za své rozhodnutí věnovat se téhle branži tvrdě platí. Vnímání jejich profese se příliš neliší od prostituce, jenže navíc jsou jejich tváře poměrně široce známé. Kariéra bývalé pornoherečky může ženu později stát místo, ztrátu významné smlouvy nebo umístění dětí ve škole.
Muži pornoherečky zároveň obdivují i odsuzují – není pro nás nějak vnitřně přijatelné, aby bylo natáčení pornografie chápáno jako běžné zaměstnání. Jen málokdo si dokáže opravdu představit, že jeho manželka bude vydělávat svým tělem pro blaho společné domácnosti.
Nepomůže ani to, když jde v životě ženy o ojedinělou příhodu (což ale není zrovna situace Anstasii „Wisky“ Hagen)- je obecně známo, že do téhle branže bývají dívky verbovány v době kdy ještě nemají příliš vyvinuté názory na svou budoucí kariéru, rodinu a vůbec celý budoucí život. O něčem takovém by mohly vyprávět Sibel Kekilli, Ivanna Benešová a asi mnoho dalších.
V mnoha zemích to ale nestačí a k oné branži se váží další tresty, tentokrát už justiční. Platí to především v silně nábožensky založených státech. Také v tomto případě sehrála svou roli církev, tentokrát pravoslavná. U nás takové zákony nejsou, přesto se naši úředníci rozhodli dát za pravdu ukrajinskýcm zákonům.
Zcela přitom ignorují, že za „pornomámou“ stojí i velká část s případem obeznámené české veřejnosti (hlavně obyvatelé Kounic).
Neptám se teď jestli je „spravedlivé“ ji takto postihovat, nebo ne, a nechávám stranou i znění ukrajinské obžaloby. Ptám se jestli je lidské ji za to dále terorizovat, navíc v době, kdy už její „pornokariéra“ skončila.
Nějak mi nepřipadá dobré ničit život ženám, které ho už tak mají dost zkomplikovaný a zdá se mi naprosto neetické a pokrytecké brát matce její dítě a dítěti jeho matku, protože nesplňuje ideály „ctnostné ženy“. V naší ústavě je jako princip zanesen humanismus a množství nežádoucích následků takového „mravnostního zásahu“ do rodiny nám jednoznačně říká, jak bychom se v tomto případě měli zachovat.
Anastasia Hagen je symbolem sexu, nebo spíše byla, jenže kromě toho je to také člověk, žena a matka, které na Ukrajině hrozí vězení za šíření pornografie. To neznamená jen vězení, ale také odebrání jejích dětí.
A tady se dostávám k jistě bigotnosti našeho světa. Většina mužů a nezanedbatelná část žen se dívá na porno. Z logiky vyplývá že takové fotografie a filmy musejí někde vznikat a že nevznikají samy. Na druhou stranu je vystupování v pornu chápáno jako značný prohřešek a v některých zemích i jako zločin.
Hodně se namluví o tom, jak pornografie škodí společnosti. Neznám přitom žádnou studii, která by dokazovala, že sledování běžné pornografie člověku nějak škodí. Snad s jednou výjimkou – vytváří falešné představy. I v tomhle případě ale škodí vlastně nedostatek informací ne pornografie samotná.
Abych to ale nezamluvil, i já si myslím, že pornografie opravdu škodí - pornoherečkám. Jak je mění po psychické stránce a nakolik jim takto škodí, posoudit nedokážu (asi by to chtělo nějaký výzkum), ale jisté je, že je velmi poškozuje společensky.
Pornoherečky za své rozhodnutí věnovat se téhle branži tvrdě platí. Vnímání jejich profese se příliš neliší od prostituce, jenže navíc jsou jejich tváře poměrně široce známé. Kariéra bývalé pornoherečky může ženu později stát místo, ztrátu významné smlouvy nebo umístění dětí ve škole.
Muži pornoherečky zároveň obdivují i odsuzují – není pro nás nějak vnitřně přijatelné, aby bylo natáčení pornografie chápáno jako běžné zaměstnání. Jen málokdo si dokáže opravdu představit, že jeho manželka bude vydělávat svým tělem pro blaho společné domácnosti.
Nepomůže ani to, když jde v životě ženy o ojedinělou příhodu (což ale není zrovna situace Anstasii „Wisky“ Hagen)- je obecně známo, že do téhle branže bývají dívky verbovány v době kdy ještě nemají příliš vyvinuté názory na svou budoucí kariéru, rodinu a vůbec celý budoucí život. O něčem takovém by mohly vyprávět Sibel Kekilli, Ivanna Benešová a asi mnoho dalších.
V mnoha zemích to ale nestačí a k oné branži se váží další tresty, tentokrát už justiční. Platí to především v silně nábožensky založených státech. Také v tomto případě sehrála svou roli církev, tentokrát pravoslavná. U nás takové zákony nejsou, přesto se naši úředníci rozhodli dát za pravdu ukrajinskýcm zákonům.
Zcela přitom ignorují, že za „pornomámou“ stojí i velká část s případem obeznámené české veřejnosti (hlavně obyvatelé Kounic).
Neptám se teď jestli je „spravedlivé“ ji takto postihovat, nebo ne, a nechávám stranou i znění ukrajinské obžaloby. Ptám se jestli je lidské ji za to dále terorizovat, navíc v době, kdy už její „pornokariéra“ skončila.
Nějak mi nepřipadá dobré ničit život ženám, které ho už tak mají dost zkomplikovaný a zdá se mi naprosto neetické a pokrytecké brát matce její dítě a dítěti jeho matku, protože nesplňuje ideály „ctnostné ženy“. V naší ústavě je jako princip zanesen humanismus a množství nežádoucích následků takového „mravnostního zásahu“ do rodiny nám jednoznačně říká, jak bychom se v tomto případě měli zachovat.
sobota 15. prosince 2012
Proč volím Táňu Fischerovou?
S blížíci se prezidentskou volbou jsem pomalu změnil několik názorů. Prvním z nich byl ten, jestli je přímá volba prezidenta vůbec k něčemu. Měl jsem poměrně skeptický postoj k samotné instituci prezidenta, takže mi přímá volba hlavy státu připadala spíše jako kosmetická změna.
Navíc jsem měl pocit, že si z kandidátů nemohu někoho vybrat. I ti, kteří mi připadali jaksi přípustní mi nepřišli dostatečně reprezentativní pro tento post. Zvláště, když jsem uvážil, že reprezentace je jeden z hlavních požadavků kladených na prezidenta.
Právě proto je zajímavý můj vývoj názorů na paní Táňu Fischerovou, který mě nakonec dovedl až k otevřené podpoře. Vídal jsem ji občas na demonstracích, kde působila jako laskavá ale zásadová mluvčí se silným sociálním cítěním.
Můj první dojem při její kandidatuře tedy byl: Té hodné paní bych něco takového nepřál.
Připadalo mi, že je prezidentskou kampaní spíše zaskočená, než že by na ní byla připravená. Přiznávám, že jsem nevěřil možnosti, že by mohla získat v termínu dostatečný počet hlasů. Jenže na to jsem nevěřil i u mnoha jiných kandidátů (napříkladu u t. p. Jany Bobošíkové).
Sběrači podpisů T. F. byli dobrovolníci, kampaň měla v podstatě nulový rozpočet a nestála za ní žádná agentura. Přesto se podařilo sehnat přes šedesát tisíc platných podpisů! Tehdy mi to došlo:
Táňa Fischerová je prezidentskou kandidátkou.
Při sledování předvolebního speciálu ČT jsem ale viděl úplně jinou Táňu Fischerovou. Viděl jsem političku, která je připravená na to, co se od ní očekává. Zatímco moderátor na rozhovor vlastně dostatečně připraven nebyl a pokládal otázky v duchu tupé současné propagandy.
V tu chvíli mi začalo docházet, že Táňa Fischerová opravdu představuje nějakou alternativu, a co víc, že pokud budou diskuse pokračovat takto, její šance na zvolení stoupnou.
Táňa Fischerová má reálnou šanci být prezidentkou.
