Stránky

úterý 18. října 2022

Jak mě zničil stres – osobní zkušenost a varování ostatním

Lidé nejsou nerozbitní, ani když tak působí. Já nejsem a ani vy nejste. 
Tenhle příspěvek je o tom, jak mě zničil stres. Nemám v úmyslu si stěžovat (to jsem už udělal jinde) ale varovat. Myslím, že tohle je jedna z věcí, kterou by se měli lidé učit v základní škole,  podobně jako první pomoc. Já vím – neučí.
 
***

Znáte takový ten pocit blížícího se průseru, kdy si říkáte: "Sakra tohle by mohlo jednou špatně dopadnout." Tenhle pocit hrozně klame. Ve skutečnosti se na poslední chvíli čas strašně zrychlí. Z měsíců se stanou dny a z dnů hodiny.

Přesně to se mi stalo. V době, kdy mi začalo docházet že stres v práci, únava, nevyspalost a nedostatek jakékoli radosti, prostě budou mít následky, jsem začal okolí připravovat na to, že to přijde. Nedá se říct, že bych to úplně stihl. Myslel jsem si, že mám tak dva až tři dny, než přestanu fungovat. Byly to hodiny.

Falešné představy

 Většina lidí má představu, že se lidé hroutí v okamžiku největšího tlaku, ale není to tak úplně pravda. Hodně lidí se hroutí až když největší nápor pomine a mělo by nastat uvolnění. (Doktor by vám vysvětlil, že jde o následek vyprchání vlivu adrenalinu.)

Také mě tahle zrada organismu nezasáhla ve chvíli největšího zatížení, jak bych čekal. Přišla asi dva dny potom, kdy už jsem měl pocit, že se mi nejhorší věci povedlo vyřešit a doufal jsem že to bude spíš lepší.

Nikdy správně neodhadnete zbývající čas!

Zjištění, že se mi klepou ruce tak, že skoro nemohu psát na klávesnici počítače, mám hrůzu ze zvonění telefonu a pro bolest na hrudi skoro nemohu dýchat přišlo jako rána do vazu po vyhrané bitvě.
Z myšlenky "to mohl být průser" se stala myšlenka "složí mě to za pár dní" a z ní "ne dní, hodin" v podstatě během dopoledne.

Okolí vám to nebude věřit

Tyhle epizody potkávají i lidi zcela fyzicky zdravé, výkonné, spolehlivé. Z vnějšího pohledu není moc vidět, Proto si okolí většinou myslí, že upozorňování na blížící se problém je od vás spíše vtipkování, než varování. Jsou pak situací zaskočeni i když se zdá, že měli dost času reagovat.

Později jsem si uvědomil, že mám i v tomhle určitou výhodu. Sice jsem si nakonec musel pomoc vyžádat sám, ale nějak i tohle chápu. Většina lidí nejen netuší, co člověku je, ale navíc mu mohou jejich reakce stav zhoršovat. Zvláště v případech, kdy jde o partnery, o které by se měli být schopni opřít a oni tou oporou nejsou. 

Část mých přátel má ale s krizovými stavy zkušenosti, takže se mnou dokázali neagresivně komunikovat i tak. 


Při zpětném pohledu je všechno mnohem jasnější

Když se na své vnějí projevy podívám zpětně, vidím, že už v době, kdy mi připadalo, že mám vše pod kontrolou, jsem toho moc pod kontrolou neměl. Zhoršování úsudku je postupné a v podstatě znemožňuje realistický odhad závažnosti stavu.

Na štěstí záleží

Odolnost vůči stresu záleží na okolnostech, které s konkrétní stresovou reakcí zdánlivě nesouvisejí. Například na tom, jaké pozitivní, nebo negativní podněty jste za poslední dobu nasbírali. Nejde přitom jen o jejich intenzitu, ale i o jejich množství. 

