Co jste to udělali s mým multikulturalismem?

Pořád teď slyším, že multikulturalismus zklamal, že je to diktát, hrozba a nevím co ještě.

Chtěl jsem vám říct, že celý můj život byly mé nejoblíbenější příběhy multikulturní - Ikárie XB-1, Alenčiny prázdniny, Star Trek, Babylon 5...i ten krteček má za kamarádku myšku, což je biologicky vzato úplně jiný živočišný druh. Prostě celý život se učím že lidé jsou různí a že se mohou doplňovat, dokonce, že je to dobré.

Asi nejvíce mezi nimi trčí postava Spocka, který jako mimozemšťan na pozemské kosmické lodi už jen svým původem a vzhledem jakoby říkal: "Nepřipadáte si trapně, když se vy lidi hádáte kvůli svým odlišnostem?"
Ty příběhy se snaží řešit jeden z nejvážnějších problémů lidstva: Jak snášet vzájemné odlišnosti? Jak vůbec přežít spolu?

Stále ještě se učím chápat, jak moc jsou skuteční lidé opravdu různí, že jsou si navzájem nebezpeční a přece si přejí se navzájem setkávat. Kolik kliček a triků dokáží vymyslet, jen aby se navzájem nepozabíjeli! Pořád mě to udivuje a o to víc cítím obdiv k těm, kteří taková pravidla dokáží formulovat a prosadit.

Jednu věc si ze všech těch příběhů pamatuji velmi dobře. Nikdy nedošlo k dohodě, pokud všichni jen trvali na svých požadavcích a historických křivdách. Zrovna tak nikdy nedošlo k dohodě, pokud jedna strana byla ochotna k ústupkům a druhá ne.

Není to ale jen ve smyšlených příbězích. Celé mé dětství jsem žil ve stínu  studené války, která stále hrozila přerůst ve velmi horkou. Ten konflikt byl naprosto neřešitelný, dokud se obě strany stavěly jen za to, čemu věří. Přesto byly momenty, kdy byla hrozba zažehnána nesmírně rychle (v době Karibské krize), když byly obě strany přinuceny použít rozum.

Naše emoce a soukromé víry nám mohou být dobrou motivací, ale fatálně selhávají, když dojde na hledání řešení. Nejen strach, vztek, nenávist, ale dokonce i soucit jsou v takových chvílích nepřáteli rozumu.

Je to stejný důvod, proč se kapitáni malých lodí nemají přibližovat k potápějícím se zaoceánským parníkům - mohou více lidí ohrozit, než kolika mohou pomoci (včetně vlastní posádky).
Následující video si prosím pusťte od 7 minuty (John Hunter má poměrně dlouhý úvod). 




Už kdysi jsem sem tohle video dával, teď bych ale rád upozornil na dva příklady, které John Hunter uvádí.
První případ představuje vlastně "trolley problem", dokonce podaný o mnoho lépe než v původním zadání. Holčička jedná čistě utilitaristicky.

I v druhém případě je vlastně řešení utilitaristické, přestože jej Hunter interpretuje jako "spontánní akt soucitu". Ve skutečnosti v něm soucitu moc není. Úkolem bylo nastolit světový mír a v daném případě vyřešit chudobu. Je to ale (tak jak je uvedeno) možné jen proto, že hra dále nepokračuje. V reálném světě by podobné řešení nefungovalo.

V obou případech řeší děti velmi dobře zadanou situaci. Vnímají ji jako určitý úkol pro rozumové řešení - jako logickou hru.  Tedy způsobem, kterým zpravidla hry chápeme.

V současnosti ale žijeme ve světě, kde je chráněno iracionální chování a rozhodování a to dokonce (či spíše především) i v politice.

Náboženství (ale i vědomí národa a další tribalistické motivační systémy) se vyvinuly ve vzájemné konkurenci, proto jsou přirozeně vzájemně nepřátelské a plné předsudků. Zatímco národní aspekt je už poněkud potlačován, stále ještě takto společnost nevnímá hrozbu náboženství.

Pokud totiž chcete budovat světový mír na náboženství, existuje pro to jen jediný způsob - totální dominance. Tento způsob vždy vede nejprve k válkám, které se mohou táhnout přes celá staletí a jejich výsledek není nikdy trvalý.

Téměř všechny větve křesťanství a všechny větve islámu si činí nárok na světovou dominanci. Ve chvíli, kdy náboženství zasahuje do politiky států, tu máme v podstatě další studenou válku.

Postmoderní fantazie o tom, že jsou si kultury (národy, náboženství, světonázory) rovny, přestože některé jsou spravovány více rozumem a jiné vizemi pod vlivem drog, nebo náboženskými texty, prostě nejsou pravda, pokud zároveň nedáme rovnítko mezi wellbeing a  utrpení, prosperitu a vyhynutí.

Tento typ multikulturalismu opravdu nefunguje.

Ve skutečnosti existuje jen jediná skutečná kultura - kultura rozumu (a nemusí být jejím hlavním nositelem nutně naše - atlantická civilizace). Vše ostatní, čím se současné kultury od sebe odlišují, jsou místní zvyky a pověry. Nemáme, a ani nikdo jiný nemá právo podřizovat lidský rozum, práva a individualitu místnímu folklóru.

Naopak v zájmu přežití a soužití bychom měli problémy řešit rozumem, což znamená podřídit mu zcela všechny ostatní názory.

Různé kultury a různá náboženství spolu žít nedokážou, ale lidi... lidi ano.