T. F. bývá často označována za mimozemšťana. Myslím, že existuje dostatek důkazů, že mezi obyvateli mimozemšťanem není. To ukazuje už podpora, kterou dostává.
Kde je tedy T. F. tím mimozemšťanem? Je jím v politice. V té politice, která nás od Sametu dovedla sem, do zvolna se svažující krize. Naše země se propadá sice pomalu ale stále. Když se podíváte na kandidáty těžce prosazované médii, zjistíte, že to jsou právě ti, kteří nás na tuhle cestu úpadku dovedli, považují ji za správnou a chtěli by v ní pokračovat. (skutečně alternativní jako T. Fischerová., nebo alespoň slušní jako Jiří Dienstbier nebo Z. Roithová, jsou v podstatě ignorováni.)
T. F. nabídla vizi, která do značné míry odpovídá vývoji v západních zemích, kde fungují svépomocná a výrobní družstva na mnohem širší bázi než u nás a podařilo se jim tam tímto způsobem udržet podniky, které jejich původní majitelé chtěli zrušit. Její vize alternativy je tedy reálná.
T.F. je politickým mimozemšťanem také proto, že mluví k věci, neuhýbá od tématu, nechytá tazatele za slovo. V tom je dokonalým protikladem současného držitele titulu prezident.
Je politickým mimozemšťanem i proto, že morální hodnoty o nichž mluví propaguje hlavně vlastním životem. Jejím politickým protipólem je Marek Benda – malé amorální monstrum s padělaným akademickým titulem v čele Ústavně právního výboru.
Asi jste si všimli, že jsem jinak poměrně racionální člověk, takže vás možná může překvapit má podpora kandidátky, která nevystupuje vždy tak, že by tím byl spolek Sisyfos nadšen. Navíc jsem poměrně tvrdý ateista, což se asi u T. F. očekávat nedá. Jenže mnohem více než právě tohle je pro mě důležité, že nemá sklony nadržovat některému politickému nebo náboženskému klubu. Zkrátka u ní nevidím onen přístup: Ano, je to bestie, ale naše bestie!
Tím dokázala překonat můj odpor k různým náboženským kandidátům. T. F. je jakýmsi způsobem „zbožná“, nikoli ovšem tím, který by ostatní omezoval.
T. F. má úctu k ústavě a demokracii. To je něco, co mezi politiky příliš nevidíme. Dokonce současný prezident Václav Klaus a nejprosazovanější kandidát Miloš Zeman se dopustili několikrát vážného narušení naší ústavy a ohrožení demokracie.
Nakonec jsem začal překonávat i ty poslední předsudky ve volbě T. F. za prezidentku. Začalo mi docházet, že prezident nereprezentuje svou zemi jen navenek, ale že mnohem více reprezentuje uvnitř. Prezidentsví je součástí lidské sebeidetifikace. Je rozdíl být občanem státu, jehož prezident bojuje proti občanské společnosti, lže , popírá ústavu, podlézá cizí mocnosti a na žádosti občanů odpovídá arogancí, nebo prezidentky, která zde chce opravdu žít a dokáže s lidmi vycházet.
Jedna věc ale stále chyběla.
Víte, český prezident má jednu funkci, která není formální - je ze zákona nejvyšším velitelem ozbrojených sil. Neznamená to, že by přímo řídil vojska, na to jsou generálové, ale rozhoduje o tom, jestli je třeba zemi bránit a čeho mají armády dosáhnout. Tohle je velmi zodpovědná funkce.
Právě teď se nezdá, že by stav armády vůbec někoho z politiků zajímal. Karolina Peake v čele ministerstva obrany je výsměch jakékoli odbornosti. To ale není vlastně to nejhorší. Zvolení V. Klause i kampaň Miloše Zemana je sponzorována ruským Lukoilem (přes Šloufa) další kandidát Fischer je pak v područí finančníků.
Nejen V. Klaus, ale ani mnozí z kandidátů na prezidenta ve mě nevyvolávají přesvědčení že by v případě válečného konfliktu stáli na straně naší republiky.
Tváří v tvář těmto možnostem mi došlo, že si dokážu představit prezidentku Táňu Fischerovou jako nejvyšší velitelku ozbrojených sil.
Nakonec jsem se na problém volby prezidenta začal dívat opačně. Nejde o to, že máme několik kandidátů a jeden z nich může vyhrát ale o to, co představují. Naprostá většina z nich představuje totéž - politickou minulost.
Nejde o to, že by T. F. byla nějak významně jinak zklamaná z nezvolení než ostatní kandidáti, nejde o to, co by si kdo z nich zasloužil, jde o to, co od nich můžeme získat.
Od někoho možná dostanete pár bonmotů, od jiného nové mezinárodní ostudy, ale to jsou v podstatě všechno jen další prkotiny.
Jenom od Táni Fischerové můžeme získat něco jiného, něco víc.
Poznámka: 16. 12. 2012 večer doplněno video "Proč jste se rozhodla kandidovat na prezidentku ČR ?"
Navíc jsem měl pocit, že si z kandidátů nemohu někoho vybrat. I ti, kteří mi připadali jaksi přípustní mi nepřišli dostatečně reprezentativní pro tento post. Zvláště, když jsem uvážil, že reprezentace je jeden z hlavních požadavků kladených na prezidenta.
Právě proto je zajímavý můj vývoj názorů na paní Táňu Fischerovou, který mě nakonec dovedl až k otevřené podpoře. Vídal jsem ji občas na demonstracích, kde působila jako laskavá ale zásadová mluvčí se silným sociálním cítěním.
Můj první dojem při její kandidatuře tedy byl: Té hodné paní bych něco takového nepřál.
Připadalo mi, že je prezidentskou kampaní spíše zaskočená, než že by na ní byla připravená. Přiznávám, že jsem nevěřil možnosti, že by mohla získat v termínu dostatečný počet hlasů. Jenže na to jsem nevěřil i u mnoha jiných kandidátů (napříkladu u t. p. Jany Bobošíkové).
Sběrači podpisů T. F. byli dobrovolníci, kampaň měla v podstatě nulový rozpočet a nestála za ní žádná agentura. Přesto se podařilo sehnat přes šedesát tisíc platných podpisů! Tehdy mi to došlo:
Táňa Fischerová je prezidentskou kandidátkou.
Při sledování předvolebního speciálu ČT jsem ale viděl úplně jinou Táňu Fischerovou. Viděl jsem političku, která je připravená na to, co se od ní očekává. Zatímco moderátor na rozhovor vlastně dostatečně připraven nebyl a pokládal otázky v duchu tupé současné propagandy.
V tu chvíli mi začalo docházet, že Táňa Fischerová opravdu představuje nějakou alternativu, a co víc, že pokud budou diskuse pokračovat takto, její šance na zvolení stoupnou.
Táňa Fischerová má reálnou šanci být prezidentkou.
T. F. bývá často označována za mimozemšťana. Myslím, že existuje dostatek důkazů, že mezi obyvateli mimozemšťanem není. To ukazuje už podpora, kterou dostává.
Kde je tedy T. F. tím mimozemšťanem? Je jím v politice. V té politice, která nás od Sametu dovedla sem, do zvolna se svažující krize. Naše země se propadá sice pomalu ale stále. Když se podíváte na kandidáty těžce prosazované médii, zjistíte, že to jsou právě ti, kteří nás na tuhle cestu úpadku dovedli, považují ji za správnou a chtěli by v ní pokračovat. (skutečně alternativní jako T. Fischerová., nebo alespoň slušní jako Jiří Dienstbier nebo Z. Roithová, jsou v podstatě ignorováni.)
T. F. nabídla vizi, která do značné míry odpovídá vývoji v západních zemích, kde fungují svépomocná a výrobní družstva na mnohem širší bázi než u nás a podařilo se jim tam tímto způsobem udržet podniky, které jejich původní majitelé chtěli zrušit. Její vize alternativy je tedy reálná.
T.F. je politickým mimozemšťanem také proto, že mluví k věci, neuhýbá od tématu, nechytá tazatele za slovo. V tom je dokonalým protikladem současného držitele titulu prezident.
