Jak česká pravice, tak česká levice si nárokují liberální hodnoty, ovšem určitým způsobem si je dost podivně rozdělily. Levice uznává všechny možné a představitelné svobody kromě ekonomických.
Pokud se nad tím zamyslíme, je to tak trochu nabídka svobod k ničemu. Teprve zdroje nám totiž dávají svobodu jednat. Pokud máte právo jet kdykoli na dovolenou do Karibiku, ale nemáte peníze ani na jízdenku z Prahy do Kolína, stává se takové právo čistě hypotetickým. A pokud na to nemáte právě proto, že jste odvedli ukrutně vysoké daně, stává se vlastně ze státu nepřítel vaší svobody.
Levice totiž lidem nevěří, považuje je za extrémně sobecké a nespolehlivé. To se projevuje tím, že kdykoli dojde řeč na solidaritu, ve skutečnosti jsou jí míněny státní regulace a centrální rozdělování peněz vybraných na daních.
Pravice si také nárokuje kousek liberalismu. Prohlašuje že stát má být co nejmenší a její prioritou je svobodný trh. Tedy alespoň v proklamacích. Jenže pravice také lidem nevěří. Bojí se totiž, že by za peníze mohli dělat to, co by je bavilo a co horšího, možná by to mohli dělat i bez peněz.
Pravice má děsnou obavu o to, jestli náhodou neupadá morálka a to ne obecná morálka ale morálka každého jednotlivého občana. A přiznejme si, že představa pravicové morálky je u nás hodně zapškle katolická. Proto nám pravice buduje bonzácké struktury a proto také nikdy ve skutečnosti stát nezmenší - potřebuje jej ke špiclování.
Když si to promítneme do společné roviny vyjdou vám pravděpodobně (jako mě) neradostné závěry: politici nám nevěří a žádná strana nebude zmenšovat ty části, které připadají nadbytečné mě. Pokud někdo bude "zmenšovat stát", tak to bude znamenat úspory na armádě a na modernizaci, ne na armádě úředníků. O snižování daní a výdajů státu si také z podobných důvodů myslím své.
Do toho všeho jsem ještě navíc ateista a pravice i levice nám shodně tvrdí, že náboženství je super a že nám děsně prospívá.
Nedávno na problém chybějící strany ukázal test na stránkách ČRo nazývaný 8values v češtině. (Berte jej ale s rezervou - není to příliš dobře udělaný test.) Toto jsou mé výsledky:
Zajímavé je, že se příliš dramaticky neliší od výsledků mých přátel, ano těch přátel, s nimiž se občas hádám zda vpravo nebo vlevo.
Celá otázka zda pravice nebo levice se totiž zdrcla na otázku zda je lépe platit vysoké daně nebo nízké, tedy jestli jsou služby státu odpovídající jeho požadavkům.
Ve skutečnosti je to ale spíše spor o to, zda je stát důvěryhodný. Není problém svěřit peníze k dobrému účelu organizaci, která si svou důvěru zaslouží. Problém je muset odevzdávat peníze organizaci, které nevěříte.
Poslední dvě řádky vypadají u všech podobně - na občanské ose jsou liberálové až libertariáni, na společenské ose progresivní až velmi progresivní.
Většina z lidí v mém okolí by neviděla zásadní problém v tom povolit a považovat za rovnoprávný jakýkoli druh manželského svazku v němž by nebyla nějak z principu omezována lidské práva. Aby bylo rozuměno - homosexuální, polygynní, polyandrické či jiné vícečetné svazky by byly na naprosto stejné úrovni jako heterosexuální monogamní včetně možnosti adopce dětí, práva dědického atd.
V náboženství také mí přátelé většinou nevidí jako něco, co by mělo být uznáváno nebo oslavováno, natož zvýhodňováno státem. Celkově přístup k náboženství mají: "tolerované, dokud neškodí okolí".
Současné zákony tedy vnímají jako diskriminační vůči ateistům a jinosexuálům, zároveň také považují zásahy státu do vlastnických práv za příliš velké a některé berně (daně) za amorální (například daň darovací), jiné za velmi problematicky zdůvodnitelné až amorální (daň ze zisku).
