Ženy vůbec nedovedou hledat v mapách, no představte si: Dal jsem svojí ženě do ruky mapu (už to nikdy neudělám), aby mě navigovala cestou do Špindlu. A koukám že jedeme nějak divně, tak povídám:
"Neměli jsme už odbočovat?"
"Ne!"
Jedeme dál a tam už samý šipky na hranice, tak povídám: "Fakt jsi nic nepřehlídla jo?"
"Jo aha, měl jsi odbočit! "
"Proč jsi mi to neřekla?"
No a ona mě flákla mapou přes vobličej, a prej "když seš tak chytrej, tak si to hledej sám!" Jako kdyby nechápala, že když řídim, tak se zároveň nemůžu koukat do mapy!
(Schválně jsem udělal takovou variaci na téma "ženy a mapa" aby se v něm náhodou někdo nepoznal, takže jestli jste se poznali, není to moje vina, měli byste se nechat vyšetřit a určitě byste neměli řídit.)
Slyšel jsem něco podobného asi - no nevím kolikrát - a protože se zpravidla nechci zaplést do rozhovoru na tohle téma, odpovídám na to: "Jó, co naděláš!"
Teď na tomhle příkladu ale chci ukázat jistou zajímavost, takže se mi hodí.
Dialog lze vést dvěma způsoby:
1.) Jako souboj
2.) Jako způsob hledání pravdy
Pro lidi je přirozené, že se v první řadě snaží prosadit. Zvláště silný je tento pud v dětství. V takovém případě se člověk identifikuje se svým názorem a brání jej i když už sám začíná tušit, že je chybný.
Základní otázka v takovém rozhovoru zní "Kdo z nás má pravdu?", ve skutečnosti ale znamená "Kdo z nás ostatní přebije?" Jasně je vidět už ve stylu komunikace. Pokud nakonec dojde k problému (a ono k němu v tomto případě dojít musí), bude základní snaha všech najít "kdo za to může", což ve skutečnosti skrývá obavu každého mluvčího, že by vina mohla být připsána jemu. Samotný problém se tím samozřejmě vůbec neřeší.
Jenže tady nejde o nějakou imaginární "Pravdu" ale o pravdu, která je použitelná v denním životě - Špindlerův Mlýn leží na konkrétních zeměpisných souřadnicích a pokud se nestanete lokálním diktátorem, nemůžete na tom nic změnit. Relativizace typu "ale Berlín by bylo možné chápat také jako předměstí Špindlerova Mlýna" prostě nebude fungovat, protože pojmy jsou jasně zeměpisně rozdělené.
Prosadit svůj názor navzdory realitě povede tedy jen ke ztrátě benzínu a manželské hádce.
Přiznejme si, tohle je vlastně ještě celkem optimistický příklad. Pohoří celého světa jsou posetá kostrami výprav, které daly přednost tomuto způsobu vedení rozhovoru.
Při druhém způsobu se člověk od tvzení ve svém myšlení odděluje. Cílem není pochybné "vítězství" ve slovní při, ale nalezení řešení. Tvrzení v takovém případě nemají "zastánce" ale hledají se pro ně důkazy a důkazy proti nim. (Například, které obce jsme už po cestě viděli.) Tento způsob dialogu není přirozený a člověk se jej musí učit, je ale mnohem smysluplnější. Zásadní otázky většinou zní: Jak toho dosáhnout?
V případě problému pak: Jak to napravit?
Demagogové samozřejmě dokáží vést dialog konfliktním stylem a skrývat se za předstíráním konstruktivního dialogu, ale to bych odbíhal moc daleko.
Chtěl bych upozornit na ještě jinou podstatnou vlastnost kterou se oba způsoby vedení dilaogu liší. Z toho prvního nelze odvodit nic než zase jenom spor. Když se začne stejným způsobem bavit poslanecká sněmovna, bude se nakonec hlasovat o nějaké pitomosti, kterou by bylo možné rozhodnout pouhým rozumem. Výsledek hlasování pak vůbec rozumný být nemusí.
V druhém případě vzniká diskuse. V případě schvalování dobře doloženého rozhodnutí by hlasování vlastně nebylo třeba, protože by se rozhodovalo jednomyslně. Rozpor by vznikl jen v případě, kdy by šlo o směřování (do Špindlerova Mlýna nebo do Janských Lázní?).
A jak to celé vlastně souvisí se ženami? No velmi málo ale přece. Muži většinou alespoň v kritických situacích rozliší (ale ne vždy), kdy je třeba přejít na druhý způsob vedení dialogu, protože to všechny ohrožuje na životě. Ženy jsou bohužel stále ještě podvědomě vedeny k tomu, že se muž postará, což ovšem s mapou na obličeji jaksi nejde.
Nicméně v principu to vlastně není typický rozdíl mezi vlastnostmi žen a mužů, rozdíl v chování nevzniká nějakou anatomickou odlišností, ale zkušenostmi a výchovou. Jsou ženy, které konstruktivní dialog vésti dokáží a muži, kteří to nedokážou. Ostatně, pokud by to tak bylo, museli by téměř všichni naši politici být ženami.
Žádné komentáře:
Okomentovat