Je politickým mimozemšťanem i proto, že morální hodnoty o nichž mluví propaguje hlavně vlastním životem. Jejím politickým protipólem je Marek Benda – malé amorální monstrum s padělaným akademickým titulem v čele Ústavně právního výboru.
Asi jste si všimli, že jsem jinak poměrně racionální člověk, takže vás možná může překvapit má podpora kandidátky, která nevystupuje vždy tak, že by tím byl spolek Sisyfos nadšen. Navíc jsem poměrně tvrdý ateista, což se asi u T. F. očekávat nedá. Jenže mnohem více než právě tohle je pro mě důležité, že nemá sklony nadržovat některému politickému nebo náboženskému klubu. Zkrátka u ní nevidím onen přístup: Ano, je to bestie, ale naše bestie!
Tím dokázala překonat můj odpor k různým náboženským kandidátům. T. F. je jakýmsi způsobem „zbožná“, nikoli ovšem tím, který by ostatní omezoval.
T. F. má úctu k ústavě a demokracii. To je něco, co mezi politiky příliš nevidíme. Dokonce současný prezident Václav Klaus a nejprosazovanější kandidát Miloš Zeman se dopustili několikrát vážného narušení naší ústavy a ohrožení demokracie.
Nakonec jsem začal překonávat i ty poslední předsudky ve volbě T. F. za prezidentku. Začalo mi docházet, že prezident nereprezentuje svou zemi jen navenek, ale že mnohem více reprezentuje uvnitř. Prezidentsví je součástí lidské sebeidetifikace. Je rozdíl být občanem státu, jehož prezident bojuje proti občanské společnosti, lže , popírá ústavu, podlézá cizí mocnosti a na žádosti občanů odpovídá arogancí, nebo prezidentky, která zde chce opravdu žít a dokáže s lidmi vycházet.
Jedna věc ale stále chyběla.
Víte, český prezident má jednu funkci, která není formální - je ze zákona nejvyšším velitelem ozbrojených sil. Neznamená to, že by přímo řídil vojska, na to jsou generálové, ale rozhoduje o tom, jestli je třeba zemi bránit a čeho mají armády dosáhnout. Tohle je velmi zodpovědná funkce.
Právě teď se nezdá, že by stav armády vůbec někoho z politiků zajímal. Karolina Peake v čele ministerstva obrany je výsměch jakékoli odbornosti. To ale není vlastně to nejhorší. Zvolení V. Klause i kampaň Miloše Zemana je sponzorována ruským Lukoilem (přes Šloufa) další kandidát Fischer je pak v područí finančníků.
Nejen V. Klaus, ale ani mnozí z kandidátů na prezidenta ve mě nevyvolávají přesvědčení že by v případě válečného konfliktu stáli na straně naší republiky.
Tváří v tvář těmto možnostem mi došlo, že si dokážu představit prezidentku Táňu Fischerovou jako nejvyšší velitelku ozbrojených sil.
Nakonec jsem se na problém volby prezidenta začal dívat opačně. Nejde o to, že máme několik kandidátů a jeden z nich může vyhrát ale o to, co představují. Naprostá většina z nich představuje totéž - politickou minulost.
Nejde o to, že by T. F. byla nějak významně jinak zklamaná z nezvolení než ostatní kandidáti, nejde o to, co by si kdo z nich zasloužil, jde o to, co od nich můžeme získat.
Od někoho možná dostanete pár bonmotů, od jiného nové mezinárodní ostudy, ale to jsou v podstatě všechno jen další prkotiny.
Jenom od Táni Fischerové můžeme získat něco jiného, něco víc.
Poznámka: 16. 12. 2012 večer doplněno video "Proč jste se rozhodla kandidovat na prezidentku ČR ?"
pátek 14. prosince 2012
Jedenáctka aneb Dálkový výslech
Kojot, respektive J. A. Polák mě a ještě deset dalších vyzval k jakési textové hře, označované jako „Dálkový výslech“ ve stylu: napiš o sobě 11 zajímavostí, odpověz na 11 otázek, zformuluj 11 vlastních otázek a oslov 11 bloggerů aby udělali to samé. Odpovědělo na ni už několik blogerů a je to zajímavé, takže jsem se po krátkém váhání přidal.
Poznámka: Zachovávám původní formu, v níž je v otázkách užíváno tykání, prosím tedy ty, s nimiž jsem si nepotykal, aby to nebrali jako moji neomalenost a chápali v tomto případě "ty“ jako "vy“.
A/ Nejprve o sobě 11 zajímavostí
1.) Na internetu vystupuji jako militantní ateista, málo lidí ale ví že jsem si tuhle roli nevybral. Cítím to tak, že jsem do ní v podstatě vmanipulován, zpočátku věřícími kamarády, kteří se mi snažili "pomoci z mé méněcenosti“. Přesto jsem to bral celkem "sportovně", dokud se k tomu všemu nepřipojila oficiální propaganda. Prostě to už na mě bylo moc. Nenechám si vnutit že jsem duševně ochrnutý protože nevěřím na jejich oblíbené strašidlo. Předtím jsme byli všichni lidé, teď jste vy věřící a já ateista. Uvědomujete si doufám, že jim to neodpustím.
2.) V pubertě jsem se snažil opravdu poctivě číst náboženské texty – přečetl jsem tehdy celou Bibli, většinu Koránu, kusy Baghavaghíty, dokonce Zend Avestu (nějaký překlad z němčiny...) a Hávamál (z něhož občas cituji)... Většinu z toho jsem už zapomněl, ale co si pamatuji, tak na mě moc dojem neudělaly kromě Starého zákona (svou morbidností) a Hávamálu (svou přímočarostí). Je to ale více než dvacet let a nemám v plánu je pročítat znovu.
3.) Snadno a trochu i nevědomky přemlouvám lidi k různým "koninám“. Po jedné z posledních mám doma lyru vyrobenou ze starých hokejek.
4.) Kdysi jsem rád maloval obrazy olejovými barvami, časem jsem ale přišel na to, že jsou hrozně depresivní. Jediný z nich, kteý působí poněkud jinak mám stále vystavený, ostatní jsou schované. Ničím jiným jsem nikdy tak malovat nedokázal.
5.) Mám slabost pro lidi kteří jsou v životě „druzí“. Považuji to za takovou zvláštní křivdu. Když děláte něco nejlépe nebo naopak nejhůř, tak si vás lidé pamatují. Ale schválně si zkuste vybavit alespoň jednoho astronauta z posádky Apollo 12. Přitom o tom, jestli budete první nebo druzí rozhoduje často jen náhoda.
6.) Napsal a vydal jsem dvě knihy - Ztracený Měsíc a Láska, sex a vesmír .
7.) Umím postavit člun z rákosu, chlebovou pec z hlíny, poznám hlínu vhodnou ke zpracování na keramiku i druhy dřeva kterými se dá rozdělat oheň, dovedu upravit žaludovou mouku tak aby se dala použít k jídlu (opravdu, ne jako skauti)... zkrátka mám několik naprosto neužitečných vědomostí a poněkud nesmyslně si na nich zakládám.
8.) Jsem rodilý Pražák, ale mám slabost pro Brno. Nějak mám pocit, že je kulturnější a to i navzdory různým šílenostem (jako "rotující šulin“ nebo "jaderný reaktor Špalíček“).
9.) Pořádám už mnoho let projekce pro amatérské filmaře pod hlavičkou sdružení UnderFilm poslední dobou jsou v kavárně Utopia. Funguje to tak, že kdo co donese, může si to pustit a dočká se za to naší víceméně odborné ale zato 100% konstruktivní kritiky.
10.) Měl jsem hodně zaměstnání i když jen asi ve dvou jsem byl skutečně mizerný. Jsou to dost rozdílné práce – od novináře přes televizního archiváře až po vedoucího v keramické dílně. Je jednodušší vypočítávat čím jsem nebyl, než čím jsem byl. Přátelé mi tvrdí, že můj životopis bude začínat slovy: Nebyl cukrář...
11.) Mezi lidmi, které jsem naučil používat softwarovou videostřižnu jsou dvě "žákyně“, jimž je přes sedmdesát let.