K tomu navíc nemají v podstatě žádnou důvěru k jejich investování do společnosti.
Můj hlavní dojem z voličů "pravice" je ten, že vlastně jen vybírají podle své nedůvěry ke státu. A důvody k nedůvěře skutečně mají. Všechny jejich ostatní postoje jsou ale se současným "pravicovým programem" politických stran v rozporu. Naše "pravice" nebrání jiné svobody než ekonomické a i ty velmi kontroverzně a spíše jen na papíře.
Je tedy spíše otázkou, kdy se jich (mých řátel) osobně dotkne nepříjemná stránka konzervativního programu, čímž myslím především klerikalismus a elitářství.
Strana která by byla postavena skutečně na liberálním principu (zločiny bez obětí se netrestají, zákony mají v důsledku míru svobody zvyšovat, státní aparát má být jen tak velký, aby jeho přínosy převažovaly nad jeho spotřebou...), lidských právech a rozumu zde chybí. Každá politická strana, která se třeba jen chvíli tváří tak, že by mohla tyto podmínky splňovat nakonec sklouzne ke křesťanské morálce a konservatismu.
Jsou určité náznaky ukazující, že tohle není jen dojem z mé sociální bubliny. Jednak existují výzkumy tolerance, a pak se tu také často objevuje "volení křížem" - v tomto případě ne křesťanským - znamená to že člověk který vyznává názory, které jsou zpravidla považovány za levicové volí stranu považovanou za pravicovou a naopak.
Přiznávám, že mám určitou teorii, proč tomu tak je. Volba "menšího zla" nás dovádí do stavu, kdy prestiž politiků už nemá kam klesnout. Nevolíme lidi, které bychom chtěli, ale lidi, které nechceme nejméně. Dostáváme se do pasti Rosenthalova efektu - očekáváme od politiků příšerné chování a oni se příšerně chovají, očekáváme že politici budou kreatury a vládnou nám kreatury.
Na této tabulce z roku 2016 poslance vůbec nenajdete. Dostali hodnocení 25,14 bodu ze sta.
Nízká prestiž a velké rozhodovací pravomoci jsou hrozná kombinace. Takový stav je kvazistabilní a umožňuje zvolit v podstatě kohokoli, kdo se ještě nestihl zdiskreditovat.
Rosenthalův efekt je jednou z pastí demokracie, to samo o sobě ale neznamená že demokracie zklamala, nebo že nefunguje (ostatně Rosenthalův efekt funguje i jinde). Ano demokracie mohla zklamat lidi, kteří k ní vzhlíželi jako k politickému všeléku. Tím nikdy nebyla.
Je to jen nástroj - užitečný a prospěšný, když se používá k tomu, k čemu použit být má, ale k ničemu pokud jej chcete používat na něco jiného nebo případně na všechno.
Současná kvazistabilní situace nám ale dává i jistou naději.
Když se podíváte na konec tabulky najdete tam, většinou (kromě uklízečky a sekretářky) právě profese s velkým vlivem a nízkým kreditem - bankovní úředníky, novináře, profesionální sportovce, kněze - tedy přesně ty s nimiž se politici tak rádi spolčují a ukazují.
Zdá se, že by bylo poměrně snadné vytvořit této skupině protiváhu. Stačilo by obrátit se na profese z druhého konce tabulky, které tvoří z hlediska prestiže "druhou elitu". Proč to současní politici nedělají je zřejmé - jsou to profese s vysokou prestiží a malým okamžitým vlivem.
Veřejnost má ale rozhodně lepší vkus než sami politici.
Už 27 let se tu snaží ekonomové vést stát jako podnik, možná by bylo na čase pustit na chvíli ke kormidlu vědu.
Otázkou je, zda je možné vést stát vědecky a přitom nepotlačovat právě lidská práva a svobody. Já myslím, že to je další z paradoxů, myslím si, že to možné není.
OdpovědětVymazatRozum máme na to, abychom řešili těžké problémy. Vyřešit dokonalou společnost bez lidí, nebo se standardizovanými lidmi umí každý a moc inteligence na to třeba není.Takže ano, jak jinak než vědecky.