Vidím ve svém životě za poslední měsíce řadu okamžiků, kdy jsem se musel smiřovat s různými ztrátami něčeho, na co jsem se těšil někdy i celý rok. Nebyly to jen zážitky, ale také naděje do budoucna. Je to jako kdybych viděl zhasínat hvězdy. Moje odolnost vůči stresu byla tedy mnohem mizernější, než jsem předpokládal. 

Jako každý člověk potřebuji šťastné okamžiky, které by dobíjely mou zásobu optimismu, jenže já držel půst a trpěl drobnými ranami, ze kterých bych se jindy oklepal během desítek minut nebo několika hodin.*

Kde jsem udělal chybu? 

Zpětně vidím, jakou past jsem si vlastně na sebe sám postavil. 

Skládala se z ekonomického tlaku, zaviněho z velké části pandemií, nepřiměřeného pracovního tlaku a pocitu vlastní zodpovědnosti, který mi bránil se z té situace dostat. 

Dohromady jsem tedy šel daleko za hranice toho, co bych jindy připustil.

Varovné příznaky – jak poznat, že to na vás jde?

Známá příčina

Měl jsem v tomto stavu, velmi přesnou představu, která příčina mě do něj dovedla. A myslím si, podle rozhovorů s podobně postiženými, že je to pravidlo.

 

Nespavost 

Cítil jsem se strašně unavený, protože jsem několik nocí nespal víc než několik hodin, ale zároveň jsem se stále budil srachem že se něco přihodilo a neustále kontroloval počítač i mobil.
Velká únava spojená s neschopností usnout je příznakem mnoha duševních onemocnění a poruch.  Vlastně je to jeden z prvních ukazatelů, že by s vaší psychikou nemuselo být vše v pořádku.
Je to jeden z důvodů, proč jsem ztrácel správný úsudek a schopnost soustředění. Na každého to ale působí trochu jinak.
Proto jsem také nedokázal odhadnout skutečnou závažnost svého stavu a dělal velké množství chyb, které dále mou nejistotu a úzkost jen zvyšovaly.

 

Úzkost

Úzkost vedoucí až ke stavům paniky, je další charakteristický znak, který ale reakce na stres sdílí s jinými úzkostnými stavy.

 

Charakteristická bolest 

Fyzická bolest jako manifestace úzkosti se  projevuje jako tupá bolest v oblasti hrudní kosti o něco výše, než je poloha srdce.  Často je mírně nalevo. Já ji připisoval zablokovanému žebru. V některých případech ale prý může být i výraznější, až bodavá.

Přecitlivělost

Jestli si zpětně vybavuji něco velmi intenzivně, tak to jsou mé reakce na podněty, které mi jindy nevadily, nebo jsem si je sotva uvědomoval. Nepatrný náznak výčitky mě dokázal rozplakat, sotva zřetelný pocit nátlaku vyvolat pocit úzkosti, tlaku na prsou, bušení srdce.

 

Třes

Nahromadění stresových hormonů se projevuje třesem hlavně rukou – už jsem psal, že jsem měl i problém psát na klávesnici počítače. Snaha maskovat třes tím, že si snažíte držet ruce, aby nebyl třes vidět, ale stav zhoršuje. Třes je v zásadě reakce těla, kterou se snaží tyto hormony vyplavit. Můžete se proto naopak pokusit začít třást rukama záměrně a tento proces trochu usnadnit.

 

Návrat k tomu, co fungovalo kdysi

Za tohle se trochu stydím, ale je to fakt. V době největšího stresu jsem znovu začal (po několika desetiletích) silně kouřit. Stává se to žel velmi často. Teď se toho znovu snažím zbavit.

Jak z toho ven?

Vyhledejte pomoc

Pokud se dostanete do podobného stavu jako já, smiřte se s tím, že váš úsudek nestojí za nic. Nečekejte, až vás to znehybní na nějakém opravdu nevhodném místě, nebo až ztratíte orientaci v nějaké nebezpečné situaci. Ideální je mít pro takový případ nouzový plán, i když si právě připadáte úplně v pohodě. 
Podobná reakce na stres je spíš něco jako úraz. Také nehledáte ambulanci až když si zlomíte nohu. Nebo možná ano, ale není to prozíravé. 
Pokud jste opravdu zatuhlí víc než já, klidně volejte sanitku.