B/ Kojotových 11 otázek:
1. Pokud bys měl ztratit schopnost vidět jednu z těchto barev – červená, oranžová, žlutá, zelená, tyrkysová, modrá, fialová –, která by to byla?
Asi fialová, nějak tu barvu nemám rád, ani nevím proč.
2. Který rok Tvého života byl nejpamětihodnější – ať už proto, že byl skvělý, příšerný, ujetý atd. – a proč?
Asi rok mého narození, ale to by bylo moc snadné. Jinak určitě rok 1991, s výpravou trempů do Mongolska a zpátečním návratem přes Moskvu s tanky na Rudém náměstí. Pak také rok 2001, to jsem byl poprvé v Brně na Brněnské 16 a následující rok, kdy jsem se rozhodl zkusmo uspořádat přehlídku amatérských filmů. Možná 2008, když vyšla moje knížka Ztracený Měsíc a následkem toho jsem se stal členem Kosmo Klubu? Možná na ten rok ještě čekám.
3. Máš rád/a nějakou slavnou osobnost (žijící či mrtvou), jejíž názory jsou z velké části protikladné Tvým – a přesto ji obdivuješ?
Jo mám, Roberta Zubrina a Burta Rutana – oba jsou to v podstatě "šílení vědci“, respektive Zubrin je vědec a zakladatel Mars Society a Rutan je konstruktér. Zubrin se občas pouští do filosofování a trochu (někdy dost) mi tím pije krev, ale tím co udělal dříve v NASA, co navrhl a kolik toho udělal pro popularizaci kolonizace Marsu, je naprostá hvězda.
Rutana znají většinou modeláři a ti, kdo sledovali Ansari X Prize. SpaceShipOne i WhiteKnight jsou jeho konstrukce. Starší si vybaví jeho Flyer nabo Voyager. Když jsem byl na základní škole, říkalo se: Jsou dva druhy leteckých konstruktérů – letečtí konstruktéři a Rutan.
Málokdo ale ví, že je přesvědčen, že vypátral vraha J. F. K. a že zastává teorii, že egyptské pyramidy jsou odlité z umělého kamene.
4. Kdybys měl/a být bohem či bohyní v nějakém pohanském pantheonu, kým bys byl/a?
Tohle vím celkem jasně – Cernunnem – jenže ani nevím proč. Možná kvůli obrázku na kotlíku z Gundesrupu.
5. Co se Ti jako první vybaví jako asociace na slovo „dobro“?
Život, jen pro živé mají pojmy jako dobro a zlo nějaký smysl. Kameny ani hvězdy dobro a zlo neznají.
6. Co se Ti jako první vybaví jako asociace na slovo „zlo“?
Verš básnířky Sapfó:
...a smrt je zlo, tak bozi uznali,
neb kdyby krásná byla též by umírali.
7. Souhlasíš s větou „Z hlediska vyššího principu mravního, vražda na tyranu není zločinem!“ (z filmu Vyšší princip)
Ano souhlasím, hodnota života tyrana je reálně nižší, než hodnota života posledního žebráka v jeho zemi. Samozřejmě že vražda tyrana má smysl jen tehdy, když v důsledku opravdu něco změní k lepšímu (tedy pokud je řešením). V daném případě s ní souhlasím naprosto.
8. Myslíš, že existují „eticky toxická“ umělecká díla, tedy díla, které mohou člověka učinit zlým? A pokud ano, měla by být taková díla cenzurována?
To je jedna z nejtěžších otázek, jakou jsem kdy dostal. Trochu je v ní totiž i otázka: Jsou umělecká díla schopná nějak člověka změnit? Když připustím že ano, budu muset vysvětlit, proč si myslím, že jsou ho schopna změnit pouze k lepšmu a nikoli k horšímu.
Mám na to dva rozdílné pohledy:
Umění je podle mě jedním z nejpodivuhodnějších způsobů komunikace. Umožňuje nám přenést nějakou emoci nebo i myšlenku k velkému počtu lidí a přes nesmírné časové propasti.
Jenže když jde o druh komunikace, dá se v něm i lhát. V určitou chvíli tedy může nějaké umělecké dílo svést člověka k nějakému jednání, ale jestli ho tím skutečně udělá horším, to se neodvážím tvrdit. Rozhodne jím ale lze člověka podvést.
Podívej, když vyšlo Utrpení mladého Werthera od J.W. Goetheho, vyvolalo to epidemii sebevražd. Jenže dneska si tu knížku může každý půjčit v knihovně a žádnou podobnou sebevražednou epidemii mezi čtenáři nezaznamenáváme. Kdyby to bylo jen v moci té knížky, musela by nějaká shoda existovat.
Věc samotná tu moc nemá, může jí mít jen v historickém kontextu. Kdyby tehdejší doba nepřiváděla spoustu mladých mužů do beznadějné situace, nemohli by se poznat v hlavním hrdinovi a kdyby se nabízelo jiné řešení, nevolili by sebevraždu. Stejně tak u spousty "prorockých“ knih dnes nechápeme, co na nich kdysi lidé viděli (jako pro mě dokonale nečitelný Cizinec v cizí zemi).
Jestli je zakazovat? To je zase další krok, já jsem v současnosti proti zakazování knih. Dokáži si představit, že bych pod tíhou důkazů svůj názor změnil. Žádné takové důvody ale neznám. Dokonce i v případě jmenované knihy si myslím, že se měla hlavně změnit společnost. Co se tedy týká věcí, u nichž si člověk může vybrat, jestli jejich sdělení přijme nebo ne, jsem proti zákazům.
Spíš vidím problém v tom, když nějaké sdělení nemůže mít opozici, takže bych řekl že existence nějakého uměleckého díla (ať působí jakkoli) začne být problém až ve chvíli, kdy jsou zatajeny/odstraněny/umlčeny jiné možnosti. V tu chvíli se z něj totiž stává propaganda.
Tak se dostávám do sféry, o níž si myslím, že v ní umění může lidi opravdu udělat horšími. To je veřejný prostor, zvláště tam, kde musejí lidé nějakou dobu pobývat. Pokud je v něm něco co působí na naše instinkty agresivně, vybuzuje to v nás obrané reakce. No a agrese bývá často vlastně přehnaná obrana.
Také když budou všechna díla ve veřejném prostoru propagovat stejnou myšlenku nebo stejný myšlenkový komplex, tak nakonec přinutí lidi, aby se myšlenkami pohybovali v jejich schématech. (Poznáváš moji averzi k Leninům, křížkům a taky k D. Černému?) Takže každá věc ve veřejném prostoru nakonec na společnost působí a mění ji. Někdy k lepšímu, jindy ji omezuje.
9. Existuje nějaké umělecké dílo, jež vzniklo před začátkem našeho letopočtu, které tě oslovuje? A pokud ano, čím?
Určitě magdalénské malby v jeskyni Lascaux (znám jen z reprodukce v pavilonu Anthropos). Je to jedna obrovská živá freska, ti lidé ji neustále přemalovávali a přesto ten dojem byl asi po celou dobu nesmírně podobný. Působí to hrozně realisticky, ale ve skutečnosti jsou jednotlivá zvířata hodně stylizovaná. Dohromady je to kus živé evropské paleolitické tundry. Lidé kteří to malovali, museli svůj svět milovat.
Je zajímavé, že mám rád i antické sochařství nebo mínojské fresky, ale žádná z nich na mě ale neudělala takový dojem.
Nádherné, i když o mnoho mladší, jsou také rytiny ve vádí Mathandush (viděl jsem na vlastní oči). V obou případech je to jakási syntéza mezi přírodním základem a lidským uměním.
10. Líbí se Ti (jako estetický objekt) výbuch jaderné zbraně?
Znám několik tvarů jaderných výbuchů a dost se mezi sebou liší. Štíhlé atomové hřiby 15MT jaderných bomb, široké zářící výbuchy vodíkových pum, kulové výbuchy ve vakuu... Předpokládám, že ale jde o ty první a druhé.
