Jedna z těžkých otázek, která zaznívá příliš zřídka zní: Proč se lidé, kteří upřímně usilují o zlepšení světa nebo odstranění nějakého nešvaru tak často sami stávají hrozbou ne menší, než je to, proti čemu sami bojují?
Nechte tu otázku ve své hlavě trochu zaznít. Vnímáte to? Opravdu skupiny, které se staví do pozic morálního arbitra nutně končí v pozici zločince a později v pozici odsouzeného?
Vytvoření skupiny, která má za úkol "vyšší dobro" tedy například bojovat proti nenávisti, v sobě hned na začátku skrývá určitý podraz. Navádí totiž k tomu aby si členové takové skupiny mysleli, že jsou nějakým způsobem (například tím, že nejsou schopni nenávisti) morálně nadřazeni ostatním. Takový stav je nedezpečný lidem uvnitř i vně skupiny.
V oblasti morálky je přitom něco takového neobyčejně snadné. Nestane se často, že by skupina hudebních kritiků propadla iluzi, že jsou sami nejlepšími hudebními skladateli, nebo interprety. V oblasti morálky máme ale příliš snadnou cestu k sebeklamu.
Jsme to totiž jen my, kdo posuzujeme své vlastní chování. Snadno si odpouštíme, snadno racionalizujeme. A naopak od vlastní skupiny neočekáváme selhání. (viz případy z vědeckých, ateistických a skeptických konferencí: - viz Ateisté, skeptici a sexuální obtěžování)
Známe případy ze skautských organizací, škol, dobročinných organizací, politických stran, hnutí a z nedávné doby také církví. Všechny tyto skupiny, instituce a organizace mají ve svém zaměření také péči o morálku nebo přímo mravní výchovu. Zároveň jsou často masové, takže čistě z pohledu statistiky musíme počítat s tím, že v nich bude docházet k morálním prohřeškům, defraudacím a sexuálním zneužíváním a dokonce i k ještě těžším zločinům.
Není to ale jen otázka statistiky a vysokého počtu. Pozice autorit přirozeně přitahují psychopaty a sexuální predátory stejně jako velká koncentrace potenciálních obětí. Organizace známé morálním kreditem jsou také přirozeným cílem pro parafiliky, věřící, že jim tam pomohou vyrovnat se s jejich problémy. K tomu zpravidla nedojde. Naopak často se problémy ještě zhorší vlivem, patologického prostředí.
Za největší nebezpečí považuji postoj "něco takového se v této vybrané společnosti přece stát nemůže", ten totiž vede k přísnému trestání drobných přestupků a k přehlížení těch skutečně vážných.
Také vede k disproporčnímu poszování rizik, tedy k podceňování nebezpečí tam, kde skutečně hrozí a přeceňování rizik, tam, kde jsou nepatrná. Zatímco v prostředí, kde se s rizikovými situacemi počítá je také určitá nabídka bezpečnostních postupů, v prostředí, kde se s rizikovými situacemi nepočítá, žádné bezpečnostní a únikové postupy nejsou, Společnost, kde se všichni tváří "na úrovni" je proto mnohonásobně nebezpečnější, než návštěva vyhlášeného BDSM klubu.
V čem je rozdíl? Obě skupiny se vlastně zabývají morálkou, jenže zatímco skupina hlasatelů morálky chápe sama sebe jako morální a je zaměřená navenek, druhá skupina směřuje nutně svá nařízení dovnitř na vlastní členy.
Skupina postižená iluzí morální nadřazenosti je samozřejmě nakonec nebezpečná okolí jako celek,
protože má tendenci prosazovat řešení, která buď nevedou k
proklamovanému cíli, nebo vedou k takovému cíli, ke kterému se ostatní
členové společnosti opravdu nechtějí dostat. Diskuse o tom je ale
vzhledem k celkovému naladění skupiny nemožná.
Extrémní je tento jev samozřejmě v náboženství jako je křesťanství a islám. Stejně tak ovšem může zasáhnout vládní instituce nebo velmi volně uspořádaná hnutí. O tom, že katolíci a muslimové prosazují typ morálky, který už z hlediska logiky nefunguje (nevede k cíli, který slibuje) a pro okolí je silně amorální, si můžeme udělat představu v Polsku a na Slovensku, nebo v muslimských státech.
Málokdo si ale uvědomuje že podobné mínění o morální nadřazenosti také blokuje možnost komunikace s bojovníky proti vakcinaci a stoupenci Qanon. Jejich postoje jsou skutečně dané mnohem více rituální představou čistého a nečistého nebo morálního a amorálního, proto je velmi těžké proti nim argumentovat logikou. Dokonce jevy (protože to lze jen těžko označit za hnutí) jako je Social Justice Warrior's nebo Cancel Culture jsou podmíněny rozvojem pocitu vlastní morální nadřazenosti.
Stejný motiv bychom našli v iluzi že Romové, Afroameričané nebo Židé nemohou být rasisty, v pokřesťanšťovacích a poislamšťovacích snahách nebo naopak revolucích. Je součástí každé fungující válečné propagandy.
Snaha řešit každý problém vraždou (upálením nebo oběšením - křesťané, gilotinou - francouzští revolucionáři, podřezáním - muslimové, kulkou nebo motykou - komunisté, plynem - nacisté), je extrémní příklad představy vlastní morální nadřazenosti - my jsme tí čistí, stačí tedy zabít nečisté a všechno bude dobré.
Naštěstí ne všechny takové skupiny vše dotáhnou až do hořkého konce. Některé se před tím zastaví samy, jiné zastaví okolní společnost, zpravidla ale až potom, co mají nějaké oběti uvnitř i vně své skupiny.
Irving Janis označil víru ve vysokou morálku skupiny za jeden ze symptomů syndromu skupinového myšlení (groupthinku). V některých případech se ale nutně musíme ptát, jestli vlastně nezapřáhl "vůz před koně", tedy jestli rozvoj ostatních symptomů i toho, co běžně chápeme jako příčiny není naopak zapříčiněno touto iluzí.
Nabízím proto k zamyšlení otázku:
Neměli bychom právě tento příznak ve společnosti hlídat?
Neměli bychom mít předem vypracované způsoby řešení, pokud se ve společnosti vyskytne?
Jinak se totiž všichni chováme způsobem "něco takového se v této vybrané společnosti přece stát nemůže."
Žádné komentáře:
Okomentovat