Já využil pražský Riaps, což je zařízení, které se mým přátelům už v minulosti osvědčilo.**

Předsudky znevýhodňují muže

Je to tak. Měli byste to vědět. Ve skupině, do které jsem se dostal, jsem jediný muž*** a není to tím, že bychom byli postižení méně. "Mužný" stereotyp, který zakazuje zklamat nebo požádat o pomoc je hodně proti nám. Ne že by podobné předsudky nepostihovaly i zodpovědné ženy, ale statistika je pro muže opravdu zlá.

Možná by stálo za to vědět, že cesta která nevede do krizového centra může také vést na uzavřené oddělení a v nejhorších případech, kdy nevede ani tam, může být tou poslední.

Tělo a mysl

Třas až zatuhnutí těla způsobuje nadmíra stresových hormonů, které měly kdysi za úkol připravit člověka k boji. Vyplavit se tedy dají pohybem i když se do něj asi nikomu v tomto stavu moc nechce. I já měl tendenci se spíš zachumlat do peřin, ale pravděpodobně by to vedlo jen k dalšímu zhoršení.

Slyšel jsem o lidech, kteří mají různé radikální způsoby rychlého vyplavování stresových hormonů, takže jsem zkusil chvíli cvičit s cvičným kyjem, ale nevypadalo to jako dobrý nápad. Nakonec jsem to  vyřešil procházkou po Stromovce. Chůzi i v tomhle stavu zvládne téměř každý. Celkem to fungovalo. Skutečně jsem potom usnul. (Děkuji svým průvodcům.)

Psychoterapie

Psychoterapii mi doporučili a já vám ji také doporučuji. Nejde ani tak o to, že by rychle pomohla z tohoto akutního stavu (tak brzy vám psycholog či psychoterapeut s velkou pravděpodobností ani k dispozici nebude) , ale pomůže vám uvědomit si, kde jste udělali chybu a čemu byste se měli příště vyhnout. Dobrý prychoterapeut také doporučí postupy pro případ krize. 

Pokud u vás tenhle stav spouští panické stavy, je dobrá také mobilní aplikace Nepanikař.

https://nepanikar.eu/

Další užitečné rady a odkazy:
https://nevypustdusi.cz/


 *) Nemohu nemyslet na utilitaristy s jejich hedony a dolory. Připadá mi, že jsou vlastně mnohem blíže realite než třeba Epikuros. 

**) V České republice fungují pouze 4 krizová centra pro dospělé s nonstop provozní dobou, kam můžete přijít kdykoliv, během svátků, víkendů i v noci, a to bez předešlého objednání. Obvykle zde mají k dispozici i krizová lůžka, záleží však na naplnění jejich kapacity.

  • Krizové centrum RIAPS 222 586 768
    Chelčického 39, Praha 3
  • Centrum krizové intervence 284 016 110
    Ústavní 91, Praha 8
  • Krizové centrum Brno Bohunice 532 232 078
    Jihlavská 20, Brno (pavilon G – Krizové centrum)
  • Krizové centrum Ostrava 596 110 882-3, 732 957 193
    Ruská 94/29, Ostrava

***) Tento článek byl sepsán před koncem mé terapie v Riapsu. Ke konci se přece jen ve skupině jeden další muž objevil. Jeden!

PS: Pokud vás zajímá diagnóza, tak vám, podobně jako mě, pravděpodobně v krizovém centru dají některou z okruhu F43 - Reakce na těžký stres a poruchy přizpůsobení, nejčastěji  F43.2 - Poruchy přizpůsobení. První diagnóza je ale vždycky tak trochu nástřel, který se zpřesňuje jen když je to potřeba. Spousta lidí ale ani žádné zpřesnění nepotřebuje, protože jde o izolovanou epizodu v jejich životě. Není to něco, co by nás mělo provázet celý život.

Žádné komentáře:

Okomentovat