Jak to jen říct? Je na nich něco fascinujícího, ale do obývacího pokoje bych si obraz atomového hřibu nepověsil. Celé dětství jsem byl cvičen v tom, že až ho uvidím, zemřu. (Víš co to znamená overkill? Je to jednotka toho, kolikrát nás současné množství zbraní dokáže zabít.)
Co horšího, zmizí všechno, na čem mi záleželo a všichni, které mám rád a kteří by si mě mohli pamatovat. Něco jako smrt na druhou – nejen že budu mrtvý, ale nebude existovat nic co by dokazovalo, že jsem kdy existoval a dost možná, že nebude existovat ani žádný důkaz že exitoval můj živočišný druh, nebo možná život na téhle planetě.
Estetika výbuchu atomové bomby prostě není ten nejsilnější dojem, který na mě v tu chvíli působí a to, i když jde o fotografii. Myslím, že estetický prožitek vyžaduje něco jako duševní klid na to, aby se dal ten vjem vstřebat. Kdykoli ale na sebe nechám působit obrázek jaderného výbuchu, vyvolává ve mě strnulý pocit dětské bezmocnosti. Není to příjemný pocit, ale připadá mi přiměřený, takže se ho nesnažím nijak přemáhat.
Kulový výbuch ve vakuu ve mě tenhle pocit nevyvolává, protože existuje tuším jen jedna jakš-takš publikovatelná fotografie a také to nijak nepřipomíná Hirošimu ani Bikini.
11. Kdybys měl/a možnost stát se na jeden okamžik všemohoucím Bohem a něco na světě změnit, co bys udělal/a?
Především bych si dával dobrý pozor. Jako ateista jsem obeznámen s tím, že všemohoucnost vylučuje vševědoucnost. Mít všemohoucnost a neuvědomovat si následky ojojoj! Řetězce příčin a následků jsou ošemetná věc. Mimochodem, právě na toto téma je povídka H. G. Wellse: Muž, který uměl dělat zázraky.
Samozřejmě, že by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby antický svět pokračoval ve vývoji, ale to by naprosto rozbouralo všechny řetězce příčin a následků vedoucí k současnosti.
Takže tohle bych neudělal (nebo udělal a rychle zase vrátil do původního stavu).
Určitě bych byl zvědav, kam by vedlo pokračování projektu Apollo, jenže jedním z možných důsledků by mohl být začátek třetí světové války. Takže to co bych chtěl změnit nejvíce bych se udělat neodvážil (nebo jo, kdybych to mohl vrátit).
Když tak nad tím přemýšlím, vlastně bych nechtěl změnit minulost. Takže bych se pokusil změnit budoucnost. Jedna z věcí, která mě napadá by bylo zachránění a nalezení (v současnosti) velkého množství neznámých spisů z Alexandrijské knihovny.
A kdybych měl tu moc změnit i lidi, přál bych si, aby byli moudřejší. Myslím, že tahle drobnost by stačila k tomu, aby letos v zimě neumrzlo pár desítek nebo i stovek lidí venku, aby lidé v rovníkové Africe přestali válčit a začali něco dělat, aby si lidé přebrali, co vlastně jejich "humanitární pomoc“ způsobuje, aby si udělali pořádek ve svých zemích.
Zkrátka, lidé by začali dělat smysluplné věci.
No a když jsme u toho, také bych té moudrosti trochu popřál sobě. (Než by to přešlo.)
C/ Mých 11 otázek:
1. Je nějaké místo na Zemi (případně na jiné planetě) na kterém jsi nikdy v životě nebyl/a a které má pro vás osobně zvláštní význam?
2. V technice je dnes mnohem těžší určit "co“ je třeba vynalézt, než "jak“ to vyrobit. Jaké vynálezy podle bychom podle tebe budeme v nejbližší budoucnosti nejvíce potřebovat?
3. Cítíš nějaký morální konflikt v tom, že chováme pro maso (kůži, vejce) zvířata, i když jde o cítící a částečně i myslící bytosti? Pokud ano nebo ne, jak si to odůvodňuješ?
4. Kdybys měl/a sestavit soubor jednoduchých morálních pravidel (něco jako desatero) pro malou lidskou kolonii tak, aby se dala snadno zapamatovat - co by v nich bylo?
5. Bude budoucnost podle tebe zářivá nebo temná a proč?
6. Měly podle tebe lety na Měsíc nějaký smysl?
7. Jak by sis představoval/a lepší svět? ( t.j. dobrý ale reálně dosažitelný) Co by v něm bylo jinak než v tom dnešním?
8. Myslíš si, že se ještě současné umění může dostat z krize? Jaké umění má budoucnost?
9. Kdyby byla vyhlášena kolonizační mise na Mars, zúčastnil/a by se jí?
10. Přesvědčily tě důkazy pro / proti globálnímu oteplování? Jaký důkaz bys považoval/a za dostatečný, abys své přesvědčení změnil/a?
11. Myslíš si, že má náboženství (obecně) v současnosti nějaký kladný přínos?
D/ Mých 11 blogerů
Viki Shock
Honza Krafnetr
Tomáš Petrásek
Slávek Černý
Jirka Pešaut
Julie Nováková
Hynek Bíla
Marek Picha
Roman Polach
Stanislav Hudský
Viktor Vereš
Poznámka: Zachovávám původní formu, v níž je v otázkách užíváno tykání, prosím tedy ty, s nimiž jsem si nepotykal, aby to nebrali jako moji neomalenost a chápali v tomto případě "ty“ jako "vy“.
A/ Nejprve o sobě 11 zajímavostí
1.) Na internetu vystupuji jako militantní ateista, málo lidí ale ví že jsem si tuhle roli nevybral. Cítím to tak, že jsem do ní v podstatě vmanipulován, zpočátku věřícími kamarády, kteří se mi snažili "pomoci z mé méněcenosti“. Přesto jsem to bral celkem "sportovně", dokud se k tomu všemu nepřipojila oficiální propaganda. Prostě to už na mě bylo moc. Nenechám si vnutit že jsem duševně ochrnutý protože nevěřím na jejich oblíbené strašidlo. Předtím jsme byli všichni lidé, teď jste vy věřící a já ateista. Uvědomujete si doufám, že jim to neodpustím.
2.) V pubertě jsem se snažil opravdu poctivě číst náboženské texty – přečetl jsem tehdy celou Bibli, většinu Koránu, kusy Baghavaghíty, dokonce Zend Avestu (nějaký překlad z němčiny...) a Hávamál (z něhož občas cituji)... Většinu z toho jsem už zapomněl, ale co si pamatuji, tak na mě moc dojem neudělaly kromě Starého zákona (svou morbidností) a Hávamálu (svou přímočarostí). Je to ale více než dvacet let a nemám v plánu je pročítat znovu.
3.) Snadno a trochu i nevědomky přemlouvám lidi k různým "koninám“. Po jedné z posledních mám doma lyru vyrobenou ze starých hokejek.
4.) Kdysi jsem rád maloval obrazy olejovými barvami, časem jsem ale přišel na to, že jsou hrozně depresivní. Jediný z nich, kteý působí poněkud jinak mám stále vystavený, ostatní jsou schované. Ničím jiným jsem nikdy tak malovat nedokázal.
5.) Mám slabost pro lidi kteří jsou v životě „druzí“. Považuji to za takovou zvláštní křivdu. Když děláte něco nejlépe nebo naopak nejhůř, tak si vás lidé pamatují. Ale schválně si zkuste vybavit alespoň jednoho astronauta z posádky Apollo 12. Přitom o tom, jestli budete první nebo druzí rozhoduje často jen náhoda.
6.) Napsal a vydal jsem dvě knihy - Ztracený Měsíc a Láska, sex a vesmír .
7.) Umím postavit člun z rákosu, chlebovou pec z hlíny, poznám hlínu vhodnou ke zpracování na keramiku i druhy dřeva kterými se dá rozdělat oheň, dovedu upravit žaludovou mouku tak aby se dala použít k jídlu (opravdu, ne jako skauti)... zkrátka mám několik naprosto neužitečných vědomostí a poněkud nesmyslně si na nich zakládám.
