Upřímnost, láska, smutek - ještě jednou krátce o polyamory

 V minulém příspěvku Je polykula rodinou budoucnosti? jsem se zmínil o polyamory. Vysvětloval jsem něco ohledně polykuly jako rodiny. Asi bych měl tedy dodat, že šlo vlastně o jediný typ polykuly - tedy rodinného či komunitního typu. Ano těch možností je mnohem víc. 

Hlavně bych se ale měl ještě pozastavit u tématu polyamorie, protože na ní mnoho lidí má jasný názor ale podezřele málo informací. V první řadě je za polyamory určitá životní filosofie a určitý typ cítění, který se odráží i v symbolice. Základní symboly polyamorie jsou:

Srdce protnuté znakem pro nekonečno.

 

Výklad tohoto symbolu zní: "Lásky a sexu není omezené množství. "

Ten výklad je ovšem nekanonizovaný, takže jsou možné i další výklady. 

Mě se tento výklad líbí, protože je vlastně velmi optimistický, něco jako "nikdo nemusí být sám - nikdo nemusí strádat".

 

Vlajka, kterou pro průvody navrhl Jim Evans.
Modrý pruh má symbolizovat otevřenost a upřímnost. 

Červený pruh má symbolizovat lásku a vášeň.

Černý pruh symbolizuje smutek a solidaritu s těmi, kteří musejí své vztahy před okolím skrývat. 

Zlaté řecké písmeno "π” je prostě jen první písmeno slova "polyamory". 

 

 

Řekl bych, že to celkem vystihl, protože to jsou skutečně podle mě tři nejpodstatnější rysy - upřímnost, láska a smutek. 

Jde jen o sex - nejde (jen) o sex

 

Veřejná debata s sebou tak trochu mlátí z rohu do rohu. Představme si, že by se podobná polemika vedla o párových manželstvích. Samozřejmě že jde o sex, ale nejen o něj. Úplně stejně jako v párových vztazích. Pokud žijete v klasickém manželství a už spolu několik měsíců nemáte sex, asi není něco v pořádku. 

Zároveň se tu ale nebavíme o doggingu ani o swingers párty. Bavíme se o lidech, kteří spolu mají vztah - něco spolu podnikají, zažívají, plánují a sdílejí. Tedy nejen ty veselé, ale i ty těžké věci. 

Ne-historie polyamory

Kromě odmítání je typickou reakcí na polyamory také snaha spojovat ji s nějakými strašími modely - "to už tu bylo", "jo harém, to by chtěl každej" atd. Ano, v historii existovalo mnoho typů manželství polygynních, polyandrických či skupinových, které ale přesto nebyly v plném významu toho slova polyamorické. Například v islámu mohl mít muž tradičně více žen, ale žádnou stávající ženu nežádal o souhlas s přijetím další členky rodiny. 

Také mezi ženami v harémech nebývaly nutně přátelské vztahy. V těch nejpočetnějších to byl spíš vzájemný mocenský boj všech proti všem. 

V současnosti se se spojováním polyamorie s nekonsensuální polygynií objevuje především mezi muslimy ale také mezi jejich odpůrci z řad tradicionalistů.  

Podobně v polyandrických skupinách šlo historicky spíše o finanční než emocionální důvody. Pořídit ženu bylo v některých oblastech prostě drahé a tak občas musela stačit jedna pro dva, nebo i více bratrů.

Právní úpravy také takové "hlouposti" jako nějaké city nezajímaly a dívky byly často provdávány i proti své vůli (a v mnoha zemích stále jsou).

Tvoje tělo patří tobě

Jeden ze základních postojů v polyamory je, že člověk patří jen sám sobě. Vlastnické vztahy charakteristické pro manželské soužití ještě v minulém století do polyamory nepatří. I když existují hierarchicky uspořádané polykuly, jde vždy o hierarchii vztahů, nikoli práv. 

O sobě a o svém těle každý rozhoduje sám. V polyamorických (ale i párových) vztazích je nesmírně nebezpečné rozhodovat za ostatní.  Jistě, i v polyamory existují dominantní a submisivní role. Jenže jsou to role přijaté vědomě. City a přání nikoho nelze jen tak přehlížet.

