Asexuální prasátečko

Mám rád lidi, což se dá zdůvodnit tím, že jsem člověk. Mám rád ženy, což se dá snadno zdůvodnit tím, že jsem sameček druhu Homo sapiens. Proto když se o nějaké skupině žen vyjádřím jako o "smečce nebezpečně potrhlých slepic", cítím potřebu svůj komentář zdůvodnit.

Když vám teď prozradím, že jde o české feministky, udělá část z vás ÁHA a dál už číst nebude. Část aktivistek mě hned zařadí k nechutně mačistickým typům, což také není zrovna parketa na které bych se cítil kdoví jak super. Mé vyjádření mělo totiž mnohem méně co společného s tím že jsou ony ženy feministky a mnohem víc s tím, že jsou organizovaně blbé.

Na blbost má samozřejmě každý člověk svatosvaté právo, ovšem jen do chvíle, kdy ji může nějak překonat. Proto tuto možnost našim feministkám nabízím.

Feminismus by měl být boj proti diskriminaci žen pro jejich pohlaví. Kdysi představoval způsob, jak ukázat, že ženská práva jsou lidská práva a nesmí být omezována. Šlo o dobu, kdy bych já sám stál na straně feministek. Boj za právo volit si partnera nebo vyznávat sexuální svobodu podle svého rozhodnutí je podle mě právo každého člověka a demokracie, která neuznává volební právo žen není skutečná demokracie.

Jenže od té doby se něco změnilo. Namísto boje o rovnoprávnost se mluví o boji proti stereotypům. Jistě, i stereotypy má smysl bourat, jenže...

...jenže dnes se feministky vlastně už často nevyjadřují o stereotypech, ale o rolích a tam už jde o něco jiného. Stereotyp je jakási zažitá myšlenková forma, kterou někdy zastáváme i v případech, kdy je nám to nepříjemné a pro nás i okolí nevýhodné. Roli naproti tomu můžeme přijmout z mnoha důvodů. Můžeme k ní být přinuceni, ale můžeme ji také přijmout dobrovolně.

A tohle je podle mě ta největší hloupost našich feministek - snaží se člověka osvobodit i od role, kterou si vybral. Nechápou, že nejen nadřazené, ale i podřízené postavení může být věcí volby.

Jakákoli role může být dobrá, pokud je výsledkem vzájemné dohody a všem zúčastněným stranám vyhovuje.

Je to věc svobodného rozhodnutí a vzájemné komunikace. Každý člověk má také právo vytyčit si hranice nakolik za něj bude jeho partner či partnerka rozhodovat.

Proto například v islámských zemích (ale i jiných patriarchálních společnostech) není problémem to, že existuje podřízená role žen, ale že je to jediná možná role, kterou lze legálně zastávat. Úplně stejně nepříjemná je v něm ale nucená dominance pro muže, kteří mají tendenci spíše k rovnoprávnosti nebo k submisivitě. Problémem nejsou role, ale práva.

Důležité je vždy mít právo si roli zvolit a také právo již nevyhovující roli opustit.

Něčeho podobného jako ti, proti nimž bojují, se ale dopouštějí právě i naše feministky, když nutí přirozeně submisivní a přirozeně dominantní ženy a muže do rovnoprávných rolí.

Dnešní feministky se vlastně snaží vzít člověku právo si svoji roli svobodně vybrat.

Naprostou absurditou je, když podle tohoto mustru "kritizují" i reklamy se sexuálním podtextem. (Když odhlédneme od toho že reklamy jsou tak nějak z principu většinou úplně blbé.) V sexu totiž lidé přijímají různé role a často hrají naopak opačnou roli než v životě.

Strach že jakákoli role v sexu znamená něčí podřízenost vede až k absurdnímu výkladu pojmu sexismus, při němž je jakýkoli sexuální podtext považován za nepřípustný. Přesně v tomto duchu se pak nese pořádání ptákovin jako je  Sexistické prasátečko.

V jeho odůvodnění  se píše:

Soutěž "Sexistické prasátečko" má za cíl vybrat nejvíce sexistickou reklamu, se kterou se v České republice můžeme setkat. Záměrem soutěže není jejich zhotovitele či zhotovitelky odsoudit, ale upozornit je na to, že sexistická reklama má závažné dopady např. na sebepojetí mladých lidí či může vést k toleranci násilí páchaného na ženách či poruchám příjmu potravy, což si řada firem často vůbec neuvědomuje.

Pokud se podíváte na to, co opravdu tato akce považuje za nebezpečné reklamy, napadne vás možná, že feministky vytvářejí vlastně také jeden stereotyp, totiž že každá feministka musí být nutně protivná asexuální bréca, která chce všem nařídit jak se mají doma v posteli chovat.

Opravdu nevím, jak může někomu vyvolat mentální anorexii pohled na plakát Million marihuana march, nebo (právem) odmítnutá reklama na Slezskou univerzitu v Opavě vyrobená studenty oboru multimediální techniky.




No, co byste taky od studentů čekali, že? Nicméně trvám na tom, že ani takto explicitně zobrazený sex  opravdu nevede k toleranci násilí na ženách nebo poruchám příjmu potravy.

Úplnou absurditou je pak zařazení plakátu kampaně proti plnému uznání zvláštních práv Ústředí muslimských obcí, která má upozorňovat právě na nerovnoprávné postavení žen v islámu. Naše nesehnuté feministky však nikdy jednoznačně misogynní islám nekritizují!

Název Nesehnutí proto pro mě neevokuje hrdé zěny, které se nesehnou před zvůlí, ale učitelky nedělní školy, které se kvůli své šešněrovanosti sehnout prostě nemohou.

Ach, kde jsou ty krásné hrdé (a tvrdé) feministky jako Victoria Woodhullová!