8.) Jsem rodilý Pražák, ale mám slabost pro Brno. Nějak mám pocit, že je kulturnější a to i navzdory různým šílenostem (jako "rotující šulin“ nebo "jaderný reaktor Špalíček“).
9.) Pořádám už mnoho let projekce pro amatérské filmaře pod hlavičkou sdružení UnderFilm poslední dobou jsou v kavárně Utopia. Funguje to tak, že kdo co donese, může si to pustit a dočká se za to naší víceméně odborné ale zato 100% konstruktivní kritiky.
10.) Měl jsem hodně zaměstnání i když jen asi ve dvou jsem byl skutečně mizerný. Jsou to dost rozdílné práce – od novináře přes televizního archiváře až po vedoucího v keramické dílně. Je jednodušší vypočítávat čím jsem nebyl, než čím jsem byl. Přátelé mi tvrdí, že můj životopis bude začínat slovy: Nebyl cukrář...
11.) Mezi lidmi, které jsem naučil používat softwarovou videostřižnu jsou dvě "žákyně“, jimž je přes sedmdesát let.
B/ Kojotových 11 otázek:
1. Pokud bys měl ztratit schopnost vidět jednu z těchto barev – červená, oranžová, žlutá, zelená, tyrkysová, modrá, fialová –, která by to byla?
Asi fialová, nějak tu barvu nemám rád, ani nevím proč.
2. Který rok Tvého života byl nejpamětihodnější – ať už proto, že byl skvělý, příšerný, ujetý atd. – a proč?
Asi rok mého narození, ale to by bylo moc snadné. Jinak určitě rok 1991, s výpravou trempů do Mongolska a zpátečním návratem přes Moskvu s tanky na Rudém náměstí. Pak také rok 2001, to jsem byl poprvé v Brně na Brněnské 16 a následující rok, kdy jsem se rozhodl zkusmo uspořádat přehlídku amatérských filmů. Možná 2008, když vyšla moje knížka Ztracený Měsíc a následkem toho jsem se stal členem Kosmo Klubu? Možná na ten rok ještě čekám.
3. Máš rád/a nějakou slavnou osobnost (žijící či mrtvou), jejíž názory jsou z velké části protikladné Tvým – a přesto ji obdivuješ?
Jo mám, Roberta Zubrina a Burta Rutana – oba jsou to v podstatě "šílení vědci“, respektive Zubrin je vědec a zakladatel Mars Society a Rutan je konstruktér. Zubrin se občas pouští do filosofování a trochu (někdy dost) mi tím pije krev, ale tím co udělal dříve v NASA, co navrhl a kolik toho udělal pro popularizaci kolonizace Marsu, je naprostá hvězda.
Rutana znají většinou modeláři a ti, kdo sledovali Ansari X Prize. SpaceShipOne i WhiteKnight jsou jeho konstrukce. Starší si vybaví jeho Flyer nabo Voyager. Když jsem byl na základní škole, říkalo se: Jsou dva druhy leteckých konstruktérů – letečtí konstruktéři a Rutan.
Málokdo ale ví, že je přesvědčen, že vypátral vraha J. F. K. a že zastává teorii, že egyptské pyramidy jsou odlité z umělého kamene.
4. Kdybys měl/a být bohem či bohyní v nějakém pohanském pantheonu, kým bys byl/a?
Tohle vím celkem jasně – Cernunnem – jenže ani nevím proč. Možná kvůli obrázku na kotlíku z Gundesrupu.
5. Co se Ti jako první vybaví jako asociace na slovo „dobro“?
Život, jen pro živé mají pojmy jako dobro a zlo nějaký smysl. Kameny ani hvězdy dobro a zlo neznají.
6. Co se Ti jako první vybaví jako asociace na slovo „zlo“?
Verš básnířky Sapfó:
...a smrt je zlo, tak bozi uznali,
neb kdyby krásná byla též by umírali.
7. Souhlasíš s větou „Z hlediska vyššího principu mravního, vražda na tyranu není zločinem!“ (z filmu Vyšší princip)
Ano souhlasím, hodnota života tyrana je reálně nižší, než hodnota života posledního žebráka v jeho zemi. Samozřejmě že vražda tyrana má smysl jen tehdy, když v důsledku opravdu něco změní k lepšímu (tedy pokud je řešením). V daném případě s ní souhlasím naprosto.
8. Myslíš, že existují „eticky toxická“ umělecká díla, tedy díla, které mohou člověka učinit zlým? A pokud ano, měla by být taková díla cenzurována?
To je jedna z nejtěžších otázek, jakou jsem kdy dostal. Trochu je v ní totiž i otázka: Jsou umělecká díla schopná nějak člověka změnit? Když připustím že ano, budu muset vysvětlit, proč si myslím, že jsou ho schopna změnit pouze k lepšmu a nikoli k horšímu.
Mám na to dva rozdílné pohledy:
Umění je podle mě jedním z nejpodivuhodnějších způsobů komunikace. Umožňuje nám přenést nějakou emoci nebo i myšlenku k velkému počtu lidí a přes nesmírné časové propasti.
Jenže když jde o druh komunikace, dá se v něm i lhát. V určitou chvíli tedy může nějaké umělecké dílo svést člověka k nějakému jednání, ale jestli ho tím skutečně udělá horším, to se neodvážím tvrdit. Rozhodne jím ale lze člověka podvést.
Podívej, když vyšlo Utrpení mladého Werthera od J.W. Goetheho, vyvolalo to epidemii sebevražd. Jenže dneska si tu knížku může každý půjčit v knihovně a žádnou podobnou sebevražednou epidemii mezi čtenáři nezaznamenáváme. Kdyby to bylo jen v moci té knížky, musela by nějaká shoda existovat.
Věc samotná tu moc nemá, může jí mít jen v historickém kontextu. Kdyby tehdejší doba nepřiváděla spoustu mladých mužů do beznadějné situace, nemohli by se poznat v hlavním hrdinovi a kdyby se nabízelo jiné řešení, nevolili by sebevraždu. Stejně tak u spousty "prorockých“ knih dnes nechápeme, co na nich kdysi lidé viděli (jako pro mě dokonale nečitelný Cizinec v cizí zemi).
Jestli je zakazovat? To je zase další krok, já jsem v současnosti proti zakazování knih. Dokáži si představit, že bych pod tíhou důkazů svůj názor změnil. Žádné takové důvody ale neznám. Dokonce i v případě jmenované knihy si myslím, že se měla hlavně změnit společnost. Co se tedy týká věcí, u nichž si člověk může vybrat, jestli jejich sdělení přijme nebo ne, jsem proti zákazům.
Spíš vidím problém v tom, když nějaké sdělení nemůže mít opozici, takže bych řekl že existence nějakého uměleckého díla (ať působí jakkoli) začne být problém až ve chvíli, kdy jsou zatajeny/odstraněny/umlčeny jiné možnosti. V tu chvíli se z něj totiž stává propaganda.
Tak se dostávám do sféry, o níž si myslím, že v ní umění může lidi opravdu udělat horšími. To je veřejný prostor, zvláště tam, kde musejí lidé nějakou dobu pobývat. Pokud je v něm něco co působí na naše instinkty agresivně, vybuzuje to v nás obrané reakce. No a agrese bývá často vlastně přehnaná obrana.
Také když budou všechna díla ve veřejném prostoru propagovat stejnou myšlenku nebo stejný myšlenkový komplex, tak nakonec přinutí lidi, aby se myšlenkami pohybovali v jejich schématech. (Poznáváš moji averzi k Leninům, křížkům a taky k D. Černému?) Takže každá věc ve veřejném prostoru nakonec na společnost působí a mění ji. Někdy k lepšímu, jindy ji omezuje.
9. Existuje nějaké umělecké dílo, jež vzniklo před začátkem našeho letopočtu, které tě oslovuje? A pokud ano, čím?
Určitě magdalénské malby v jeskyni Lascaux (znám jen z reprodukce v pavilonu Anthropos). Je to jedna obrovská živá freska, ti lidé ji neustále přemalovávali a přesto ten dojem byl asi po celou dobu nesmírně podobný. Působí to hrozně realisticky, ale ve skutečnosti jsou jednotlivá zvířata hodně stylizovaná. Dohromady je to kus živé evropské paleolitické tundry. Lidé kteří to malovali, museli svůj svět milovat.
