Zákon nejistoty

Normálnímu člověku jen těžko leze do hlavy vědomí, že v každé diktatuře podstatná část obyvatelstva s diktátorským režimem spolupracuje. Je to proto že si diktatury většinou lidé představují špatně. Podle nich diktatura funguje tak, že je všude spousta vojáků a policistů kteří neustále všechny otravují. To je sice pravda, ale na tom vlastně žádná hrůzovláda dlouho nevydrží.

Ideálem diktatury není stav, kdy bude za každým rohem tajný policista, který bude za každým chodit a neustále na všechny dávat pozor. Kdepak. Optimálního prošpiclování společnosti dosahují diktatury mnohem zrůdnějším způsobem. Žádný stát na světě, dokonce ani snad Severní Korea, si nemůže dovolit takové množství dozorců. Je to mnohem jednodušší.

Diktatury se snaží vždy dosáhnout stavu, kdy budou lidé sami chodit za tajnými policisty a udávat jim své sousedy. Samozřejmě, že se jim to daří, vždycky byly a vždycky budou sousedské nenávisti a pro kohokoli je mnohem snazší než se nechat zavřít za napadení nebo vraždu souseda, když za něj totéž udělá stát.

Proto mají diktatury poměrně nízkou zločinnost - nikdo totiž nepočítá za běžný zločin takový, který je spáchaný ve spolupráci se státní mocí.

Je to jev příznačný pro diktatury - zatímco v klasickém pojetí by měly policie i justice tlumit průběh a následky sporů, v diktaturách je naopak vyhrocují, zveličují a trestají.

Nejstarším zdokumentovaný příkladem takových diktátorských postupů je stará známá římskokatolická inkvizice. Naprostou většinu udání, kterou dostala, bychom mohli dopátrat až k počátečním sousedským neshodám. Stejně fungovala i u nás třeba socialistická STB, v SSSR KGB, v protektorátu Gestapo.

Můžeme se na ní poučit ještě o jedné typické vlastnosti - každý obviněný se alespoň k něčemu přiznal. Mučení totiž probíhala tak dlouho, dokud na sebe obviněný neřekl alespoň něco. Na inkvizici totiž nesměl ulpět ani stín podezření, že by mučila nevinného.

Úplně stejný postup používají dodnes všechny totalitní policejní a justiční složky. V diktatuře bude nakonec potrestán každý zločin proti ní, i ten, který se nestal, protože nevinní zde v podstatě neexistují.

Diktatury vytvářejí nabídku pro každého pomstychtivce jednak tím, že vytvářejí státní aparát, který jejich touhy po pomstě využívá, ale také tím, že vytvářejí nejasně formulované zákony, které mohou být použity na kohokoli bez možnosti dokázat (nebo jen velmi obtížně), že se obviněný žalovaného činu nedopustil.

Klasickými obžalobami tohoto typu jsou: obvinění z čarodějnictví, z rouhání, z protistátního smýšlení, ateismu, prostituce, potulky, homosexuality, poslouchání západních stanic, protistátních výroků, nepřesná definice "většího než malého množství omamných látek" a další.(Zkuste si tipnout, kolik z těchto obvinění by uspělo v Saúdské Arábii, v Sůdánu, Kataru, ve státech EU, nebo v USA.)

Někdy jsou podobně zneužity i zákony, u kterých by se laik domníval, že je jejich výklad relativně jasný vzhledem k ostatním zákonům a celkovému kontextu. Hodně se pak můžete setkat se zákony definující obranu mravů nebo víry, které pak mohou být vykládány i v úplném protikladu k původnímu účelu.

Pokud si to přeberete, zjistíte, že v diktatuře se každý snaží si to s nikým nerozházet, protože vás kdokoli může udat a policie vás pak může opravdu kdykoli sebrat a zavřít, nebo i zabít. Ve výsledku se všichni nakonec bojí všech, protože kdokoli může být udavač.

Strach mají ale i sami udavačí, protože se bojí prozrazení. Strach ze sousedů vlastně spojuje udavače i jejich oběti v tom, že se neodváží postavit proti takovému systému. Přesně tohle je ta věc, na níž diktatury sázejí - když mají lidé strach ze sebe navzájem, nemohou se spojit proti ní.

Diktatury ve skutečnosti společnost atomizují, protože jednotlivec má proti režimu pramalou šanci, jediné společné projevy, které diktatury podporují jsou hromadné unifikované akce k vlastní podpoře. Běžná sousedská spolupráce mezi lidmi je potlačena. Pokud se vyskytne, státní moc ji buď zablokuje, nebo jí ovládne nahrazením lidí v rozhodujících funkcích svými stoupenci režimu (často bez ohledu na potřebnou odbornost).

Většině lidí se tedy v diktatuře žije špatně a nepříjemně, přesto přispívají k tomu, že je tento stav relativně stabilní. Stabilita diktatur stojí na nejhorších lidských vlastnostech - vzájemném strachu, nenávisti a závisti.

Proto bychom měli všichni dávat pozor a okamžitě nastavit oči, uši a pokud je to potřeba i zbraně (ano, je to jedno z občanských práv a dokonce naše občanská povinnost dle článku 23. Listiny základních práv a svobod), pokud vidíme, že jsou zákony používané takovýmto způsobem.