VymazatDívám se na to tak, že pokud se zbavíme části své svéprávnosti a delegujeme některé své svobody politikům, že je pak lépe přijímat řešení vědecky, čímž myslím řešení prošlá měřením a vyhodnocením dopadů, nejlépe transparentně s nezávislou odbornou oponenturou než přijímaným ad hoc na základě úsudku politiků, kteří jsou zrovna u moci, navzdory opozici, která tato řešení zpravidla zas odmítá. Jinak souhlasím, eticky konzistentní je nechat tuto kompetenci těm lidem. I když někteří svobodu neunesou a poškodí je (na to říkám, že přestože máme nyní víc bezdomovců, není lepší předlistopadový režim, ti bezdomovci jsou zkrátka cena, jíž platíme za tu svobodu). Jelikož každé plošné řešení, i přesto, že je pro něj demokratická většina (často ale ani není) vede k tomu, že musí být násilně vnuceno i nějaké menšině, která si to nepřeje. A násilí znamená neetické jednání, neboť jde o porušení těch přirozených práv.
VymazatTo je výborně napsaný blog! Tak 90 % řečeného bych podepsal vlastní krví a mnohé bych doplnil poznámkami. Ale to ty Petře jistě taky a dlouhý text by ubral na čtivosti. Poslední věta mi také dává logiku, tak se zastavím u ní. Kdykoliv jsem ale něco podobného někde v diskusi naznačil, oponovali mi, že 'vědecké' řízení společnosti jsme tu již měli a že s tím jsou špatné zkušenosti. No jo ale režim před rokem 89 byl vědecký asi podobně, jako byla Německá demokratická republika skutečně demokratická. Zrovna totiž čtu knihu Philip E. Tetlock, Dan Gardner: Superprognózy (Jan Melvil Publishing 2016) a tam probírají (mimo jiné) dva rozdílné způsoby uvažování, kterými se lze dobrat k poznání. V prvním je výsledek získáván na základě vlastního úsudku a protlačen za pomocí charisma a autority, druhý je získáván za pomocí kontrolovaných experimentů. Tetlock ukazuje (jsem zatím na začátku knihy a předpokládám, že špatní prognostici budou probíráni dále) že ještě v 50. a 60. letech měla se střetem druhého, posouvajícího poznání kupředu, s tím prvním, vytvářejícím pouze iluzi poznání, velké problémy medicína a lékaři, kteří se dali na cestu měření a statistického vyhodnocování naráželi na nepochopení u britského zdravotnického systému, který protlačoval řešení ad hoc jen třeba proto, že vypadalo modernější. Ale také si bere na paškál politiky, u nichž je typické, že prosadí řešení silou, aniž by zkoušeli vyhodnotit dopady a pak teprve, až by byl výsledek znám, definitivně zvolili tu variantu, která je přínosnější. Řešením je podle mého nejen reforma vzdělávání nejen v ekonomii (nedávno se rozběhl projekt, ve kterém se angažuje kamarádka ze Students for Liberty a motivace jsou tytéž, vzdělat voliče, aby házel lístky do urny kompetentněji, aby nevolil chybná řešení, kdy je možno podezření získat z teorie již na samém začátku), tak podobně by mělo školství poskytnout to nejzákladnější z metodiky vědy, aby člověk mohl rozlišit, kdy jde o poznání a kdy pouze o jeho iluzi. V politice je naprosto běžný případ, že vláda prosadí řešení, o kterém tvrdí, že bude fungovat, opozice tvrdí, že fungovat nebude a voliči se rozdělí podobně, jako fanoušci fotbalových klubů Sparta - Slávie. Přitom které řešení je lepší a které je horší není známo, jelikož to nikdo skutečně nezjišťoval. Takto by se na to asi díval člověk, který je obeznámen s tím, jak často se člověk ve vlastním úsudku mýlí a že když dopady neměří, nevyhodnocuje a nemá zpětnou vazbu, nedochází ke zlepšení. Tetlock tvrdí, že tohle byl stav medicíny po tisíce let až do začátku 20. století a že to není tak dávno, kdy byla pro pacienta lepší volba nechat přirozený průběh nemoci, než riskoval zásahy tehdejších lékařů, z jejichž postupů plynulo větší riziko, že zemře.
OdpovědětVymazat