Je zajímavé, že mám rád i antické sochařství nebo mínojské fresky, ale žádná z nich na mě ale neudělala takový dojem.
Nádherné, i když o mnoho mladší, jsou také rytiny ve vádí Mathandush (viděl jsem na vlastní oči). V obou případech je to jakási syntéza mezi přírodním základem a lidským uměním.
10. Líbí se Ti (jako estetický objekt) výbuch jaderné zbraně?
Znám několik tvarů jaderných výbuchů a dost se mezi sebou liší. Štíhlé atomové hřiby 15MT jaderných bomb, široké zářící výbuchy vodíkových pum, kulové výbuchy ve vakuu... Předpokládám, že ale jde o ty první a druhé.
Jak to jen říct? Je na nich něco fascinujícího, ale do obývacího pokoje bych si obraz atomového hřibu nepověsil. Celé dětství jsem byl cvičen v tom, že až ho uvidím, zemřu. (Víš co to znamená overkill? Je to jednotka toho, kolikrát nás současné množství zbraní dokáže zabít.)
Co horšího, zmizí všechno, na čem mi záleželo a všichni, které mám rád a kteří by si mě mohli pamatovat. Něco jako smrt na druhou – nejen že budu mrtvý, ale nebude existovat nic co by dokazovalo, že jsem kdy existoval a dost možná, že nebude existovat ani žádný důkaz že exitoval můj živočišný druh, nebo možná život na téhle planetě.
Estetika výbuchu atomové bomby prostě není ten nejsilnější dojem, který na mě v tu chvíli působí a to, i když jde o fotografii. Myslím, že estetický prožitek vyžaduje něco jako duševní klid na to, aby se dal ten vjem vstřebat. Kdykoli ale na sebe nechám působit obrázek jaderného výbuchu, vyvolává ve mě strnulý pocit dětské bezmocnosti. Není to příjemný pocit, ale připadá mi přiměřený, takže se ho nesnažím nijak přemáhat.
Kulový výbuch ve vakuu ve mě tenhle pocit nevyvolává, protože existuje tuším jen jedna jakš-takš publikovatelná fotografie a také to nijak nepřipomíná Hirošimu ani Bikini.
11. Kdybys měl/a možnost stát se na jeden okamžik všemohoucím Bohem a něco na světě změnit, co bys udělal/a?
Především bych si dával dobrý pozor. Jako ateista jsem obeznámen s tím, že všemohoucnost vylučuje vševědoucnost. Mít všemohoucnost a neuvědomovat si následky ojojoj! Řetězce příčin a následků jsou ošemetná věc. Mimochodem, právě na toto téma je povídka H. G. Wellse: Muž, který uměl dělat zázraky.
Samozřejmě, že by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby antický svět pokračoval ve vývoji, ale to by naprosto rozbouralo všechny řetězce příčin a následků vedoucí k současnosti.
Takže tohle bych neudělal (nebo udělal a rychle zase vrátil do původního stavu).
Určitě bych byl zvědav, kam by vedlo pokračování projektu Apollo, jenže jedním z možných důsledků by mohl být začátek třetí světové války. Takže to co bych chtěl změnit nejvíce bych se udělat neodvážil (nebo jo, kdybych to mohl vrátit).
Když tak nad tím přemýšlím, vlastně bych nechtěl změnit minulost. Takže bych se pokusil změnit budoucnost. Jedna z věcí, která mě napadá by bylo zachránění a nalezení (v současnosti) velkého množství neznámých spisů z Alexandrijské knihovny.
A kdybych měl tu moc změnit i lidi, přál bych si, aby byli moudřejší. Myslím, že tahle drobnost by stačila k tomu, aby letos v zimě neumrzlo pár desítek nebo i stovek lidí venku, aby lidé v rovníkové Africe přestali válčit a začali něco dělat, aby si lidé přebrali, co vlastně jejich "humanitární pomoc“ způsobuje, aby si udělali pořádek ve svých zemích.
Zkrátka, lidé by začali dělat smysluplné věci.
No a když jsme u toho, také bych té moudrosti trochu popřál sobě. (Než by to přešlo.)
C/ Mých 11 otázek:
1. Je nějaké místo na Zemi (případně na jiné planetě) na kterém jsi nikdy v životě nebyl/a a které má pro vás osobně zvláštní význam?
2. V technice je dnes mnohem těžší určit "co“ je třeba vynalézt, než "jak“ to vyrobit. Jaké vynálezy podle bychom podle tebe budeme v nejbližší budoucnosti nejvíce potřebovat?
3. Cítíš nějaký morální konflikt v tom, že chováme pro maso (kůži, vejce) zvířata, i když jde o cítící a částečně i myslící bytosti? Pokud ano nebo ne, jak si to odůvodňuješ?
4. Kdybys měl/a sestavit soubor jednoduchých morálních pravidel (něco jako desatero) pro malou lidskou kolonii tak, aby se dala snadno zapamatovat - co by v nich bylo?
5. Bude budoucnost podle tebe zářivá nebo temná a proč?
6. Měly podle tebe lety na Měsíc nějaký smysl?
7. Jak by sis představoval/a lepší svět? ( t.j. dobrý ale reálně dosažitelný) Co by v něm bylo jinak než v tom dnešním?
8. Myslíš si, že se ještě současné umění může dostat z krize? Jaké umění má budoucnost?
9. Kdyby byla vyhlášena kolonizační mise na Mars, zúčastnil/a by se jí?
10. Přesvědčily tě důkazy pro / proti globálnímu oteplování? Jaký důkaz bys považoval/a za dostatečný, abys své přesvědčení změnil/a?
11. Myslíš si, že má náboženství (obecně) v současnosti nějaký kladný přínos?
D/ Mých 11 blogerů
Viki Shock
Honza Krafnetr
Tomáš Petrásek
Slávek Černý
Jirka Pešaut
Julie Nováková
Hynek Bíla
Marek Picha
Roman Polach
Stanislav Hudský
Viktor Vereš
čtvrtek 13. prosince 2012
Sklízet, ale nesít
Existuje spolehlivý recept na katastrofu, který se dá shrnout do dvou slov: sklízet, ale nesít.
V moderní historii neexistuje žádná společnost, která by se tak chovala a nakonec nemusela změnit svoje chování nebo nezkolabovala.
Myšlenka nezasít a sklidit je totiž nesmírně svůdná. Budete mít sklizeň a zároveň to co jste „nevyhodili“ na pole. Zdánlivý nadbytek jeden rok znamená samozřejmě bídu rok následující. Každý jouda už tohle musí vědět, přesto to vždycky někdo zkusí, aby z takového pokusu nakonec vyšel chudší.
Naše česká společnost se tak chová právě teď v oblasti cestovního ruchu.
Měli jsme štěstí na své předky, protože nám zanechali poměrně dost nerozkutaných přírodních památek a mnoho architektonických památek. Pokud bychom systematicky pracovali na jejich propagaci, mohly by mít evropský význam.
Také máme hustou síť muzeí, hvězdáren, divadel a vůbec kulturních zařízení. Zatím ještě také působí v krajích kulturní spolky, divadelní sdružení, lokální hudební festivaly, festivaly malých divadel a nezávislých filmů, sochařská a sklářská sympozia...
Konečně bývala naše země kdysi také proslulou lázeňskou destinací, takže máme i dost lokalit vysloveně lázeňských.
Kupodivu ale nejsou tyto skutečnosti chápány jako něco, co by s cestovním ruchem souviselo, takže kdykoli uslyšíte naše politiky mluvit o cestovním ruchu, neuslyšíte o památkách ale o reklamně a infrastruktuře. Případně o investování do památek sice mluví, ale jednají naprosto jinak.
Pak se ale nutně musím ptát:
Na co že je ta reklama?
Na památky které jsme neopravili, protože na ně „nebyly“ peníze? (ale byly na strany a Blanku)
Na kulturu na níž stát nepřispěl?
Na přírodní divy, které jsme nestačili zastavět hotely a vilami kmotrů?