Pokud tedy někdo napíše například "dovolil jsem svojí holce spát s její kamarádkou", tak to není tak úplně pochopení toho, o co jde. Každé schválení nebo odmítnutí nového vztahu je (nejméně) dvojitá volba. Lze s ním souhlasit nebo nesouhlasit, ale nelze jej zakázat nebo povolit. Takovou moc nikdo ve vztahu nemá.  A pokud odmítnete nový vztah přijmout, měli byste zvážit i to, že sami můžete v následující chvíli stát mimo. 

Možná to zní krutě, ale je potřeba si vždycky uvědomovat, před jakou volbu vlastně svého blízkého člověka stavíte. 

Komperze

Slovo, které zatím nenajdete na české Wikipedii je klíčem k jedné podstatné otázce: Může se i člověk, který je single, označovat za polyamorika? 

Co to je? Jednoduchý výklad říká že komperze je opak žárlivosti. K tomu bych dodal, že komperzi mohou prožívat i lidé, kteří nejsou polyamoricky zaměření. Pokud například po nějakém čase potkáte svou bývalou pertnerku s novým partnerem, můžete zažít také příjemný pocit z toho, že se jí daří dobře. V tomto případě jde o komperzi. 

 Jak asi tušíte, nabývá u polyamoriků toto prožívání poněkud intenzivnějších hodnot. Ano pokud jste zažili skutečně intenzivní pocit štěstí z toho že se vaše partnerka dobře baví s vaším kamarádem, třeba se spolu i milují, tak jste pravděpodobně polyamorik a tohle je komperze. 

Pro hodně polyamoriků bývá právě intenzivní prožitek komperze tím okamžikem "Velkého AHA" který jim změní chápání vztahů. Z toho ale zároveň také vyplývá, že existují i osobnosti, které takové prožívání nemají a jsou pro polyamorické soužití naprosto nevhodné. 

Komperze dělá z mnoha situací, které jsme si zvykli chápat jako konfliktní, situace win-win (a z mnoha romantických filmů frašku). 

Polyamorici nežárlí?

Nevěřte legendám. Polyamorici jsou schopní žárlit jako každý smrtelník. Jen mají někteří lidé prostě k žárlivosti blíže, než jiní. 

Spouštěčem žárlivosti je strach ze ztráty a ten máme tak nějak všichni. Když ho budete dost dlouho v někom posilovat, začne žárlit i ten nejodolnější člověk. 

Polykuly tento strach přirozeně tlumí jednak samy o sobě, ale také aktivně - členové si dávají pozor aby v nikom neposilovali pocit ohrožení ztrátou a naopak posilovali pocit komperze. Je to jeden z důvodů proč spolu polyamorici tolik mluví (a taky čtou Kimchi Cuddles) - potřebují to k vzájemnému pochopení svého prožívání. 

Mlčení, nebo vyhýbání se problémům v konverzaci je v polykule výrazný problém. 

Jsou si všichni nevěrní?

 

Asi to pro normíky bude znít divně, ale polyamorici jsou na nevěru opravdu velmi citliví. Možná už vám došlo, že to slovo chápou trochu jinak. Neznamená to "mít sex s někým jiným", ale spíš "být ve vztahu neupřímný".  Především tajit další vztah před polykulou.

Podobně často polyamorikům vadí také když někdo z jejich polykuly udržuje vztah s někým mimo ni, který kvůli tomu svému/své partnerovi /ce lže. 

Může to vypadat až přehnaně, ale jde o to pochopit, že pro polykulu je upřímnost existenční podmínka. Pokud na vás nějakému polyamorikovi záleží, velmi pravděpodobně k vám bude až bolestně upřímný (spíše to ale bude příjemné).  

Podmínka upřímnosti také často vede polyamoriky žijící v polykule ke coming outu, jakmile je to možné. Jistě, někdy to také možné není. Takový stav nesou zpravidla dosti bolestně. 

Co z toho plyne?

Chtěl jsem ukázat že polykuly nejsou jen jakési náhodné shluky lidí majících spolu sex. Že mají strukturu, dynamiku a zákonitosti. A také jsem chtěl ukázat, že existuje něco jako "polyamorická povaha", kterou lze identifikovat na základě znaků, třebaže se daný člověk veřejně k polyamory nehlásí a většinu pojmů z této subkultury vůbec nezná.

*) Citace jsou z diskuse pod články na iDnes.cz a z facebooku Evropa 2