Na hotely a golfová hřiště?
Zamyslel se vůbec někdo nad tím, proč by měl cizinec letět odněkud do Prahy nebo jinam do České republiky? Myslíte si, že vyhodí balík peněz za letenku, usadí se v hotelu, kde odevzdá další peníze na recepci, zahraje si golf a zase odletí?
Nevím, jestli jste si toho všimli, ale většina cizinců má představu, že se Česká republika skládá z Orloje, Karlova mostu, Hradčan a divočiny. Přitom každý kraj má svoje „poklady“, které se vyplatí ukazovat.
Dobře, já vím, jsou lidé skupiny ba celé obory, které se snaží s tím něco dělat. Měl bych je jmenovat, ale to by byl zase další seznam. Chci prostě ukázat na to, že na nejvyšších místech nemá taková snaha žádnou viditelnou odezvu.
Tam je ale důvod naprosto jasný – naši čelní přestavitelé jsou vzorem nejhoršího nejen etického ale i estetického nevkusu. Mnozí z nich jsou zbohatlíci, kterým jen před několika desetiletími poradil nějaký módní znalec, že fialové sako není na politickou kariéru to úplně nejlepší.
Jsou to lidé, kterým připadá styl podnikatelského baroka normální a možná se jim i líbí. O dotacích do kultury si myslí, že se na nich dá ušetřit, aniž by to opravdu něco stálo, protože jsou to nakonec jen vyhozené peníze.
Ostatně modelem takového chování je pan Václav Klaus, který se sice pyšní tituly profesor a prezident, v chování ale zůstává tím příliš rychle zbohatlým inžou z Proseka.
Jeho přístup se dá popsat slovy: Ať si na sebe kultura vydělá sama!
Asi teď nabourám pár lidem jejich představy, ale nikdy v historii to nebylo tak, že by si na sebe kultura v plném rozsahu vydělávala sama tím způsobem, jak si to představuje V. K.. Ano, existovaly ziskové divadelní soubory, zisková kina, ale v souhrnu nežila kultura nikdy jen ze vstupenek. Vždycky za ní byli donátoři (často spolky a družstva, obce), kteří umožňovali filmu nebo divadlu přežít těžká období, stavět budovy, pořizovat kulisy, vytvářet rozměrné sochy....
Podle Klausovy představy by se kdysi nedalo zahrát ani jediné divadelní představení v Přírodním divadle v Šárce (kde vystupovalo i přes 600 komparzistů) ani by nikdy nevzniklo Národní divadlo. Jistě, na takovéto příležitosti se pořádaly sbírky, ale copak nedáváme našemu státu také peníze na kulturu?
Samozřejmě že to naši předkové dělali často z entusiasmu, ale věděli také, že „snaha pozvednutí obce“ není jen slovní obrat. Ve fungující obci se lépe žije a také má taková obec vyšší příjmy.
Možná je třeba šetřit, aby bylo více peněz do státního rozpočtu (sice to nedává smysl ale vláda to tvrdí), jenže zrovna tady se stát chová jako zemědělec, který si myslí, že bude mít víc obilí, když si ho nechá všechno v sýpce a nezaseje.
V moderní historii neexistuje žádná společnost, která by se tak chovala a nakonec nemusela změnit svoje chování nebo nezkolabovala.
Myšlenka nezasít a sklidit je totiž nesmírně svůdná. Budete mít sklizeň a zároveň to co jste „nevyhodili“ na pole. Zdánlivý nadbytek jeden rok znamená samozřejmě bídu rok následující. Každý jouda už tohle musí vědět, přesto to vždycky někdo zkusí, aby z takového pokusu nakonec vyšel chudší.
Naše česká společnost se tak chová právě teď v oblasti cestovního ruchu.
Měli jsme štěstí na své předky, protože nám zanechali poměrně dost nerozkutaných přírodních památek a mnoho architektonických památek. Pokud bychom systematicky pracovali na jejich propagaci, mohly by mít evropský význam.
Také máme hustou síť muzeí, hvězdáren, divadel a vůbec kulturních zařízení. Zatím ještě také působí v krajích kulturní spolky, divadelní sdružení, lokální hudební festivaly, festivaly malých divadel a nezávislých filmů, sochařská a sklářská sympozia...
Konečně bývala naše země kdysi také proslulou lázeňskou destinací, takže máme i dost lokalit vysloveně lázeňských.
Kupodivu ale nejsou tyto skutečnosti chápány jako něco, co by s cestovním ruchem souviselo, takže kdykoli uslyšíte naše politiky mluvit o cestovním ruchu, neuslyšíte o památkách ale o reklamně a infrastruktuře. Případně o investování do památek sice mluví, ale jednají naprosto jinak.
Pak se ale nutně musím ptát:
Na co že je ta reklama?
Na památky které jsme neopravili, protože na ně „nebyly“ peníze? (ale byly na strany a Blanku)
Na kulturu na níž stát nepřispěl?
Na přírodní divy, které jsme nestačili zastavět hotely a vilami kmotrů?
Na hotely a golfová hřiště?
Zamyslel se vůbec někdo nad tím, proč by měl cizinec letět odněkud do Prahy nebo jinam do České republiky? Myslíte si, že vyhodí balík peněz za letenku, usadí se v hotelu, kde odevzdá další peníze na recepci, zahraje si golf a zase odletí?
Nevím, jestli jste si toho všimli, ale většina cizinců má představu, že se Česká republika skládá z Orloje, Karlova mostu, Hradčan a divočiny. Přitom každý kraj má svoje „poklady“, které se vyplatí ukazovat.
Dobře, já vím, jsou lidé skupiny ba celé obory, které se snaží s tím něco dělat. Měl bych je jmenovat, ale to by byl zase další seznam. Chci prostě ukázat na to, že na nejvyšších místech nemá taková snaha žádnou viditelnou odezvu.
Tam je ale důvod naprosto jasný – naši čelní přestavitelé jsou vzorem nejhoršího nejen etického ale i estetického nevkusu. Mnozí z nich jsou zbohatlíci, kterým jen před několika desetiletími poradil nějaký módní znalec, že fialové sako není na politickou kariéru to úplně nejlepší.
Jsou to lidé, kterým připadá styl podnikatelského baroka normální a možná se jim i líbí. O dotacích do kultury si myslí, že se na nich dá ušetřit, aniž by to opravdu něco stálo, protože jsou to nakonec jen vyhozené peníze.
Ostatně modelem takového chování je pan Václav Klaus, který se sice pyšní tituly profesor a prezident, v chování ale zůstává tím příliš rychle zbohatlým inžou z Proseka.
Jeho přístup se dá popsat slovy: Ať si na sebe kultura vydělá sama!
Asi teď nabourám pár lidem jejich představy, ale nikdy v historii to nebylo tak, že by si na sebe kultura v plném rozsahu vydělávala sama tím způsobem, jak si to představuje V. K.. Ano, existovaly ziskové divadelní soubory, zisková kina, ale v souhrnu nežila kultura nikdy jen ze vstupenek. Vždycky za ní byli donátoři (často spolky a družstva, obce), kteří umožňovali filmu nebo divadlu přežít těžká období, stavět budovy, pořizovat kulisy, vytvářet rozměrné sochy....
Podle Klausovy představy by se kdysi nedalo zahrát ani jediné divadelní představení v Přírodním divadle v Šárce (kde vystupovalo i přes 600 komparzistů) ani by nikdy nevzniklo Národní divadlo. Jistě, na takovéto příležitosti se pořádaly sbírky, ale copak nedáváme našemu státu také peníze na kulturu?
Samozřejmě že to naši předkové dělali často z entusiasmu, ale věděli také, že „snaha pozvednutí obce“ není jen slovní obrat. Ve fungující obci se lépe žije a také má taková obec vyšší příjmy.
Možná je třeba šetřit, aby bylo více peněz do státního rozpočtu (sice to nedává smysl ale vláda to tvrdí), jenže zrovna tady se stát chová jako zemědělec, který si myslí, že bude mít víc obilí, když si ho nechá všechno v sýpce a nezaseje.